Mladá Ukrajinka Ksenia Tabaka píše pro čtenáře Refresheru tento zápisník, zatímco ve vlaku uniká před bombardováním Charkova.
Vyrazili jsme domů. Naši „sousedé“ z metra nás objímali a přáli nám šťastnou cestu. Měli jsme s sebou jen jídlo, deky a matrace, které nám dali dobrovolníci, kteří tam pracují. Vzali jsme s sebou moji kočku, doklady a nějaké čisté oblečení.
První problém byla cesta autem na vlakové nádraží. Vždy, když jsem řekla taxikářům, že potřebujeme jet do čtvrti Peremoha, všichni (dokonce i řidiči přezdívaní „kamikadze“) tam odmítali jet. Úplně jim rozumím, protože jsem v pozadí poloviny telefonátů slyšela střelbu. Poté, co jsme zavolali na více než 50 různých čísel, jsem byla zoufalá. Už jsem měla jen tři čísla na taxikáře. Naštěstí jeden z nich souhlasil, že nás odveze.
Spěchali jsme na nádraží. Vůbec jsem nechápala, jak rychle to uteklo, když najednou taxikář řekl: „Tady vás vypustím.“
Stanice vypadala tak jinak... Nebyla zničená, ale byl v ní těžký vzduch, nedalo se dýchat. Stovky lidí nevěděly, co mají dělat a kam jít. Nebyly tam žádné lístky, žádná tabule s odjezdy. Jednoduše jsme museli najít náš vlak směřující do Poltavy, naskočit na něj a čekat, až odjede.
Stál na šesté koleji. Byl to velmi starý městský vlak, který není určený pro dlouhé vzdálenosti.
Když jsme do něj kolem druhé odpoledne nastoupili, byl skoro prázdný. Postupně tam nastupovalo stále více lidí, ale vlak stále stál. Ženy s dětmi, staří lidé, mladí lidé, kočky, psi... Čas od času bylo v blízkosti stanice slyšet střelbu. Pokaždé si všichni lehli na zem.
V sedm se vlak konečně pohnul. Bez světel a topení, ale konečně se pohnul. Nemohli jsme používat telefony, abychom nenarušili pravidla blackoutu. Slyšela jsem takové rozhovory... Bože, nikdy na ně nezapomenu.
Malý chlapeček mluvil o tom, jak bomba zasáhla park u nich ve školce. „Nevybuchla,“ řekl hrdě.
„Bojím se purpurového nebe,“ říkala žena do telefonu. Dívka, která seděla přede mnou, se slzami v očích vysvětlovala své babičce, jak používat Zello (aplikace určená ke komunikaci, která se dá používat i bez internetu). Já jsem byla na cestě do Poltavy — za mámou. Měla jsem štěstí, že jsem jela domů. Většina lidí nejela nikam, jen se snažili ujít před hororem, který zažili.
Po 40 minutách vlak zastavil. Všude byla tma, ocitli jsme se v pasti. V tom momentě jsem si opravdu myslela, že to je moje poslední cesta vlakem. Nemohla jsem utéct nebo se skrýt do protibombového krytu. Před očima se mi promítaly všechny ty zprávy o vlacích, na které stříleli nebo je bombardovali. Lidé se tak báli, že neřekli ani slovo.
Ale i v tom tichu bylo cítit hrozivou úzkost a strach. Rychle mi tlouklo srdce. Moje sestřenice těžce a nepravidelně dýchala, už ani neplakala.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Nakonec někdo přišel a řekl, že jsme zastavili kvůli technickým problémům. V tom momentě se vlak rozjel tak rychle, že jsem v něm cítila vítr. Dovezl nás do Poltavy za méně než dvě hodiny. Bylo to neuvěřitelné. Byl to důkaz toho, že jsme nezastavili kvůli technickým problémům.
V Poltavě bylo ticho a tma. Členové územní obrany kontrolovali stanici a řekli nám, že z ní nemáme vycházet, dokud platí zákaz vycházení. Museli jsme tam čekat celou noc na další vlak, který přijel ráno a odvezl nás na finální místo — do Karlivky.
Ve zprávách jsem viděla, že dnes bombardovali Černihiv. Onuka (zpěvačka, jejíž písničky mi nesmírně pomáhají) odtud sdílela video, jelikož je to její rodné město. Nedokážu to vysvětlit, ale když jsem se na něj podívala, začala jsem se třást bolestí. Ztuhly mi ruce a začaly se mi třást tak moc, že se na mě začali dívat ostatní lidé.
Shrnujeme: Zelenskyj v Praze. S kým se ještě sejde a o čem budou jednat?
7. července 2023 7:30
Nemohla jsem se kontrolovat, jako kdybych byla paralyzovaná. Asi po hodině, když jsem se opět mohla pohnout, jsem to video poslala mé sestřenici a spolužačce, které žijí v Moskvě. A ony si mě zablokovaly...
V pět hodin ráno jsme nastoupili na další vlak. Za dvě hodiny jsem měla být doma. Venku začalo sněžit. Cítila jsem se, jako kdybychom se zasekli 24. února, jako by se už nemělo vrátit jaro. Jako kdybych se nikdy neprobudila. Bolelo mě srdce. Styděla jsem se za to, že jsem opustila Charkov, cítila jsem se neužitečná a zoufalá. Jako bych uvnitř krvácela.
Když jsem uviděla svou mámu, už jsem nedokázala být silná. Po tváři mi začaly stékat proudy slz. Mé tělo to úplně vzdalo, dostala jsem horečku a zánět průdušek. Zoufale jsem chtěla věřit tomu, že doma celá tato noční můra odejde. Ale neodešla. Naše bezpečnost je stále křehká. Vím, že nepřestanou, dokud nebudeme mít plnou podporu, skutečnou podporu celého světa.
Autorkou tohoto textu je 28letá Ukrajinka Ksenia Tabaka. Před válkou působila jako stážistka ve zpravodajském oddělení v regionálním médiu. Kromě stáže se věnovala také modelingu. Text přeložila redaktorka Kamila Šebestová, která je s ní v pravidelném kontaktu. Zápisky Ksenii z minulého týdne najdeš zde.
