S vizuální teoretičkou o tom, jak se liší zobrazování ukrajinské migrační vlny oproti té z let 2015 a 2016, o tom, jakou roli hrají obrazy v našem chápání okolního světa, i o tom, jak přemýšlet o zviditelňování klimatické krize.
Andrea Průchová Hrůzová je teoretičkou vizuální kultury, badatelkou a pedagožkou. V oblasti výzkumu spolupracuje s Akademií věd ČR a Univerzitou Karlovou. Založila a vede platformu pro studium vizuální kultury Fresh Eye.
„Dnes se setkáváme s úplně jiným typem vizuálního vyprávění migrantů, než který se ukazoval tehdy. Velký rozdíl je v tom, že fotografie jsou kontextualizované přímými zážitky a zkušenostmi, což jsou věci, které nám umožňují se do daných lidí více vcítit. Individuální příběhy se v mediálním pokrytí předchozí migrační vlny objevovaly minimálně. Tehdy byli muži také rámováni převážně jako teroristé a jako sexuální predátoři. To dnes v médiích vůbec nevidíme,“ popisuje v rozhovoru pro Refresher odlišné zobrazování migrační krize z let 2015–2016 a té nynější – ukrajinské.
Vizuálního teoretika Nicholase Mirzoeffa se ptali, co je podle něj nejdůležitější vizuál roku 2020. Já bych si tu otázku s dovolením půjčila – co je podle vás nejdůležitější vizuál roku 2022?
Válečné fotografie z Ukrajiny, které formují globální masový proud vizuální komunikace. Jsou globálně šířenými obrazy. Alespoň ty, které se dostávají do kontextu západních médií, tedy do kontinentální Evropy a Severní Ameriky, což jsou dvě místa, kde se formuje mocenský Západ. Tyto obrazy se šíří do celého světa, třeba do Střední nebo Jižní Ameriky, ale tam se zkrátka neformuje to, co vytváří naše politické vědomí a jednání. Proto mluvím o západní mocenské vizualitě, ke které se v České republice vztahujeme. Obrazy, které se například šíří v ruských médiích, se od toho samozřejmě velmi liší.
Velké zpravodajské agentury, jako například Reuters, vytváří naši západní představu o tom, jak vypadá válka na Ukrajině, nebezpečí, rozpad rodiny, solidarita, statečnost a utrpení. Média momentálně utváří dva typy vizuality, humanitární a sekuritizační. Humanitární ve smyslu toho, s kým soucítíme, kdo je pro nás ten druhý, jestli je nám blízký, čím se liší. Sekuritizační ve smyslu, kdy už nám ten druhý přestane být blízký a začne být jiný, začneme se bát o svou vlastní pozici, začneme se vymezovat a bránit si svůj prostor – ať už fyzický, nebo symbolický, tedy prostor naší kulturní identity.
Je zajímavé, kam se ten diskurz posouvá. Na začátku přicházely ve velké míře právě ty humanitární obrazy, které odpovídají typologii, kterou známe z válečných konfliktů. Zobrazují bojující muže, pečující ženy, traumatizované děti, zničenou infrastrukturu, pohyb migrantů, čekání, přeplněné vlaky. A nyní dochází ke změně v sekuritizační diskurz vizuální komunikace. Nacházíme se ve čtvrtém měsíci ruské invaze na Ukrajině, takže témata se řeší už trochu jinak. Fotografie nás už tolik nešokují, naopak se zabýváme obrazy inkluze, přemýšlíme, kam masy lidí půjdou, kde je ubytovat, co se děje s traumatizovanými dětmi a jak to celé ovlivní nás.
Když se vizuální teoretička podívá na snímky z Ukrajiny – co na nich vidí?
Člověk, který má trénované oko, rozpozná určité vizuální stereotypy a figury. Na fotografiích bývá třeba často zobrazována matka chránící své dítě – tato vizuální figura sahá až ke křesťanské ikonografii, k obrazům madony. Takové vizuální stereotypy se zobrazují už velmi dlouho, objevovaly se ve vyobrazeních válečných konfliktů už v 17. a 18. století, jsou velmi hluboko v kánonu naší kultury. Nejsou nové, nejsou produktem válečné fotografie.
Shrnujeme: Zelenskyj v Praze. S kým se ještě sejde a o čem budou jednat?
7. července 2023 7:30
Tím, že se v nich objevují právě tyto figury, které z historie a kultury známe, na nás fotografie velice účinně emocionálně působí. Mají obrovský emocionální přesah, protože je na ně nabalená naše historie: to, co už viděné bylo, co už bylo v historii prožívané.
To je to nevědomé, ale já si tyto vztahy díky profesi a tréninku umím zvědomit. Tím pádem jsem méně zasažená, jelikož mé oko dovolí vysledovat kulturní historii daného obrazu a obrazového stereotypu. Takže vizuální teoretik nebo teoretička jsou schopní více racionalizovat a kriticky rozvážit, jak na ně obrazy působí.
Všimla jste si na obrazech z Ukrajiny něčeho zvláštního, specifického či podezřelého? Není z nich třeba něco vynecháváno, opomíjeno? Například druhá strana konfliktu?
Je velmi zajímavé, v jakých pozicích a jakým způsobem jsou zobrazováni ruští vojáci. Vytváří se nám zde dvě reprezentace. Jedna strana jsou ti hrdinní, pozitivní, ti, kteří válčí za dobro a – jak to v rétorice Zelenského přejala západní média – za Evropu a svobodu nás všech. Druhá strana jsou zvířata, barbaři – to se vztahovalo například k Buči nebo dalším městům, která byla vypleněná. Tímto směrem se tedy vydává i obrazová dokumentace. Vytváří opozici, kóduje obrazy tak, abychom jednu stranu viděli negativně a druhou pozitivně. Díky tomu víme, kdo jsou ti, kteří nás chrání, a kdo jsou naopak naši nepřátelé. Tím pádem není překvapivé, že vídáme ve větší míře fotografie ukrajinských bojovníků.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak se liší zobrazování migrační krize z roku 2015 a té nynější.
- Pomocí jakých vizuálních strategií se současná migrační krize rámuje.
- Jakou roli mají obrazy v současném světě.
- Jak se pracuje se zobrazováním klimatické krize a jaké potíže to přináší.
