Vyzkoušel jsem si trénink plavčíka: Topící se člověk tě stáhne na dno, jen aby se nad vodou udržel alespoň pár vteřin

Když se řekne slovo plavčík, většina lidí si představí osobu v bílém tričku sedící u bazénu, která celý den nedělá nic, jen se sluní. Sem tam zapíská na píšťalku po rozběsněných dětech, ať neskáčou do vody z místa, kde je to zakázáno, nebo mopem přetře kluzkou dlažbu, aby se předešlo úrazu.

Náplň práce plavčíků je přitom mnohem obsáhlejší, zodpovědná a náročná. Náročná minimálně tak, jako jedno z jejich cvičení, kterého jsem se zúčastnil. Vodní záchranáři totiž musí být nejen perfektní, fyzicky zdatní plavci, ale musí umět i pohotově a správně reagovat při záchraně topícího se.

Několik z technik, jak bezpečně dostat bezmocného člověka na břeh, jsem měl možnost naučit se během cvičení plavců záchranářů i já. Aby to nebylo úplně jednoduché – přímo na otevřené vodní ploše. Přestože mně jako laikovi se zdál trénink náročný, záchranáři si jen zdokonalovali provádění základních úkonů, které dokáží udělat kdekoli a kdykoli.

Ještě předtím, než se se mnou vrhneš do jezera, bych ti rád připomněl, že cestovat po Slovensku a tvořit zajímavý obsah přímo z terénu můžu jen díky našim předplatitelům. Proto pokud se ti takový formát článků líbí, můžeš nás podpořit vstupem do klubu Refresher+.

Do špinavé vody v těsném neoprenu

Je krátce před druhou hodinou odpoledne, když se na štěrkovišti ve Dvorech nad Žitavou setkávám s předsedou novozámeckého místního spolku Vodní záchranné služby Slovenského Červeného kříže Robertem Kreškócim.

Jelikož přicházím ze sluncem rozpáleného betonového města, nemohu se dočkat, až se zchladím v jezeře. Moje představy o příjemném koupání se rozplynou v momentě, kdy na jednom z břehů štěrkoviště uvidím hrstku záchranářů. Všichni se připravují do neoprenů.

Jakmile k nim přijdu, věnuje se mi hlavní z nich, se kterým jsem komunikoval už po telefonu – Robert Kreškóci. S usměvavým hubeným mladíkem v kšiltovce otočené naopak si brzy potykám a už vydává rozkazy: „Naši do vody a ty, Lukáši, oblékneš můj neopren.“

Jelikož už teď umírám teplem oblečený jen v plavkách a ve volném tričku, moc se mi do toho nechce, ale přikývnu. Nemotorně se snažím nacpat do černého rozpáleného neoprenu, a když to už pro jeho těsnost považuji za nereálné, zastaví se u mě dvojice záchranářů a pomůže mi.

V neoprenu se sotva hýbu a jako bonus – jelikož je černé barvy – vařím se zaživa. Moji noví známí mě společně přesvědčují, že ve vodě se materiál neoprenu roztáhne a bude to lepší. Na mé neštěstí utichne i poslední jemný vánek a mně nezbývá, než co nejdříve vlézt do štěrkového jezera.