Dvacet let od pražských povodní. „Karlín se díky nim posunul, vzpomínky ale lidem nevrátíte,“ říká bývalý starosta

Ve vedení Prahy 8 byl v roce 2002 Josef Nosek. Ten na povodně vzpomíná jako na velmi zásadní událost nejen politické kariéry, ale i svého života. „Povodeň tenkrát přišla ve dvou vlnách. Problematické ale bylo, že v té době jsme neměli tak dobré meteorologické informace a správa povodí Vltavy nebyla o přesném stavu plně informována. Já jsem v té první vlně nařídil evakuaci, což bylo velmi problematické, jelikož jsem v podstatě vyhnal lidi z jejich domovů, což se nelíbilo tehdejšímu ministru vnitra panu Grossovi, který se mě poměrně drsným způsobem snažil přesvědčit, aby byla evakuace ukončena. Bylo tenkrát před volbami, takže do toho z vyšších pater politiky zasahovalo hodně populistických kroků,“ vzpomíná na začátek povodní v Praze Nosek. 

Dostat tisíce lidí ze dne na den z jejich domovů však nebylo nic jednoduchého. Především v kontextu doby, kdy telefonické a internetové pokrytí nebylo v takové míře, jako je tomu dnes, byl celý proces o poznání zdlouhavější a složitější.

„Evakuaci jsme dělali přes televizi, televizní stanice nám vyšly tenkrát vstříc a vysílaly zprávu o tom, že byla v Praze 8 vyhlášena dobrovolná evakuace osob. S Policií ČR jsme se také domluvili na tom, že změní dopravní značení. V celém Karlíně a Dolní Libni tak šlo ze čtvrti pouze vyjet, ale nedalo se do ní dostat. Začali jsme také odtahovat vozidla z ulice. Skoro všichni lidé odešli, ale některým se nechtělo, měli jsme tam i takové, kteří se na protest někde přivazovali a nechtěli pryč. Z velké části se nám ale povedlo v klidu lidi poslat z města, pokud by totiž došlo k následné evakuaci, už bychom je asi museli tahat z domů a odvážet je proti jejich vůli. Bylo to tenkrát dohromady asi 25 tisíc lidí, kterých se to týkalo. Většina z nich odjela na chaty anebo dostali ubytování v kulturních domech a tělocvičnách různě po Praze,“ popisuje Nosek průběh záchranné akce. 

Právě rychlá evakuace byla, jak se později ukázalo, naprosto klíčová. Ačkoliv totiž byla Praha velmi zasažena, záplavy si nevyžádaly žádné ztráty na životech. Podle Noska ale byly momenty, kdy se zdálo, že byla evakuace chybou. 

„V jednu chvíli se stalo, že většina lidí z oblasti odjela a najednou přestala voda stoupat. To byl pro mě hodně silný moment, jelikož pokud by deště v té chvíli opravdu skončily, evakuace by byla zbytečná a pro mě by to znamenalo, že bych mohl jít až na dvanáct let do vězení. V té době mi bylo 35 let a znamenalo by to, že ztratím strašně důležité roky života. Ten pocit byl strašný. Najednou jsem stál v prázdné čtvrti, kde nikdo nebyl, ale voda nestoupala. Jen jsme si vyměňovali pohledy s policajty, kteří ze mě myslím měli hroznou srandu,“ říká Nosek.  

Nevyčíslitelné škody

Největší problémy ale paradoxně přišly až poté, co záplavy opadly a byly plně vidět škody, které napáchaly. „Ta situace nebyla tenkrát ideální. Voda v Karlíně začala téct zespodu z kanálů a také tam byla ta chyba, že nebyl spuštěn ochranný systém v metru, takže se zaplavilo. Největší problém ale nastal v momentě, kdy ta voda opadla a my jsme viděli, v jakém je to stavu. Najednou jsme viděli všechno to bahno a nepořádek a také to, kolik budov má poničenou statiku, anebo už dokonce spadlo,“ popisuje Nosek momenty po povodni.

Coby starostu tak najednou Noska čekalo plno důležitých rozhodnutí, která nikdy předtím nedělal. „Musel jsem lidem říct, že se nemůžou vrátit domů, protože už dům nemají, anebo že do něj nesmí, protože není bezpečnostně adekvátní, a museli jsme jim hledat náhradní bydlení,“ říká. 

Kromě hledání náhradních bytů a vyplácení peněz poškozeným se však s koncem povodně odkrylo i mnoho smutných lidských příběhů. „Nejhorší na tom všem bylo to, že tam plno lidí ztratilo věci, které se nedají vyčíslit. Ať už šlo o paní, která měla v bytě kočku, anebo o starého pána, který se snažil vrátit do porušeného domu, protože v něm byl šicí stroj, což byla jediná věc, která mu zbyla po jeho zesnulé manželce. Zrovna v tomto případě jsem mu ten šicí stroj vyzvedl sám, protože jsem si nechtěl vzít na triko, že tam někoho pustím, ten barák spadne a zabije ho to,“ vzpomíná Nosek.

„Jsou ale věci, které nenahradíte. Jsou to fotky, lístek do kina z prvního rande. Pozitivní na tom alespoň bylo to, že díky té evakuaci nikdo neutrpěl vážná zranění anebo nezemřel. Ale ty sentimentální věci byly především třeba pro některé seniory psychicky likvidační. Bohužel jsme s tím nemohli nic dělat, i když nám to bylo moc líto,“ dodává. 

Ani po dvaceti letech, kdy už ve čtvrtích došlo k revitalizaci, ale stále nikdo nemůže říct, v jakém přesném rozsahu škody byly. „Co se týče těch majetkových škod, přesnou částku asi už nikdo nezjistí, ale jsou to miliardy korun,“ říká Nosek. 

Podobný pohled na škody má i Jaromír Hainc. „Co se týče škod, tak jsou to v dnešních cenách miliardy korun, nicméně ta škoda byla mnohem větší, protože se některé nehmotné věci nedají vyčíslit a ocenit. Mnoho objektů bylo zdemolováno a strženo a došlo k určité změně v přístupu, jak se s tím územím pracuje. Například v zoo došlo k přesunu mnohých pavilonů do oblastí, které jsou nahoře a nebyly by podobnou povodní postižené. Je ale nutné dodat, že třeba pro Karlín to byla velká ztráta a výhra zároveň, protože to byl impuls k rozvoji,“ říká urbanista pro Refresher.  

Změna chápání území

Právě Karlín se za posledních dvacet let radikálně změnil a z opomíjené a neoblíbené čtvrti se stal jednou z nejžádanějších pražských lokalit. „Po povodních ale došlo k určité změně v pojetí a chápání Karlína. To, že se stal dnes atraktivní čtvrtí, je ale dáno i jeho historickou polohou, jelikož to bývala první čtvrť za hradbami, která vznikla už po napoleonských válkách,“ vysvětluje Hainc.

Povodně ale podle něj změnily charakter mnoha pražských čtvrtí. „Myslím si, že nejvíce zásadní změnou, kterou Praha po povodních prošla, byla změna chápání prostoru a tradičních prostorů a budov. V historických čtvrtích dostala své místo i moderní architektura, změnilo se pojetí a přemýšlení o výškových budovách a také se začaly stavět i jiné typy budov než tradiční objekty s vnitrobloky, které do té doby Praze dominovaly,“ popisuje.

Ačkoliv ale došlo v Praze k rozvoji, některé budovy stále nejsou v předpovodňovém stavu. „Do dneška nebyla opravena Invalidovna, ale ta už naštěstí svůj projekt má. Ale v původní Invalidovně sídlil archiv architektury a povodeň zničila mnohé historické a pamětnické výkresy a skici, které se týkaly architektonického dědictví. Naštěstí se je povedlo speciálními metodami restaurovat, ale bylo to velmi nákladné a složité. Stejně tak bylo složité opravit nějaké staré objekty, jako je třeba kostel na Karlínském náměstí, jelikož při stavbě takových památek byly použity úplně jiné materiály, než jsou ty dnešní,“ říká Hainc.

Je však jisté, že současná podoba a rychlost vývoje postižených čtvrtí by byla bez povodní zcela jiná. „Myslím si ale, že nebýt povodní, tak by Karlín dopadl svým vývojem velmi podobně. Například Danube House na Rohanském nábřeží, který byl vlastně jedním z prvních velkých developerských projektů v této oblasti, byl během povodní už v hrubé stavbě. Už před povodněmi tam tedy byl záměr vystavit nějaké velké kancelářské budovy, což byl vlastně takový začátek transformace Karlína. Třeba Holešovice nebo Bubny by asi na svůj rozvoj čekaly déle. Ale podle mé hypotézy se právě povodněmi nastartoval jakýsi potenciál těchto čtvrtí a došlo k jejich rychlejšímu rozvoji,“ říká Hainc.

Zda se ale Praha změnila tak, že by ji už velká voda v takovém rozsahu dnes neovlivnila, nejde podle urbanisty s jistotou říct. „Jakou škodu by velká voda v podobné síle způsobila dnes, je velmi těžké odhadnout. Samozřejmě, že díky všem opatřením, které Praha proti povodním v posledních dvaceti letech podnikla, by dopad nebyl takový, čemuž dost přispívají i moderní technologie a větší rozšíření mobilní a internetové sítě, díky čemuž bychom byli schopni rychleji reagovat než právě před lety,“ říká Hainc.

Protipovodňová opatření a velký úklid

Právě co se protipovodňových opatření týče, Praha do tohoto sektoru v posledních dvou dekádách velmi investovala. „Například pro mosty jsou mnohem přísnější podmínky, protože musí být hodně vysoko. Vytvořila se jak trvalá, tak i mobilní protipovodňová opatření. Byly postaveny valy, upravily se stanice metra a také kanalizace. Další protipovodňová opatření se ještě plánují, především na Rohanském ostrově a u Libeňského mostu,“ říká Hainc. 

Navzdory všemu městskému a územnímu plánování však podle Haince nemůžeme zapomínat na to, že ne všechno můžeme ovlivnit. „Povodeň nám připomněla poznání, že člověk není všemocný, příroda má velkou sílu a je potřeba ji poslouchat. Co se týče města, tak myslím, že nám všem došlo, že i město pro ochranu musí něco dělat a také je důležitý ten celek. Že sice možná jednotlivec nebude chtít, aby nějaká z protipovodňových bariér zasahovala na jeho pozemku, ale je to věc, která pomůže společnosti a lidem, kteří ve stejné oblasti žijí. A pro plno částí to také byl velký úklid a byl to nový impuls do života zasažených čtvrtí a také ke vzniku nové výstavby. Samozřejmě to ale ve finále bylo celé velmi drastické, především co se týče v rovině osobních příběhů jednotlivých lidí,“ říká Jaromír Hainc závěrem.