Jeho krátký život byl plný utrpení. Přesto zůstal citlivým a dobrosrdečným mužem.
Kvůli netradiční fyzické deformaci musel spát v sedě a hlavu si opíral o kolena. Pro svůj vzhled ho nikdy nemohla milovat žádná žena, pouze jeho matka, která zemřela, když měl 11 let. V rodině si zažil fyzický teror a na ulici ho pronásledovali lidé.
I když prožil mnohé potíže, nadále se snažil „prodávat“ přes svůj odpuzující vzhled, aby si našetřil na vlastní bydlení, v němž by našel soukromí a klid. Když měl už naspořenou určitou sumu peněz, okradl ho vlastní manažer. Život se s Josephem Merrickem, přezdívaným Sloní muž, rozhodně nemazlil.
Hlava s obvodem 91 centimetrů
Jméno Joseph Merrick je pro svět neznámé, ale při přezdívce Sloní muž si možná vzpomeneš na osobu s obrovskou tváří, výrazně větší pravou rukou a deformovanýma nohama i páteří, která dostala svůj prostor i ve světě kinematografie (The Elephant Man od Davida Lynche).
V roce 1862 (některé zdroje uvádějí rok 1860) se v anglickém Leicesteru narodil svým rodičům jako normální dítě, ale po 21 měsících mu začaly výrazně otékat rty, píše The NZ Herald. Na jeho těle se zhruba v pátém roce života postupně vytvářelo několik nádorových výrůstků a pokožka nabírala šedý odstín.
Aby toho nebylo málo, Joseph si v mládí stihl zlomit kyčel a zůstal částečně chromý. Kromě toho měl problémy se srdcem. Doktor Frederick Treves, který se stal v pozdějším období Josephova života jeho blízkým přítelem, ho v knize The Elephant Man and Other Reminiscences nazval „nejodpornější exemplářem, jaký měl možnost vidět“. Navzdory smutnému osudu, jaký mu život nadělil, byl Merrick podle portálu History velmi nábožensky zaníceným člověkem.
Znetvoření si u Josepha vyžádalo daň v mnoha směrech. Kvůli značné deformaci nemohl například spát vleže. Jeho hlava měla totiž obvod přibližně 91 centimetrů. Proto se na noc vždy ukládal do pozice v sedě, při které si pokrčil kolena a opřel si o ně hlavu. Podle vlastních slov by si při spánku vleže totiž mohl zlomit vaz.
Odlišný vzhled matka Josephovi objasňovala tím, že se během těhotenství lekla slonů, kvůli čemuž utrpělo její duševní zdraví, ale také plod. Této fiktivní verzi měl údajně věřit až do své smrti. Deformace změnila jeho tělo k nepoznání, ale mysl zůstala neporušená. Stejně jako ostatní děti v jeho věku navštěvoval školu, kterou ukončil v 13 letech. Kvůli svému vzhledu si však nedokázal udržet běžné zaměstnání, což ho později dovedlo k vystupování pro davy lidí.
Po bití od otce utekl z domu
Než se dostaneme k Josephovu vystupování před obecenstvem, vraťme se ještě do jeho dětství, kdy mu jako 11letému zemřela milovaná matka. Úžasný vztah s ní mu už nikdo nikdy nenahradil. Jak uvádí portál All that's interesting, smrt své matky označil za největší neštěstí svého života.
Krátce nato si Josephův otec našel novou ženu, v jejíž očích byl deformovaý chlapec pouze přítěží. Nenávistnou macechu můžeme popsat jako jasný protipól k jeho matce. „Byla prostředkem k tomu, aby se můj život stal dokonalým utrpením,“ vyjádřil se o ní v knize. Matka i macecha byly mimochodem jedny z mála žen, se kterými se Joseph setkal.
Žádná totiž v jeho fyzicky odpudivé přítomnosti nedokázala vydržet. Bát se ho však určitě nemusely. Podle dobových spisů byl Joseph velmi laskavý, milý a inteligentní muž. Ve 13 letech, po ukončení školy, začal pracovat v továrně na výrobu cigaret, ale pro zhoršující se deformaci ruky nemohl později tuto činnost vykonávat.
Vydělávat proto pokoušel podomním prodejem, ale to se mu pochopitelně s ohledem na jeho vzhled vůbec nedařilo. Snaha o prodej většinou skončila ihned v momentě, kdy potenciální zákazníci uviděli na prahu svého domu stát nelidsky odpornou bytost.
Tuto práci mu stěžovalo i to, že kvůli deformaci obličeje při mluvení velmi špatně artikuloval. Rodina však neměla žádné pochopení. Macocha ho neustále ponižovala a nadávala mu, že nepřináší rodině žádný příjem. Při jídle mu neustále opakovala, že si ho ani nezaslouží. Po bití od vlastního otce Joseph několikrát utekl z domu. Otec ho však vždy našel a dovlekl zpět domů.
Od bezdomovce k vystupování v kabaretu
Poslední útěk se Josephovi nakonec vydařil. Ulice však k němu nebyla velmi přívětivá. Jelikož neměl žádný příjem a nemohl si dovolit ubytování, stal se z něj bezdomovec. Z této bezútěšné situace ho na pár let vytáhl jeho strýc Charles Merrick.
Joseph získal střechu nad hlavou a byl svému strýci vděčný, ale ten se kromě něj musel starat i o své děti. Když na něj dolehla finanční krize, musel si Joseph bohužel hledat nové útočiště. Tím se stal ústav pro chudé lidi, kde setrval přibližně 4 roky. Podle správce jeho kosterních pozůstatků z Queen Mary University of London, Stevea Moorea, měl Merrick prostředí chudobince nesnášet.
„Bylo to hrozné. Cítil, že jediný způsob, jak si mohl vydělat peníze, bylo připojení se k cirkusu. Kontaktoval showmana Toma Normana a odcestoval do Londýna, aby hrál v jeho freak show. O tom, zda Norman Merricka využíval nebo s ním špatně zacházel, se hodně diskutovalo. Účinkováním vydělal Merrick množství peněz, Norman však ještě více. Bez ohledu na pravdu, Merrick nikdy neokusil svobodu,“ řekl v rozhovoru pro History Extra Moore.
Výrůstky na jeho tváři byly stále větší a kromě toho, že narušovaly jeho artikulaci, znesnadňovaly mu také konzumaci jídla. V roce 1882, kdy měl 20 let, proto doktoři operací úspěšně odstranili část tkáně. Jeho výslovnost se příliš nezlepšila, ale co bylo hlavní, mohl díky tomu víceméně bezproblémově jíst. Životem trápený mladík začal přemýšlet, že by svůj odpudivý vzhled využil ve svůj prospěch.
V roce 1884 začala jeho kariéra v kabaretu a z Josepha Merricka se pro obecenstvo stal takzvaný Sloní muž. Před lidmi ho představovali jako polovičního člověka a polovičního slona. Kromě toho si diváci začali kupovat knihu popisující život Sloního muže s názvem The Autobiography of Joseph Carey Merrick.
Manažér ho v Belgii okradl o všechny peníze
Josephovi se v Anglii zpočátku poměrně dařilo. Podle portálu Biography.com vystupoval ve městech jako Londýn, Nottingham či Leicester. „Showmani chtěli ukazovat stále více – velmi vysoké nebo velmi štíhlé lidi, ženy se zarostlou tváří, tělem spojená dvojčata. Nikdo předtím však neviděl úroveň deformity, jakou měl Merrick,“ řekl Moore.
Později si ho pod křídla vzal nový manažer, který Sloního muže vystavil ve výloze obchodu. V něm měl Joseph svou vlastní postel a také závěs pro případ, že by si chtěl od zvědavců z davu odpočinout. Výdělky ze show si poctivě odkládal. Věřil, že si jednoho dne našetří dostatek peněz na koupi vlastního domu.
V tomto období se k Josephovi dostal chirurg Frederick Treves, který prozkoumal jeho tělesné anomálie. „Nejzajímavější byla jeho hlava. Byla opravdu velmi velká – jako obrovská taška plná knih,“ popisoval vzezření Sloního muže doktor Treves. Po několika sezeních se však Joseph rozhodl, že už nechce být nadále objektem zkoumání, a tak se jejich cesty na čas rozešly. Podle vlastních slov se totiž cítil jako zvíře na trhu s dobytkem.
Situace v Anglii se kvůli takzvaným „freak shows“ v roce 1885 zhoršovala. Kvůli nelibosti místních úřadů vůči vystupování Josepha a jemu podobných osob se manažeři rozhodli, že by Sloní muž mohl zkusit své štěstí v Evropě. Vystupování však musel Joseph ukončit po průměrném úspěchu v Belgii, kde ho navíc vlastní manažer okradl o všechny úspory, píše Stefan Andrews z The Vintage News. Vrátil se proto do Londýna.
Joseph byl bez práce i bez peněz a na ulici budil pozornost zvědavců, kteří se mu posmívali a také ho rádi pronásledovali. Schovat se před nimi snažil s pomocí pláště a kapuce, ale nadarmo. Nakonec se dostal do rukou policie, která kvůli deformaci obličeje nerozuměla jeho slovům. Joseph měl s sebou navštívenku od doktora Fredericka Trevese. Policisté proto usoudili, že by mu mohl z nouze pomoci právě on.
V nemocnici našel konečně svůj domov
Díky Trevesovi přijali Josepha do londýnské nemocnice, kde se o něj starali následujících přibližně 5 měsíců. Během nich měli možnost zkoumat jeho stále se zhoršující zdravotní stav. Následně se ale muselo rozhodnout, kam ho umístí. Nemocnice totiž neměla dostatek prostředků na to, aby se o něj starala i nadále.
Díky článku v deníku The Times se jeho příběh dostal k lidem, kteří Josephovi pomohli finančními příspěvky, a tak si nemocnice mohla dovolit, aby Sloního muže ubytovali ve svých prostorách do konce života. Mezi velkými podporovateli byla i herečka Madge Kendal. Josephu přidělili v suterénu dveře sousedící pokoje, z nichž vzali všechna zrcadla. Lékaři totiž usoudili, že je lepší, aby nebyl každý den vystavován své odlišnosti.
Při stále častějších konverzacích se mezi Josephem a doktorem Trevesem vybudovalo přátelské pouto. I když bylo Slonímu muži stále špatně rozumět, doktor se v jeho výslovnosti naučil číst. Pochopil navíc, že Joseph není vůbec mentálně zaostalý, jak se o něm mnozí domnívali. „Lidé si mysleli, že je imbecil. Naučil se však číst a psát a dokázal přežít ve velmi špatných podmínkách,“ nechal se slyšet správce jeho kostry Steve Moore.
Treves se při poslechu jeho životního příběhu zamyslel nad tím, čím by ho mohl aspoň trochu potěšit. Jelikož se Joseph kvůli svému vzhledu kromě matky a macechy nikdy nedostal pořádně do kontaktu s něžným pohlavím, doktor mu vybavil setkání s mladou ženou, Leilou Maturin.
Tu samozřejmě předem informoval o fyzickém vzhledu Sloního muže. Při setkání s Leilou měl být podle portálu All that's interesting Joseph velmi emotivní. Blízká přítomnost ženy, která ho navíc na rozdíl od macechy obdařila vřelým úsměvem, byla pro něj výjimečným zážitkem. Josepha potěšilo i to, když si mohl s Leilou podat ruku.
Chtě si pospat vleže, ale už se neprobudil
Větší část posledních let svého života strávil v nemocnici, ale minimálně v jednom případě mohl navštívit místní divadlo a také několikrát vycestoval do nedaleké přírody. Kromě toho se ve volném čase rád věnoval psaní poezie, prózy a dopisů.
Tis true, my form is something odd
but blaming me, is blaming God,
Could I create myself anew,
I would not fail in pleasing you
Je pravda, že vypadám zvláštně,
ale pokud viníš mě, viníš Boha,
Pokud bych se mohl stvořit nanovo,
nezklamal bych a potěšil tě
Podle informací portálu History rád četl Bibli a knihy od Jane Austen. Navzdory deformaci ruky byl Joseph také manuálně zdatný a s pomocí personálu dokázal postavit z kartonu miniaturní verzi Dómu svatého Martina. Tu z vděčnosti za pomoc věnoval herečce Madge Kendal.
V roce 1887 se mu dostalo velké pocty v podobě setkání s princem Edwardem a princeznou Alexandrou z Walesu, kteří přišli do nemocnice kvůli slavnostnímu otevření nových budov. Joseph si princeznu Alexandru ihned velmi oblíbil. Při krátkém rozhovoru mu darovala svou fotografii s podpisem a slíbila, že si budou posílat dopisy, napsal The Sun. Edward navíc zařídil, aby mu do nemocnice posílali zásoby jídla a pití. Od té doby ho navštívilo i několik osobností z britské vyšší třídy.
10. dubna 1890 v Josephu převážila touha po tom, aby mohl žít tak, jako ostatní. Odhodlal se totiž k spánku vleže. To se mu však prý stalo osudným. 11. dubna jako 27letý zemřel. Příčinou smrti bylo, podle první oficiální verze, udušení váhou jeho hlavy. Pitva doktora Trevese však prokázala, že si Joseph při spánku zlomil vaz. The Sun naznačuje, že Merrick mohl tímto způsobem spáchat sebevraždu. Dobře si totiž uvědomoval, co při spánku vleže riskuje. S určitostí to ale tvrdit nemůžeme.
Zdravotní stav Josepha Merricka je do dnešního dne předmětem diskuse, a tudíž nadále malou záhadou. Doktoři nejčastěji popisují jeho stav jako neurofibromatózu či syndrom Proteus. Část ostatků Josepha má být podle Joanne Vigor-Mungovin, autorky knihy Joseph: The Life, Times, and Places of the Elephant Man, uložená na hřbitově v Londýně. Konkrétně prý jde o tentýž masový hrob, ve kterém odpočívají oběti nechvalně známého Jacka Rozparovače.
Today after weeks of emails, research & visits to the #CityofLondonCemetery the final resting place of #JosephMerrick has been located. His bones are @BHAandM for medical purposes but his flesh/remains were buried in consecrated ground after a small service. #Leicester R.I.P pic.twitter.com/MNSSf68Bh2
— Jo Mungovin (@mungotalks) May 3, 2019
