Povídali jsme si s lektorkou jógy Kateřinou Jeřábkovou, která u sebe ubytovala pět uprchlíků z Ukrajiny. Jaké to je, žít bok po boku s někým, kdo utekl z války?
Kateřina Jeřábková se rozhodla nabídnout svůj domov uprchlíkům. Živí se jako designová freelancerka, lektorka jógy a věnuje se i józe proti úzkostem a depresím. Bavili jsme se s ní o tom, co jí vedlo k tomu obětovat značnou část svého soukromí i komfortu ve prospěch někoho cizího, jaké to je „mít doma válku“, proč bychom uprchlíkům neměli dávat falešné naděje, jak se může projevovat trauma, jaké vzkazy děti píší Vladimiru Putinovi na papír, ale i proč je důležité nezapomenout na sebe.
Jak se v kontextu světového dění cítíš?
Rovnou takto ostrá otázka. (smích) Co cítím? Ty emoce jsou každý den různé, každý den je jich víc. Občas se do bolesti ostatních vcítím až moc. Samozřejmě cítím vyčerpání, smutek, soucit, bezmoc. Bezmoc cítím hodně. Můžu rovnou přidat příběh?
Dnes ráno jsem se připravovala a jedna z maminek, kterou doma ubytovávám, se nemohla dovolat manželovi v Kyjevě... Teď se možná rozbrečím. Zkouší to poprvé, podruhé. Je vidět, jak je silná. Potom už si ale bere syna stranou a najednou je v bytě ticho. Jdu se podívat, jestli něco nepotřebují, a oni tam sedí na posteli a brečí. To slovy nejde popsat. Nakonec se mu dovolala, díky bohu. Ale ten strach si nedokážeme představit. A tohle má ona každý den.
Chtěla bych těm lidem dát to, co bych sama ráda našla v takové situaci.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Kolik uprchlíků u sebe ubytovává
- Jak se k ní dostali, jak jejich soužití probíhá
- Co nejvíce lidé, které u sebe ubytovávají, potřebují
- Jak se vyrovnává se ztrátou komfortu či soukromí
- Jak to má po finanční stránce
