Cage girl Evina: Občas mi z klece během zápasu stříkla krev bojovníků přímo na tvář (Rozhovor)

Dá se prací cage girl uživit nebo je to spíše ideální „side job“?

Když se podíváme například na UFC, myslím, že tam se ty holky umí jako cage girls uživit. V Oktagonu jde spíše o příjemný přivýdělek. U mě to však bylo trochu jinak. My jsme si s Ondřejem Novotným a Pavlom Nerudom fakt sedli, v době, kdy jsem dělala cage girl, jsem navštěvovala všechny organizační akce, zapojovala jsem se do organizace jako takové. Začali si všímat, že mám různé přínosné nápady.

Po dvou nebo třech letech se mě proto zeptali, jestli bych nechtěla jít dolů z ringu a nezkusila dělat čistě produkční věci. Řekla jsem jim však, že mě práce cage girl baví, mám to ráda, a požádala jsem je, aby mi ji tedy nechali a případně mi k ní přihodili nějakou další práci. Začala jsem se následně starat i o produkci a marketing.

Od té doby jsem byla jakousi pravou rukou Oktagonu. Starala jsem se o merch či o instagramové účty různých bojovníků, například Karlose Vémoly. Později jsem řešila věci se sponzory a tak dále. Tehdy jsem se tedy dostala do bodu, že to byla práce na plný úvazek a dokázala jsem se jí uživit.

Cage girls jsou v podstatě takové ,křoví‘ MMA organizace. Nechci tím ale nikoho urazit.

Co musí udělat holky, které se chtějí stát cage girl v nějaké bojové organizaci? Musí projít nějakým konkurzem?

Mohou kontaktovat přímo konkrétní organizaci. Dívky, které chtějí být cage girls, musí být samozřejmě v první řadě krásné navenek, ale v případě Oktagonu musí také doslova zapadnout do kolektivu. Musí je odsouhlasit celý tým v čele s majiteli.

Kladou se na cage girls podobné nároky jako například na modelky? Přece jen jde do jisté míry o podobné sféry.

Je to něco podobného, ​​ale přece jen: zatímco na modelky je soustředěna veškerá pozornost, cage girls jsou v podstatě takové „křoví“ MMA organizace. Nechci tím ale nikoho urazit. V každém případě, i práce cage girls je o jistém předvádění, focení, pózování. Dívky prostě musí být krásné na kameře, takže je to velmi podobné.

Když se bavíme o podobnostech s modelingem, jak se před turnajem připravujete? Řekněme z hlediska chůze, vystupování nebo možná psychicky.

Nijak zvlášť. Je to už taková rutina. Máme nějaké časové harmonogramy a musíme se jedině upravit, vlasy, make-up, kostýmy a podobně.

Považovala jsem jednoduše za důstojné takto to ukončit. Přece jen šlo o třicátý turnaj, mně táhne na třicítku. Chtěla jsem dát prostor i jiným dívkám.

Neměla jste někdy stres před turnajem nebo nestyděla jste se před diváky například v plné O2 aréně?

Ano, když si vzpomenu na plnou O2 arénu, bylo tam menší napětí, avšak brzy to opadne. Já osobně stres nemívám. Ono to totiž přece není o cage girls, ale o zápasnících. Všechno se změní v momentě, kdy přijde do klece první zápasník. Cítíte najednou nepopsatelnou atmosféru, začíná show.

Kdybych někde byla já tou, na kterou se lidé záměrně přišli podívat, tedy že bych byla modelka a měla bych jít najednou na molo, asi bych se rozklepala a zakopla. (smích) V kleci jsme ty druhořadé.

Jubilejní Oktagon 30 v prosinci byl vaším posledním turnajem, na kterém jste se objevila jako cage girl. Proč jste se rozhodla skončit s tím?

Já jsem vlastně ukončila jen práci cage girl. Co se týče organizačních věcí, nadále budu s Oktagonem spolupracovat. Považovala jsem jednoduše za důstojné takto to ukončit. Přece jen šlo o třicátý turnaj, mně táhne na třicítku. Chtěla jsem dát prostor i jiným dívkám.

Také jsem si řekla, že za tu dobu, co se točím kolem dokola v kleci, bych mohla udělat kopec jiné práce někde jinde. Navíc mám doma i malého, jen ročního syna Kevina, takže budu mít teď víc času i na něj.

Ondřej Novotný a Pavol Neruda si pro vás připravili i krátké video, které vám věnovali, přinesli vám květiny a také veřejně poděkovali do mikrofonu. Čekala jste to nebo to bylo překvapení?

Bylo to velké překvapení a hodně mě to dostalo. Bylo to nesmírně příjemné, že si právě majitelé organizace na mě takhle vzpomněli, dali si tu námahu a věnovali mi svůj čas.

Když byl kostým hotový, oblékla jsem do něj svého muže, udělala krátké video a poslala ho klukům. Ti byli najednou naprosto nadšeni a řekli mi, že jim mám okamžitě poslat fakturu a oni mi to zpětně zaplatí.

Ondřej Novotný v děkovné řeči prozradil mimo jiné i to, že právě vy jste vymyslela maskota Oktagonu – opici Gogiho. Umíte přiblížit, jak k tomu došlo?

Bylo to v době, kdy jsme se rozhodli, že Oktagon chceme co nejvíce zpopularizovat a dostat do popředí. Seznámit jej s každým. Řešili jsme několik věcí a přitom jsem navrhla, aby měla organizace vlastního maskota. Říkala jsem jim, že bez toho to nejde. Oni mě nejdříve odbyli, ale řekli, abych to zkusila.

Tak jsem na tom pracovala půl roku, nedařilo se mi. Pracovala jsem na tom další pololetí, a když už byly hotové grafické návrhy, poslala jsem jim to. Stalo se však to, že mi to zamítli. V každém případě, chápu, že neměli až tak mnoho času to celé řešit a museli dělat důležitější věci. Jelikož jsem tomu věnovala tolik času, rozhodla jsem se, že si toho maskota vyrobím na vlastní náklady. A navíc jsem byla přesvědčená, že ten nápad bude fungovat.

Říkala jsem si, že přece v NBA mají samé maskoty. A toto by byl první maskot v MMA. Napadlo mě udělat mu i vlastní instagramový účet. Byla jsem přesvědčená, že je to přece jen postavička, se kterou se dá pracovat, hrát a která lidi nijak neštve, když ji uvidí. Kluci však z toho nebyli tak nadšení jako já.

Nechala jsem si ho tedy vyrobit za vlastní peníze, a když byl kostým hotový, oblékla jsem do něj svého muže, udělala krátké video a poslala ho klukům. Ti byli najednou naprosto nadšení a řekli mi, že jim mám okamžitě poslat fakturu a oni mi to zpětně uhradí. Mně popravdě tehdy spadl velký kámen ze srdce, protože jsem do té výroby dala nemalé peníze. (smích) Zaplatili mi to a od té doby je na světě Gogi. Kdo se skrývá za jeho maskou, je však tajné.

Budu určitě ráda, když si budu moci zout tenisky, obout podpatky a normálně si moci sednout do hlediště, protože hned u klece to občas dopadlo i tak, že mi stříkla krev zápasníků přímo do tváře.

Jak vzpomínáte s odstupem času na ty všechny roky v Oktagonu?

Mám samozřejmě příjemné vzpomínky. Začátky sice byly nervózní a náročné, ale ta nervozita k tomu vlastně patří. Když totiž někdo něco buduje, tak to trvá a není to jednoduché. Je v tom pot i slzy, ale pak se vám to vrátí a ten pocit je k nezaplacení. Navíc Ondřej Novotný je ten typ člověka, který vám to, když si děláte svoji práci dobře, vrátí trojnásobně.

Kdo, respektive co vám bude nejvíc chybět?

Jelikož neodcházím úplně, asi jen ta cedule s čísly, kterou jsem v té kleci nosila. (smích) Ale ne, budu určitě ráda, když si budu moci zout tenisky, obout podpatky a normálně si moci sednout do hlediště, protože hned u klece to občas dopadlo i tak, že mi stříkla krev zápasníků přímo do tváře.

Opravdu?

Jasně, je to vlastně běžné. Za těch pět let se to událo několikrát. Sedíte si a najednou to jen tak přiletí. (smích) Občas to tam taky trochu smrdí, ale to už asi raději necháme tak. (smích)

Který turnaj byl pro vás nejpamátnější?

Určete ten poslední, neboli Oktagon 30. Zahřálo mě tehdy nejvíc u srdíčka. Bylo to opravdu pěkné zakončení. Krásné turnaje však byly nepochybně i ty největší s největším počtem diváků, například na Štvanici, v O2 aréně, v Ostravě… Tam, kde to nejvíc žilo a byla tam největší show. Ráda vzpomínám na poslední Štvanici, když nám jako týmu děkoval Ondřej Novotný. To jsou přesně ty střípky, které zůstanou v paměti.

Musí být cage girl automaticky fanynkou MMA nebo to podle vás může dělat kdokoliv?Jelikož ty holky se tam nejdou rvát, myslím si, že k tomu nemusí mít vysloveně nějaký bližší vztah. Ale zase nesmí se toho bát. Musí mít rády tu show kolem a nesmí se prostě bát násilí.

Vy jste fanynkou MMA? Zapnete si sama od sebe zápas i doma v televizi?

Přiznám se, že ze začátku mě MMA příliš neoslovilo. Viděla jsem jen chlapy, kteří se mlátí. Ale čím déle jsem s Oktagonem spolupracovala, tím více jsem se o to zajímala a dnes mě MMA baví. Ale sleduji vždy jen ty nejočekávanější, nejvyhrocenější zápasy. Ty mě baví úplně nejvíc, tedy například zápasy Karlosa Vémoly nebo showmana Attily Végha, protože právě oni dokážou přilákat největší dav.

Ale klidně si zapnu i UFC, tam však ty zápasníky příliš neznám. Z těch domácích mám ráda ještě například Daniela Škvora. On má neskutečné kopy. Ten kdyby mě kopl, tak spím týden v kuse. (smích)

Jsou i zápasníci, kteří jsou vám svým chováním nebo stylem boje vysloveně nesympatičtí?

Khabib Nurmagomedov, toho nemám ráda, protože se nám „sere“ do práce. (smích) Samozřejmě, žertuji, ale nelíbilo se mi jeho loňské vyjádření, že cage girls jsou zbytečné. Jinak mi ještě vadí celkově nesportovní chování.

Jak jste na to prohlášení Nurmagomedova tehdy reagovala? Pobouřilo vás to?

Nějak jsem se nad tím nepozastavovala. Nevím ani úplně, co tím chtěl vlastně sdělit. Neumím na to najít adekvátní slova. Myslím si, že cage girls prostě patří k celé té show kolem. Je to určité zpříjemnění a okrášlení toho krvavého sportu.

A co si myslíte o ženském MMA?

No na to jsem nikdy nenašla správná slova. Já bych do toho nešla. Mě by to pořádně bolelo. (smích)

Prožíváte to tedy i za ty bojovnice.

Přesně tak. Ale tak nejen za ně, za všechny, i za muže, kteří do té klece vstoupí. Jednoduše au. (smích)

Předpokládám, že jste tedy ani nezkoušela trénovat nějaký bojový sport.

Vyzkoušela jsem si pár tréninků, ale bylo to vysloveně kvůli zlepšení kondice. V tomto směru jsou super. Určitě jsem však do toho nešla s tím, že za půl roku to vyzkouším i rovnou v ringu nebo v kleci. Otloukat se mě nebaví ani na tréninku.

Se sporty máte přece jen jisté zkušenosti. Dočetl jsem se, že jste kdysi hrávala tenis.Ano, do sedmnácti let jsem hrávala profesionální tenis, ale potom nastaly v rodině jisté komplikace a musela jsem s tím skončit.

Jediné negativní zážitky mám, když se někdo v hledišti porval. Kolem půlnoci to tam místy bývá divoké. Lidé bývají připití a myslí si, že jsou Vémola, provokují, dochází k potyčkám.

Už za měsíc uvidíme další turnaj Oktagonu s číslem 31, jak tipujete výsledek hlavního zápasu Samuel Pirát Krištofič vs Patrik Kincl?

To bude remíza. (smích)

Velmi diplomatická odpověď. Brzy uvidíme také první turnaje nové bojové organizace Real Fight Arena. Jak vnímáte její vznik?

Přiznám se, že jsem tomu nevěnovala mnoho pozornosti, ale vítám každou organizaci, každou konkurenci, asi jen tolik k tomu.

Teď mám trochu citlivější otázku. Nepotkala jste se vy nebo vaše kolegyně na turnajích například se sexuálním obtěžováním, ať už ze strany diváků, nebo případně v zákulisí?

Na nic podobného si nevzpomínám. Nikdo si k nám nic nedovolí, navíc máme kolem sebe neustále bodyguardy. Jediné negativní zážitky mám, když se někdo v hledišti porval. Kolem půlnoci to tam místy bývá divoké. Lidé bývají připití a myslí si, že jsou Vémola, provokují, dochází k potyčkám.

Ale zase nestává se to tak často, možná jednou za půl roku k něčemu takovému dojde. Navíc tam vždy naběhne SBS a do tří minut je znovu klid. Ale na nás jako cage girls si nikdo nic nedovolil.

Ani nikdo opilý na vás tedy nekřičel nějaké oplzlosti?

Ne. Právě naopak, jsem příjemně překvapená z toho, že lidé se s námi občas chtěli fotit, dokonce chtěli podpis. Tehdy jsem si řekla, že super, to už jsme jako v Americe. (smích)

Naše čtenáře by určitě zajímalo i to, jak trávíte volný čas mimo klec. Co vás ještě baví, naplňuje a dělá šťastnou?

Určete čas strávený s rodinou a se synem. Ale věnuji se i produkci masek na akné, které jsem vymyslela. V minulosti jsem totiž sama měla s akné problémy. Osmdesát procent mých sledovatelů jsou vlastně ženy, protože jim pomáhám s akné, a těší mě, že se jim daří ze stejných problémů dostat.