Fenomén jménem Turbomošt. Lidé si berou volno, aby u nás mohli na trzích prodávat, říká zakladatel (Rozhovor)

(smích) Spousta lidí nám vyčítá, že przníme češtinu, protože turbo je od slova turbína a nemá nic společného s alkoholem.

No, ale zase to může mít pro vás nějaký specifický význam.
My jsme se trošku inspirovali turbopunčem, který se prodával ve Vídni a byl zakázaný, jelikož byl moc alkoholický (smích). Nicméně my jsme předtím dělali to, že jsme rozváželi jablečný mošt po brněnských kavárnách, takovou brigádičku. Když jsme si následně vymysleli to, že půjdeme na vánoční trhy a měli jsme takový produkt, tak jsme si řekli: „Oukej, tam se pije ale alkohol, musíme k tomu něco přidat.” Přidali jsme k tomu jablkovici, potřebovali jsme to nějak pojmenovat a nějak si to sedlo. 

Obsah hrnku s Turbomoštem vypadá nějak takto

Čili to vzniklo spontánně. 
Jo, docela zvláštně. To rozhodnutí, že půjdeme na trhy, vzniklo v říjnu 2009. Tak nějak jsme seděli v jedné, dnes už neexistující brněnské hospodě, a přemýšleli jsme, co s tím naším byznysem rozvozu moštu uděláme. Moc to totiž nefungovalo. Vzpomněli jsme si na kamarádku, která nám říkala, že na vánočních trzích je to dobré. Rozhodli jsme se tam teda postavit stánek. 

Měli jsme strašné štěstí, protože tehdy byl první rok Vánoc na Zelňáku. Tedy když jsme na konci října hledali, kde budou vánoční trhy, tak jsme objevili, že mají právě do konce října vypsáno výběrové řízení na Zelný trh. Všechny další roky se to výběrko odehrávalo v červnu, červenci, ale my jsme měli to štěstí, že to bylo poprvé.

Turbomošt byl něco, co jsme chtěli vyzkoušet. Ani jsme netušili, že to budeme dělat další rok.

Štěstí jsme měli také v tom, že tam neměli nikoho, kdo by tam tradičně prodával. Bylo to otevřené pro kdekoho, nebyla třeba spousta zkušeností. Dnes je to těžší v tom, že se například na Svoboďák nedostanete bez toho, aniž byste měli zkušenosti se stánkovým prodejem přímo na vánočních trzích. Oni, tehdy na tom Zelňáku, byli čerství, a řekl bych, že byli rádi, že se jim to tak nějak poskládalo. A že se jim to poskládalo sakramentský dobře. 

Každopádně my, jak jsme seděli v té hospodě, tak jsme potom pokračovali v jiném podniku, kamarádově kavárně, a vymýšleli jsme, co k tomu moštu přidáme. Vyzkoušeli jsme všechno, co měli v těch policích. A až jako poslední věc, někdy kolem třetí ráno, jsme k tomu dali kalvádos. Zjistili jsme, že to funguje. Zvláštní, že nás to nenapadlo hned. (smích)

Zajímavé je také to, že si to všechno pamatujete, když jste ochutnali celý alkoholový sortiment kavárny.
Tohle jako nezapomenu, protože je to pro mě natolik absurdní. 

Ten mošt, který je součástí Turbomoštu, si nyní vyrábíte? Nebo si jej necháváte pořád dovážet?
Nevyrábíme. Od začátku bereme Hoštětínský mošt z moštárny v Bílých Karpatech a k tomu mošt z Mezic z Olomouckého kraje, protože kapacita hoštětínské moštárny by nám jednoduše nestačila. Nad výrobou jsme ani neuvažovali. Není důvod to vyrábět, když to jiný dělá dobře. 

Víte, jak se ten jejich mošt dělá? 
Jasně. Je to jednoduchý proces. Oni vykoupí místní jablka, pak se to nadrtí a v lisu vymačká. 

Hrnek Turbomoštu, se kterým ve stánku dostanete slevu

Takže neexistuje nějaká speciální receptura?
Ne, to ne. To, co je na tom speciální, je, že se to nijak nefiltruje, nečeří, nic. Jak to je, tak to je. Proto, když dopijete hrnek, tak naspodu vznikne taková hustší sraženina, což je vláknina z těch jablek. Kvůli tomu, že se to neupravuje. Speciální je na tom tedy to, že to není speciální. (smích)

Turbomošt plní hrdla Brňanů už deset let, tohle je jedenáctá sezóna. Představoval jste si na začátku, že vám to tak dlouho vydrží?
Ježiš, vůbec ne. Nám bylo kolik, jednadvacet, když jsme s tím přišli? Bylo to něco, co jsme chtěli vyzkoušet. Ani jsme netušili, že to budeme dělat další rok. Je pravda, že když jsme první rok skončili, tak jsme si říkali, že je to super, a chceme do toho jít znova. Další rok jsme měli tři stánky, trochu jsme se rozrostli. Takže spíš až od toho druhého roku jsme přemýšleli nad tím, že by to mohl být dobrý byznys. Asi jsme lidem opravdu dávali něco, co hledali.

Hlavně ten druhý rok. Fronty, které jsme zažili, byly neuvěřitelné. Snad nejdelší, které jsme kdy zažili. Přes půl náměstí! V roce 2009 o Turbomoštu mnoho lidí nevědělo; byl to malinký stánek s kavárnou Zastávka, shodou okolností tam, kde jsme Turbomošt vymýšleli. Neměli jsme ani živnost na hostinskou činnost, takže jsme museli být s někým spojení. Bylo to takové rozjížděcí. Od toho druhého roku to ale bylo vidět všude. 

Dlouho jsme si také mysleli, že nebudeme mít stánky jenom v Brně, ale i v dalších městech. Budem ve Vídni a kdo ví, kde…

A jak to, že to ještě není?
Není a nebude. Protože, jak jsem říkal, dost to závisí na tom, jak je to nastaveno v tom jistém městě. Ve spoustě měst to je tak, že musíte znát ty správné lidi. Ne, že bych se s tím sám potkal, ale údajně musíte v některých městech těm správným lidem dát ty správné peníze, že jo. A to je věc, které jsme se vyhýbali jako čert kříži. My máme takové přesvědčení, že pokud člověk v byznysu dělá takové šmeliny, tak ho to doběhne. 

Nicméně v těch začátcích jsme tak lehce zjišťovali, jestli můžeme někam jinam. A potkali jsme se s tím, že buď je to někde takové uzavřenější, stánky s alkoholem má jedna firma, nebo tam, kde se dá dostat, to není zas tak zajímavé. Možností není zas tolik. Je ale pravda, že jedinkrát jsme byli na jiném místě než v Brně. V roce 2012 jsme byli v Přerově, kvůli mé tehdejší přítelkyni, která odtud byla. Ale moc to nefungovalo. 

Od té doby jsme se rozšiřovali pouze v rámci Brna, avšak některá léta markantně. Do roku 2014 jsme se zvětšovali, v roce 2015 jsme měli nejvíce stánků. Následně jsme si uvědomili, že víc někdy není líp. Dnes se držíme víc zkrátka, zhruba kolem těch šesti stánků na čtyřech trzích.

Chodím na trhy, občas se u vašich stánků zastavím. A mám takový pocit, že se v nich dost často střídají lidé. Kdybych chtěl podávat Turbomošt, musím mít, jako prodavač, nějaké speciální vlastnosti?
Spousta lidí se k nám každý rok vrací. Z prvního týmu, kromě mě s Andrejem (Andrej Vališ je členem skupiny Lidi z Baru, je jedním ze zakladatelů Turbomoštu pozn. red.) nás tam bylo šest, tak čtyři z nich s námi pořád pracují. Každý rok. Tehdy byli studenti jako my, ale dneska mají své vlastní práce.

Berou si dovolenou?
Jo. Berou si dovolenou, aby mohli s námi prodávat. Konkrétně letos máme nějakých 65 lidí a z toho zhruba 45 je těch, kteří s námi byli loni nebo jiné roky předtím. A jestli člověk musí mít nějaké speciální vlastnosti? Musí. Musí mít rád lidi. (smích). To je alfa omega celého pohostinského byznysu. Spousta lidí je rádo nemá. To jsou lidi, kteří by v těchto oborech dělat neměli. 

Snažíme se u zájemce zjistit, jestli mu dělá radost dělat někomu radost. Protože o tom to je. Práce, co se týká té technické části, je sama o sobě strašně jednoduchá. To říkáme i o barmanské práci v koktejlových barech, které máme, ale na tom Turbomoštu je to ještě o to víc. Smícháte tři věci dohromady tisíckrát za den.

Loni jsme se domluvili s firmou, kterým jsme licencovali Turbomošt. Byl to strašný průser, pán přišel na schůzku se dvěma boxery. Nic nedělali, jen tam seděli. I tak nám ale bylo jasné, že nemá cenu do toho zbytečně rýpat.

Každopádně je ale důležité, a na Turbomoštu se to pozná, že tím, jak je to jednoduché, tak se musíte soustředit na těch pár sekund s člověkem. Co řeknete, jak to řeknete, jestli se usmějete nebo ne. Tyto věci hrají velkou roli a od začátku to bylo něco, na čem jsme hodně stavěli. Domnívám se, že to je také klíčem úspěchu Turbomoštu. Nejen nápoj, ale i přístup.

Zase deset let zpátky. Přišel jste na ty trhy a viděl ty lidi, kteří byli pomalu nas*aní, že tam musí být, že jo. Ono to bylo taky logické. My máme těch lidí docela dost, 60 lidí na 6 stánků. Je to kvůli tomu, že ti lidi dělají až osm hodin. U nás nedělají každý den; spousta z nich jsou studenti, lidi, co dělají jiné práce… Nestane se vám tedy to, že byste se u toho úplně vyřídil, což se stánkařům dřív stávalo úplně normálně. Stáli tam měsíc, každý den osm hodin, čemuž jsme se chtěli vyhnout. Mně to přijde jako otročina. Pak to nemá ani dobré výsledky. 

Je zajímavé, že si lidé berou volnou, aby u vás mohli prodávat.
Je to takový dobrý spirit, na měsíc takhle prodávat. Těžko se to popisuje. My, jako studenti, jsme jezdili v létě pracovat na Aljašku, a to mi to hodně připomínalo. I když je to těžká práce v tom smyslu, že stojíte na nohách v zimě, děláte pořád dokola to samé. V tom týmu lidí se ale děje něco, co stojí za to. Vytváří se tam dost dobrá přátelství.   

Zimní bar, dá se říct, že ten nejvíc výstřední a nepřehlédnutelný, jste letos s Turbomoštem na náměstí Svobody neobsadili. Mrzí vás to?
Jasně. A letos je úplně nádherný. Mně se ten bílý, který tam byl až do letoška, tak moc nelíbil. Ale letos je to super. Jsme k*koti, měli jsme nabídnout víc peněz. 

Šli byste do toho pronájmu i za nějakou závratnou částku? Mělo by to cenu?
Jo, hele, my máme v podstatě dva stánky na Svoboďáku, a platíme za ně 350-400 tisíc bez daně. Ten, co má ten Zimní bar dneska, zaplatil 1,1 mega bez daně. Takže v podstatě za ten jeden stánek zaplatil stejně, jak my za ten zbytek. Ale je to vyšší, je to dobré místo.

Čili určitě to byla naše chyba. Měli jsme dát víc. Ale to je těžko, člověk nikdy neví. Kdybychom dali víc, tak bychom si zase říkali, že jsme mohli dát míň. Možná jsme tu zbytečně proj*bali 400 tisíc… Já nevím. Je to nicméně ponaučení do příštího roku. Určitě se budeme snažit bar znovu získat. 

Lidé si vás hodně s tím Zimním barem pojí...
Jo. No, my jsme jej vlastně měli od začátku. Proto jsme o tom, že ho nemáme, napsali post na Facebooku. Původně jsme se k tomu vyjadřovat nechtěli. Dělo se nám však to, že jak se stavěly trhy, tak nám lidi říkali: „Ty jo, vy máte krásný stánek.” Oni mají taky nějaké celebrity v tom stánku, a lidi zase říkali: „Vy tam budete mít celebrity, jo?” Opravdu si mysleli, že jsme to my.

Dokonce, poslední den před otevřením trhů, tam už měli otevřeno, a lidi za mnou chodili, že: „Hele, je to nějaké jiné, ten Turbomošt”. A to to byli kamarádi, co nás znají. Nebyli schopni si přečíst, že to nebyl náš stánek. Tak jsme to rozšířili i po sociální siti.

Myslíte si, že si Brňané už bez turbomoštu nedokáží advent představit?
Jéžiš (smích), to je asi otázka na ně. Nevím. Fakt na to neumím odpovědět. Neumím odpovědět, protože nejsem ten, kdo na Turbomošt chodí. Oukej, možná, kdybychom tu nebyli dva roky, tak za tři by si možná ani nikdo nevzpomněl, že nějaký Turbomošt existoval. A možná, že by to bylo přesně naopak a lidi by řekli: „Ty vole, nám to fakt chybí”. Pravda, že dneska to je pro spoustu z nich ve stylu jdeme na Turbomošt a jsme za to fakt rádi. Ale co by bylo, kdyby to nebylo? To nevím. 

Já jsem si dlouho myslel, jak jsem dokonalý, jak mi všechny nápady vyšly. To je dost nebezpečné. 

Nepijete Turbomošt?
Já furt řídím. A jsme ultra busy. Ale určitě to není tím, že by mi nechutnal. Taky skoro nepiju, až teda na včerejšek, kdy slavil Bar, který neexistuje (první bar, který Jan Vlachynský společně s Andrejem Vališem v Brně otevřeli pozn. red.) narozeniny. Hlavně, já jsem nikdy prakticky nebyl na těch trzích tak, jako zažívají obyčejní lidi. S kámoši si jít stoupnout ke stánku a dát si pár drinků. Nikdy. Pro mě je to práce a vždycky byla. Neumím si ani moc představit, že by to bylo něco jiného. 

Máte s Turbomoštem nějaké větší dílčí cíle? Říkal jste, že se do jiných měst rozšiřovat nechcete, ale i přesto...
Nechceme. Loni jsme se domluvili s firmou, kterým jsme licencovali Turbomošt. Byl to strašný průser. Docela nás to vyškolilo v tom, že jednak to nedělali s tím úsměvem, jak my jsme chtěli, a taky nám skoro nic nezaplatili (smích). 

Firma pak skončila, založila se nová. Takový český způsob dělání byznysu, s čímž jsme se nikdy předtím nesetkali. Nefungujeme v b2b (obchodní vztahy mezi dvěma obchodními společnostmi pozn. red.) vztazích. Někdo přijde, zaplatí nám a dostane drink. Nikdy jsme neřešili, že nás někdo oj*be. A tady to bylo ve velkém. Když jsme se to potom z nich snažili dostat, pán přišel na schůzku se dvěma boxery. Nic nedělali, jen si tam sedli. I tak nám ale bylo jasné, že nemá cenu do toho zbytečně rýpat.

Loni jsme si mysleli, že toto je cesta, ale nasr*t. Budem si dělat v Brně své, máme ho rádi, rozumíme mu. Není třeba mít velké oči. Akorát je z toho zbytečné mrzení.

Jan Vlachynský (uprostřed) v zapálené debatě s Andrejem Vališem (vlevo)

Vy se nestaráte jenom o Turbomošt jako takový, ale bojujete na vícero frontách. Byl tento vánoční nápoj váš odrazový můstek do světa byznysu?
Stoprocentně. Z brigádičky, kdy jsme se chtěli zabavit v prosinci, to přes ten druhý rok, ve kterém bylo jasné, že z toho něco bude, jsme po třech letech věděli, že v gastru chceme zůstat na fulltime a otevřeli jsme Bar, který neexistuje. Po tom prvním měsíci jsme věděli, že nás ta energie baví.

Ptám se proto, jelikož jste Člověk z Baru, respektive jedním ze spolku Lidí z Baru. Tam už máte spoustu projektů, jejichž laťku, kterou jste nastavili opravdu vysoko, musíte udržovat. Kdo jsou Lidé z Baru?
Lidi z Baru je neformální sdružení firem, které jsme založili. Nejdřív to byl Bar, který neexistuje, a pak jsme otvírali další projekty, ale neměli jsme žádný zaštiťující název. A když se někdo zeptá, kdo dělá v jednom z nich, tak se o nás mluvilo jako o lidech z Baru, který neexistuje. Proto jsme to zkrátili. 

Můžete tam napsat, že říkám, že by všichni šéfové měli brát LSD. To taky považuji za důležité sdělení.

Je to teda souhrnné označení všech věcí, kterých, pokud se nepletu, je jedenáct (smích). Ale nechtějte po mně, abych to vyjmenoval, protože vždycky, když to zkusím vyjmenovat, tak něco zapomenu a cítím se potom trapně (smích).

V poslední době ale procházíme velkou decentralizační změnou. Dřív to bylo dost o tom, že jsme to já s Andrejem řídili. Lidi za námi chodili se vším, jako za šéfy. Teď už nejsme. Jednotlivé projekty se řídí samostatně. 

Vy jste podle medailonku z Lidí z Baru nikdy za barem nestál. Co jste dělal předtím?
To vlastně není úplně pravda, protože jsem za barem stál dvakrát. Jednou na našich druhých narozeninách Baru, který neexistuje, a pak ještě na druhých narozeninách 4pokojů (další z podniků Vlachynského s Vališem pozn. red.). Jinak já jsem nikdy nebyl zaměstnaný, mě by asi nikdo nezaměstnal.

Vlajková loď Lidí z Baru: Bar, který neexistuje

Proč si to myslíte?
Protože jsem moc tvrdohlavý a mám problém s autoritami (smích). Proto jí musím být já. Jediná „práce” byla ta letní brigáda na Aljašce. Všechno, co jsem kdy dělal, bylo na sebe. Turbomošt začal v mých jednadvaceti a při otevření Baru, který neexistuje v roce 2012 jsem dodělal bakaláře psychologie a politologie a plynule přešel do barového světa.

To, že tu máme 165 lidí, kteří můžou mít dobrý nápad, je ta síla. Ne to, že tady Vlachynský má nějaký nápad. To je p*čovina. 

Jak jsme zmínili, stojíte za velmi úspěšnými projekty. Bar, který neexistuje je z nich nejspíš nejproslulejší, dále 4pokoje, Super Panda Circus a další. Dále, spolu s Turbomoštem, ještě vyrábíte třeba Zázračnou limonádu. Poměrně nově jste se také pustil do  hotelnictví, když jste otevřeli Anybody. Který z těchto projektů je vašemu srdci nejblíž?
To neumím říct. Každý je úplně jiný. Lidi se mě ptají: „Do kterého baru chodíš nejradši?” I kdybych takový podnik měl, jakože nemám, tak bych to kvůli ostatním přece nemohl říct, že jo. Nejvíc času věnuji projektům, které jsou nejnovější nebo nejvíc průserové, a je třeba tam něco řešit. Nemám žádné favority.

Fotka zajímavého interiéru z baru Super Panda Circus

Kde berete inspiraci k vytváření takových neotřelých konceptů podnikání?
To je složitá otázka. Já poslední dobou prosazuji to, abychom na lidi přestali ukazovat jako na jedince. Tohle je vizionář a ten to dělá nejlíp. Je to nebezpečné. Já jsem si dlouho myslel, jak jsem dokonalý, jak mi všechny nápady vyšly. Myslím si, že by šéfové neměli s takovými vizemi přicházet, jelikož potom mají tendenci je víc protláčet. Vede to k velkým průserům. A většina průserů, které jsme udělali, se dá vystopovat k nějakému blbému nápadu, který jsem měl a snažil se protlačovat.

Trošku uhýbám od otázky. Ta odpověď by byla asi něco ve smyslu, že to nebudu já, kdo přijde s nápadem, že pojďme něco nějak udělat. Mám tady 165 lidí. A z těch 165 lidí, co tu dělají, se vždycky najde někdo, kdo má nápad, nějakou inspiraci. Kdo viděl něco, co bychom mohli udělat.

Interiér Baru, který neexistuje

Takže do toho mohou mluvit úplně všichni?
No jasně. To je ta síla. Ne to, že tady Vlachynský má nějaký nápad. To je p*čovina. To, že tu máme 165 lidí, kteří můžou mít dobrý nápad. A řekne to jinému, který zas na to: „Aha, to mě nenapadlo. Pojďme to spojit tady s mým nápadem.” Takhle se to rodí.

Neustále se také učíme, jak dát lidi do stavu, ve kterém jsou schopni nejlépe vytvářet věci a mají pocit, že to dělat můžou. Mnoho lidí má mindset takový, že si myslí, že nejsou ti, kteří mají nebo by mohli podobné věci vymýšlet. Každý je kreativní. A jsou jen lidi, kteří si dovolili být buď více nebo méně kreativní.  

Nicméně někdy jsem to doopravdy já, kdo s něčím přijde. A kde beru inspiraci? No všude. Něco vidím, co mě zaujme, tak si o tom snažím najít víc. Nejdu za žádnou inspirací, spíš se snažím mít otevřené oči. Anebo, co mi ještě funguje, je hodit se mimo zaběhlý rutinní život. Jet někam pryč, ať už fyzicky nebo ve své hlavě za pomoci všech možných látek.

Můžete tam napsat, že říkám, že by všichni šéfové měli brát LSD. To taky považuji za důležité sdělení. Nedávno jsem to říkal na jedné přednášce v bance a mělo to velký úspěch. To nejhorší, co by se mi mohlo pro inspiraci stát, je, že bych dělal pořád dokola to samé a ani bych nevěděl proč. 

Co bude dál? Máte přece jenom 11 projektů, což je podle mého názoru hodně. Chcete se přesto rozšiřovat?
Nemyslím si, že je to hodně. Hodně na co? 165 lidí? Bylo by to hodně, kdybych se tvářil, že jsem ten šéf, který musí o všem vědět. To bych asi nedal. Ale to nedělám.

Když říkám: „Nikdy bych nezaměstnal kamaráda,” tak říkám, že ten byznys nepatří do normálního života a platí tam jiná pravidla. Možná tím říkám: „Občas se musím zachovat jako k*nda a nechci se tak zachovat ke kamarádovi.“ Ale já se nechci chovat jako k*nda.

Rozšiřovat se neplánujeme. Za prvé množství lidí, které tady v organizaci máme, šlo do takové cifry, že já neznám všechna jména. Což mě trápí. Od určité velikosti organizace to začíná být docela těžké.

Nějaké projekty by v budoucnu vzniknout mohly, ale momentálně zakládat nic nebudeme. Vzhledem k tomu, v jakém ekonomickém cyklu jsme. Všechno je strašně drahé. Všichni jsou přesvědčeni, že tak skvěle, jak na tom jsme teď, budeme pořád. Což se promítá v nájmech.

Když jsme začínali podnikat, byla krize. Všechno bylo jednodušší. Na dělání něčeho dalšího si počkám na krizi, někde jsem slyšel, že to není tak daleko.

Takto to vypadá ve čtvrtém pokoji v baru 4pokoje

Poslední věc je to, že jsme si v létě prošli takovou krizí. A uvědomili jsme si, že je potřeba udělat lepší to, co právě děláme. Moc jsme se soustředili na růst, za poslední 3 roky jsme udělali většinu nových věcí. Teď je čas opečovávat to, co už děláme.

Vy originálně nejste z Brna. Proč jste si vybrali Brno?
My jsme z Uherského Hradiště. Já jsem sem přišel na výšku a už jsem byl z Brna. Po nějaké době mi město přirostlo k srdci. Navíc sociální síť v dospělosti, kterou jsem si vytvořil, začala vznikat tady. Logicky jsme to pak museli dělat tady, protože kde jinde. 

Bylo to také jednodušší. Na začátku našeho podnikání jsem začal zaměstnávat kámoše. Ti, kteří mi to pomohli někam dostat, byli kamarádi a známí. Při otevření Baru, který neexistuje jsme jako první věc po vybourání koupili do toho prostoru bečku a napsali všem kámošům, aby přišli na party. Když přišli na tu party, tak jsme jim řekli, že to tady potřebujeme dodělat. (smích) A oni pomohli. 

Ptají se nás často, proč zaměstnáváte kamarády. Mně zas na druhou stranu přišlo úchylné si myslet, že je to divné. Když říkám: „Nikdy bych nezaměstnal kamaráda,” tak říkám, že ten byznys nepatří do normálního života a platí tam jiná pravidla. Možná tím říkám: „Občas se musím zachovat jako k*nda a nechci se tak zachovat ke kamarádovi." Ale já se nechci chovat jako k*nda. Chci, aby tam platila stejná pravidla, jako v životě. Jasně, že tam chci kamarády. Jasně, že tam chci lidi, které mám rád, a chci s nimi fungovat stejně jak mimo firmu.

Figuroval jste mezi třiceti pod třicet v prestižním výběru české mutace časopisu Forbes za rok 2017. Když jste si o sobě přečetl, byl to ten moment, kdy jste si řekl: „Tak jsem to dokázal?“
Snažím se vzpomenout. Ale jo, hodně mi to polechtalo ego. Hodně, až zbytečně moc. Většinou se snažím si tyto věci nebrat. Lidi se pak velice jednoduše stanou k*koty. Nejspíš jsem ale byl potom trošku namyšlený. 

Jan Vlachynský

Musíte být extra vytížený, vzhledem k tomu, kolik toho máte. Co na to vaše rodina?
Nejsem moc vytížený. Nebo, takhle. Nejvíc času v práci jsem trávil na začátku a teď se to zlepšuje. Což může znít, jako bych měl málo práce, ale není to pravda. Akorát ji umím dělat líp. Myslím si, že kult obdivování toho, že jsou lidi v práci od rána do večera, je blbost. Vy automaticky uvažujete, že tohle je velká firma, tak musím být strašně vytížený. Proč?

Já nevím, já se ptám.
Strašně lidí to o sobě říká: „Podívej se, jak jsem vytížený, jsem furt v práci” a podobně. My jsme v té pasti byli taky. První roky jsme s Andrejem měli pocit, že musíme být nonstop u všeho. Takže jednak jsme byli superk*koti v tom, že jsme každému do všeho kecali, a jednak jsme jim vnucovali své vlastní nápady. Špatně.

Až tak jsme neřešili, jestli je ta práce, kterou děláme, nejlepší, ale spíš, že jsme v ní hodně dlouho. Ne to, co jsem udělal, ale za jak dlouho jsem to udělal. Přitom opak by byl mnohem lepší. Udělat celou svou práci za hodinu. Dneska to mám otočené.

Chci dělat dobré věci. Na to, abych je mohl dělat, musím mít myšlenkový prostor. Když jsem v práci osmnáct hodin denně, a že byla taková doba, tak to nevymyslím. Hlava mi nefunguje tak, jak bych potřeboval. Dřív jsem byl hrdý na to, že jsem spal čtyři hodiny, dnes jsem hrdý na to, že jsem spal devět. A že nejsem v práci nonstop a mám život mimo ní. Každopádně v prosinci tu jsme víc, to je ale spíš taková nostalgie.