Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Rozhovor s Vojtěchem Drahokoupilem.
Z extrémní televizní soutěže Survivor odstoupil kvůli panickým atakám. V televizi podle něj ale je jen malý útržek toho, co si musel Vojta Drahokoupil zažít. V exkluzivním rozhovoru pro REFRESHER jsme si s Vojtou popovídali o průběhu natáčení, extrémních podmínkách na ostrově nebo o tom, jak dlouhodobě bojuje s panickými atakami. Zmínili jsme také jeho hudební kariéru a nástrahy, které mu dlouhá cesta showbusinessem k úspěchu přinesla.
Jak se tančí s ďáblem? Narážím na úvodní verše písně Co víc si přát.
Je hezké, že se ptáš. To je úryvek z textu Co víc si přát a tanec s ďáblem je něco, co se stalo na ostrově. Když jsem text psal, narážel jsem na to, že vím, jaké je se potýkat s duševními nemocemi, ale také vím, že je to pryč. Pak jsem se ale ocitnul na ostrově a během vteřiny jsem zjistil, že ďábel se mnou pořád tančí a je silnější, než dřív.
Co se vlastně na ostrově stalo? Dokážeš teď říct, co tvé stavy způsobilo?
Problémy určitě z části způsobilo prostředí a stres z toho, že jsme tam byli první dny a poprvé jsme točili něco takového.
Ten začátek na ostrově byl prostě hustý a já jsem přesto doufal, že toho ďábla v sobě už nemusím řešit. Doufal jsem, že mě to přesvědčí o tom, že jsem už v pohodě. Diváci hodně psali o tom, že jsem mohl vědět, co se stane, když mám panické ataky. Ale panické ataky nejsou o tom, že je máte. Já je měl před dvěma roky, pak zmizely a myslel jsem si, že si mohu dovolit cokoliv.
Jinak ale nemůžu říct, co to způsobilo, vždy je to něco jiného. Dřív se mi takové ataky spouštěly klidně v malém obchodě, kde ani nikdo nebyl. Můžete ji dostat kdekoliv. Deptalo mě ale, že jsem byl daleko od domova. Věděl jsem, že tady mám přítelkyni, psa, práci v hudbě…
Zdroj: Se svolením Vojtěcha Drahokoupila
Jak samotné natáčení probíhalo? Ve vyjádření jsi říkal, že diváci viděli jen útržek celého tvého pobytu.
Na ostrově jsem byl celkově týden. Přiletěli jsme a nějaký čas jsme byli na hotelu, abychom se aklimatizovali. Později jsme šli na první hru, která byla super. Po soutěži jsme odjeli poprvé na ostrov.
Tam byly podmínky ještě těžší, než vidíte v televizi. Dostali jsme jen základní věci, které nám pomohly nějak fungovat. Třeba bez podia, na kterém jsme spali, by určitě půlka lidí odjela se zápalem plic, protože v noci tam byla neuvěřitelná zima. To mě bavilo. Pak jsme se bez nářadí pustili do stavby přístřešku a fakt jsme makali. Kolem poledne pro nás pak přijela loď – to bylo třetí den.
Když jsem pak nastoupil do lodi, začalo mi brnět celé tělo, čím dál intenzivněji. Všichni jsme byli unavení a já to nezvládl, protože mi bylo hrozně blbě a lehnul jsem si na zem. Cítil jsem, jak se mi křečovitě zavírá ruka a já ji nemohl otevřít. To už je druhá fáze panické ataky – paralýza. Toho jsem se hrozně lekl, protože se mi to stalo poprvé. Přestal jsem cítit končetiny. I přesto jsem ale další soutěž zdolal, protože jsem se nějak vyburcoval. Ta ale bohužel v televizi nebyla.
Na pláži jsem seděl několik hodin, měl jsem křeče do svalů a věděl jsem, že mi na ostrově nikdo nepomůže, nebo to minimálně bude trvat strašně dlouho.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Co Vojta Drahokoupil při panické atace prožíval
Co následovalo po tom, co oznámil, že ze soutěže musí odstoupit
Zda měl k dispozici odbornou pomoc
Co říká o kauze s TMKB
Co diváci v televizi nevidí
Kdy se Vojta Drahokoupil setkal s panickou atakou poprvé
Byla daleko víc komplexní, než ta, co diváci viděli. Lezli jsme přes takovou pyramidu a dva z nás házeli do přepravky dřeva, která jsme nesli na poslední stanici, kde musela část týmu skládat takové puzzle.
Měl jsem strach, protože jsem byl nejlehčí ze všech chlapů v týmu, ale stejně jsem makal. Možná proto mě mrzí, že se nejspíš kvůli šetření času tohle v televizi neobjevilo. Diváci tak dostali nabito, že jsem tam nebyl ani noc a jak říkám, není to pravda. Za ten týden jsme se třeba snažili chytat ryby bez prutu, rozbíjet kokosy, stavět přístřešek, makat. Po cestě zpátky se ale příjemný pocit vítězství mísil s tou panickou atakou, která se po návratu zase zhoršila.
Zdroj: Se svolením Vojtěcha Drahokoupila
Co sis v tu chvíli říkal?
Věděl jsem, že mám dvě možnosti. Buď se kousnu a půjdu do toho dál, nebo odejdu. Když jsme přijeli zpátky na ostrov, měl jsem kolem sebe opravdu málo lidí. Po západu slunce jsme všichni usnuli a já šel na pláž si odskočit. Pak jsem na tam seděl několik hodin, měl jsem křeče do svalů a věděl jsem, že mi na ostrově nikdo nepomůže, nebo to minimálně bude trvat strašně dlouho.
Nespal jsem ani vteřinu a ráno, když přijela produkce, jsem jim opatrně řekl, že to nezvládnu. O panických atakách se přitom strašně špatně mluví, protože jsme za srabi, když naše zranění není vidět. Společně jsme hledali způsob, jak situaci vyřešit.
Jak jste to vyřešili?
Nakonec jsem si musel vzít neurol, který jsem měl povoleno užít pro případ nouze. Dostal jsem půlku neurolu a trochu jsem se zklidnil. S tím práškem v sobě jsem pak točil všechny ty zpovědi a záběry, kdy jsem byl úplně rozsypaný. Nejhorší pro mě doteď je trauma z pocitu, že jsem něco chtěl dokázat, ale pak přišla taková záklopka, kterou jsem nedokázal prolomit.
Ve své zpovědi jsi říkal, že jsi chtěl účastí v soutěži dokázat, že jsi chlap. Jak se teď cítíš, když jsi odjel?
Já rozhodně nelituju toho, že jsem odjel. Pobyt mě i tak dost zocelil a rozhodnutí ze soutěže odstoupit je správné kvůli mně i kvůli lidem, které mám okolo sebe tady v Česku.
Vím, že jsi bral antidepresiva. Jak to s nimi probíhalo na ostrově? Mohl sis je nechat?
Antidepresiva mi v minulosti pomohla od nejhorších stavů. Ale když je bereš a pomohou ti, nejsi vyléčený, ale jen zaléčený. Někde v tobě ta nemoc pořád je. S psycholožkou jsem se radil o tom, jestli se soutěže mohu zúčastnit a to, že se mě tam ataky překvapily, bylo překvapující, protože kromě psycholožky od štábu, která mě testovala, jsem svůj odjezd konzultoval i se svou terapeutkou a obě se shodly na tom, že by se na ostrově nemělo nic špatného stát. Ale jak už jsem zmínil, panické ataky si nevybírají čas ani místo.
Zdroj: Se svolením Vojtěcha Drahokoupila
Jak proces opouštění soutěže vypadal?
To asi nemohu říkat úplně přesně, ale strávil jsem tam několik dní. A musím, říct, že to bylo ještě náročnější než samotná soutěž. Neměl jsem osobní věci, jen oblečení a kartáček. Neměl jsem počítač ani televizi, nemohl jsem nikomu zavolat. Všechno to byl podle produkce kontakt s realitou.
Měl jsi tam k dispozici i nějakou odbornou pomoc?
Měl. I předtím jsem dělal psychotesty, kde jsem vyšel jako pozitivní a ambiciózní člověk, proto pak všichni terapeuti říkali, že je můj odchod překvapil. Nemyslím si ale, že by to byla něčí vina, prostě se to stalo.
Na hotelu jsem si pak lehl do postele a myslel jsem si, že je konec. Cítil jsem, že jsem vteřinu před smrtí. A na to si nejde zvyknout, pokaždé mě to vyděsí.
V médiích se objevila „kauza“ mezi tebou a Tomášem Břínkem alisa TMBK, který na tvůj účet udělal koláž, kde se do tebe trefil. Zároveň sis prošel šikanou v dospívání. Jak takové konflikty teď zvládáš?
Mě překvapilo, co Tomáš udělal. Mě baví satira, baví mě nekorektní humor a asi bych to vzal, kdyby to bylo cokoliv jiného. Tohle se ale strefilo přímo do toho řečeného ďábla, se kterým bojuji. Pak jsem se snažil bránit nejen sebe, ale i všechny lidi, které panické ataky trápí, protože psychická bolest se těžko dokazuje. Nejsem s ním ale ve válce, jen jsem chtěl poukázat na to, že si dělá legraci z věcí zdravotnického rázu. Je to pro mě stejné, jak kdyby řekl: „Hele, ten má tady bulku, to je ale vtipné!“
Tyhle věci mě mrzí hlavně vůči lidem, kteří podobné problémy trápí. A už teď mi chodí hodně zpráv, kde mi lidé píšou, že je dobře, že jsem o tom alespoň promluvil. Ale já vím, že si musím nést následky a zároveň vím, že to nejsou reálné následky. Ty bych si nesl, kdybych na ostrově zůstal a snažil se pár idiotům dokázat, že jsem opravdu chlap. Je důležité pochopit, že ataky jsou genetického původu.
Pamatuješ si, kdy ses poprvé s atakou setkal?
To bylo, když jsme hráli s kapelou na Silvestra akci před třemi lety. Byl jsem po první Tváři (Tvoje tvář má známý hlas pozn. redakce) a řešil jsem na místě nějaké konflikty. Na hotelu jsem si pak lehl do postele a myslel jsem si, že je konec. Cítil jsem, že jsem vteřinu před smrtí. A na to si nejde zvyknout, pokaždé mě to vyděsí.
Nechci ale, aby si mě lidé pamatovali jen kvůli této nemoci. Dávám rozhovor REFRESHERu a Evropě 2 a chci tu kauzu uzavřít. A jediné, co chci skrz tyto dva rozhovory sdělit, je, že není za co se stydět, když někoho panické ataky trápí.
Podle mě totiž stále panuje názor, že vám nic není, dokud vám netrčí kost z těla. Rád bych tedy i skrz tenhle rozhovor udělal určitou osvětu. Lidé si totiž kvůli této nemoci skutečně berou životy.
Podobné problémy trápily v minulosti také Ivu Pazderkovou. Bavil ses s ní o svých problémech?
Já Ivušku znám z minulosti a vím, že je zaléčená, což ale neznamená vyléčená. Na místě jsme se o tom nestihli bavit, protože hned, jak jsem oznámil svůj odchod, tak jsem okamžitě musel odjet. Doufám z celého srdce, že ji nepotká to, co potkalo mě, ale mám o ní trošku strach, protože znovu říkám, že tohle může přijít kdykoliv.
Snažím přemýšlet o tom, jak žít, aby mi bylo hezky. Teď vím, že i když mi je 26 let, musím se umět zastavit. Nevadí, když se písnička vydá o dva týdny později.
Co teď děláš proti tomu, abys panickým atakám předešel?
V minulosti jsem si myslel, že během panické ataky se jedná jen o to, že se předýcháš kyslíkem a vlivem toho omdlíváš. Kvůli tomu jsem se naučil pravidelně meditovat a pracovat s dechem. Prostě se uklidnit ve vypjatých situacích. To jsem zkusil i na zmíněné lodi, ale bohužel to nepomohlo, protože to evidentně není jen o hyperventilaci. Jedná se o nějaký naštípnutý drátek v mozku.
Zdroj: Se svolením Vojtěcha Drahokoupila
V minulosti jsi říkal, že si teď chceš „nadělat práci dopředu“, abys později mohl pracovat méně. Přehodnotil jsi to?Určitě je čas to přehodnotit. Já byl vždy workoholik. Dodělal jsem jeden singl a přemýšlel hned nad dalším, čímž trpělo i moje okolí. Pořád jsem přemýšlel o tom, jak se posunout. A teď se snažím přemýšlet o tom, jak žít, aby mi bylo hezky. Teď vím, že i když mi je 26 let, musím se umět zastavit. Nevadí, když se písnička vydá o dva týdny později.
Slyšel jsem tě v jednom z rozhovorů říkat, že jsi stará duše v mladém těle. Co to znamená?To jsi vytáhl hezký citát. Vím, že se mám za zády trend sociálních sítí, ale nedělám hudbu, která si jimi řídí. Třeba můj poslední singl je gospel, který u nás nemá žádnou tradici. V tu chvíli mi lidé psali, že je to hodně pro starší. I předtím jsem dělal spíš věci jako Green Day nebo Blink182.
Zároveň neumím s telefonem a první počítač jsem si kupoval kvůli tomu, abych tam měl Logic (program na tvorbu hudby, pozn. redakce), jinak v něm nic nemám. Také miluju staré knížky, rád si k nim čichám. Ani sociální sítě bych neměl, kdyby to nebylo potřeba.
O své sítě se staráš sám?
Jo, starám, ale pomáhá mi v tom brácha, který tam postuje příspěvky, když jsem třeba pryč. Snažím se je ale aspoň využít k tomu, abych na nich opravdu vystupoval jako já, dával na ně svoje názory a tak. Ale musím říct, že už jsem trochu starej na tyhle srandy (smích).
Zdroj: Se svolením Vojtěcha Drahokoupila
Jaká byla tvoje cesta k úspěchu? Dříve jsi popisoval situaci, kdy sedíš v 16 letech sám v Praze, posíláš do vydavatelství písničky a neustále se setkáváš s odmítnutím. Co tě všechno na cestě potkalo?
To byla hodně hustá situace. Stalo se mi třeba, že jsem napsal písničku a potom jsem ji slyšel zpívat jiného interpreta, takže jsem si nástrah showbyznysu užíval už tehdy.
Co to bylo za písničku? Mohli jsme se s ní setkat?
To asi nechci říkat. Je to už dlouho a je to za mnou.
Důležité je, že jsem dál posílal písničky a čekal. Trochu se to změnilo po tom, co jsem hrál se Sebastianem. Tehdy mi někdo řekl, že jsem jen backvokalista a nemám na to nastartovat vlastní dráhu. Ale snažil jsem se dál, píšu svoje texty, svoji hudbu a jsem rád. A Survivor jako by mě chytil za flígr, zatáhnul zpátky do studia a řekl, ať tvořím dál, protože to je to, co chci dělat.
