10 nejlepších alb roku 2021

Trojice Skotů, kterou tvoří Simon Neil (zpěv/kytara) a bratři James Johnston (baskytara) a Ben Johnston (bicí), tě vezme na divokou jízdu tím nejděsivějším kolotočem v lunaparku. Vysmějí se ti do tváře, poplivají tě, ale zároveň tě obejmou, když ti bude nejhůř, a utěší. Kapela Biffy Clyro už dlouhá léta patří mezi méně nápadné alternativně rockové kapely, ale bezpochyby mezi ty nejlepší. 

The Myth of the Happily Ever After je jejich devátým studiovým albem a vyšlo přes americké vydavatelství Warner Records. Pokud se ho nezalekneš, uchvátí tě svou originálností, dravostí a rafinovaností. Zároveň oproti starším věcem i svou inovativností a experimentálními prvky.

Jedenáct skladeb ti nabídne komornější balady i tvrdé a dynamické rockové pecky s ostrými, odvážnými i provokativními texty, které tě rozhýbou. Rozhodně nejvíc si zamiluješ A Hunger in Your Haunt, Existed či Slurpy Slurpy Sleep Sleep.

„Jednou ze základních ingrediencí nového alba Biffy Clyro je trpělivost, s jakou odhaluje svá tajemství, jak dlouho trvá objevení jeho neocenitelných artefaktů. Struktury písní jsou rozvrácené, aranžmá jsou konstruována s forenzní péčí, přičemž úroveň kreativity je nepřekonatelná. Za mnoho měsíců si zachová schopnost překvapit a nadchnout,“ napsal o albu prestižní britský týdeník Kerrang.

7. Rise Against – Nowhere Generation

Čtyřčlenná partička z Chicaga se po deseti letech od alba Endgame po zmetcích jako The Black Market (2014) a Wolves (2017) vrátila do první ligy, a to se špičkovými hity, které budou na živých koncertech absolutními bombami. V rozbouřeném davu bude během nich nejeden fanoušek lapat po dechu.


Nowhere Generation je autentická dobová výpověď s ostrými i poněkud sentimentálními texty. Nechybí rychlé tempo, skvělá práce s gradací nebo emotivní zpěv frontmana Tima McIlratha. Je mimořádně radostné opět cítit a slyšet, že ten oheň a zápal v sobě stále mají a umí s ním důkladně zacházet. Skvělé album, které lze zařadit klidně k jejich nejlepším kouskům.

6. Nick Cave and Warren Ellis – Carnage

Vždy, když Nick Cave vypustí do světa novou hudbu, jedná se o svátek. Proč? Protože je umělec tělem i duší, jehož počiny vždy obohatí a rozšíří obzor. Jeho hudba je uklidňující i znepokojující zároveň, smutná i euforická. Po geniální loňské nahrávce Ghosteen, ve které se zpěvák vyrovnával s tragickou smrtí syna, je cítit v Cavově hlasu opět naléhavost i bolest, ale přece jen jde o odlišné album. 

Australský zpěvák spolu se svým dlouholetým souputníkem Warrenem Ellisem ze společné kapely The Badseeds na albu Carnage skáče z molových tónů do durových, jako by se nechumelilo, a zve tě do zcela nového světa bez pravidel, aby tě osvobodil od všeho, co znáš. A aby ses nebál, chytí tě za ruku a provede všemi nástrahami a uličkami, když si nebudeš jistý, jestli chceš jít dál.

Zapomeň na strukturu sloka–refrén–sloka–refrén–bridge–refrén. Cavova muzika nic takového nezná, je naprosto nepředvídatelná, vypráví úplně jiné příběhy a plyne v jiném čase a jiným směrem. Je ponurá, pestrá a experimentální jako obrazy Jacksona Pollocka či surreální jako ta nejlepší díla Salvadora Dalího. Analogie s obrazy se může zdát nejspíš nesmyslná, avšak stačí zavřít oči, mít dobrou představivost a hned pochopíš. Carnage hladí duši nevídaným způsobem.

5. Adele – 30

Jedno velké wow! Osobní, intimní zpověď, která místy trhá srdce. Adele se před námi nebojí plakat nebo se nám svěřit s těmi nejbolestivějšími vzpomínkami, jakými byl například rozvod s jejím manželem. Jednoduše jde s kůží na trh, na nic si nehraje, a jak sama zpívá, radí to i tobě. Výsledek? Vyplácí se jí to stonásobně.

Písně jako Easy on me či Oh My God jsou mnohem vyzrálejší než obehrané Hello či Rolling in the Deep. Po poslechu tohoto alba budeš mít chuť vstát ze židle a křičet z plna hrdla „bravo“. Adele prošla nelehkým přerodem, ale očividně jí to prospělo. Dostala ze sebe všechny útrapy.

Zní jako nikdy předtím. Svěže, odvážně, zároveň mimořádně křehce a zranitelně. Sama zpěvačka označila tuto nahrávku za vůbec nejosobnější v její dosavadní kariéře. Pitchfork album označil za její dosud nejambicióznější. „Adele vypráví nečekaný příběh o lásce, o tom, co to znamená způsobit bolest své rodině, o tom, jak začít od nuly, nebo o pokoušení se znovu milovat,“ napsali.

4. Wolf Alice – Blue Weekend 

Fantazie. Kvarteto z Londýna nahrálo absolutně úchvatné album s geniální atmosférou. Navíc jde o fascinující a originální mix žánrů. Najdeš zde punkovou zuřivost, rapové pasáže, zasněné, ponuré shoegazové táhlé vokály, temné elektronické prvky i pop-rockové hity. Nahrávka vyšla pod nezávislým britským vydavatelstvím Dirty Hit.


Britské noviny The Guardian napsaly, že kapela využila svých širokých vlivů na zkoumání extrémů odcizení a Blue Weekend vypráví přesvědčivě zažitý příběh o přijetí nihilismu po rozpadu přátelství a romantických vztahů. Nejnovější album kapely je podle novin dobrodružné, ambiciózní a zároveň lidské. Umístili ho dokonce na druhou příčku v seznamu 50 nejlepších alb letošního roku.

3. Mastodon – Hushed and Grim

Pokud chceš pořádně rozproudit krev a nabít se energií, okamžitě pouštěj toto album. Kvalitativně předběhnout i samotnou Gojiru, která v současnosti až téměř bezkonkurenčně kraluje progresivnímu metalu, to už je co říct. Kapela Mastodon to letos dokázala. Jejich osmá studiovka Hushed and Grim je téměř 90minutový skvost, který vyniká mezi tím nejlepším, co kdy v rámci tvrdé muziky vzniklo.

Nabízí neuvěřitelně hravé a místy až šílené melodie, nápadité harmonie či ústa otevírající skladební postupy nebo nesmírně silné texty (Teardrinker nebo Had It All jsou doslova famózní). Pokud se ti po předchozích albech čtveřice z Atlanty zdálo, že už nemají co nabídnout, byl jsi na omylu, neboť se opět překonala a ukázala strhující virtuozitu v úplně každé skladbě.

Nejlepší metalové album roku 2021? Bez debaty. Jak správně podotýká časopis Rolling Stones, jde zároveň o nejnáladovější album s výrazně pochmurnou atmosférou a baladami.

2. Foo Fighters – Medicine at Midnight

Dave Grohl měl vždy záviděníhodný talent vytvořit úderné hity, které přežijí i naše pravnoučata. Využil ho i při nejnovějším, v pořadí již desátém albu. Vyšlo 5. února prostřednictvím vydavatelství RCA a Roswel u příležitosti 25. výročí kapely. Už z prvních singlů Shame Shame, No Son of Mine nebo Waiting on a War se dalo očekávat, že půjde o silný kus, na kterém si hudebníci dali zatraceně záležet.

Kytary zde hlasitě kvílí, sóla jsou stále šťavnatá, má to grády i emoce, Grohl náruživě křičí nebo až štěká do mikrofonu, ale přece je cítit, že se rockeři posunuli znovu někam dál a vyšli z komfortní zóny. Frontman kapely prozradil v rozhovoru pro NME, že měl chuť vyzkoušet něco nového, a tak se s kolegy rozhodl, že udělá „party album“.

„Spousta našich oblíbených nahrávek má silné groovy a riffy. Nerad naše nové album nazývám funkovým nebo tanečním, ale v mnoha ohledech je energičtější než cokoli, co jsme kdy udělali. A bylo skutečně navrženo a seřazeno tak, aby bylo albem sobotní party,“ řekl dvaapadesátiletý hudebník a bývalý člen legendární grungeové kapely Nirvana.

1. Jungle – Loving in Stereo

Dva britští kouzelníci Josh Lloyd-Watson a Tom McFarland tě opět roztančí, i když budeš mít tu nejhorší náladu. Loving in Stereo je albem éterickým, živelným, autorsky sebevědomým, fascinujícím způsobem jednotným, a co si budeme nalhávat, vlastně dokonalým. Skladby jako Talk About It, All Of The Time nebo What D'You Know About Me? si budeš chtít pouštět pořád dokola, nepřestanou tě ​​bavit ani na vteřinu.

Jungle umí ukázkově, ale zároveň nenápadně a mazaně spojit starou klasickou hudbu s tou současnou a vždy něčím novým překvapit. Na jejich nejnovější nahrávce můžeš slyšet spring reverb, funkové rytmy, chytlavé refrény i rozmanitá, originální aranžmá. Loving in Stereo je prostě čtyřicetiminutový orgasmus v uších a jasné album roku.