Vyplatí se jít do kina na novinku Edgara Wrighta?
Blikající neonová světla, záhadné postavy, nástrahy na každém rohu a moře halucinací, ze kterých se budeš vzpamatovávat ještě dlouho po projekci. Nikdo sice neumí přetavit na plátno stavy člověka během psychózy tak autenticky a bravurně jako Argentinec Gaspar Noé (určitě si pusť jeho film Climax), ale Edgar Wright mu začíná tvrdě konkurovat.
Nejnovější film britského postmodernisty tě agresivně chytí za pačesy, protáhne těmi nejšpinavějšími nočními bary a uličkami Londýna, profackuje tě, vyděsí k smrti a roztříští tvé vnímání reality na malé kousky. Nudit se rozhodně nebudeš. Čeká tě téměř dvouhodinová, vizuálně maximálně podmanivá jízda se spoustou překvapení.
Outsiderka z venkova
Last Night in Soho vypráví příběh mladé Eloise (Thomasin McKenzie). Ta se nadšeně přesouvá z venkova do obrovského Londýna studovat módní návrhářství. Je ambiciózní, milá, slušná, mírně naivní a příliš si neuvědomuje, co všechno na ni ve velkoměstě číhá. V kolektivu je outsiderkou, neboť nezapadá do šablony svých vrstevníků. A má i jeden zvláštní dar (ten však nebudeme vzhledem ke spoilerům prozrazovat).
Mnohem raději si do sluchátek pustí staré klasiky ze šedesátých let, které nazpívaly například Dusty Springfield, The Searchers, The Kinks nebo Petula Clark, než by měla v rádiu trpět Justina Biebera nebo Taylor Swift. Obléká se jako dáma a i tak vystupuje. Nevyhledává pozornost opačného pohlaví a nemá příliš zájem navazovat vztahy.
Jelikož jí více vyhovuje život o samotě a nechce se přizpůsobovat modernímu světu, přestěhuje se z koleje do starého bytu, který pronajímá starší paní Collins (Diana Rigg). A právě v tomto bodě začíná „zábava“.
Znepokojivé vize
Její studium začnou zásadně narušovat znepokojivé vize. Ty má Eloise nejdříve během spánku a zdá se, že jde jen o sny, ale brzy ji začnou pronásledovat i během dne při běžných činnostech, což jí výrazně zkomplikuje život. Mladá dívka neumí rozeznat, zda vidí skutečné lidi nebo jen výplody své fantazie, které vytváří sama svou zálibou v retro světě.
Ať už je to jakkoliv, potřebuje zjistit pravdu, dříve než ji to pohltí tak, že už nebude cesty zpět. Všechno si však vybírá svou daň. Ve zmíněných vizích se vrací v čase právě do jejích oblíbených šedesátých let.
Potkává v nich okouzlující začínající zpěvačku Sandie (Anya Taylor-Joy). Vidí ji v zrcadle a stává se přímo ní. Brzy však zjišťuje, že se stále více noří do velmi nebezpečného světa, který ji začne ohrožovat.
Husí kůže po celém těle
Je to možná paradox, ale Last Night in Soho schová do kapsy více než polovinu letošních hororů, přičemž více než hororem je spíše psychologicko-mysteriózním thrillerem. V každém případě, u některých scén poznáš, co je to husí kůže po celém těle. A to i bez levných jump scarů.
Je až fascinující, jak Wright zdokonalil svoji práci s napětím. To, že je skvělý režisér a formálními experimenty rád uchvacuje diváky, jsme mohli vidět už v jeho předešlé krimikomedii Baby Driver (2017), i když mezi jeho naprosto nejlepší díla patří rané úlety se svojským uštěpačným humorem jako Jednotka příliš rychlého nasazení (2007) nebo Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010).
Last Night in Soho sice obsahuje pár úsměvných hlášek, ale jde snad o Wrightův nejtemnější a nejvážnější film. Režisér si zde pohrává s žánry jako nikdy předtím a je vidět, že tím i osobnostně roste, díky čemuž osloví stále více diváků a získá tak nové fanoušky.
Budeš mít problém zorientovat se ve skutečné realitě
Je třeba uznat, že úvod je mírně rozpačitý a nejistý z hlediska mluvení i po herecké stránce. Jedná se o nejslabší část filmu. Postupně však britský režisér rozehrává takovou rafinovanou hru s divákem, až se mu v kině zatočí hlava, a když vyjde ze sálu, na chvíli bude mít pořádný problém zorientovat se ve skutečné realitě.
Pomáhá tomu zejména skvělá kamera, která tě naprosto vtáhne do děje. Obsluhoval ji Jung-hoon Jung. Nic ti to neříká? Možná si vzpomeneš na zásadní díla jihokorejského mága Parka Chan-wooka, který s Jungem natočil akční drama Oldboy (2003) a krimi thriller Nebohá Paní pomsta (2005). Už tehdy se zdálo, že se Jung narodil rovnou s kamerou v rukou.
Pozornost diváka však nejvíce krade nesmírně talentovaná, jen jednadvacetiletá Thomasin McKenzie. Předvádí svůj nejsugestivnější a nejlepší výkon v kariéře a překonává svůj skvělý výkon ve filmu Králíček Jojo (2019). Zahanbit se po jejím boku nenechala ani o něco herecky zkušenější kolegyně Anya Taylor-Joy, známá z hororu Čarodějnice (2015) nebo z minisérie Dámský gambit (2020).
Jedno z největších překvapení letošního roku
Wrightovo dílo připomíná ty nejlepší surrealistické snímky Davida Lynche či Michela Gondryho, ale zároveň odkazuje k „šedesátkám“ nejen hudbou, kostýmy či lokacemi, ale i formálně. Snaží se napodobit tehdejší díla. Last Night in Soho proto místy jemně připomíná například horory Romana Polanského jako Hnus (1965) či Rosemary má děťátko (1968).
V neposlední řadě svou výrazně stylizovanou mizanscénou a neonovým osvětlením připomíná i italské giallo filmy ze stejného období či z pozdějších sedmdesátých let. Ze všeho nejvíc cítit inspiraci Suspirií (1977) Daria Argenta.
Edgar Wright se nečekaně postaral o jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení letošního roku. Na Last Night in Soho určitě běž a nech se unášet skvělou atmosférou. Filmu dáváme osm bodů z deseti.
