Ubytovala u sebe uprchlíky: Válku mám doma, ale nevládne u nás smutek. Neměla jsem žádné děti a najednou mám tři

Jak už si naznačila, ubytovala jsi u sebe několik uprchlíků z Ukrajiny. Co tě k tomu vedlo?

Ta bezmoc. Obzvlášť když nejsme v pozici, kdy bychom si mohli dovolit poslat velké částky na organizace, tak hledáme možnosti, jak pomáhat jinak. A není nic horšího než chtít pomoct, ale cítit se bezmocný. Zrovna se mi odstěhovala spolubydlící a mám ještě na dva měsíce k dispozici byt, než se budu stěhovat. Představa, že v něm v této situaci budu sama, nepřipadala v úvahu.

Byla jsi k laskavosti či altruismu vychovávána rodinou, nebo tě tímto směrem posunula například nějaká zkušenost?

Mám čtyři sourozence, nejmladší jsou o 17 let mladší než já. A je dva, jsou to dvojčata, považuji spíš za svoje děti. Už jsem v tu dobu byla takřka dospělá, takže jsem se o ně vždycky starala. I tím, že je nás tolik, jsme byli zvyklí pomáhat. Takže určitě je tam vliv rodiny, ale částečně je tam i takový empatický podtext. Vždy se vcítím do opačné role a vím, že bych v jejich situaci chtěla narazit na někoho, jako jsem já. (smích) Respektive bych těm lidem chtěla dát to, co bych sama ráda našla v takové situaci. Takže myslím, že tam velkou roli hraje empatie.

Manžel jí sbalil kufr a poslal je pryč. Ani nevěděla, co v tom kufru je.

Kolik uprchlíků u sebe momentálně ubytováváš?

Tři děti a dvě maminky, které se předtím neznaly. Sedmiletou holčičku a dva devítileté kluky, jeden od první maminky, druhý od té druhé. Což je fajn, že jsou stejně staří.

Pověz mi o nich něco – jak se k tobě dostali, jak se jmenují?

Hned, jak bylo zřejmé, že k nám poputují uprchlíci, jsem chtěla nabídnout bydlení, ale mohla jsem jen na dva měsíce. Jenže na oficiálních webech bylo minimálně šest měsíců. Tak jsem si řekla: ‚Škoda, ale chápu.‘ Ale pak jsem to napsala na Instagram a okamžitě se mi lidé začali ozývat. Takže hned další den jsem montovala postele, povlékala a uklízela byt. Pomohlo to i mně – něco dělat. Necítit se bezmocně.

První maminku jsem ubytovala z minuty na minutu. Měla jsem připravený pokoj pro slečnu, která měla přijet až za čtyři dny. Ráno mi volala známá, že ví o mamince s dítětem, která je už 30 kilometrů od Prahy a kleklo jí ubytování. Jestli bych ji na pár dní nemohla vzít. Takže to byla rychloakce, asi za hodinu byli u mě. To je maminka Yuliia se synem Timofiim. Maminka mluví rusky, ale žili v Kyjevě. Tatínek tam stále je. Myslím, že by chtěl odejít s nimi, není to válečný typ, jenže muže nenechají odejít. Nechtěla ho opustit, ale sbalil jí kufr a poslal je pryč. Ani nevěděla, co v tom kufru je. Po příjezdu se šla osprchovat, ale slyšela jsem, jak mu volá a pláče. To se chtělo plakat i mně, byl to takový přímý kontakt s válkou. V ten moment jí chcete dát co nejvíc času, aby mohla zpracovat cokoli, co potřebuje zpracovat. A tak se snažíte hrát si s tím klukem, kterého byste také nejraději obejmuli, umačkali. Řekli mu, že už je to dobré. Ale dokud neuvidí tátu, tak to dobré nebude.

S druhou rodinou se mi ozval majitel bistra Chutnej, že zná maminku, která je na cestě s dvěma dětmi. Měla jsem ještě jeden volný pokoj, tak jsem souhlasila. Takže zase začalo uklízení. Maminka se jmenuje Oksana, syn Mikhail a holčička Yana.

Jací jsou?

Timofii je strašně zlatý kluk, hodný, krásný, šikovný. Umí trošku anglicky, takže nám pomáhá s překladem. Mám dvě kočky a on si s nimi hned začal krásně hrát, bylo hezké vidět, že si po příjezdu trošku ulevil. Míša s Yanou byli ze začátku trošku ďáblíci, trvalo jim déle se rozkoukat a možná i zvyknout na nové prostředí, ale potom jsme si našli společnou řeč a už je to dobré.

Jak dlouho u tebe mohou zůstat? Říkala si, že máš byt už jen na dva měsíce. Oni s tím počítají?

Počítají. Yuliia má známého přes známého v Brně, takže se pak rozhodla, že odjedou tam. Bylo mi z toho smutno, protože jsem si je oblíbila. Odjeli po dvou dnech, ale pak psala, že jim tam není moc dobře. Když jsem říkala, aby se okamžitě vrátili, že mohou být u mě, než jim pomůžu najít byt v Praze, psala, že mi nechtěla být na obtíž. Takže jsem musela vysvětlit, že rozhodně není. Když jsem přišla z práce, tak už byli doma a bylo hezké vidět, že konečně cítí, že jsou vítaní a mohou zůstat, jak dlouho potřebují.

Budeš jim tedy pomáhat hledat byt v Praze?

Ano, je poznat, že už by chtěli do vlastního. Což je jasné. Náš byt je sice velký, mají svůj pokoj, ale soukromí je soukromí. Už jsem i volala kvůli prohlídkám, ale jakmile zmíním, že je to pro maminku z Ukrajiny, která by samozřejmě platila nájem, řeknou mi, že už je zarezervovaný. To je velké téma, lidi nebudou chtít pronajmout prostor, protože se budou bát – na jak je to dlouho, jestli budou schopni platit. Na to teď narážíme. Hledáme byt i Oksaně s dětmi. Ta už i nastoupila do práce. Oni chtějí být samostatní, mají nějaké finance, s nimi je tedy samozřejmě dobré být opatrný, ale nechtějí více než normální člověk. Vyspat se, mít teplo a něco k jídlu.

Jak se s nimi domlouváš?

Yuliia nemluví česky, ale když mluvím pomalu, tak chytá slovíčka, a anglicky se rozmlouvá postupně. Už nám to jde výrazně lépe. Takže s ní a s Timofiim anglicky. Já se za pochodu učím po-russki. Už jsme se na sebe s Yuliiou naladily, vlastně jsme se velmi spřátelily, ale když je potřeba říct důležité informace, říkáme, že použijeme ‚Uncle Google‘.  Strýčka Googla. Oksana a její děti mluví ukrajinsky, ale sama mluví i česky, protože tady před lety pracovala, takže všechny děti učí latinku a česká slovíčka. Ale rozumíme si, ukrajinština je češtině blíž než ruština. Takže občas rozumím i dětem, když mi něco hořečnatě povídají. Nebo se alespoň snažím, kývám a oni jsou rádi. (smích)

Jak probíhá vaše soužití? Popiš třeba váš „typický“ den, ačkoli toto slovo není v kontextu takové situace zrovna výstižné.

Tento týden jsem byla pracovně často pryč. Je fajn, že jsou tam dvě rodiny spolu. Ačkoli na začátku nastal takový… Ne vyloženě konflikt, to bych neřekla, ale zkrátka jedna maminka mluví rusky, druhá ukrajinsky. V rusko-ukrajinském konfliktu. Tak to je jasné, utíkám ze země, odkud mě vyženou rusky mluvící lidé a najednou tady mám rusky mluvící spolubydlící. Ta samozřejmě utekla ze stejných podmínek, ze stejných důvodů. Ale už je to zažehnané, máme se tam spolu dobře. Jeden večer jsme si s holkami daly i vínečko, strašně jsme se smály, hrály jsme karty a mluvily jsme česko-rusko-ukrajinsko-anglicky.

Jsou soběstační, mají klíče. Sami si nakupují, ani nechtějí brát jídlo ode mě. Říkala jsem jim: ‚Já nakoupila takhle plnou lednici pro vás, tak plnou lednici normálně nemám.‘ (smích) A stejně si koupili vlastní. Po práci přijdu domů, povídáme si, občas mi píší, kdy přijdu, jestli nechci, aby něco uvařili. Oksana chce pomáhat uklízet, hned se ptala, kde je koště, kde je lux, že chce poklidit. Myslím, že jí dělá dobře, když je součástí fungování domácnosti, a není tam pouze jako host. Yuliia si často hledá informace na počítači a pracuje na dálku pro svou firmu na Ukrajině. Je rozdíl v tom, že ona má manžela v Kyjevě. Oksana manžela nemá, respektive už nejsou spolu a nejsou v kontaktu. Takže je vidět, že je uvolněnější, chybí tam ten strach, který cítí Yuliia víceméně pořád. Proto jsem ráda, když se podaří si dát víno, smát se, hrát karty. Je vidět, že se jí uleví.

Poslední dva dny už je v jeho pohledu zase vidět dítě, ne člověk, který musí někoho ochraňovat.

A co děti?

Jak tam jsou tři, tak to funguje. Jsou vděční za jakékoli aktivity. Dala jsem jim třeba kreslit zvířátka, takže teď máme plnou lednici obrázků. Když jsme ale pak s maminkami ty papíry třídily, tak jsme na jednom papíru našly azbukou napsané: ‚Putin je chuj.‘ Je důležité si uvědomit, že i když si děti hrají, tak to vnímají. Je tam sice dětská hravost, lehkost, ale všechno to vědí.

Takže si hrají, občas řádí, jako všechny děti. Ale jsou strašně vychovaní, jdou si po sobě vždycky uklidit. Nic se jim nemusí říkat. Dala jsem jim třeba vodovky a oni si šly po malování automaticky umýt štětce? To jsem u žádného dítěte snad nikdy neviděla. Takže sice to jsou démoni, ale jsou opravdu dobře vychovaní. Jsou zlatí. A je u nás sice hluk, ale u nás byl vždycky hluk, jak nás bylo pět. Takže ten byt byl naopak zvláštní, když tam bylo ticho.

Co je dobré udělat na začátku, když k tobě konečně dorazí?

Je důležité všechno nabídnout, ukázat, kde a co je. Wifi, jídlo, koupelna, ručníky, postel. Také například připravit do misky ovoce a svačinky, které si mohou brát, aniž by se museli ptát. A určitě neopomenout, pokud jsou nějaká striktní pravidla domácnosti. U mě to je třeba neotvírat okna, pokud jsou v místnosti kočky. Taky mi ti démonci lezli do pokoje a chtěli kočky, kočky, kočky. A ty byly ze tří dětí úplně vyřízené a bály se. Takže jsem jim řekla, že ne, že je to můj prostor. To je třeba si hlídat. Musí respektovat hranice. ‚Do pokoje nechodit. Kočky nehonit, kočky bojí se,‘ takhle mluvíme. (smích)

Pak jim dát prostor. Zjistit, co kdo potřebuje. Ta cesta trvá několik dní, třeba beze spánku, je zima, stres, nervy a adrenalin. Adrenalin nás pohání dopředu, abychom vyvázli ze života ohrožující situace a jakmile jsme v bezpečí, tak jeho hladiny klesnou a máme prostor pustit ty emoce dovnitř. A mohou být všelijaké.

Na svých sociálních sítích si přesdílela příspěvek o psychologii traumatu. Máš podobnou zkušenost, jakou popisuje jeho autor? Jakou reakci od nich můžeme v takové situaci očekávat?

Rozhodně jsem s tím příspěvkem souzněla. Všude se řeší, že sem přichází s mobilem, s kufrem, s počítačem a nejsou to odrbaní lidé ze Sýrie. Což je paradox, protože ty by si tady k sobě nikdo nevzal. A když tak někdo nevypadá, tak najednou nepotřebuje pomoc. Jsou to samozřejmě normální lidé, jako my. To je na tom to nejstrašidelnější. Přijedou, jsou vyčerpaní, rozkoukávají se, jsou nervózní.

Všechny tři děti měly navíc střevní potíže. Jedno z nich se i pokakalo, ačkoli je už ve školním věku. To je nejvyšší projev totálního stresu. Takže tomu se také případně nedivit, není to jejich vina. Držely v sobě strašný stres několik dní a najednou jsou někde, kde ho mohou pustit ven a už to prostě neudrží.

U Míši bylo vidět, že chce zastávat rodinu, starat se o mámu i o ségru. Je to takový chlapák. Možná to je i tím, že tam má tu malou ségru, o ni se strašně hezky stará, to je neuvěřitelné. No a vůči mně tam bylo z jeho strany zjevné jakési podezření, viděla jsem to, myslím, v jeho pohledu. Ale mám radost, protože poslední dva dny už je v jeho pohledu zase vidět dítě, ne člověk, který musí někoho ochraňovat.

Lidé, kteří prodělali trauma mohou také jinak vnímat fyzický kontakt, nesahejte na ně, neobjímejte je, pokud se nejprve neujistíte, že je to v pořádku. Trauma se navíc může projevit kdykoliv, zítra, ale také za 10 let. A může se projevit jakkoli. Mohou upadnout do depresí, pláče, paniky, lítosti, naštvání. Válka pokračuje, teď je to zatím první lehká úleva. Je důležité myslet na to, že se v takových momentech mohou chovat jinak, než bychom chtěli od toho ‚ideálního‘ uprchlíka, kterému nabídneme bydlení. Buďte prostě lidští.

Co na základě tvojí zkušenosti – kromě základních životních potřeb – nyní potřebují nejvíce?

Nejvíc jim pomůže, když zabavíte děti. Ony si sice začnou hrát, ale brzy se začnou nudit. A v momentě, kdy se začnou nudit, začnou přemýšlet a třeba znovu prožívat to, co prožily. Bůh ví, co se jim v noci zdá. Vím, že Timofii první večer hodně plakal. Takže zajistit, aby děti měly program. Poskytnout hračky, puzzle, plyšáky, barvičky, karty. Snažila jsem se zařídit, aby v televizi hrály ukrajinské pohádky, ale to je problém. Nemohla jsem najít ani ukrajinské titulky. Takže ať někdo zařídí ukrajinské pohádky v televizi, prosím. Děkuju. (smích) Také je v úterý beru do muzea, kamarádka s přítelem je vezmou do zoo, které je nyní pro děti z Ukrajiny za jednu korunu. Dokud to půjde, tak je budeme bavit takto.

První, na co se mě třeba Timofii zeptal, bylo to, jestli může jít do školy. Je to intelektuál, tak jsem mu alespoň sehnala obrázkové encyklopedie. Přijede mi i třináctiletá sestra, je to strašně chytrá slečna a umí skvěle anglicky, takže je bude učit angličtinu. Snažíme se alespoň vytvořit pocit školy, pocit toho, že se čas úplně nezastavil. Volala jsem i na nadační fond Děti Ukrajiny, kam jsme zaregistrovali všechny tři děti. Funguje to tak, že dávají děti stejného věku do třídy a jakmile bude volná kapacita, tak se ozvou. Nebude to sice klasická škola, ale budou je těch pár měsíců do léta učit češtinu, aby v září mohly nastoupit do českých tříd. Také jsem v kontaktu s ředitelem ZŠ Brána jazyků, který se má ozvat, jakmile bude kapacita zařadit děti do běžné výuky.

Jakých chyb se vyvarovat, pokud se rozhodneme sdílet svůj domov s uprchlíky?

Každá rodina je jiná, jako my. Ale řekla bych asi nesoudit. Třeba i Yuliia přijela a druhý den se ptala, kam by si mohla zajít na nehty. Člověk by si řekl, že v tu chvíli by jí to nemělo zajímat. Ale zajímá, prostě chce mít hezké nehty. Je to třeba její způsob, jak se s tím vyrovnat. Prostě jí pomozte a poraďte, kde si může nechat udělat dvouhodinovou manikúru.

A také je důležité se s nimi o válce nebavit, pokud nechtějí, nevyzvídat. Když se ale začnou svěřovat, tak jim neskákejte do řeči. Nejdůležitější je pak poslouchat a vnímat. Oni ani nic slyšet nechtějí, není nic, co bychom mohli říct, co by jim pomohlo. Nesnažte se chlácholit, plácat po rameni, říkat, že to bude dobré. To nemůžeme, je to v podstatě dezinformace, protože to nevíme. Je to hypoteticky falešná naděje.

Co bys vzkázala těm, kteří u sebe taktéž plánují někoho ubytovat?

Nebojte se, není čeho. A důležité je nezapomenout na sebe. Nemůžeme pomáhat, když nás to ovlivní moc, když se vydáme úplně. Chceme se sice rozdat, ale nemůžeme. Není to sobecké, ale sebezáchovné. Říká se, že když máte 3 koruny, tak jedna se má darovat, za jednu se má koupit potřebné a za třetí si máte koupit růži.

Kamarádka mě třeba pozvala na večeři. Musíme si dopřát i odejít, nebýt tam s nimi furt. Jsou to dospělí lidé, to zvládnout. Zvládnou tam být sami. Nic vám tam neprovedou. Takže se těším, že zítra půjdu na celý den pryč z bytu a budu se věnovat sama sobě.

Jsi lektorka jógy – pomáhá ti nějakým způsobem i v takto náročných situacích?

Pomáhala by mi, kdybych nebyla lektorka. (smích) Všichni mi říkají, že se po lekci cítí dobře, ale já jsem úplně vyčerpaná. Na lekcích to neříkám, ale vlastně mám válku doma, nesu si ji pořád s sebou. A když mám v takové chvíli na lekcích předávat jakousi formu pozitivity, tak odcházím úplně vysátá. Na vlastní praxi totiž absolutně čas nemám. Když mám doma třeba půl hodiny volno, tak usnu. Ale je to stále v rámci mých možností a jsem ochotná to obětovat.

Nemůžete si myslet, že si k sobě někoho vezmete, zvlášť s dětmi, a váš život se nezmění. Změní se odshora dolů. 

Zajímá mě i ta finanční stránka. S jakými výdaji může člověk počítat, pokud se rozhodne jako ty?

Mě to moc nestálo, ale záleží na tom, jak je finančně zabezpečena daná rodina. Na začátku jsem naplnila lednici, to pro mě bylo důležité. Nevěděla jsem, co jedí, nakoupila jsem od všeho trochu. Také okamžitě zafungovali kamarádi. Pomohla mi i babička, která se nabídla, že jim občas bude vařit. A i když je doma, protože se bojí covidu, tak bude mít dobrý pocit, že může poslat teplé jídlo. Kamarádka donesla šampony, zubní pasty a kartáčky. Jiná kamarádka mi dala hračky a oblečení. Každý chce cítit, že může pomoc. Takže mě to téměř nic nestálo a ani nebude, oni si nakupují sami a nic po mně nechtějí.

Všimli jste si nějakých kulturních rozdílů?

Jasně, že tam nějaké rozdíly jsou. Ale zrovna u nás doma, a samozřejmě nemůžu tvrdit, že je to aplikovatelné na všechny, funguje dobrá komunikace. Vzájemně se respektujeme, ptáme se, jestli někomu něco neschází. Jak oni mě, tak já jich. Myslím, že my tři ženy bychom se sice za normálních okolností nespřátelily, jsme různé, ale v této situaci máme velký vzájemný respekt. Takže u nás žádné výrazné kulturní rozdíly nejsou. Jediné, co mě překvapuje, je to, jak po sobě ty děti uklízejí. Takže možná spíše k lepšímu. (smích) A sice to jsou démoni a občas zlobí, ale když se řekne ‚nehonit koshki‘ (rusky kočky, pozn. red.), tak přestanou ‚honit koshki‘. To je celé.

Jak se sama vypořádáváš s jistou ztrátou komfortu či soukromí?

S tím se musí počítat. Nemůžete si myslet, že si k sobě někoho vezmete, zvlášť s dětmi, a váš život se nezmění. Změní se odshora dolů. Neměla jsem žádné děti a najednou mám tři. Ale s tím do toho musíte jít. Musíme vědět, co jsme schopní zvládnout, a co ne. Pokud máte velký byt, ale víte, že je pro vás soukromí důležité, tak ho nenabízejte.

Jsi velmi blízko utrpení a strachu. Přeci jenom – bydlí u tebe lidé, kteří uprchli z války. Dokážeš se od toho oprostit a cítit radost?

Určitě. Doma se snažím vytvářet hezké momenty co nejvíce. Je to normální veselá domácnost, nevládne u nás smutek. Potkáváme se v koupelně, kde si řasenkujeme oči, smějeme se. Je to normální život.

Takže kluci si sice vůbec jazykově nerozuměli, ale hráli si. 

Vybavíš si ještě nějaký signifikantní moment?

Seděly jsme s holkami večer v kuchyni a jedly jsme popcorn z mikrovlnky – Yuliia ho neznala a teď ho miluje. Yuliia volala manželovi a dala ho nahlas... Uf, možná budu brečet. Povídal si s námi a Oksana překládala. Všichni jsou tak strašně silní, to je neuvěřitelné. No a snažily jsme se ho povzbudit, šprýmovat. Yuliia se na něco zeptala, ani to nebylo nic extra důležitého, ale týkalo se to války, a on ji okamžitě napomenul: ‚Yuliio, víš, že jsme si říkali, že po telefonu si žádné informace říkat nebudeme.‘ Bojí se odposlouchávání, protože bůh ví. A také nechce, aby se o něj bála. Takže oni si sice volají, ale mohou si povídat jen o normálních věcech, na které teď ani nemají myšlenky. Probíhá to spíš takto: ‚Žiješ?‘ ‚Žiju.‘ ‚Tady je Timofii.‘ A ten si tam hraje s kočkami a říká: ‚Zdravstvuj papa.‘ Strašný, na to se člověk musí připravit.

Je něco, co bys chtěla říct, ale já se na to nezeptala?

Nechte pomáhat i malé děti, ony se chtějí zapojit. Zvlášť když jsou už trochu starší. První večer k nám přišel známý se svým devítiletým synem, který se dozvěděl, že u sebe mám chlapečka ve stejném věku. Chtěl mu dát hračky, oblečení, čokoládu, kterou chtěl, aby ochutnal, a chtěl si s ním hrát. Protože chtěl také pomoct. Donesl mu tričko s dinosaurem, který teď Timofii nosí každý den. Takže kluci si sice vůbec jazykově nerozuměli, ale hráli si. A pak jsme všichni společně hráli pantomimu.

Co ti dodává naději?

Všechna ta solidarita, strašně moc. Nejenom v Čechách. Pořád chci věřit, že se teď lidstvo spojilo. Někde jsem viděla komentář, že se Putin snažil spojit dva národy a omylem spojil celý svět. To mi dodává naději.