Do hry přišly peníze, pár lidem z toho je*lo. Čím víc se vzdaluješ od scény, tím hůř pro interpreta, říká DJ Wich

Jak se tehdy vlastně dala propagovat hiphopová muzika v Česku?Časopisy, nebo žánrový pořady v pár rádiích. Internet v té době ještě tolik nefungoval. A koncerty. Hodně jsme jezdili, prodávali CDčka, vinyly… V rámci propagace jsme si malovali letáky na akce a roznášeli je po klubech a naháněli jsme lidi na parties. Dnes máš facebookové eventy, reklamy atd.

Vydělávalo vám to v začátcích něco?

Ze začátku vůbec. Jezdili jsme za cesťák a láhev slivovice třeba.

Kdy se to prolomilo?

Po desce My tři. Začaly nás hrát nějaký rádia, prodali jsme tenkrát tisíce desek, nebyly to nějaké závratné peníze, ale začalo nás to živit.

Já mám pocit, že tak od 2000 do 2006 tu byla jedna éra rapu, pak následovala další zhruba šestiletka newschoolu a teď tu máme vlnu trapových vlivů. Vnímáš to z pohledu člověka, který byl přímo v tom, taky tak?Já to beru jako dobu před Toxic Funk a po Toxic Funk, ta deska byla velice zlomová. Ale asi máš pravdu. Komerční rap, crunk, který se pak zlomil do trapu. Jedno období hodně jel rap nakombinovaný s discem, to bylo asi okolo roku 2010. Hodně se zrychlilo tempo.

Co to tehdy bylo za období?

Rapeři měli nutkání experimentovat, už nechtěli dělat boombap pro hrstku lidí, chtěli se dostat dál. Taková ta doba, kdy Timati udělal Welcome To St. Tropez a jel Flo Rida, Rytmus Jebe atd.

S Indym jste se seznámili v Sedmičce. Vzpomeneš si na to? Měly tehdejší mejdany jiný vibe než dnes?

Byl jsem mladší, bereš to jinak teď a před lety. Na Sedmičce to bylo kouzelný, scházelo se tam pět set, šest set lidí každou sobotu. Byla to taková pražská Mekka, writteři, kámoši, pankáči, většina těch lidí jsou teď součást scény, režiséři, rapeři, výtvarníci…

Lidi tam chodili učit se muziku, poslouchat. Hráli jsme z vinylů, vinylová sbírka dělala DJe.

Jak jsi v době před internetem sháněl muziku?

Kupovali jsme vinyly, ale byl tu jeden shop a pak jsme jezdili do Drážďan nebo do Berlína.

To bylo v Kotvě?

To bylo ještě předtím, tam jsem si chodil půjčovat CDčka a přehrával si je na kazety, nebo si půjčoval od kámošů, kde to šlo. Ale když jsme hráli z vinylů, tak tu byl jeden nebo dva shopy a vždycky jednou za pár měsíců přišla várka desek, sešla se scéna a probíhaly bitky. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Pamatuju si, jak se jeden nejmenovanej DJ rozbrečel nad tím, že mu předchozí DJ vyfoukl vinyl, kterej hrozně dlouho sháněl. To dneska už nezažiješ. Atmosféra byla skvělá.

Kontrafakt v našem rozhovoru řekli, že dneska už nevychází legendární alba, že se prostě doba změnila. Souhlasíš s tím?

Já si myslím, že legendární alba by i vycházet mohla, ale ta doba je tak rychlá, že nikdo jim nevěnuje takovou pozornost. V jeden den ti vyjdou dvě desky, další den další tři. Mají větší šanci zapadnout. Dřív toho nevycházelo tolik, byl jsi schopnej poslouchat jednu desku dva roky dokola.

Je to dobře, ta přehlcenost?

Je to dobře i špatně. Mně to vyhovuje, spoustu mladejm to vyhovuje, ale ztrácí to potom na kultovnosti, nevíš, co dřív poslouchat, nebo už na to ani neni tolik času. 

Vzpomeneš si na svůj úplně první beat?

To je záludná otázka. Úplně první ne, ale taková ta první várka, co jsem zkoušel z nějakejch loopů, to byl rok 1998. Nikdy jsem to nepoužil, možná to mám někde na nějakým starým CDčku. Byl to asi nějakej Kenny Rogers sample.

Tehdy k rapu hodně patřilo i graffiti, ty sám jsi byl writerem, Lavor maluje pořád. Co ty? Asi není čas nahánět vlaky, ale skočíš někdy na legál?Vůbec. Od doby, co jsem přestal, tak už jsem nemaloval. Ale baví mě to, často si doma čmárám na papír, na ulici koukám na tagy, ale že bych věděl o crews, co kdo kde dělá, to asi úplně ne.

Proč ses rozhodl, že už to dělat nechceš?

To byly dvě věci. První byla ta, že mě chytli policajti dva dny po sobě a byl jsem třeba patnáct hodin na cele, druhej den to samý. Druhá věc, už jsem tenkrát koketoval s DJingem, jeden vinyl singl stál tři sta korun, plechovka kilo, takže ses rozhodoval, jestli uděláš piece, nebo si koupíš vinyl. Když mě chytli policajti, tak bylo jasno.

Tehdy bylo k rapu spjato graffiti, hodně lidí si myslí, že dnes jsou to drogy a peníze. Souhlasíš s tím?

Dřív to bylo hlavně o hulení, které bylo s rapem spjaté vždycky. Dneska mi drogy přijdou spjatý spíš s americkou mladou new wave scénou, koukni kolik raperů za poslední roky umřelo. Jak říkal Vladimir – drogy jsou jako kuchyňský nůž: buď si s ním ukrojíš chleba a namažeš ho máslem a nebo s ním zavraždíš manželku; záleží, jak to kdo využije. S drogama musíš umět nakládat.

Od drog k penězům. Je rap momentálně dobrý byznys?

Když se dostaneš na určitej level, potom se tím dá živit velice dobře a je to skvělej byznys.

Co nejvíc vydělává?

Koncerty, prodej CDs, streamy, YouTube a merch.

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces při tvorbě desky?

Musí přijít prvotní impuls, něco tě musí kopnout. To přijde buď dvakrát do roka, nebo jednou za tři roky. Pak se zavřu do studia, začnu obvolávat lidi ze scény, posílat beaty, nahrávat, míchat…

Co tě v tvorbě dokáže inspirovat?

Poslední rok jsem přestal sledovat nový rap a vrátil jsem se ke starým věcem, co jsem poslouchal na střední škole. Projel jsem komplet Pearl Jam, Nirvanu, začal jsem hrát na kytaru, studovat Johna Mayera. Aktuálně mě insprovala tahle muzika, věci, které jsem poslouchal dřív. Jinak taky třeba sport, pěkný počasí, dobrý rozpoložení, musím být v klidu.

Mají to dnes mladí producenti jednodušší?

Mají, ale zase o to je větší konkurence. Tenkrát sis musel koupit nějaké mašiny, musel jsi investovat nějaký peníze, než jsi vůbec chtěl něco zkusit. Bylo třeba strašně složitý sehnat kvalitní bicí zvuky, kick a snare. Zdá se to jako samozřejmost, tehdy to bylo fakt těžký. Dneska si stáhneš zdarma miliony zvuků, producenti vydávaj drum kity a sample packy, stáhneš cracknutou verzi FLka a jedeš, za týden v tom umíš dělat. Spousta těch producers ale zní dost stejně a za pár let po nich neštěkne ani pes. 

Kolik jsi investoval do svého studia? Jak často tam trávíš čas?

Netušim, ale dost. Vinyly, počítače, samplery, technika, keyboardy, akustika. Nedokážu odhadnout, jsou to miliony korun. 

Jak často tam trávíš čas?

Teď jsem tam byl půl roku zavřenej každej den.

Je to tak, že když tvoříš, tak je to každodenní proces a mnoho hodin denně?

Jasně, mám studio součástí baráku, to mi vyhovuje. Ale někdy zase potřebuju dva tři týdny úplně vypnout a vůbec se tam neukázat. Ale baví mě to, prostředí je fajn. Je důležitý se tam cejtit dobře.

Jsi v hudbě dvacet let. Potkala tě někdy umělecká krize?

Čas od času se stane, že jsem vyždímanej a nevím co, nechci se opakovat. Stává se to, když se mi nepovede nějakej projekt a říkám si, co a s kým budu dělat dál, jestli pojedu solo nebo s někym koncerty… Naposledy s Lvcasem Dopem minulý rok.

Vy jste tam měli nějaké rozepře.

Byly tam nějaký věci kolem, do toho nějaký zdravotní problémy, byl jsem z toho tenkrát nesvůj a nevěděl chvíli, kam se pohnout.

Lvcas Dope na tebe tehdy řekl různé věci. Chceš k tomu ještě něco dodat?

Já jsem se k tomu tehdy nevyjadřoval, nechci ani teď. Jsou to naše osobní věci, aspoň já to tak beru. Nechci na nikoho plivat veřejně…

Rozumím. Pojďme se vrátit zpátky k tvým věcem. Co děláš, když zrovna nesekáš beaty?

Plavu, jezdím na kole nebo se učím na elektrickou kytaru.

Bude kytarový projekt?

Někdy třeba jo, na poslední desce je dohraných hodně kytar.

Vydal jsi producentskou desku s Nironicem, Rascem, Ektorem, LA4 a Lvcasem Dopem. Oproti tomu Veni Vidi Wich nemělo linii toho „hlavního“ rapera a Jako ryba ve vodě taktéž ne. Co ti vyhovuje víc?

Je to 50:50. Deska s jedním raperem je jednodušší a rychlejší, protože on má jasno, vybere si, napíše a probíhá to velice rychle. Kdežto když máš dvacet pět lidí na desce, trvá to převážně mnohem dýl, než to dáš dohromady. Neustále na telefonu je naháníš, kombinuješ, teď někdo nechce dělat s někým jiným, tak vymýšlíš další variace... Ale zase tady ty desky bývaj pro mě takové barevnější, různorodější, můžu se víc vyblbnout. 

Odkazuje název alba na to, že jsi sám Jako ryba ve vodě, že v rapu už umíš chodit, v tomto případě teda plavat?

Bylo to vázaný k týhle desce, kterou jsem udělal úplně přirozeně, spontánně. Je to spojené se studiem, s lidma, se kterýma se stýkám, celkově s muzikou – tam, kde se cítím pohodlně.

Může tě v rapu něco překvapit, nebo se to v obměnách cyklicky opakuje?

Produkčně mě v rapu moc věcí nepřekvapí. Inspirujou mě dost jiný styly. Možná proto Veni Vidi Wich znělo jinak. Jednou za čas udělám „experimentální“ desku, ale pak se zase vrátím zpátky. U té nové jsem cítil, že se potřebuju vrátit zpět, ale teď mám naplánovaný dva projekty a příští může být zase nějaký úlet. Balancuju.

V minulosti jsi měl tendence pronikat i do popu. Je to těžké dostat se do těchto vod?

Po desce s Ektorem a Lavorem byl ve světě boom EDM DJs a chtěl jsem něco podobnýho zkusit i u nás, i když to je mnohem těžší, kor pro hip hopovýho producenta. Do té doby jsem jezdil koncerty s raperama, ale tady jsem se chtěl postavit sám za sebe. Spoustu mých dřívějších věcí byly poslechovky, ne clubový záležitosti, zkoušel jsem něco, co by mohlo fungovat i instrumentálně a nebyl to jen loop.

Ptám se na to z toho důvodu, protože jsem dlouho přemýšlel, proč v Česku zatím nevzešla z rapu taková celebrita jako například z Rytmuse na Slovensku.

Já si myslím, že to je rozdíl mezi Čechama a Slovákama. U nás jsou lidi, kteří by na to měli talent, ksicht i muziku, ale nechtějí se tolik cpát do médií a na veřejnost. Rytmus je kompletní balíček, ten má úplně všechno, on si to užívá. My jsme takoví spíš introvertnější. Taky jsem nad tím přemýšlel, současně mě napadá asi Yzomandias.

Já si myslím, že Yzomandias by měl problém jít před lidi do televize.

To samé i Ektor nebo třeba Vladimir, kterej odmítl porotcování v nějaký soutěži.

Zaujal mě cover tvého alba, jak probíhalo jeho focení?

Cover fotil můj dlouholetej kámoš Petr Hricko, fotil i Veni, Vidi, Wich nebo Panoramu. Koupil jsem dvě vykuchaný ryby v Makru. Nejdřív se mělo fotit v bazénu, ale nakonec vyhrál rybník. Fotili jsme asi hodinu.

Na albu máš 25 hostů. Jaké bylo domluvit se s tolika lidma, ještě k tomu s umělcema? Nastaly nějaké problémy?

Dokopání hostů je ta nejtěžší část celýho procesu tvoření desky, čest vyjímkám. Už dopředu samozřejmě víš, že tam budou lidi, u kterých to bude těžší, delší, ale zkoušíš a u některých čekáš do posledního dne. Když nemáš manažera, tak je to kolikrát nepříjemná práce, takový vtírání. Když voláš člověku třikrát tejdně a máš jich tam dvacet pět, je to nepříjemný. Nějaký problém většinou nastane, ale vždycky se to dá nějak ustát.

Lišila se nějak tvá spolupráce a komunikace s nováčkama oproti starším raperům?

Nováčci bejvaj víc hladoví, pokornější – ne všichni – ale bejvaj víc spolehliví, aspoň co se týče nahrávání. Nemají ještě rodiny a spoustu dalších dospělých povinností. Pro některý je to pocta, rádi na tom máknou a jsou schopný rychle poslat akapelu nebo se stavit do studia.

Mnoho mladých producentů kromě beatů ještě i rapuje. Co si myslíš o tomto trendu? Tebe to nikdy nelákalo?

Jsou to sračky, ještě jsem u nás neslyšel producenta, kterej by uměl rapovat. Nic pro mě.

Ani něco ve studiu sis nezkoušel, že by sis něco třeba ze zvědavosti rapnul?

Na koncertě jsem rapoval Orionovu sloku na Pohyb nehybnýho, asi někdy v roce 2001. Poprvý a naposled.

Pro lidi, co absolutně netuší, jak to standardně probíhá – jaký je vlastně proces výroby každého tracku? Čím to začíná?

Většinou začínám programovánim bicích v MPC, potom hodiny sampluju, dohrávám basu, kytaru, syntáky atd. Vyexportuju většinou hrubou krátkou smyčku a přeposílám raperům. Někomu jeden, někomu třeba 30. Nahraje se rap, zpěv, dodělám aranže, zvuk i master.

„První a zároveň i poslední, koho jsem na desku oslovil byl Indy. Strašně rád bych s nim ještě něco udělal, ale musí chtít sám, já ho nemůžu věčně nutit,“ napsal jsi na Twitter. Indy už nechce nahrávat?

Chce. Chce, ale to nestačí. My jezdíme koncerty, on má údajně doma i rozdělaný věci, vybrali jsme beat, byl nadšenej. Měl na něm být i LA4, ale pak to kluci nějak zazdili. Škoda.

Takže nemůžeš říct, jestli se někdy k rapování vrátí?

On by chtěl, si myslím, ale asi má v sobě nějaký blok, který se bojí prolomit. Čím víc se vzdaluješ, tím hůř se vracíš.

A myslíš, že by přicházela v úvahu i taková varianta, že byste oprášili Indy a Wich koncept v rámci desky?

To je utopie.

Jaké bývají shows, které spolu máte?

Je to fajn. Když nehrajem moc často. Nic novýho dlouho nevzniklo, takže rotujem většinou starší věci z desek Indy a Wich a LA4 projektů.

Vzpomínám si na legendary věc Grizzly, kde bylo 25 raperů na jedné skladbě. Podařilo se napěchovat rapery ze zcela odlišných kruhů do jednoho tracku. Tehdy mi přišla scéna míň rozhádaná, než je teď. Souhlasíš?

Asi ano, do hry přišly peníze, pár lidem z toho jeblo. Do té doby to bylo dost pankáčský a lidi to brali hlavně jako zábavu, bavilo je to.

Něco takového bys nechtěl někdy zopakovat?

Určitě bych byl pro.

Stárnou s tebou tví fanoušci? Překvapí tě složení tvých fanoušků?

Stárnou, ale mám takovou výhodu – i když nevím, jestli je to výhoda – že na mě chodí staří i mladí. Byl jsem na show PSH, kde byli hlavně naši vrstevníci, starší publikum. Na mě chodí obě generace, ale je to zase takový boj, ty starší chtějí boombapový věci, ty mladý chtěj nový. Jsem v takovým neustálým konfliktu, ale je to taková výzva, musíš uspokojit obě strany.

Koho posloucháš z domácích tak nějak víme z desky. Koho si ale poslechneš ze zahraničních interpretů?

Jedu klasiky jako Drakea, Travis Scott, Juice WRLD, Post Malone… Jedu spíš komerční věci.

Nějakou dobu se mluvilo o pokračování alba s Ektorem. Bude Tetris 2?

Nebude. Nedávno jsem to nakousl Ektorovi, ne vyloženě Tetris, ale on se zmínil, že společný projekty už nechce dělat. Má rád svoje sólovky. Já bych tomu byl možná i otevřenej, ale myslím si, že je to unreal.

Je něco, co by sis chtěl ještě splnit? Tvůj sen, etapa? Existuje něco, čeho jsi ještě nedosáhl?

Větší studio.

Kde bude DJ Wich za deset let?

Tam kde je teď, ve studiu.