Afroamerická dvojčata s bílou kůží unesli jako děti. Na pódiu musela kousat hadům hlavy a spala ve vozech se štěnicemi

Během své kariéry vystupovali mimo jiné i ve slavném Madison Square Garden nebo Buckinghamském paláci v Londýně. Ohlasy na jejich show byly velkolepé. Za jeden den vystupování dokázali podle portálu All that's interesting do společné kasy přinést zhruba 32 000 dolarů, což je podle inflační kalkulačky v přepočtu z roku 1927 na dnešek přibližně 545 000 dolarů (téměř 13,5 milionu korun). Z celkové částky však bratři dostali naprosté minimum. Paradoxem je, že i když svému manažerovi vydělali obrovskou sumu peněz, sami žili v bídě.

Podle jednoho anonymního dopisu adresovaného FBI přespávali ve vozech zamořených štěnicemi, uvádí web Uncle Junior Project zaměřený na historii černochů v amerických cirkusech. Za peníze ze show jim mohl být poskytnut přepychový luxus i vzdělání, ničeho z toho se jim ale nedostalo. Manažer chlapce nikdy neposlal do školy, a tak se nenaučili psát ani číst. Na rozdíl od mnoha jiných účastníků takzvaných freak show navíc nevystupovali dobrovolně. Ještě jako malé chlapce je unesli. 

Bonbón jako lákadlo pro děti?

Od rodiny je nedaleko města Roanoke ve státě Virginie odtrhli ještě jako malé děti. Jednou z verzí je, že je nalákal na bonbón a unesl komediant James Herman Shelton, přezdívaný Candy (Bonbón).

Tato verze však může být vymyšlená a tradovala se spíše jako výstražný příběh určený dětem, naznačuje Washingtonian s odkazem na knihu spisovatelky Beth Macy o životě bratrů s názvem Truevine. Děti si pod vlivem příběhu o únosu chlapců měly dávat pozor a nedat se zlákat na sladkosti od cizích lidí.

Pravda ale mohla být ve skutečnosti méně „pohádková“. Podle druhé verze si chlapce od matky v roce 1914 na několik vystoupení vypůjčil jistý muž jménem Stokes, za což dostala matka George a Willieho zaplaceno. Krátké vypůjčení se však protáhlo na dlouhých 13 let.

Stokesovi je prý ukradl výše zmíněný James Herman Shelton alias Candy. Když viděl, že mu netradičně vypadající afroameričtí albíni v době rasového útlaku v USA přinášejí obrovský balík peněz, z pragmatických, ale skutečně amorálních důvodů si dvojici chlapců přisvojil. 

Chlapcům lhali o smrti matky, ona je ale stále hledala

Chtěli se vrátit domů a chyběla jim jejich matka Harriet. I když jim tvrdili, že je po smrti, ona se ve skutečnosti o své chlapce nepřestala zajímat a dělala vše pro to, aby je získala zpět.

Manažer Willieho a George však byl raději, když si mysleli, že je mrtvá. Zřejmě předpokládal, že si je tímto způsobem dokáže snáze omotat kolem prstu. Podle spisovatelky Beth Macy se u nich v té době mohl začít rozvíjet stockholmský syndrom (přechovávání sympatií vůči únosci).

Manažer Shelton v pozdějším období náhodně zjistil, že dokážou hrát na vícero hudebních nástrojů. Bratři tak na vystoupeních kromě pojídání syrového masa nebo ukousávání hlav zvířatům bavili diváky hrou na ukulele, saxofon či banjo.

Oba byli nadanými hudebníky a říkalo se, že když slyšeli píseň, na první pokus ji dokázali zahrát. V těžkých časech první světové války si na útěchu rádi hrávali známou skladbu It's a Long Way to Tipperary, píše Washingtonian.

Rozzlobený manažer zavolal policisty

George byl jen o tři roky starší než Willie, ale bez rodičovské péče se stal přirozeně jeho hlavním ochráncem. Až do chvíle, kdy se v roce 1927 po přibližně třinácti letech odloučení znovu setkali se svou matkou.

Show s chlapci se přesouvala do Roanoke, kde jejich matka žila. Ta své ztracené děti podle fotografií poznala. Když ji spatřili v davu, ihned přerušili vystoupení a rozběhli se k ní. „Tam je naše drahá stařičká mamka. Podívej, Willie, není mrtvá,“ řekl prý tehdy George bratrovi.

Manažer Shelton ale dvojici považoval za svůj majetek, a tak ho ani nenapadlo, aby nechal George a Willieho odejít zpátky k rodině. Na místo přivolali policii, přičemž Shelton doufal, že mu dá za pravdu. Harriet Muse však syny bránila jako medvědice mláďata, a nakonec strážníky přesvědčila, že Willie a George jsou její synové.

Šlo přitom ve své podstatě o boj s větrnými mlýny. V první polovině 20. století to v USA jako afroamerická žena měla při kontaktu s úřady výrazně náročnější. Místní nejvyšší představitel zákona byl navíc vůdcem tamního Ku-klux-klanu. 

Uvidíme příběh bratrů ve filmu Leonarda DiCapria?

Spisovatelka Beth Macy ve své knize Truevine píše, že Willie byl na svou matku za to, jak se jich zastala, do smrti hrdý. Její fotografii si vystavil u své postele a každou noc ji pohladil, uvádí The Guardian. Vůči svému manažerovi naopak nepřestával přechovávat obrovskou zášť.

Hádkou mezi manažerem a matkou před policisty se totiž záležitost nevyřešila. Mezi rodinou Musových a managementem cirkusu začal soudní spor. Advokát rodiny před soudem uvedl, že komediant držel dvojici bratrů proti jejich vůli a udělal z nich v podstatě otroky. Výsledek soudních sporů není zcela jistý. Víme však, že i když se bratři vrátili už o rok později k vystupování, jejich platové podmínky se zlepšily a mimo sezónu se mohli vracet domů. 

Kromě toho se jim podařilo vyjednat, aby se k cirkusu mohl připojit i jejich bratr Tom. Část peněz, které rodina tímto způsobem získala, si ovšem přivlastnil jejich rozmarný nevlastní otec. Ten si za ně koupil auto, což bylo v té době na Afroameričana velmi netypické, a navíc nadmíru luxusní.

Tyto detaily se však podařilo odhalit až spisovatelce Beth Macy. Dobová média návrat dvojice bratrů do branže odbila jen krátkým rasistickým komentářem. The New Yorker napsal, že se v roce 1928 vrátili k cirkusu, protože v Roanoke už „došla všechna smažená kuřata“ (narážka na stereotyp, podle kterého Afroameričané milují tento druh jídla).

Od svého šéfa Candyho Sheltona se nakonec bratři odpoutali v roce 1936. Za vydělané peníze si koupili dům, ve kterém žili společně s matkou, a v polovině 50. let nakonec odešli do důchodu. Podle sčítání lidu v USA přitom v 60. letech 20. století mělo vlastní domácnost jen 38,1 % občanů černé pleti a 63,35 % bělochů, uvádí The Guardian.

Pro zdravotní komplikace oba časem přišli o zrak a jako první z bratrů zemřel v roce 1972 George. Willie se dožil úctyhodných 108 let a v opatrovnictví své neteře Nancy Saunders zemřel v roce 2001. Příběh dvojice mužů odloučených část svého života od rodiny zaujal v posledních letech i hollywoodskou hvězdu Leonarda DiCapria.

Ten podle The Guardian přes svoji produkční společnost jedná o koupi práv ke knižní předloze od Beth Macy. Půjde-li vše podle plánu, DiCaprio by si prý mohl ve filmu dokonce zahrát jednu z postav. Ve filmu Django Unchained z roku 2012 fantasticky ztvárnil amerického otrokáře, a tak by mu například role tyranského manažera Candyho určitě sedla.