Když se dabovala Pretty Woman, osm lidí namluvilo čtyřicet postav. Dnes je dabingu mnohem víc, miluju to, říká Wágner (Rozhovor)

V televizi zrovna běží známý akční film z devadesátek. Ty, společně se svou rodinou nebo třeba přítelkyní, u ní sedíš a zrovna čekáš na svou oblíbenou českou hlášku, jelikož snímek miluješ. Věta zazní, ty ji odrecituješ slovo od slova a následuje smích. A dobrá nálada pokračuje, jelikož se blíží další věta.

Ve skutečnosti ale Brad Pitt nebo Bruce Willis česky nemluví. Zamyslel ses někdy nad tím, kdo tu hlášku zvládl takto bezchybně přednést?

Někdo jej nemusí, někdo po něm prahne. Český dabing se může v roce 2022, v době pokročilé znalosti angličtiny, Netflixu a dalších streamovacích platforem, jevit jako přežitek, nicméně řemeslo jako takové spíše vzkvétá. Své o tom ví i dvaadvacetiletý dabér Richard Wágner, jenž svou vášeň pro dabing hned po střední škole převtělil v realitu, odstěhoval se do Prahy a začal si plnit sen.

V rozhovoru jsme zjistili, co všechno se za namluvenou hláškou skrývá. Richard nám přiblížil, jak se člověk dostane k dabování třeba počítačové hry, kdo je jeho vzor, jaký je proces dabování a dokonce přišla řeč i na to, jak se k dabingu dostat. On, stejně jako i my, často slýcháme, že by se někdo chtěl stát dabérem. Proto jsme mu otázku přímo položili.

Doporučeno

Přeletěl jsem krabice a naštípl si páteř. Hoříval jsem bez ochrany i 50 sekund, seznamuje s kaskadérstvím Martin Hub (Rozhovor) 17. února 2020 16:10

Když jsem byl menší, slýchával u televize od dospěláků kolem, že je český dabing jedním z nejlepších na světě. Bylo to tak? A jak je na tom český dabing dnes, žije?

Myslím, že český dabing určitě neupadá. Ve zlaté době dabingu, o které se evidentně bavíme v sedmdesátkách, osmdesátkách a devadesátkách, to bylo ale tak, že dabovali pouze a jenom herci. Například pan Hrušínský nebo pan Munzar, ti z toho Národního. Bardi, kterým v té době bylo přece jenom kolem čtyřicítky. 

Nechci tím ale shazovat pozici „čistokrevného“ dabéra; devadesát devět procent z nich jsou vystudovaní herci, kteří hrají v divadle. Spíš bych to podal tak, že dříve toho nebylo tolik k dabování, což znamená, že diváci nemohli být rozmlsaní angličtinou. Jediné, co tehdy znali, byl dabing – Četníky si ve francouzštině nepustili, pouze poslouchali pana Filipovského. Dnes máme možnost duálního vysílání, takže divák má tendenci srovnávat. Duální vysílání je navíc pro osoby, které dabing rády nemají, způsobem, jak se vyhnout zbytečnému hanění dabingu a neřešili jej. 

Tím, jak se v posledních letech začaly dabovat všechny streamovací služby, je dabingu strašně moc. I u mně je skrze Netflix hodně práce – točí se nové věci a dávají se do toho peníze. Není to jako v devadesátých letech u Pretty Woman, že čtyřicet postav namluví osm dabérů. 

Mluvíme tedy o jiné době.

Je to tak. Dnes dabing žije a nebál bych se říct, že spíš vzkvétá. Objevuje se spousta nových mladých herců a režisérů, kteří to chtějí dělat strašně poctivě. Nebojí se udělat sedmnáct pokusů jedné repliky jen kvůli přesnějšímu dechu. Co se pixarovek a pohádek týče, ty se dokonce dabují ještě poctivěji, jelikož nad nimi na místě osobně dohlíží polská pobočka Disney.

Takže ani nyní, když všude prostupuje angličtina, nemůžeme považovat dabing za přežitek doby minulé?

Určitě ne. Chápu, že v očích generace Z to tak vypadat může. A to neříkám jen proto, že bych částečně přišel o práci. Na co se budou dívat starší lidé? Nebo děti? Nebo ti, kteří nemají dobrou angličtinu, nebo se nechtějí koukat na titulky? Tím nechci říct, že až staří lidé nebudou a děti vyrostou, že nebude co dabovat. Je to pro spoustu lidí stále naprosto běžná věc a vůbec by je nenapadlo si pustit film s titulky

Dabing jsem chtěl dělat odmalička. Tehdy jsem si vzal epizodu Simpsonů, spustil mikrofon za šedesát korun a bez přestávky nadaboval celý díl dětským, osmiletým hlasem.

Dabing je naživu i díky tobě. Proslul jsi jím natolik, že máš vlastní fanpage na Instagramu. Komu se to v českém dabingu poštěstí? 

To založila moje kamarádka. (smích) 

Nějací další lidé tam ale jsou.

Lidé tam jsou, což mě strašně překvapuje. Zčásti jsou to kamarádi nebo další, kteří to ironicky komentují. Taky jsem za to kamarádce několikrát vynadal. 

Na druhou stranu stránku sleduješ...

Ale jo, je to p*del. Ona tam vždycky přidá nějakou fotku a pod ní napíše špatné hashtagy ve stylu dětí, které dělají fanpage Slunečné. Překlepy, tři stovky emoji a vždycky se tomu strašně smějeme. Na druhou stranu je pravda, že to sledují i uživatelé, které opravdu zajímám a přišli z TikToku. Musím říct, že tam zájem o dabing docela jede. 

Včera (pondělí 10. ledna, pozn. red.) jsem tam nahrál story s Janem Šťastným, který daboval Henryho v Mafii, a dva dny zpátky Filipa Švarce. Filip Švarc má aktuálně 150 tisíc zhlédnutí a Jan Šťastný má tak po dvaceti hodinách 90 tisíc.

To jsou obrovská čísla.

Video se Zbyškem Pantůčkem, který dělá Morise z Madagascaru, má čtvrt milionu. TikTok má neskutečný dosah, díky němuž se mi dostávají na Instagram a na účet podcastu V českém znění noví fanoušci. Mám tam 15 tisíc sledujících jen díky tomu, že dělám videa okolo dabingu. Takže abych doplnil předchozí otázku, dabing žije už jen tím, že vidím, že to lidi zajímá. 

V komentářích pod těmi videi vidím, jak uživatelé poznávají, kdo koho daboval, přijde jim zajímavé poznávat herecké tváře, na což navazují komentáře, které si žádají videí víc. Říkám si, že to lidem prostě není putna.

Každopádně dabér pracuje se svým hlasem, takže by pro něj sociální síť, kde ukazuje svůj obličej, neměla být tak důležitá... 

Dobrý point. Filip Švarc říkal, že v devadesátkách to bylo tak, že zastával heslo: „My jsme tak dlouho čekali, až si nás všimnou, dokud si nás nevšimli.“ Dneska je to tak, že kdo nemá sítě a neprodá se, tak si neškrtne. Uznal to i on se svou třicetiletou kariérou. 

Já osobně mám sítě rád a na rovinu, pro mé ego je příjemné, že to lidi baví. Je to palivo, ale každopádně to není alfa omega. Pro dabéra, který se živí jen hlasem, nejsou důležité, ale když vidím, jak to lidi baví, tak proč jim to neukázat. Navíc já osobně jen nedabuju, taky se občas snažím hrát a fušuju do dalších věcí, čili pro mě jsou výhodné i z jiných hledisek.

Netušil jsem, že tvá fanpage vznikla za účelem, který jsi popsal. Ale poznamenal jsem si, že tě v první řadě vidí jako tiktokera, následně moderátora, herce a až poté dabéra. Souhlasil bys s tímto pořadím?

Za tiktokera se prosím pěkně nepovažuju. (smích) Nelíbí se mi ani to samotné označení, přijde mi to neúctyhodné pro dospělého člověka. Dabér určitě, stejně jako moderátor, ale tiktoker ne.

Pojďme už konkrétně k tobě a dabingu. Jak jsi s ním začal?

Dabing jsem chtěl dělat odmalička. Tehdy jsem si vzal epizodu Simpsonů, spustil mikrofon za šedesát korun a bez přestávky nadaboval celý díl dětským, osmiletým hlasem. Scény pro mě nebylo složité předvídat, jelikož jsem díly znal nazpaměť. (smích) Strašné, trapné a doufám, že už to nikde nemám na disku, protože bych se u toho zcringeoval do kuličky. Tento sen je tu takových 11 let, což je v mých nynějších 22 letech značná část života.

Babička to tehdy věděla a klasicky babičkovsky na to reagovala stylem: „Jé, to je tak skvělý.“ Od ní a od tety jsem dostal poukaz na zážitek v podobě dnu v dabingu. Přijeli jsme tedy do Prahy na Letnou, kde studio sídlilo, a já jsem si to vyzkoušel. Používali tam předpřipravené scénky ze seriálu Ženatý ze závazky nebo Fantomase, které byly ale vhodné pro dospěláka, a ne pro dítě. Komunikační šum navíc způsobil, že lidi ve studiu nevěděli, že dítě přijede. V jednom filmu s Piercem Brosnanem se ale našla rolička i pro mě, tak jsem si povídal se Zdeňkem Mahdalem, což jsem mu později i řekl.

Aha.

Pak jsem si zkusil nadabovat Louise de Funèse, který mi šel paradoxně nejlíp. Strašně mě to bavilo a říkal jsem si, že je to práce, kterou chci dělat. Na nějakou dobu mě to ale přece jen pustilo. Ke konci základky mě začal bavit make-up a rozhodl jsem se vyrábět special effects make-up. Umělé pleše, vousy, kníry, paruky. Občas si to ještě osvěžím; například v klipech Rychlých kluků si občas něco krvavého zamaskuju.

Později, když jsem točil svůj maturitní film Rudá, jsem dlouho hledal téma k natáčení. V té době jsem zjistil, že se dabuje Rick a Morty v češtině. Zavolal jsem patřičným lidem a říkám: „Dobrý den, vím, že dabujete Ricka a Mortyho. Odmalička jsem to chtěl dělat, a přestože s tím nemám dost zkušeností, chtěl bych to zkusit.“ Paní produkční mě tehdy zastavila s tím, že to není na ni, ale že mě přesměruje na paní režisérku, která řekla, že jo.

Ve studiu S Pro Alfa jsem pak poprvé sboroval v Ricku a Mortym. Měl jsem všehovšudy šest replik, všechny byly špatné a myslím, že jsem se neosvědčil, protože mě paní režisérka už tři roky do ničeho neobsadila. Nemám jí to za zlé. (smích) Pak jsem si řekl, že oslovím další režiséry a natočím svou cestu k dabingu. Jeli jsme proto potom za Petrem Pospíchalem, který dabuje Chucka Norrise, a ten si mě vyzkoušel. Byli tam Jiří Lábus, Martin Dejdar…

To jsou všechno velká dabingová jména. Nebyl jsi nervózní?

Byl, jak prase. Ještě dnes, když vím, že mám premiéru u nějakého režiséra, tak se mi texty klepou podobně jako tehdy. Jenže, co se nestalo. V momentě, kdy jsme to dotočili, se nedělo nic. Nikdo mě neobsadil, byl klid. 

Následně jsem se odstěhoval do Prahy a daboval jednou za čas sbory, jelikož jsem se osvědčil u režiséra Petra Sitára, který mimochodem dělal všechny velkofilmy typu Hobit, Pán Prstenů a Harry Potter a pracoval i s jedenáctiletým Vojtou Kotkem. Dal mi první příležitost udělat věc pro Netflix. Dostal jsem 50 minut a roli na šest stránek. Bateson, vrah, sedmdesátá léta, Mindhunter. Natočili jsme to za hodinu a půl a pan Sitár mi řekl, že je spokojený. Bylo to teda hustý, vůbec jsem to nedokázal pochopit! 

Začal jsem se sám ozývat režisérům jakožto herec s nějakými zkušenostmi, který dabuje. Hodně jsem tomu svému snu šel naproti, nikdo si mně nevšiml na castingu.

Mluvil jsi o pánech Lábusovi a Dejdarovi, ale o svém dabérském idolu zatím ne. Měl jsi nějaký?

Popravdě to byl Jiří Lábus. Jeho obdivuji odmalička kvůli Rumburakovi, miloval jsem totiž Arabelu. Jako malý jsem strašně obdivoval i Martina Dejdara, jelikož to byl Bart, ale když jsem trochu vyrostl, z hlediska dabingového a hereckého umu a osobnosti jsem si vzal za vzor právě Jiřího Lábuse. 

Chtěl bych se, pokud budu v sedmdesáti pracovat, chovat jako on. Je pokorný a pozorný profesionál. Dokonce mi hrál ve studentském filmu, v němž jsem dělal parodie na latinskoamerické telenovely. Moc jsem v něm chtěl cameo slavné osobnosti a Jiří Lábus mi na to kývl. Ze své pozice má přitom „právo“ se chovat i povýšenecky, což ale nedělá. Pak tu jsou menší hvězdy ze seriálů, které se tak chovají.

Zmínil jsi práci pro Netflix a divák, který si pouští český dabing, ví, že to nebyla tvá jediná role. Jak se konkrétně k takové spolupráci dostaneš? Skrz ty režiséry?

Ono to není tak, že bych obvolával režiséry, o kterých vím, že pracovali na seriálu od Netflixu. Já ani nevím, který režisér dělá jaký projekt. Pouze vím, kteří z nich jsou aktivní, a proto musí zákonitě dělat na nových projektech včetně Netflixu. 

V té neznalosti také trochu tkví kouzlo dabingu. Já můžu jít na animák do České televize, na extrémní drama na Netflix nebo hloupou telenovelu či pokrývací dabing reality show. Netflixu je ale zákonitě víc, protože je na něj produkčně více času a logicky i více financí, mohou se tam vyzkoušet nové hlasy a podobně.

Mohla by se stát situace, v níž by dabér dorazil do studia, kde by se seznámili s úlohou a on by odpověděl, že to dělat nebude?

Určitě to jde. Je to ale neprofesionální, takže se domnívám, že to žádný herec neudělá. Profese herce je převtělovat se do jiných charakterů, mezi kterými jsou třeba i vrazi. Pokud má herec problém s násilím, asi nebude mít radost z krváků, ale tak to prostě je. V divadle se také hrají všechny žánry.

(V dabování hry) rozdíl je, protože nevidíš, co dabuješ. Před sebou máš pouze excelové tabulky s textem a v uchu ti hraje originál. Obvykle mám před sebou v Pro Tools stopy se „stromečky“ a podle nich jedu.

Daboval jsi již nějaké známé osobnosti?

Myslím, že ne. Tím, že nedostávám k dabingu hlavní role, mluvím spíše béčkové herce, což je vlastně podobná úroveň, kterou sám zastávám. (smích) Na druhou stranu jsem například daboval Jamese Cordena ve vzpomínkové epizodě Přátel. Také jsem daboval herce Alexe Moffata ve Velkém červeném psu Cliffordovi, který je na Saturday Night Live, ale že bych třeba dostal roli Chrise Evanse, to se ještě nestalo. 

Teď k samotnému procesu dabování. Co všechno se děje od té doby, kdy ti zavolá produkce, až po konečný produkt?

Začíná to u režiséra. On, vzhledem k tomu, že má projekt v ruce, rozhodne, na co bych se mu mohl eventuálně hodit. Vezme v potaz mou barvu hlasu, věk a další atributy. Pak se rozhodne, jestli mi dá velkou roli nebo třeba jen několik epizodních. Produkce mě a další herce poté kontaktuje s tím, že se bude dělat na novém projektu. V telefonu ale neřeknou, o co se jedná, jen naznačí.

Z volných termínů si poté vyberu jeden, který mi sedí. Já přijdu do studia, řeknou mi, o čem to je a podle toho, jaká je charakteristika role, to potom namluvím. Za dvě hodiny jde člověk většinou domů.

Zní to jako rychlovka, ale asi to není tak rychlé, jak to vypadá.

Není. Všechno se nenamluví na první dobrou. Mohou přijít záseky, něco se zase nedá vyslovit. Hledá se lepší varianta, barva hlasu, trefuje se synchron a existují i režiséři, kteří chtějí některé repliky sedmnáctkrát, protože nejsou spokojeni. Občas se zvuková stopa i stříhá, aby to bylo dokonalé. Je to ale mimochodem taky peklo pro herce, protože u sedmnáctého pokusu nevíš, jak jsi udělal desátý pokus, přestože to po tobě režisér nakonec chce. 

Máš povědomí o tom, jak dlouho trvá hlavní postavě nadabovat celovečerní film?Velký profík namluví hlavní roli za tři hodiny. Je to ale zapříčiněno tím, že má za sebou tisíce titulů, dabuje třicet let a dokáže podle očí, nálady a způsobu mluvy odhadnout, jak věta bude končit a co bude následovat. Osobně bych to namlouval tak tři dny.

Když se řekne nejlépe nadabovaný film v Česku, který se ti vybaví?

Pulp Fiction. A Četníci, ti jsou geniální. Vím, že mě hodně baví i Zvíře s Belmondem včetně Simpsonových a Jak jsem poznal vaši matku, to je úžasně nadabovaný seriál. Najdeme zde skvělou barvitost rolí, bezchybný překlad a Martin Písařík je také úplně skvělý. 

A když mluvíme v superlativech, který snímek je podle tebe nadabován nejhůř?

To nevím. Myslím, že se to tak ani moc posoudit nedá, jelikož se jedná o subjektivní věc. Někdo může ohledně Pulp Fiction namítnout, že nechápe obsazení Václava Vydry jako Marselluse Wallace a nemusí se mu to líbit. Kdybych ale měl přece jen něco určit, nebudu konkrétní, ale jedná se o jeden teen seriál na Netflixu.

Já bych si popravdě dabingem asi ani nezaplatil nájem. Vždycky říkám, že mám dabing rád a dělám to proto, jelikož mě to baví.

Dabuje se spousta věcí, které si ani občas neuvědomíme, třeba počítačové hry. Daboval jsi Mafii, nyní propůjčuješ hlas hlavnímu hrdinovi české hry Kingdom Come: Deliverance Jindřichovi. K těmto rolím se dostaneš jak?

V listopadu minulého roku jsem seděl doma v depresích a neměl jsem co dělat. Tehdy jsem natáčel nějaké voice-overy v Brně s Markem Pilgerem a on si všiml, že Artur Komňacký, autor ideje českého nadabování Kingdom Come, vypsal inzerát na dabéry. 

Řekl jsem, že do toho půjdu a Arturovi se ozval. Když jsem mu poslal svůj životopis, tak mi nejprve přišla automatická odpověď a za pět minut jsem dostal roli Jindřicha, protože jsem byl jediný „profi“ dabér v týmu. Nutno podotknout, že od počátku se to dabovalo kompletně zdarma.

Později se ale založil transparentní účet a vybralo se přes milion korun. Bylo zřejmé, že ten dabing fanoušci chtěli. Proto je z toho nyní plnohodnotný projekt, který Warhorse Studios podpořili a zařadí jej reálně do hry. Neskutečné!

Jsou projekty, které v dabingu preferuješ více? Myslím tím například film, seriál, reklamu nebo třeba počítačovou hru? A je v té práci vůbec rozdíl?

Určitě je. V seriálu je toho hodně, v kuse mluvíš a pořád se ti mění prostředí. Podobnou situaci jsem zažil například při dabování Titánů od DC. Miriam Chytilová mě tehdy obsadila na „štěk“ jako Tima Drakea, Robina, plus k mluvení nějakých policajtů a vedlejších rolí, ale asi netušila, že se ta postava vyvine, tak jsem nakonec dostal větší roli. Film je taky strašně fajn a, až na technikálie, mezi ním a seriálem rozdíl není.

Zato ve hře rozdíl je, protože nevidíš, co dabuješ. Před sebou máš pouze excelové tabulky s textem a v uchu ti hraje originál. Obvykle mám před sebou v Pro Tools stopy se „stromečky“ a podle nich jedu. Já vím, že když mám dabovat slovo „no“ a vidím, že je na začátku velký „stromeček“ frekvence, tak ho zařvu. Prakticky kopíruješ originál, protože když má Jindra zavřenou pusu, tak do toho logicky nemůžeš mluvit.

Existuje žánr, který opravdu děláš nerad?Ne. Já si to užiju prakticky vždycky. Upřímně nejsem moc na sci-fi a vesmírné lodě, ale základ práce tam je stejný, povznesu se nad tím a udělám to nejlepší, co můžu.

Vzpomeneš si na nějaký profesní trapas, který se ti během dabování stal?

Brutálně mi zakručelo v břichu. Stalo se mi to již víckrát, že jsem seděl v předklonu na židli a když jsem se nadechl, tak tam kručelo. Jinak pokud nepočítám svou první roli, tak jsem se tomu vyvaroval.

Dodělávám Jindru, ale zbývá mi toho strašně moc a nestíhám. Jeho postava má 16 a půl tisíce replik, přičemž hlavní role Toma Cruise v Top Gunu jich měla hodně a to bylo zhruba 700.

Na chvíli se vrátím k Instagramu, konkrétně k příspěvku v listopadu 2020 kde jsi uvedl: „Jsem strašně rád a vděčnej za to, ze toto můžu dělat. A to i přesto, že stále ne naplno, protože bych zemřel hlady.“ Dabingem se tedy uživit nedá?Příspěvek jsem psal přesně v depresích, kdy jsem začal dělat Jindru. Domnívám se, že pouze dabingem se uživit prostě nedá a pokud ano, musíš být profesionální, rychlý a mít jistotu, že tě budou obsazovat. Pak se základně uživíš. Ale nemáš pevnou pracovní dobu, stálý plat a jsi na volné noze… 

Já bych si popravdě dabingem asi ani nezaplatil nájem. Vždycky říkám, že mám dabing rád a dělám to proto, jelikož mě to baví, peníze si vydělám jinde. Pracuji na Novinkách jako kameraman, dělám reklamy, ve kterých někdy i hraju, sem tam vystoupím v seriálu... To je můj příjem. 

Kromě dabování sis podle všeho splnil i další sen. Jsi moderátorem podcastu V českém znění na Novinkách, kam si zveš domácí hvězdy dabingu a probíráš s nimi různá témata. Proč ses rozhodl do toho jít?

Nápad jsem dal dohromady se svým známým už před několika lety. Napsali jsme scénáře, které následně putovaly médii. Chtěli jsme to dělat na YouTube, což by ale nikdo nezaplatil. V televizích jsme buď narazili na krátký vysílací čas, nebo nám to i přes zlepšení podmínek prostě nedopadlo. Když jsem byl potom na Nově, tak jsem se na to vyprdnul.

V době, když přišla s Novinkami změna, se otevřelo téma podcastů. Svůj nápad jsem jim přednesl a zbytek je historie. Včera (pondělí 10. 1., pozn. red.) jsem natočil patnáctý díl a série má docela dobré zhlédnutí. Díl s Danem Krejčíkem a Jirkou Sádkem má například 70 tisíc zhlédnutí, přestože máme poměrně omezenou cílovku.

Proč to nikoho nenapadlo dřív? Pokud vím, tak u mladých lidí se na chvíli podařilo zpopularizovat dabing jen FattyPillowovi, který si do streamů pozval Michala Holána nebo Bohdana Tůmu, ale pak bylo zase ticho.

Dabing je strašně pasivní záležitost. Vnímáš to, ale zároveň to nevnímáš. Když máš film puštěný jako kulisu, všímáš si, že herci mluví česky, ale neřekneš si, kdo to je. Nenapadne tě, že seriálový doktor Jan Šťastný je Antonio Banderas. Myslím si, že nikoho nenapadlo, že by to mohla být věc. Jenže pak tě to někdy trkne a chceš vědět víc. Popularizování dabingu je strašně super a rád lidem ukážu, že je to fajn. 

V rámci podcastu jste s Josefem Cardou a Gustavem Bubníkem probírali věc, o které jsem také uvažoval, a to je malý počet mladých dabérů v Česku. Proč to tak je?Řešili jsme to i v podcastu, tudíž nechci, aby to vyznělo, že jsou to jen má slova. Jak říkal Gustav Bubník, dnes si nikdo nedává práci s tím herce zaučit. V devadesátkách se mladí herci z konzervatoře učili s těmi bardy Hrušínským a Munzarem, kteří vstřícně a trpělivě učili. Přitom jde o takové osobnosti, ze kterých se na ulici po*ereš. 

Zaškolování nových dabérů je složité, protože na film nebo seriál nejsou dány takové prostředky, aby zbyl čas si vyzkoušet někoho nového. A pokud ano, je to často po natáčení a už prakticky „ve volném čase“ režiséra a zvukaře, což jsem také absolvoval a jsem za to vděčný.

Jak má tedy mladý člověk s dabingem začít? 

Když chce mladý herec začít s dabingem a je to opravdu z jeho přesvědčení, je fajn o sobě dát vědět. Někde se registrovat, mít na internetu vlastní hlasové ukázky, ukázat, co umí –  načíst kus audioknížky, zakřičet si nebo si zahrát nějakou scénu. Bomba je, když máš showreel (krátké představovací video, pozn. red.) s ukázkami hraní, který můžeš začít rozesílat na maily. Vždycky se najde někdo, kdo ti dá šanci.

Čeho bys chtěl v dabingu dokázat ty sám? Máš nějaký cíl?

Chtěl chodit denně dabovat. Být frekventovaným dabérem a sázkou na jistotu. V ten moment bych si řekl, že jsem to dokázal.

A konkrétního herce, kterého bys chtěl dabovat, nemáš?

Mám hodně rád Timothéeho Chalameta, ale na toho si nesmím ani pomyslet nebo mě Dan Krejčík prokleje. Super herec, který mě baví, je také Asa Butterfield, Otis ze Sex Education, kterého bych si v nějakém budoucím projektu rád zahrál. Navíc v mém dalším oblíbeném seriálu Love Victor bych si někdy rád namluvil jak Victora, tak Benjiho. Oba jsou skvělí.

Co se ve tvém životě momentálně děje a chystá? Kde se lidé na tebe mohou těšit?

V průběhu dalších týdnů mě čekají dabingy, ale já samozřejmě nevím, čeho. Jeden z projektů by ale měl být velký kinový film. 

Dodělávám i Jindru, ale zbývá mi toho strašně moc a nestíhám. Jeho postava má 16 a půl tisíce replik, přičemž hlavní role Toma Cruise v Top Gunu jich měla hodně a to bylo zhruba 700. Dělalo se to v řádu dní. Já mám mít do března nebo dubna hotových dalších 14 a půl tisíce replik, jelikož mám hotových zhruba 2 tisíce. Jsem z toho už trošku unavený. (smích)

Každopádně v dohledné době budu dabovat ještě jednu počítačovou hru. Znova nemůžu říct jméno, ale je to velká věc, nová zkušenost a moc se na to těším.