Vyzkoušel jsem si trénink plavčíka: Topící se člověk tě stáhne na dno, jen aby se nad vodou udržel alespoň pár vteřin

Zelená a na první pohled nepříliš vábná voda mě o své nevábnosti přesvědčí hned při vstupu. Nohama se zamotám do nechutných a slizkých řas lemujících břeh. Naštěstí když doplouvám hlouběji, na nic nepříjemného už nenarazím. Naopak voda je akorát studená a můj oděv flexibilnější.

Po chvíli čekání dotlačí několik nejsilnějších záchranářů do vody červený člun a cvičení může začít. Do vody skáčou všichni kromě Roberta, který bude ze souše dávat úkoly a sledovat důkladnost jejich provedení.

Zachraňuji topící se „kolegyni“

Když jsme všichni aklimatizovaní ve vodě, Robert zahlásí, že jako první budeme cvičit simulované akce s tonoucím. Skupinu rozdělí do dvojic, přičemž na střídačku cvičíme přiblížení se k tonoucímu, jeho bezpečné uchopení a připlutí s ním ke břehu.

Díkybohu, do páru mě přidělí k ochotné záchranářce Timei, která mi velmi trpělivě vysvětlí techniku. Abych věděl přesně, co budeme dělat – jako první se budu topit já.

Plavu od ní asi na sedm metrů, kde zastavím a čekám, až mě přijde zachránit. Ani se nenaděju a dívka se vynoří z vody, chytí mě za pravou ruku a otočí čelem vzad. Hlavu mi uchopí tak, že ji zakloní nad hladinu, ukazováčkem a palcem mi fixuje čelist, abych mohl plynule dýchat, a s mým nehybným tělem ladně odpluje na zádech až na břeh.

Jsem na řadě. Nyní se topí Timea, a přestože k ní doplouvám podstatně pomaleji, otočit ji mi problém nedělá. Horší to však je s plaváním, protože přesto, že ji držím za hlavu přesně, jak mi to bylo vysvětleno, ke břehu se hýbeme velmi pomalu. „Musíš si úplně lehnout a mou hlavu si přiložit k trupu. Neboj se, tělo tě bude nadnášet,“ usměrní mě záchranářka Timea, a jakmile dám na její radu, chytím správnou rychlost.

Tahání na břeh si několikrát zopakuji, až se do toho dostanu natolik, že mě pochválí i samotná záchranářka. Když se jí zeptám, jestli to, co právě trénujeme, už využila i v praxi, s úsměvem mi odvětí, že několikrát. „Pracuji na novozámeckém koupališti a tam často někoho táhneme z vody,“ dodá Timea.

Když už tak nějak zvládám první techniku, Robert zavelí, že budeme dělat totéž, ale jen jednou rukou. I teď mi nejprve Timea na mně ukáže, co nás čeká. Technika se moc od té, kterou jsme dosud cvičili, neliší. Změna je jen v tom, že tonoucího po otočení chytíme jednou rukou pod bradou a druhou si pomáháme v plavání – v tomto případě na boku.

Simulovanou záchranu si opět několikrát zopakujeme. Důležité je říci, že zatímco ostatní dvojice cvičí na čas a svého kolegu musí vytáhnout na břeh v zadaném intervalu, já se alespoň snažím udělat to, co je předepsáno, precizně a bez chyb. Robert mě nijak časově nelimituje.

Pomůcky mi „ztrpčí“ život

V přibližně první třetině cvičení nám „trenér“ řekne, abychom vylezli na břeh a nasadili si záchranné vesty a přilby. Mně při tomto úkonu samozřejmě asistuje. Oděný jako pravý záchranář opět vstupuji do vody.

K mému překvapení mi vesta zachraňování vůbec nezjednoduší, právě naopak. Ve vodě mě ještě více nadnáší a ve spojení s neoprenem se mi zdá každý pohyb náročnější. Aby toho nebylo málo, do očí mi padá přilba a brání mi ve výhledu.

Přestože jsem vystrojený, jako bych měl cvičit zachraňování lidí z potápějícího se Titanicu, Robert zavelí, že si zopakujeme jen tytéž techniky, které jsme dělali i bez vesty. Už po prvním pokusu zjišťuji proč. S přilbou a vestou jsi ve vodě pomalejší, a tak je vše dvojnásob náročnější. Na druhou stranu záchranáři musí být zvyklí i na tuto výstroj, protože kvůli vlastní bezpečnosti ji na otevřených vodách používají.

Když nemotorně zopakuji obě (téměř) naučené techniky ve vestě a v přilbě, svléknu si je a štafetu předám Timei. V tomto momentě se nechávám už jen zachraňovat, přičemž tiše obdivuji výkon své zkušenější parťačky, která se navzdory výstroji pohybuje ve vodě rychle a suverénně.

Jakmile doplujeme, Robert nás vyzve, aby z každé dvojice přešel jeden člověk na souš. Jelikož nevím, co se bude dít, zůstávám ve vodě já jako tonoucí a na souš se vydává Timea. „Trenér“ rozdá každému na břehu tzv. „házečku“ – vrhací záchranné lano v obalu, které nám musí záchranáři co nejpřesněji hodit. My ve vodě ho jen chytíme a necháme se vytáhnout.

Upřímně, tato část cvičení se mi líbila nejvíc, protože jsem nemusel dělat nic, jen čekat, chytit se a nechat se vytáhnout jako výtahem ke břehu. Když mě Timea vytáhne, precizně uloží lano zpátky do obalu tak, aby se nezamotalo, a „házečku“ mi podá. „Víš, kdyby se zamotalo, byl by to velký problém, zejména v praxi,“ dodá s tím, že se to stává.

Zatímco moje parťačka dopluje do vzdálenosti dostatečné k tomu, abych ji mohl zachránit, sleduji techniku ​​dalších záchranářů. „Lano stačí jemně rozhoupat a zespodu ho hodit tak, aby obloukem vyletělo co nejblíže tonoucímu,“ usměrní mě Robert.

Nechce se mi ani věřit, když jako špičkový záchranář hodím lano na první pokus naprosto přesně k parťačce. „Hází lépe než já,“ uslyším zpoza zad konstatovat jednoho z plavčíků. I když mi uvnitř narostly po přesném hodu „svaly“, s úsměvem skromně odvětím: „Štěstí začátečníka.“

Robert mě upozorní, že zbytek záchranářů se momentálně chystá člunem do hluboké vody, aby si procvičili zachraňování tonoucího ze člunu, jeho vytažení na palubu a podávání první pomoci. Vysvětlí mi, že jelikož nemám dostatek zkušeností a ani potřebnou fyzickou zdatnost, tyto techniky raději vynecháme.

Ještě předtím, než se rozloučím, mi však dva záchranáři nabídnou, že mě na člunu alespoň povozí. Tuto nabídku nedokážu odmítnout, a tak se nemotorně vydám za nimi na palubu a užiji si nejpříjemnější chvíle svého záchranářského cvičení.

Tonoucí se stébla chytá

Když poměrně unavený z fyzicky náročných cvičení opustím zelenou vodu a svléknu si na tělo přisátý neopren, zastavím Roberta, aby mi vysvětlil, na co si mám dávat při koupání pozor, abych se nezačal topit nebo si jinak neublížil.

Tvrdí, že v první řadě musím zhodnotit, o jakou vodní plochu jde – jestli je to bazén, nějaké jezero nebo řeka. „U bazénů je potřeba si určitě dávat pozor na kluzký povrch, neboť můžeš velmi snadno uklouznout a spadnout na hlavu,“ dodá s tím, že u otevřených vodních ploch může být zase kritický vstup do vody, a to zejména u jezer, která nejsou určena pro rekreační koupání. „Samozřejmě, i na navštěvovaných plážích je třeba být obezřetný a vyhnout se sklu nebo ostrým předmětům, o které se můžeme pořezat,“ doplní. U řek je zase potřeba dávat pozor na hladinu vody a proud.

Podle Roberta Kreškóciho se většina lidí utopí na otevřených vodních plochách právě proto, že jdou do vody sami. Pokud si i přišli zaplavat s větší partou, ostatní jsou buď na břehu, nebo ve velké vzdálenosti od tonoucího.

„Takový případ se odehrál i před několika lety v obci Banov, když se kluk topil, protože byl v jezeře sám. Skupinka kamarádů ho čekala na břehu, a než zpozorovali, co se děje, už mu nestihli pomoci,“ dodává s tím, že plavat by měl člověk chodit ve skupině, minimálně ve dvou, a neměl by se od ní ve vodě příliš vzdalovat. „A pokud si i chtějí někteří lidé zaplavat sami, je fajn, aby používali bójku na plavání, které se v případě potřeby mohou chytit a odpočinout si,“ doplnil.

Plavat bys měl podle slov záchranáře zároveň jen do vzdálenosti, do které to zvládáš, a určitě nepřeceňovat své síly. „S tímto mají často problém i sportovci, kteří si myslí, že mají dobrou kondičku. To sice může být pravda, ale přece jen, voda je úplně jiné prostředí a také mnohým výkonnostním sportovcům může nadělat problémy,“ dodá Robert Kreškóci.

Samostatnou kapitolou je alkohol a koupání. Záchranář ho nedoporučuje požívat před koupáním v bazénech, a už vůbec ne na otevřených vodách, kde způsobuje největší riziko. „V teple stačí pár piv a člověk může mít ‚hladinu‘ dostačující k utopení se. U bazénů bývá většinou alespoň plavčík a voda není až tak hluboká, ale na otevřených vodách bych určitě vynechal byť jen kapku alkoholu,“ upozorní záchranář.

Pokud už dojde k nejhoršímu a z nějakého důvodu se začne topit tvůj kamarád, nejideálnější je pomoci mu jakýmkoli způsobem ze břehu. Hodit mu můžeš například „házečku“ či záchranné kolo, popřípadě nafukovací míč – pokud se taková pomůcka nachází v okolí. Když už nic jiného nemáš, zkus mu podat klacek.

Pokud všechny formy záchrany ze břehu selžou nebo nejsou možné, můžeš se pokusit doplavat a zachránit jej přímo ve vodě. „Samozřejmě, tady je třeba dávat pozor i na vlastní bezpečnost, protože aktivní topící se opravdu stáhne vše, co může, jen aby se udržel o pár vteřin déle nad vodou,“ upozorňuje záchranář.

Ideální je osobu podplavat či otočit, abys ji mohl chytit zezadu, jak jsem to zkoušel já během cvičení. „Neexistuje přesný návod na to, jak v daném momentě zachránit tonoucího, neboť někdy opravdu stačí jen natáhnout ruku a topící se osoba se po tobě začne lepit a táhnout tě dolů do vody,“ poznamená Robert Kreškóci s tím, že by přivítal, kdyby se na školách, například v rámci tělocviku, věnovalo alespoň několik hodin plavání, neboť lidem v současnosti chybí základní plavecké zkušenosti.

Zatímco si s Robertem povídám, pomalu končí se cvičením i ostatní záchranáři a ve člunu plují ke břehu. Nastal čas, abych se s nimi rozloučil. Spokojený, ale unavený se těším z nabytých vědomostí, přičemž doufám, že lidé v mém okolí budou natolik zodpovědní, že je nikdy nebudu muset využít.