Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Dnes spíše koordinátor kaskadérů, herec a malíř, dříve například německý důstojník, voják Wehrmachtu v zákopech a gladiátor. Tolika konflikty, kterými si prošel český přední kaskadér, si projde za život i málokterý voják.
Kdo o tom nikdy nesnil? Od mala jsme běhali po venku a představovali jsme si, že bojujeme v římských legiích, že jsme narukovali do války a nad hlavou nám létají granáty, popřípadě jsme romanticky ztráceli své milované v živelné katastrofě. Tyto představy jsme obvykle přejali z filmů, které jsme viděli v televizi. Ti nejslavnější herci, v rolích hrdinů, se neohroženě vrhali do těch největších nebezpečí, zatímco okolí, v němž odpadávaly stovky „nepotřebných“ lidí, čelilo katastrofě.
A mezi těmi stovkami se nejednou nacházel i kaskadér Martin Hub. Prožil si spoustu dějinných epoch a čelil nejednomu nebezpečí. Skákal z vlaku, běhal po vrcholcích stromů a účastnil se nesčetně vyhrocených situací ve stínu těch největších hereckých hvězd typu Leonardo DiCaprio, Russell Crowe, Hugh Jackman nebo Vin Diesel.
V rozhovoru jsme však zjistili, že nejen výbuchy a pády jsou denním chlebem jednoho z nejznámějších českých kaskadérů, který dává v poslední době, i kvůli prodělané rakovině, přednost malířskému plátnu a umění.
Ptát se, jestli kaskadéřina bolí, je hloupost. Rád bych přesto věděl, co je pro filmového kaskadéra nejbolestivější věc, kterou může na place udělat?
Nejvtipnější je, že se praštíte tam, kde to vůbec nečekáte. Ale víte co. Hoření, pády, všechno dobré. Podle mě je ale nejtěžší udělat přirozený nenápadný pád na hladké podlaze, aby to vypadalo jako pravý držkopád.
Přesto to nechci zlehčovat. My, když jsme začínali, tak u hoření jste měl na sobě mikinu, kterou jste si polil studenou vodou, přes to vaťák, polil se benzínem a hořel jste. Vždycky jste byl spálený. Nebyly gely, nebylo nehořlavé prádlo, nebyly kombinézy, nebyly masky. To bylo real hoření. Když se dřív padalo, tak se padalo do krabic. Dneska jsou nafukovačky, lanka…
Pamatuju si, když jsme proskakovali sklem. Pravým sklem. Muselo se vždycky naříznout a vždycky jste se pořezal. Dneska tam jsou nějaká přepalovaná tvrzená skla, odbouchne vám to pyrotechnik. Pamatuju si dobu real kaskadéřiny, dneska je to techničtější. Daleko víc se dbá na bezpečí. Dřív jste prošel sklem, a byl jste King Kong. Zapalte mě, vole. Mokrý hadr na hlavu a jdeme do toho.
Já už jsem v branži 35 let, vím, jak se ke mně ti lidi chovají. Ti starší, kteří znají moje začátky, a kteří byli u takovýchto akcí, kdy to opravdu bylo na hraně, vědí.
Vždycky se směju u Lásky Nebeské. Což si myslím, že je spíš takový holčičí film, ale má tak krásnou poetiku a režisér je geniální. Já jsem potom viděl i ty vystřižené scény, což je pro mě strašně odpočinková záležitost.
Posun v bezpečnosti asi zapříčinil samotný posun filmařiny.
Jasně. Neříkám, že to není nebezpečné, stát se může vždycky cokoliv. Ale jak říkám, dřív jste skákal ze stromu na strom tak, že jste skočil ze stromu na strom. Dneska je to na lankách. A co víc, s lankama si můžete i víc vyhrát. Můžete lítat, padat ze šedesáti metrů a zastavit se nad zemí.
Za jak dlouho se takový pád naučíte?
Dle mého názoru musíte mít takové bláznovství trochu v sobě. Ale dá se to natrénovat, záleží, jak je kdo šikovný.
Bál jste se někdy u kousků, které jste předváděl, o život?
Spíš jsem měl vždycky respekt. Navíc jsem si věřil. Člověk přemýšlí, co by se mohlo stát, ale strach? Musíte mít kolonku pro to, co se může stát, a kolonku pro to, co udělat, aby se to nestalo. Nicméně ani mně se nevyhnula zranění.
Měli jsme takovou air rampu. A já jsem měl běžet, za mnou to mělo bouchnout a rampa mě měla jako po výbuchu vyhodit. Dopadnout jsem měl do papírových krabic. Při zkoušce jsem však škrtnul špičkou bot o ty krabice. Tak jsem poprosil kolegu, aby mi do rampy dal víc vzduchu, aby mě to víc vyhodilo. Zapomněl si ale na místo, kam dopadnu, dát krabice, jelikož jsem zákonitě letěl dál. Takže jsem je přeletěl a napálil to zády přímo na beton. Naštípl jsem si páteř.
Jak dlouho jste to léčil?
Moc dlouho ne. Já jsem potom utekl na revers, jelikož mě to tam nebavilo a nemohl jsem tam kouřit. Čehož jsem potom litoval v situacích, ve kterých se mi záda blokla. Pak jsem si musel vzít takové tlusté bílé lyžařské ponožky, ve kterých jsem se šoupal na záchod.
Zdroj: Archiv Martina Huba
Máte radši filmy nebo seriály? Když se dívám, tak v tom vůbec nedělám rozdíl.
Takže je vám to jedno.
Jsem takový, že mám rád jak práci před kamerou, tak práci za kamerou a na filmy se rád i dívám. Samozřejmě jsou okamžiky, kdy televizi vypínám. Třeba když si pustím historický seriál, a herci jsou v něm čistí. To je pro mě nezajímavé. Každopádně v žánrech nedělám rozdíl.
Dneska jsou seriály o něčem jiném. Hodně sleduji Netflix, tam je ten výběr i ze starších seriálů, které tady dřív nebyly, opravdu zajímavý.
A který film a seriál jsou vaše nejoblíbenější?
Spíš, co jsem naposledy viděl, tak mě bavilo House of Cards s Kevinem Spaceym o americké politice. Samozřejmě mě bavila Hra o trůny, to musí bavit snad každého. Z filmů, já, který jsem milovník Queenů, jsem se bavil u Bohemian Rhapsody. Teď jsem zhlédnul Rocketmana a dokonce, jak vyhrál korejský Parazit Oscary, tak jsem si to hned našel a díval se na to. A dobrý. To se mi líbilo.
Byl jsem také zvědavý na Zaklínače. Ale určitě jej nemůžu zaškatulkovat jako nejoblíbenější seriál. Ten asi nemám. Existují seriály, u kterých si hned pouštím další a další díl, ale úplně nejoblíbenější asi ne.
To měla být moje další otázka. Jestli jste sledoval Oscary a co říkáte na výsledek.
No jasně. Parazit byl teda ale překvapením. Já se strašně těším na film Judy, podle Judy Garlandové. Renée Zellweger, která Oscara vyhrála, ji má hrát. A prý podala skvělý výkon, tak se na to těším. Teď byl i čas na filmy, na které jsem šel i do kina. Těšil jsem se na Tenkrát v Hollywoodu od Quentina Tarantina. Nevím.
Nebavilo vás to?
No, bavilo. Ale zase je to otázka toho PRka. Jak kolem toho udělali obrovské PR, tak jsem od toho čekal více. Tarantino samozřejmě baví, každopádně podruhé bych na to nešel. Jsou filmy, které vás baví, a které klidně zkouknete ještě jednou. Tohle třeba ne.
Čili nejoblíbenější film taky nemám, favority ale zase jo. Například kriminálku Obvyklí podezřelí. Pusťte si to, tam hrál taky Kevin Spacey, je to výborné. A vždycky se směju u Lásky Nebeské, což si myslím, že je spíš takový holčičí film, ale má tak krásnou poetiku a režisér je geniální. Já jsem potom viděl i vystřižené scény, což je pro mě strašně odpočinková záležitost.
V roce 1993, když jsem nahrával seriál Mladý Indiana Jones s Georgem Lucasem, tak právě Simon Crane po dohodě s režií zajistil, abych tam jako německý oficír seřval mladého Jonese německy. Tehdy jsem ale uměl tak možná Guten Tag.
Když jsme domlouvali rozhovor, psal jste mi, že zrovna točíte. Můžete mi prozradit, o co jde?
Ano. Já teď spolupracuji na projektu, česko-německé spolupráci, jmenuje se to Charité. Charité 2. Německý příběh z válečné nemocnice.
Vy jste kaskadérem a také hercem. Co vás víc baví?
Všechno. Já to fakt nerozděluji. Pro mě je ten filmový svět tak okouzlující a přitažlivý, že mi je jedno, jestli jsem v kostýmu jako kaskadér, jestli jsem herec před kamerou či za kamerou jako koordinátor kaskadérů, nebo jestli dělám choreografie. Skrze to si jdu pomalu za svým cílem, vytvářet vlastní filmy.
Aha, vždycky jste si chtěl natočit vlastní film?
Ano, zcela určitě.
A v jakém časovém horizontu jeho vyprodukování vidíte?
No, už jsem dostal vynadáno od kamarádů režisérů.
Obraz Martina Huba
Zdroj: Archiv Martina Huba
Že jim do toho budete fušovat?
Ne. Kvůli tomu, že sice můžu mít nějakou myšlenku, můžu vědět, jak to chci udělat, ale chci spolupracovat. A chci aby, když už budu něco dělat, to k něčemu bylo. V tomto případě musím trochu potlačit svoje ego, takové to: „Já jsem nejlepší!” Znám pár případů. A výsledek pak není dobrý.
Takže mi kamarádi nadávali, když jsem se jim zmínil a nastínil jsem jim synopsi. Říkali mi, že na tom mám makat. A pak jsem dostal za půl roku vynadáno, že to ještě nemám. Ono, jak jsou zvyklí, že to jde všechno strašně rychle, tak to tak ode mě i rychle očekávali. Ale já se s tím, s prominutím, trošku se*u. Tak uvidíme, může to vyjít a nemusí. Dneska je to stejně o penězích.
Mohl byste třeba přiblížit, na čem pracujete?
Ne. (smích) Je to tak originální, že to tady ještě nikdo nenatočil. Ale že to vyjde, neslibuju. Já si s tím zatím hraju, zatím píšu. Mimochodem, nikdy jsem netušil, že to psaní je tak těžké. To je strašné.
Připadá mi, že všechno. Určitě, až budu mít kompletně hotový materiál, tak ho strčím někomu zkušenému. Potom se s ním budu samozřejmě hádat, protože mi spoustu věcí bude chtít vyškrtnout, a něco zase přidat. Potom to bude teprve vtipné.
Dávat ty myšlenky na papír, ať si to každý zkusí. Ať si každý píše svůj deníček a zjistí, že to není jednoduché. Takže já tomu radši neříkám, že píšu scénář, ale spíš píšu materiál, se kterým se bude pracovat.
Když se vrátím k vašim povoláním herce a kaskadéra, dá se říct, že jdou ruku v ruce?
Zcela určitě. Vezměte si, že dneska kaskadéři už zaujímají pozici člověka, který musí rozehrát scénu, musí ji dokončit. Ne vždy kaskadér za někoho dubluje, ale většinou se obsazují do rolí vojáků, URNA (Útvar rychlého nasazení, pozn. red.) nebo zabijáků, kde i mluví. Pak samozřejmě umřou, ti jsou vždycky na odpis. Málokterý kaskadér vydrží v tom ději až do konce.
Na druhou stranu vím, jelikož hraju i v angličtině, jak je těžké přirozeně říct větu. To je strašné. Někdy, když je to v češtině, tak si třeba pomůžete nějakým jiným českým slovíčkem a producent vám to třeba schválí. Ale v angličtině ne. Tam se to musíte skoro až foneticky naučit.
A kolik jazyků jste schopný takto přirozeně zahrát?
Hrál jsem v němčině. Dokonce, v roce 1993, když jsem nahrával seriál Mladý Indiana Jones s Georgem Lucasem a byl jsem v tom trochu stálejším týmu, tak právě Simon Crane, který to koordinoval, vždycky po dohodě s režií zajistil, abych tam jako německý oficír seřval mladého Jonese německy. Tehdy jsem ale uměl tak možná Guten Tag.
V té době mě text učil Holanďan, který uměl německy. Tak mi to napsal i foneticky a z toho jsem se to musel naučit. Já si myslím, že mimo korejštinu a japonštinu, a nejspíš i trochu holandštinu, jste schopný se to naučit. Mám třeba kamaráda, který hrál v maďarštině. Samozřejmě, pokud tomu i rozumíte, abyste se podle toho mohl taky tvářit. Dohromady jsem takto hrál a mluvil anglicky, německy a rusky.
Co si myslíte o hercích, kteří si sami dělají kaskadéry, jako třeba Tom Cruise? „Berou” vám práci?
Myslím, že neberou. Protože, ať je to, jak je to, Cruise na place, kdyby něco, má kaskadéra pořád po ruce. Jeho dabl se o něho stará. Viz příklad Tenkrát v Hollywoodu. Takhle to doopravdy funguje. Samozřejmě, že to má na starost koordinátor kaskadérů, ale jako dabl, kdyby herec cokoliv potřeboval, jsem neustále k dispozici.
Práci jim neberou a navíc, to je tak minimální položka v tom celém projektu. Naopak, ať to zkusí. Ať se ukáže, no. Musím ale říct, že jsem s Tomem Cruisem točil, a že jsem z něj byl kladně překvapený.
Za prvé mě od začátku film bavil, za druhé mi to přišlo zajímavé, a za třetí ta doba byla tak šedivá, že každý kluk chtěl někomu imponovat, nějak vybočit. A pak to byla hrozná prdel.
Zvládá to?
Jo. Člověk slyší historky, čte nějaké věci. Ale ten pravý názor na člověka si uděláte až v momentě, když ho potkáte. Je to profesionál. Já dám hodně na smysl pro humor, ten je tam důležitý, a s ním to natáčení bylo fakt dobré.
My se k těm známějším postavám ještě dostaneme. Já mám známého, který se kaskadérství věnuje. Aby ho tam vzali, musel k tomu mít predispozice. Dělal gymnastiku, sportoval, následně jej vzali. Chci se zeptat, jestli jste taky odmala sportoval?
Odmala.
Co jste všechno dělal, než jste se dostal ke kaskadeřině?
Úplně jako malý jsem chodil na gymnastiku, pak jsem hrál fotbal, košíkovou, házenou, házel oštěpem, koulí, skákal na velké trampolíně, boxoval. To jsem všechno trénoval. Nejvíc mi pomohla trampolína, gymnastika a box. A když se pak člověk dostane do nějaké party, tak se učí judo, aikido a jiné. Učíte se to ale až v rámci profese.
Je nutné, aby kaskadér předtím, než se k práci dostane, dělal gymnastiku? Protože mám pocit, že spousta kaskadérů takto začínala.
Není to potřeba, ale je to lepší. Máme ve skupině i odborníky jenom na auta. To je kluk, který neudělá kotrmelec, ale za volantem je naprostá jednička. Ve skupině máme i kluka, který skáče hlavně z výšky do vody. Michala Navrátila, který skákal i pro Red Bull. Když je v Praze, je s námi.
Vezměte si, že když vybíráte tým na film, tak s ním jste 12 hodin denně. Když si tam vezmete idiota, tak se třetí den zastřelíte. To máte jak s golfem. Strašně rád ho hraju, ale neumím to. Pořád se motám kolem 20 handicap, myslím si, že je to můj strop. Nicméně, vy si vybíráte, s kým jdete hrát. Jdete na hřiště na pět hodin. Tak přece nepůjdete s debilem. To máte po hře. Když půjdete od začátku s týpkem, který vás štve, tak vykouříte po první jamce krabičku cigaret a vypijete půl litru slivovice, protože to jinak nemůžete přežít.
Zdroj: Archiv Martina Huba
Kdy jste s kaskadérstvím začal vy a proč?
Já jsem začal v roce 1986. Za komunistů nebyla sportovní komuna tak rozšířená, jako je dneska. U bojových sportů bylo třeba pouze judo, karate a box. Hotovo. Všichni se znali. Dneska už máte MMA, Oktagon a všechno možné. Každopádně, za prvé, mě od začátku film bavil, za druhé mi to přišlo zajímavé, a za třetí ta doba byla tak šedivá, že každý kluk chtěl někomu imponovat, nějak vybočit. A pak to byla hrozná prdel.
Šel jsem za nebožtíkem Jardou Tomsou. Po druhé schůzce řekl, že se mám jít ukázat na trénink. Vedl ho Zdeněk Srstka, který byl můj trenér, a s ním byla strašná legrace. Vždycky mi chtěl udělat karfioly. Honil mě po tělocvičně a vždycky říkal: „Pojď sém, ti udělám,” a tak naznačoval, že mi zlomí ty uši. Já jsem mu vždycky utíkal a řval na něj, ať mě nechá. No a po dvou měsících jsem točil.
Mimochodem sledujete MMA a Oktagon?
Sleduji. Mě to fascinuje. Samozřejmě jsem se díval na McGregora s Cowboyem, díval jsem se na Karlose Vémolu, který prohrál. A který kolem toho dělá docela haló, zase PR. Ale pro mě prohrál trochu nešťastně. V těch vahách je to jedna rána a zápas je u konce. Oni musí být strašně obezřetní. U muších vah to tak není. Tady je jedna náhodná pumelice a je konec. Neříkám, že ho Végh trefil náhodně, ale prostě trefil.
Mě hlavně fascinuje, když tam nastoupí na pětiminutová kola. To je strašné. Teď si vezměte, že když se chytí na zemi, on ho začne škrtit, druhý mu jde do protitahu, tak to trvá třeba 40 sekund. To je hrozné.
Já si to nedokážu představit. Ale když už to tak popisujete vy, tak to musí být něco.
To je hrozné. Mám k nim hroznou úctu. U nás jsou taky kluci, kteří jsou v bojových organizacích, takže některé znám. Ono je to vůbec divácky strašně atraktivní. Jak tam člověk může skoro všechno, tak je to fakt atraktivní.
Máte nějakého oblíbeného bojovníka? Hodně lidí sleduje například Jirku Procházku z Brna…
Samozřejmě se těším na první zápas Jirky Procházky. Jsem na to zvědavý. Chce to zkusit. Když to vyjde, vyjde. Když ne, najde se něco jiného. To je jak u filmu. Pokud bych se zabýval myšlenkou, jestli tam mám vůbec šanci se dostat, tak se na to, Martine, vykašli. A nedělej nic. Když někdo něco zkouší a nepovede se mu to, tak je pro mě mnohem víc sympatický než ten, který bude říkat, že na to nemá.
Zpátky k vám. Je to přiměřený čas? Ty dva měsíce, po kterých jste šel točit?
Myslím, že jsem točil hodně rychle. Ale to bylo tehdy, dneska je to taky úplně jinak. Tehdy se čekalo rok, rok a půl nebo dokonce dva. Někteří kluci tam jenom trénovali, aby se dostali před kameru. Dneska je to o tom, že potřebujete typově někoho, co umí něco, co má natrénováno. Tak ho oslovíte. Což ale neznamená, že je členem stálého týmu.
Vy operujete v nějakém stálém týmu?
Jsem ve skupině Filmka Ládi Lahody.
V začátcích jsem dělal s Rachel Weisz, která hrála v Mumii. Na Indiana Jonesovi jsem lezl po laně a měl jsem úplně sedřené ruce. Ona to zjistila a pak mě tam ošetřovala. Myslím ale, že si mě nebude pamatovat.
Jaký je tedy váš klasický den kaskadéra?
To nemůžete popsat do jednoho dne, ten den je vždy jiný. Dobře, včera. Odvezl jsem děti do školy a potom jsem měl být o půl dvanácté ve studiu. Jeli jsme na lokaci, tam jsme připravili rvačku, ta se natočila. Pak jsem přijel domů, chvilku jsem si dáchnul, a šel jsem malovat.
Dneska jsem stále na telefonu, řeším věci. Připravuji příští týden, kde budu zase s Němci. Teď mám s vámi rozhovor, pak se vrátím domů. Buď budu malovat, nebo si budu číst. K tomu si dělám malířské webové stránky. Zítra vstanu, počkám na telefon o režiséra. Pojedu někam za Prahu na obhlídky, kde se má padat z výšky. Musím určit, jestli je to možné, jestli stačí krabice nebo žíněnka, jestli to bude dělat herec, nebo dabl. Pak se vrátím a půjdu si zacvičit.
Když děláte velký film, tak ráno vstanete. O půl šesté nebo v sedm jste na snídani. Líčíte se, připravujete. A tak to jde až do večera. Znamená to pro vás spoustu okamžiků jako kontakt s lidmi, zařizování telefonů, nacvičování, schvalování. Klasický nalinkovaný den nemám.
Co si musíte nechat schvalovat?
Dám příklad. Vy si přečtete scénář: „V obrazu 88 je rvačka. Jarda zbije dva frajery, pak dá pusu Marii a jdou pryč." A vy musíte tu rvačku vymyslet. Sejdete se s režií. Buď vám režisér řekne úplnou představu, což je nejhorší, nebo vám řekne polo představu, což je lepší, nebo to nechá na vás, což je nejlepší.
Na zkoušku dostanete třeba den, tak si vezmete dably, i když to dneska chtějí spíš po hercích, a jdete to nazkoušet. Jak to vymyslíte, tak to natočíte. Když máte čas, tak to i sestříháte, a jako hotový výrobek to dáte prezentovat režisérovi. Všechny ty úhly a pozice, to se dneska normálně dělá.
Teď mám střižnu i v telefonu, což je už úplně absurdní. Strašně rád s tím pracuju. Ono, málokdo už dneska točí tyto zkoušky na kameru. Efekty si pak už každý domyslí. Následně to buď schválí, nebo ne. To je ta tvůrčí práce. Do toho vstoupí producent a řekne vám: „Běžte do prdele, je to drahé," a začnete znova.
Z toho mám takový pocit, že je to podobný den, jako když hrajete, ne? Prvně nacvičujete, pak to prezentujete.
Prakticky jo, ale máme u toho víc námahy.
Zdroj: Archiv Martina Huba
Zeptám se vás ještě na ty nejznámější snímky, které jste točil. Titanic, Gladiátor, Zachraňte vojína Ryana nebo xXx. Potkal jste tam určitě spoustu celebrit, vryla se vám nějaká do paměti?
Určitě Russell Crowe. Velice příjemná byla Kate Winslet. Pak pamatuju, v začátcích, že jsem dělal s Rachel Weisz, která hrála v Mumii. Na Indiana Jonesovi jsem lezl po nějakém laně či jsem se spouštěl, každopádně jsem měl úplně sedřené ruce. Nechtěl jsem vypadat blbě, tak jsem lezl i odřený. A ona to zjistila a pak mě tam ošetřovala. Myslím ale, že si mě nebude pamatovat.
Velmi příjemný byl i Tom Cruise. Taky Hugh Jackman, Van Helsing, ten byl úplně skvělý. Oni natáčeli tady, já jsem dělal koordinátora pro českou stranu, a ten byl opravdu neuvěřitelný. Byl velmi přátelský.
Vy s nimi normálně komunikujete. Pokud děláte koordinátora nebo dabla, tak jste pořád u toho herce. Jasně, že prohodíte slovíčko. A někdy to zapadne, neříkám, že vznikne přátelství na celý život, ale vznikne nějaké kamarádství v rámci toho filmu. A vy si odnesete super vzpomínku na krásnou práci a fajn člověka. Někdy to zaskřípe a chcete se toho člověka co nejrychleji zbavit. Ale to je normální.
A s kým to třeba zaskříplo?
(smích) Neřeknu.
Nicméně, stalo se vám někdy, že byste s někým zůstal dlouhodobě v kontaktu?
Se zahraničními kaskadéry určitě, ale s herci ne. Určitě ne zahraničními. Ti za ten život potkají tisíce lidí. Proč bych někoho otravoval? S českýma ale v kontaktu jsem a jsou to moji přátelé.
Nemyslel jsem, že byste někoho otravoval. Spíš, kdyby tam mezi vámi vznikl nějaký zajímavý moment.
Stalo se mi například, že jsem natáčel xXx s Vinem Dieslem. Super, povídali jsme si, vyfotili jsme se spolu. Měli jsme společné scény, všechno dobré. Skončil film, skončil kontakt. Několik let na to jsem dělal film Babylon A.D., a dočkal jsem se u něj neuvěřitelného přijetí.
A to jsem nedělal ani koordinátora, ani jsem nehrál, byl jsem ten jen jako jeden z mnoha kaskadérů. Okamžitě mě zaregistroval, objal mě, pokecali jsme si. Tohle je pro mě cennější. Takže, že bych měl jet někam na návštěvu do LA? Ne, nepojedu. Pro mě je přednější se sejít s Ondrou Vetchým, Danem Landou, Karlem Rodenem nebo Štěpánem Benonim.
Zdroj: Archiv Martina Huba
Karel Roden je zase na druhou stranu známý dost.
Je vtipné, že když jsme oba v Čechách, tak na sebe nemáme čas. Ale když jsme oba dva hráli v McMafii, což se točilo myslím v Srbsku a Chorvatsku, tak jsme chodili společně na večeři. To bylo fajn. Nebo jsme rybařili. Ale ten čas nerozsypete. Taky jsem dostal vynadáno, že jsem se u něj dlouho neukázal.
Jak se vlastně člověk k takovým zahraničním filmům dostane?
To je tím, jak jste v té kaskadérské skupině. Ale u mě, si myslím, je to tím, že jsem dobře udělal toho mladého Indiana Jonese. Pak se začalo točit tady, otevřely se hranice. Lidi o vás vědí, takže zavolal Titanic, zavolali od Zachraňte vojína Ryana...
Oni se tedy ozvali sami?
No. Pak byl další nábor. Nik Powell, ten dělal casting kaskadérů na Gladiátora, tak zase o mně věděl od nějakého Francouze, se kterým jsem dělal nějaké francouzské filmy. A to je potom šuškanda. Nebo vás nabídne agentura.
Mimochodem, znáte pana Leoše Stránského (kaskadér, hrál v Zachraňte vojína Ryana, rozhovor zde, pozn. red.)?
Ano, znám.
Máte nějakou společnou historku z natáčení?
Spousta společné práce. A teď žije v Anglii, takže se to zase rozdělilo. Občas se uvidíme, ale nejsme ti bratři, kteří by si volali.
V momentě, když vás zavolají ke spolupráci jako kaskadéra, už dopředu víte, že zastupujete jen jednoho konkrétního herce?
Ano, to jsou takové ty přípravy, než začnete s filmem. Jako kaskadér si přečtete scénář nebo dostanete úryvek. Zavolá vám koordinátor, že potřebuje, abyste dělal za jistého herce. Nebo potřebuje, abyste zahrál toho mafiána. Budete tam hrát tohle a tohle, a říkat tamto, nazkouší se to a jdete natáčet.
Když by mi někdo řekl, abych si sedl na koně a vjel mezi demonstranty, tak v žádném případě. Uřídit to zvíře není žádná legrace.
Z pozice koordinátora si přečtete scénář. Tam si vytáhnete akční scény, následně jednáte s produkcí ve stylu, kolik lidí můžu mít na jednotlivé akce, kolik to bude stát, co všechno si můžu dovolit… To je taky obrovská diplomacie. Pak mi řeknou, že je málo peněz, a nic nebude.
Stalo se vám, že když jste natáčel někdy jako kaskadér, že byste se ani neodřel?
Jasně. Když jsem dělal dabla za jednoho francouzského herce, který byl hodně silný. Tak abych se mu podobal i tělem, udělali mi tělo z molitanu. To bylo času, než jsem si to oblékl. A navíc jsme to točili v Africe! To bylo strašné.
Čili oblek z molitanu, který šel tak dolů, a končilo to kraťasy. Je fakt, že cokoliv jsem za něj dělal, tak jsem k tomu nepotřeboval chrániče. Mohl jsem se kutálet, cokoliv. Když se třeba točilo, čekalo se na záběr a musel jste být připravený, tak jste seděl v molitanu. I když ve stínu, ale v Africe je ve stínu kolik, 30 stupňů?
Jaký největší husarský kousek jste před kamerou předvedl?
Podívejte se, já si myslím, že jsem dělal dost velké akce. Která byla největší, je tím, že je každá jiná, těžké určit. Někdo si řekne, že je to pád do krabic ze 30 metrů. Já jsem skákal z jedoucího vlaku, hořel jsem. Rekord v hoření jsem měl nějakých 50 sekund. Skákal jsem z dvacetimetrové výšky v Titanicu, boural jsem s auty. Nemám žádný top rekord.
Existuje určitý kaskadérský trik nebo skok, na který byste si nikdy netroufl? Že byste řekl, že to dělat nebudete?
Asi s koňmi.
Jsou nevyzpytatelní?
Nemá volant. (smích) Ne, já jsem jeden čas jezdil na koni. Zrovna včera jsme se s kamarádem bavili, jestli ještě jezdíme. Mám to rád, miluju to. Když bych měl udělat akci, že jedu z bodu A do bodu B přiměřenou rychlostí, a tam spadl jako zastřelený, tak jo. Ale když by mi někdo řekl, abych si sedl na koně a vjel mezi demonstranty, tak v žádném případě. Uřídit to zvíře není žádná legrace. Chovám obrovský respekt ke koňákům a klukům, kteří to umí. Ostatní se dá naučit
Taky jsem jednou dělal dabla, kdy mě vytáhli nad les na obrovské lanovce, a měl jsem jako běžet po vrcholcích stromů. Stál jsem tam takhle v těch kšírách, všude byla lanka, táhlo se to dolů. Viděl jste, jak se to táhne po silnici. Najednou vás vytáhli do těch 20 metrů. A když už jsem byl nad lesem, tak to bylo výborné, nějak jsem se tam zachytil, na planině ale ne. Do toho přes to lanou přejel autem nějaký idiot. Tak jsem na něj řval: „Ty hovado, jestli mě srazíš, tak tě zabiju!”
První výstavu, to jsem ještě nebyl nemocný, byla při mých padesátinách. Měl jsem namalovanou spoustu obrazů, jelikož jsem prožíval zase jiné nešťastné životní období. Tak jsem si nadělil dárek v podobě vernisáže. Stejně jsme se tam ožrali, akorát to mělo jiný název.
Chodí kaskadéři do důchodu?
Můj názor je, že to můžete dělat do té doby, dokud vás to baví.
Protože si osobně myslím, že existují role ve kterých není potřeba zrovna mladý kaskadér…
Jasně. Přijde požadavek z produkce, že chtějí staršího chlapa. Že chtějí starého chlapa, který támhle půjde, a spadne ze schodů. Opravdu si myslím, že je to o tom, že vás to baví. Proč byste sebou mlátil, když vás to nebaví? To byste byl idiot. Musíte na to ale taky stačit. Je jasné, že mladší jsou rychlejší a ohebnější. Tam už se cpát nebudu. Běž si rozmlátit hubu, já tady počkám v karavanu.
Obraz Martina Huba
Zdroj: Archiv Martina Huba
Vy ale nejste pouze filmař. Musím se zeptat i na malování, jelikož malířem jste. Před několika lety vás postihla i rakovina kůže, a četl jsem, že jste začal v té době pořádně malovat. Je to pravda?
Není. Vždycky jsem maloval.
Akorát jste na to neměl čas?
Za prvé na to nebyl čas, za druhé jsem to neventiloval, byla to má soukromá, privátní věc. A první výstava, to jsem ještě nebyl nemocný, byla při mých padesátinách. Měl jsem namalovanou spoustu obrazů, jelikož jsem prožíval zase jiné nešťastné životní období. Tak jsem si nadělil dárek v podobě vernisáže. Stejně jsme se tam ožrali, akorát to mělo jiný název.
Bylo to vcelku úspěšné a mě to začalo bavit. Tak jsem potom udělal další výstavy, nějakých jsem se i zúčastnil, a obrázky se líbily. Což je obrovský stimul. Kamarádům jsem potom obrazy dával za hubičku. Následně jsem onemocněl, to jsem nechtěl s nikým komunikovat. Jakože, nemoc stále trvá, ale už to není tak tragické, už je to akorát opruz. Chodíte na ty injekce…
Pořád. Už to dělím. Plní se mi sen, že napůl maluju a napůl natáčím. Strašně mě to baví, mám radost z prodejnosti obrazů, z toho jsem až někdy překvapený, a chci se tomu do budoucna věnovat daleko víc než teď. Protože to ještě dělím mezi sport, děti, mám spoustu koníčků, rád rybařím, hraju golf. Ale to malování je pro mě taková svoboda. Můžu si v něm dovolit všechno. Kdybych tam namaloval Babiše, jak má obráceně hlavu, tak mi nikdo nemůže říct, že to není umění.
Já se dnes už považuju napůl za malíře a napůl ani ne za kaskadéra, ale koordinátora kaskadérů a herce. Pro mě už to slovíčko kaskadér není to správné. Ne, že bych se za to styděl, naopak jsem na to pyšný, ale už to není to, čím se prvotně živím. Už jsem spíš tím malířem.
Je to totiž výzva. Občas třeba zápolím s tím, jak namalovat obraz, aby nevypadal jako fotka. Ale aby to byla umělecká věc. Jeden můj kamarád chce namalovat metr na metr a půl Jižní město. Prý, že se tam narodil. Tak jsem se ho zeptal, kam si to pověsí. A prý do obýváku. Tak jsem mu řekl, že z toho bude mít manželka určitě radost. Jižní město, ty vole. (smích) Říkám, to budeš mít strašně drahé, ale nepůjde o plátno, barvy a tak, ale že budu malovat Jížák, to budeš mít drahé! Nechceš si vzít nějaké jiné téma?
Zdroj: Archiv Martina Huba
A chtěl?
Nechtěl, prý má peněz dost.
Chtěl jsem se ještě zeptat na vaši první vernisáž. Vy jste ji potom vyprodával a ten výtěžek šel na léčbu melanomu?
Ano, ale nebyla to první vernisáž. To byla vernisáž, kterou jsme nazvali Zdravoobrazy. Ty jsem maloval, když jsem se o té nemoci nechtěl s nikým bavit. V podstatě jsem si to probíral sám v sobě. Ale vy to potřebujete vykecat, potřebujete to dostat ven. Já jsem nemohl číst, nemohl jsem nic přijímat, ale musíte to vytlačit.
Proto jsem maloval obrazy. Některé teda byly docela strašné, ale pak se toho chytla citlivá a šikovná Jana Mrákotová, která vymyslela výstavu, nad tím vzala záštitu Česká pošta, a oslovili jsme profesora Arenbergera (Petr Arenberger je dermatolog a venerolog, přednosta Dermatovenerologické kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, pozn. red.) Čtyři obrazy z toho jsem věnoval do dražby.
Vydražily se za 220 tisíc, což je hezké, a ty peníze jsme dali na výzkum rakoviny. Takže z tohoto pohledu, a to je všechno díky Janě a doktoru Michalu Sojkovi, tak díky nim vznikla úplně skvělá akce.
Který velký projekt vás v nadcházejícím roce čeká?
Snad dopíšu ten materiál, abych si mohl splnit svůj sen mít vlastní film. To musím, nebo mě někteří zabijou, nebo se mnou nebudou mluvit. Chystám výstavy, jedna bude vitráže a jedna bude baroko na oko, což jsou styly, které mě strašně baví. Určitě budu dělat jeden nebo dva filmy a na podzim ještě jeden seriál. A budu hrát golf a rybařit. Takže to mám docela nabité.
