Vyčítá mu jeho odchod od rodiny, ale současně se jeho motivy snaží pochopit, a to včetně vietnamské tradice, pro kterou je důležité zplodit syna. Také si uvědomuje, že otci může vzdorovat.
To byla celou dobu moje největší obava. Na začátku, když jsem se rozhodla, že udělám takhle osobní film, jsem byla přesvědčená, že to udělám. Chtěla jsem tátovi ukázat, jak jsem na něj naštvaná. Postupem času, jak se to čím dál tím víc blížilo ke konci, jsem z toho byla stále více nervózní, a ten svůj voiceover jsem kvůli tomu hodně předělávala. Chtěla jsem, aby to bylo pro tátu víc snesitelný, a tím pádem jsem to trošku zjemňovala. Zároveň jsem si ale celou dobu uvědomovala, že ten film nedělám pro něj, ale pro díváky, takže jsem stále hledala takový balanc. Určitě to ale byla největší obava. Věděla jsem ale, že jakmile ten film dodělám, nebude cesta zpátky a budu mu to muset ukázat.
To jsem vůbec nečekala, čekala jsem, že téma toho filmu probereme, ale on se na to vůbec neptal. Musela jsem to z něj tak trochu dolovat a zpětně jsem to vyhodnotila, že to asi musí ještě nějak zpracovat. On se na to podíval a já jsem po něm hned chtěla nějakou reakci, což asi nejde.
Myslím ale, že jsem to udělala správně. On na to nezareagoval špatně. Ten film říká, co jsem chtěla a zároveň je hlavně pro diváky. Nejhorší scénář byl, že mě hrozně odsoudí a už se mnou nikdy nepromluví, což se nestalo, takže jsem ráda, že to snesl a je to v pohodě.
Počítala jsem se všema reakcema, ale nijak jsem se na ně nepřipravovala. Myslela jsem si, že nejpravděpodobnější bude, že to vyignoruje a bude dělat, jakože nic. Což tomu nakonec bylo i dost podobné. Není to sice úplně tak, protože si myslím, že si ten film uvědomuje, ale vlastně se o tom už nebavíme. Bavíme se sice o filmu ve smyslu, co je s ním dál, jak je úspěšný a tak, ale vůbec ne o jeho podstatě a tématu.
Osobně žádné takové neznám, ale vím, že po promítnutí tohohle filmu se mně i jiným lidem ze štábu ozvaly vietnamské holky, že mají podobně složitý vztah se svým tátou. Když jsem třeba dělala casting na hlavní herečku, přišly tři holky a všechny tři mi říkaly, že vlastně mají vztah s tátou také hrozně složitý. Ne přímo kvůli tomu stejnému jako já, ale spíš proto, že se v rodinách mezi Vietnamci moc nemluví o našich pocitech a problémech a že jsou tam takové různé komunikační bariéry.
Cítila jsi po úspěších, jaké film nasbíral, podporu z vietnamské komunity?Nijak zvlášť ani ne. Vím, že ve vietnamských médiích tady v Česku o tom byly asi dva články, ale byly to jen přeložené texty z jiných médií. Jinak nic.
Ty se ve filmu ptáš, jestli by bylo všechno v pořádku, kdybys byla kluk. Přišla jsi na tu odpověď?
Nepřišla. Já jsem si tuhle otázku hodně kladla hlavně kolem 17, kdy jsem se to dozvěděla. S tím se ale nedá nic dělat, můj táta to vyřešil po svém a toho kluka teď má. Jinak nevím. On zároveň tvrdí, že mezi ním a mámou láska vyprchala a že to bylo přirozený, takže je otázka, jestli kdybych byla já, nebo kdyby moje ségra kluk, jestli by to bylo něco jiného.
Bavila ses třeba s kluky o jejich příbězích s tradicemi?
Mám pár kamarádů Vietnamců a vím, že pro ně je to také hrozně těžké být v rodině ten kluk. Na ně jsou zase jiné nároky. Možná je ta bariéra mezi rodiči a hlavně otcem je ještě větší, protože oni jsou naučený, že jako kluci nesmí vůbec dávat najevo svoje city. Je tam stále taková výchova, že když jsi kluk, tak jsi silný a prostě zatneš – nic tě nesmí trápit. Jeden můj kamarád mi třeba říkal, že od doby, co je dospělý, se s tátou nikdy neobjal. Pro ně to tedy musí být taky hrozně těžký. U kluka se taky hrozně prožívá, když chodí s Češkou, než když je to naopak. Je to asi tím, že kluci nesou rod.
Říkala jsi, že to byla forma terapie a že jsi na terapie i v průběhu natáčení chodila. Měla jsi někdy pocit, že ti v Česku chybí terapeutky, co jsou taky z Vietnamu, které by skutečně dokázaly porozumět tvojí zkušenosti?
Doteď, než ses na to zeptala, tak mi to nikdy nedošlo, že by to mohlo být jednodušší. Já jsem nikdy neměla potřebu na terapie chodit a tohle byl tak trochu nátlak od mého štábu, že když dělám ten film, tak bych si to měla i nějak bokem řešit na terapiích. Chodila jsem tam stejně půl roku a pak mi řekli: „Diano, vy už to máte v hlavě srovnaný a nějak si s tím poradíte,” takže jsem tam potom stejně přestala chodit. Nějak mi ale přišlo, že jsem své terapeutce dokázala ty svoje rodinné problém vysvětlit i tak.
Mluvila jsi o filmu s mámou? Jaká byla komunikace s ní?
Nemluvila jsem s ní o tom, co chci udělat. S ní je to složité, protože žije už sedm let ve Vietnamu, ale jinak v komunikaci problémy nemáme. Je tam trochu i bariéra v tom, že moji rodiče nikdy moc nevěděli, co dělám a neuměli si to moc představit. Rodiče mezi sebou teď nemají dobrý vztah a když máma na Facebooku viděla, že dělám film, co se jmenuje Milý tati, byla trochu naštvaná, že nedělám film Milá mami. Musela jsem jí vysvětlit, že to není úplně pozitivní. Máma ale film ještě neviděla, protože ještě nemáme vietnamské titulky. Nevím, co by o tom řekla. Je to hodně citlivé. Když jsem měla film Malá, kde máma s tátou také vystupují, oba na premiéře brečeli a tohle si myslím, že by mámu rozsekalo ještě víc.
Kdy plánuješ vietnamské titulky udělat a bude se pak promítat i ve Vietnamu?
Teď na duben nebo květen plánujeme tématickou distribuci vietnamských filmů, kdy se budou v kinech promítat tři krátké filmy. Jeden ten můj a dva nebo tři vyloženě z Vietnamu. Ty filmy jsou skvělé, byly na různých festivalech a taky jsou hodně úspěšné. Dá se to tedy do jednoho bloku a bude se to tady v českých kinech promítat. Nebude to v každém kině, je to hodně eventové, ale bylo by super, kdyby se třeba přišlo podívat i co nejvíc Vietnamců. Ty ostatní filmy jsou třeba na Vietnam hodně odvážné.
Čekala jsi, že bude Milý tati tak úspěšný film?
My jsme měli od začátku velké ambice a nic jsme nepodceňovali. Měli jsme na to hodně peněz a všechno jsme udělali důsledně. Vývoj filmu trval rok a půl, jenom aby se všechno připravilo a bylo na tom vidět, že to neděláme poprvé. Měli jsme zkrátka očekávání, že to bude dobrý film. Na druhou stranu, když jsme ho dodělali tak já i zbytek štábu, jsme měli velké pochybnosti, jestli to teda nakonec je dobrý. Ale to je tím, jak člověk nemá odstup. Měla jsem to tak vždycky. Když jsme film ještě neměli hotový, ale už jsme dělali finální střih, tak nás vzali do Locarna a to byl takový ten první moment, který ti to řekl „Hej, ten film je asi dobrej!“
Co pro tebe ta odezva znamená?
Uvědomuji si, že jsou to pro mě otevřené dveře v mojí kariéře, ale mám teď trochu problém, že momentálně nic nemám, takže si ty dveře úplně neotevírám. Navíc to, co já točím, je takové hodně nezávislé a artové a uvědomuji si, že aby se to dostalo k širšímu publiku, musím dělat větší mainstream. Pro mě jsou jinak asi nejzásadnější mezinárodní ocenění. Když jsem na festivalu a vidím tam se svým filemem i všechny ty ostatní filmy, který mi přijdou hrozně dobrý, tak si moc cením toho, že jsme vůbec ve stejné kategorii. Ale i v tom českém rybníčku jsou ocenění pro tohle prostředí hodně důležitý, protože tohle prostředí mi bude jednou dávat práci.
Pociťuješ to, co zažívá hodně mladých lidí, když se jim něco velkého povede – že jsi si tím úspěchem nastavila novou normu, kterou už musíš jen překonávat? Jasně, ale myslím, že jsem větší tlak cítila po předchozím filmu Spolu sami, kdy jsem měla pocit, že už lepší krátký film neudělám. Teď bych už chtěla udělat celovečerák, nebo hraný krátký film – protože si chci dát od animace pauzu, cítím osvobození. Je to totiž jiná věc a zároveň jsem opravdu realista a vím, že je skutečně nereálné, že kdybych udělala celovečerák, byl by stejně úspěšný. Celovečerní debut, který by byl po všech světových festivalech a zároveň by vyhrál české ceny – to je fakt úplně nereálný. Tím jak vím, že to není možné, ten tlak zas až tolik necítím.
Ty jsi říkala, že na začátku jsi ten film dělala spíše pro sebe, ale potom se to přerodilo do toho, že to bylo hlavně pro diváky. Kdy nastal ten zlom?
Obecně si myslím, že dělat filmy jenom pro sebe je špatně. Protože ty chceš, aby to vidělo co nejvíce lidí. Od začátku jsme si teda uvědomovala, že to téma je širší a může se dotýkat více lidí, i když to bylo tak hrozně konkrétní a byl to osobní příklad na mém životě. Na začátku jsem spíš měla problém s tím, že jsem si nebyla jistá, jestli chci takhle osobní film vůbec dělat. Měla jsem opravdu strach se takhle hodně odhalovat.
Je ti nepříjemný po tom, co je film venku, ještě do médií dovysvětlovat další detaily z tvého soukromí a ještě víc se tak odhalovat?
Záleží, spíš ne. Hodně jsem si zvykla, ale někdy mi přijde, že je to už hodně osobní a že se to víc týká mého života, než toho filmu. Chápu ale, že je to lákavé a lidi to zajímá. Když už jsem se rozhodla dělat takhle osobní film, tak s tím musím počítat. Zároveň když na ten film teď už koukám, po tom, co je hotový, nemám k tomu už vůbec žádný vztah. Jsem od toho odproštěná a necítím vůbec nic.
Pociťuješ ve společnosti nějakou změnu, díky které měl film šanci na úspěch? Myslíš, že by se to mohlo stát před deseti lety?Před deseti lety by nikoho Vietnamci nezajímali, co si budem povídat. Myslím, že je to úspěšný v tom, že tomu porozumí vlastně kdokoliv na světe a že je to hodně globální a v něčem je to hrozně nečeský. To prostředí se ale hodně mění. Když porovnám svoje dětství na maloměstě a posledních 15 let v Praze, tak je to úplně jiný. Obátilo se to pozitivním směrem.
Jaká je v Česku reprezentace Vietnamců v médiích? Bylo to třeba i něco, co si chtěla filmem ty sama podpořit?
To ne, já jsem měla poslední dobou právě spíš pocit, že je v médiích Vietnamců dost. Potom jsem zjistila, že je to jenom v mojí bublině a že lidi na vesnicích mají třeba stále předsudky. Přijde mi, že poslední roky jsou tu Vietnamci docela výrazný a hlavně ta druhá generace, na kterou se hodně upozorňuje. Já jsem toho třeba úplně přehlcená, vážně mám pocit, že je to všude. Ale evidentně není, protože pořád jsou lidi třeba překvapený, že umím hrozně dobře česky.
Film Milý tati je nominován na Oscary, jaký z toho máš pocit?My jsme zjistili, že to není vůbec o těch nominacích. Samozřejmě čím víc nominací tím líp, ale ty se tam stejně můžeš hlásit jen v jedné kategorii. My jsme tam nominovaný i za dokument i za animovaný film a nemůžeme se hlásit do obou. Teď to ještě nic neznamená, znamená to, že máme šanci, ale je to ještě rok.
Máme francouzskou distribuci, což jsou profíci a díky nim jsem zjistila, že to není tak, že jsi nominovaná a už se to nějak stane. Ty na tom reálně musíš pracovat a udělat nějakou kampaň, která stojí peníze. Distribuce musí jet do LA a mluvit s akademikama a je to docela hustej proces a lobbing. Je za tím zkrátka práce. Akademiků i filmů je hrozně moc a ty je musíš přesvědčit, aby se na to podívali. To znamená, že se o tom musí psát v médiích a tohle všechno stojí peníze, který do toho musíš investovat, aby se na to vůbec upozornilo.
Takže tohle je tvůj program na tenhle rok?
To by byl můj program, kdybychom se dostali do shortlistu, kde je 15 filmů. Ten se ale vyhlašuje až někdy v říjnu. Takže to můj program není. Uvidíme, já doufám, že se o to distribuce postará.
Do jaké kategorie se budete hlásit? Nakonec dokument, protože v animaci jsou hrozně klasické věci, jako například 3D film od pixaru a to i většinou vyhrává, takže jsme si říkali, že bychom tam měli asi menší šanci.
