Jako první a jediná žena vyhrála Velkou pardubickou. Později Latu Brandisovou pronásledoval komunistický režim

Své první ceny Lata vyhrávala v klusáckém sportu, ve kterém se nesmělo přecházet do cvalu. První cvalový dostih odjela v roce 1921 ve Velké Chuchli, tehdy skončila třetí. Podle knihy Nezlomná odjela v témže roce celkem tři čistě dámské dostihy ve Velké Chuchli, jeden vyhrála a dvakrát se umístila. „Ale absolvovat skutečný dostih – jet tryskem na trati stvořené pro rychlost v prostém, instinktivním zápolení koně proti koni, jezdce proti jezdci – nebylo možné. Jockey Club dostihy pro ženy neuznával,“ uvádí kniha. 

Tohle omezení soutěživou a cílevědomou Latu dohánělo k zoufalství. „Dostihy jsou „nejkrásnější ze sportů, lituji jen toho, že my ženy jsme z nich vyloučeny,“ říkala.

V roce 1926 rodinu Brandisových navštívil v Řitce Laty bratranec Zdenko Radslav Kinský. Jeho strýc Oktavián Josef Kinský byl jedním z těch, kdo se zasloužili o vznik závodu Velká pardubická. Poprosil Latu a jejího otce, aby s ním odjeli na zámek Orlík. „Na Orlíku jsme podnikali dlouhé svižné vyjížďky po krajině, a já jsem si při této příležitosti osvojila první dovednosti v skákání. Bratránek mi nabídl mimo jiné těžko jezditelného a obávaného Nedbala, který byl synem plnokrevníka Magyaráda, dvojnásobného vítěze Velké pardubické,“ vyprávěla Lata.

Protože se Latě velmi brzy podařilo Nedbala zkrotit a dělal vše, co po něm chtěla, nabídl jí Zdenko Kinský, zda by se chtěla zúčastnit  slavného dostihu v Pardubicích. „Z dotazu na Jockey Club vzešlo, že pravidla neobsahují žádný zákaz účasti žen, a tak jsem se pod vedením svého bratrance začala v létě 1927 připravovat na nádherné tréninkové dráze v lesích u Chlumce nad Cidlinou, kde bylo možné cválat i skákat.“

První pokusy 

Poprvé se Lata zúčastnila Velké pardubické hned v roce 1927. Stala se vůbec první ženou, která závod absolvovala. Bylo to v sedle polokrevné klisny Nevěsty. „K prvnímu pádu došlo na obávaném Taxisově příkopu, pak následovaly ještě čtyři další. Protože ale proběhly neškodně, dostala jsem se nakonec do cíle na pátém místě a byla jsem přivítána velkými ovacemi. Nakonec se to celé přece jen považovalo za husarský kousek ztřeštěné ženské,“ vrátila se Lata ke vzpomínkám na závod. 

Druhý pokus přišel v roce 1930 s hřebcem Norbertem. Podle Laty to byl velmi dobrý kůň. Nebyl ale dostatečně trénovaný a i s ním přišly pády. Skončili čtvrtí. Další šanci dala Norbertovi v roce 1931, tentokrát s ním byla na bronzovém stupínku. 

Roku 1933 startovala poprvé s klisnou Normou. S ní byla tehdy třetí, o rok později druhá. V roce 1935 s Normou upadla přes koně ležícího na zemi. „Klisna se těžce zranila a mě museli sbírat z dráhy dva lidé. Přesto jsem nasedla, zbylé překážky jsme překonaly bezchybně a ještě jsme skončily páté.“ V roce 1936 se s Normou Velké pardubické nezúčastnila. Klisnu svěřili pod otěže italského žokeje. Ani s ním ale Norma nezvítězila.

„Na přání mého bratránka poté Norma už neměla běhat a vrátit se jako chovná klisna do jeho hřebčína. Po dlouhém prosení jsem nakonec dosáhla, aby mi ještě naposled klisnu svěřil ve Velké pardubické. Měla jsem totiž pocit, že se dostala do tak skvělé formy, že se nemusí obávat ani konkurence znamenitých německých koní,“ vysvětlila Lata, jak pomohla tomu, aby osudný závod v roce 1937 mohla odjet právě s Normou.

17. října 1937, souboj dobra a zla

Podle knihy Nezlomná se do října 1937 nekonala sportovní akce, v níž by se skrývalo takové politické napětí. Důvodů bylo několik. Neuběhly ani čtyři týdny od pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka, k tomu bylo Československo už téměř ve vojenské pohotovosti. Vztahy mezi některými Čechy a Němci byly napjaté. V předchozích letech stanul na nejvyšší pozici pokaždé Němec.

Lata se chystala už na svůj sedmý start ve Velké pardubické. „V celé zemi, ale zejména
v Čechách jí lidé fandili, shrbení nad rádiovými přijímači, a mysleli na národ. Ať právem, nebo ne, nadcházející dostih byl teď širokou veřejností vnímán jako souboj dobra se zlem. Na jedné straně stáli dobyvační árijští váleční jezdci třetí říše, kteří sem přijeli rozdrtit Čechy na dostihové trati v rámci přípravy na podobné budoucí vítězství na bitevním poli. Na straně druhé byla hrstka statečných Čechů, připravených jim vzdorovat a všemi silami bránit ideály Masarykova národa,“ stojí v publikaci.

A byla to právě Lata s klisnou Normou, kdo vzešel z pomyslné bitvy vítězně. Po překážce malý Taxis jí v cestě za vysněným vítězstvím stál jen překážkový žokej Schlagbaum na Quixiem. „Schlagbaum byl známý tím, že když to bylo potřeba, jezdil bezohledně, a to byl přesně tento případ. Až k předposlední proutěnce jsem ho nechala vpředu, pak jsem ale s Normou převzala špici,“ přiblížila Lata.

„Quixie a Norma cválali hlava – hlava a právě v tomto okamžiku jsem musela počítat s tím, že mě můj soupeř poškodí. Proto jsem vzala klisnu zpátky, dostala se na vnitřní stranu a pak už jsem ze všech sil jela domů – abych o mnoho délek vyhrála,“ doplnila.

Komunistické persekuce

Zatímco těsně po závodě Latu oslavovali tisíce lidí a všude ji vítali jako triumfující hrdinku, následující roky učinily jejím dalším možným úspěchům přítrž. Kvůli politické situaci a následně druhé světové válce se Velká pardubická nekonala přesně devět let. I když se Lata Brandisová po válce pokusila ke slavné soutěži vrátit, kvůli zraněním jízdy nedokončila. 

Když se v roce 1948 k moci dostali komunisté, Brandisovým byl zestátněn veškerý majetek. Jezdectví Komunistická strana neuznávala. „Kůň zkrátka mohl být vnímán jak symbol buržoazního individualismu i feudalismu. Jedno však určitě nesymbolizoval
– komunismus. Odhaduje se, že v prvním desetiletí komunistického režimu v Československu putovalo na jatka 300 000 koní,“ uvádí biografie Nezlomná.

Rok 1949 znamenal pro padesátiletou Latu i konec jezdecké kariéry. Během pardubického Kinského memoriálu, kterého se účastnila, upadla a vážně se zranila. Týden ležela v kómatu a bojovala o život. 

Komunisté rodinu pronásledovali i jinými způsoby. Na Brandisovy měly obrovské ekonomické požadavky. Přestože Lata a její sestry, které až do odebrání společně bydlely na zámečku v Řitce, ze svých příjmů sotva vyžily, režimem byly stále brány jako šlechtičny narozené do nezaslouženě výsadního postavení. Těžko tak i sháněly práci, díky které by mohly státu peníze platit. V roce 1953 se tak musely z Řitky vystěhovat. Komunisté jim přidělili chatu v Klínci. 

„Kdybychom chatu popsali jako skromnou, nadhodnotili bychom její pohodlnost. Byla tu
jen malá hlavní místnost se dvěma ložničkami a zastrčeným záchodem. Prudký svah pod chatou vytvářel prostor pro dřevník a verandičku. Žádné horní patro, žádná tekoucí voda, žádná elektřina, a jelikož byl svah hustě zalesněný, nebylo tu ani moc světla.“ (Nezlomná)

Lata byla v invalidním důchodu. Sestrám alespoň pomáhala v domácnosti - nosila vodu, chystala dříví nebo krmila slepice. S přibývajícím věkem se stále více upínala na víru v Boha. Do kostela ji často pronásledovali příslušníci StB.

Naposledy na milovaném závodišti 

Lata Brandisová se zúčastnila svého milovaného závodu v roce 1965, i když jen jako host. Velkou šanci vyhrát totiž měla další žena, Eva Palyzová. Brandisovou pozvali, aby se mohla podívat na svou možnou následovnici. „Vypátrali ji, přivezli, představili její mladé napodobitelce a posadili do VIP boxu; shrbenou, sedmdesátiletou postavu, kterou musela Palyzová na schodech podpírat,“ popisuje kniha Nezlomná. Do Pardubic se pak podívala ještě v letech 1973 a 1974, tentokrát jako obyčejná, nikým nepoznaná návštěvnice.

S postupem let Lata Brandisová stále více chřadla. Když v roce 1979 zemřela její sestra Kristýna a další ze sester Johana šla bydlet k jedné ze sestřenic, Lata zůstala v chatě sama. Zemřela 12. května 1981 na rakouském statku u svého synovce. 

Příběh Laty Brandisové patří podle autora knihy Nezlomná k nejpodivuhodnějším a nejinspirativnějším v dějinách sportu. Přestože se narodila do privilegované rodiny, desetiletí prožila v bídě. „Odmítla přijmout omezení, kterými tehdejší společnost svazovala ženy. Místo toho s tichou kuráží opakovaně dosáhla něčeho, co ostatní prohlašovali za nemožné,“ napsal Richard Askwith.