Dnes spíše koordinátor kaskadérů, herec a malíř, dříve například německý důstojník, voják Wehrmachtu v zákopech a gladiátor. Tolika konflikty, kterými si prošel český přední kaskadér, si projde za život i málokterý voják.
Kdo o tom nikdy nesnil? Od mala jsme běhali po venku a představovali jsme si, že bojujeme v římských legiích, že jsme narukovali do války a nad hlavou nám létají granáty, popřípadě jsme romanticky ztráceli své milované v živelné katastrofě. Tyto představy jsme obvykle přejali z filmů, které jsme viděli v televizi. Ti nejslavnější herci, v rolích hrdinů, se neohroženě vrhali do těch největších nebezpečí, zatímco okolí, v němž odpadávaly stovky „nepotřebných“ lidí, čelilo katastrofě.
A mezi těmi stovkami se nejednou nacházel i kaskadér Martin Hub. Prožil si spoustu dějinných epoch a čelil nejednomu nebezpečí. Skákal z vlaku, běhal po vrcholcích stromů a účastnil se nesčetně vyhrocených situací ve stínu těch největších hereckých hvězd typu Leonardo DiCaprio, Russell Crowe, Hugh Jackman nebo Vin Diesel.
V rozhovoru jsme však zjistili, že nejen výbuchy a pády jsou denním chlebem jednoho z nejznámějších českých kaskadérů, který dává v poslední době, i kvůli prodělané rakovině, přednost malířskému plátnu a umění.
- Který kaskadérský kousek bolí nejvíc
- Jestli se při práci někdy bál o život
- Které bojovníky MMA sleduje
- Co je na kaskadéřině nejtěžší
- Se kterými světovými herci se potkal
- Jaký kaskadérský kousek by nikdy neudělal
- Co sleduje na Netflixu
- Proč se dnes cítí spíše malířem než kaskadérem
Ptát se, jestli kaskadéřina bolí, je hloupost. Rád bych přesto věděl, co je pro filmového kaskadéra nejbolestivější věc, kterou může na place udělat?
Nejvtipnější je, že se praštíte tam, kde to vůbec nečekáte. Ale víte co. Hoření, pády, všechno dobré. Podle mě je ale nejtěžší udělat přirozený nenápadný pád na hladké podlaze, aby to vypadalo jako pravý držkopád.
Přesto to nechci zlehčovat. My, když jsme začínali, tak u hoření jste měl na sobě mikinu, kterou jste si polil studenou vodou, přes to vaťák, polil se benzínem a hořel jste. Vždycky jste byl spálený. Nebyly gely, nebylo nehořlavé prádlo, nebyly kombinézy, nebyly masky. To bylo real hoření. Když se dřív padalo, tak se padalo do krabic. Dneska jsou nafukovačky, lanka…
Pamatuju si, když jsme proskakovali sklem. Pravým sklem. Muselo se vždycky naříznout a vždycky jste se pořezal. Dneska tam jsou nějaká přepalovaná tvrzená skla, odbouchne vám to pyrotechnik. Pamatuju si dobu real kaskadéřiny, dneska je to techničtější. Daleko víc se dbá na bezpečí. Dřív jste prošel sklem, a byl jste King Kong. Zapalte mě, vole. Mokrý hadr na hlavu a jdeme do toho.
Já už jsem v branži 35 let, vím, jak se ke mně ti lidi chovají. Ti starší, kteří znají moje začátky, a kteří byli u takovýchto akcí, kdy to opravdu bylo na hraně, vědí.
Vždycky se směju u Lásky Nebeské. Což si myslím, že je spíš takový holčičí film, ale má tak krásnou poetiku a režisér je geniální. Já jsem potom viděl i ty vystřižené scény, což je pro mě strašně odpočinková záležitost.
Posun v bezpečnosti asi zapříčinil samotný posun filmařiny.
Jasně. Neříkám, že to není nebezpečné, stát se může vždycky cokoliv. Ale jak říkám, dřív jste skákal ze stromu na strom tak, že jste skočil ze stromu na strom. Dneska je to na lankách. A co víc, s lankama si můžete i víc vyhrát. Můžete lítat, padat ze šedesáti metrů a zastavit se nad zemí.
Za jak dlouho se takový pád naučíte?
Dle mého názoru musíte mít takové bláznovství trochu v sobě. Ale dá se to natrénovat, záleží, jak je kdo šikovný.
Bál jste se někdy u kousků, které jste předváděl, o život?
Spíš jsem měl vždycky respekt. Navíc jsem si věřil. Člověk přemýšlí, co by se mohlo stát, ale strach? Musíte mít kolonku pro to, co se může stát, a kolonku pro to, co udělat, aby se to nestalo. Nicméně ani mně se nevyhnula zranění.
Co se vám stalo?
