V pátek 16. září obletěla svět zpráva o smrti teprve dvaadvacetileté Mahsy Amini. Ta zemřela jen krátce poté, co ji v Íránu zadržela tzv. morální policie, protože neměla správně nasazený hidžáb. Veřejnost i rodina tvrdí, že policie dívku ubila k smrti, tamní úřady se ale brání, že Mahsa zemřela kvůli zdravotním komplikacím.
Smrt dívky vedla k masivním protirežimním protestům. Dívky na nich odhazují hidžáby a na protest si stříhají vlasy. Na TikToku trenduje hashtag #mahsaamini, který tě přivede na řadu emotivních videí. Podporu Íránu vyjadřují ženy z celého světa, a to právě třeba i stříháním vlasů. Co se vlastně v blízkovýchodní zemi děje?
K incidentu došlo minulý pátek v íránském hlavním městě Teheránu. Morální policie tam zadržela mladou dívku, která měla údajně nesprávně nasazený hidžáb. I přes nářky matky policie Mahsu násilím naložila do antonu. Dívka však v policejní vazbě zemřela.
Íránské úřady tvrdí, že dívka trpěla zdravotními komplikacemi, které zapříčinily její smrt. Podle rodiny byla ale Mahsa zdravá a o příčině smrti pochybuje také veřejnost. Policie měla dívku ubít k smrti, tvrdí očití svědci.
Případ ve společnosti vyvolal vlnu nevole a tisíce Íránců vyrazily do ulic. Protestují proti zásahu policie, proti tamnímu režimu a demonstrují za lidská práva. „Smrt diktátorovi,“skandují davy dívek, které odhazují hidžáby a stříhají si vlasy.
I za to ostatně mohou být potrestány. „Pokud to bude vyhodnoceno jako obzvláště závažné provinění, ženám hrozí i několik let odnětí svobody. Fakticky při běžných prohřešcích na ulici, kdy třeba žena nemá dobře nasazený šátek, bývá zpravidla upozorněna, možná pokutována, a teprve když se to opakuje, hrozí trestněprávní důsledky,“ uvádí Kraus.
Podle Krause na dodržování pravidel v zemi nedohlíží pouze morální policie, ale také sami místní. Pokud by ses tak procházela po Teheránu s ledabyle nasazeným šátkem nebo nesprávně oděná, první, kdo by ti to dal najevo, jsou ostatní ženy. Obávaly by se, že jim chceš svádět manžela, syna nebo by měly pocit, že narušuješ cudnost na veřejnosti.
Během nepokojů v Íránu, které trvají již jedenáct dní, zemřelo nejméně dalších 76 lidí. Podle organizace Iran Human Rights úřady proti demonstrantům zasahují nepřiměřenou silou a k potlačení protestu užívají ostrou munici. Stovky lidí, včetně 20 novinářů, jsou ve vazbě.
Zpátečnická historie
Povinnost nosit hidžáb byla přitom v Íránu zavedena až po islámské revoluci v roce 1979. Předtím se ženy zahalovat nemusely, záleželo na jejich uvážení a konzervativnější pravidla pro ně neplatila ani v oblasti oblékání.
„To byl celý paradox islámské revoluce. Ta na jednu stranu pro mnoho lidí, kteří se účastnili demonstrací, znamenala především zbavení se starého královského režimu. Jde o dynastický režim královského rodu Pahlaví, přičemž tento režim byl značně sekulární, snažil se oddělit náboženství od společnosti a politiky, společnost chtěl modernizovat a ‚ozápadňovat‘,“ vysvětluje Josef Kraus.
Jak ale politolog dál zdůrazňuje, v kontextu té doby a regionu velká část íránské společnosti modernizaci odmítala. Královský režim byl autoritářský, nedovoloval jinou politickou opozici, tudíž jí byla v podstatě náboženská součást společnosti. Právě tato část Íránců začala na krále poukazovat jako na nevěřícího a jako na toho, kdo se obrací k Bohu zády. To se občanům nelíbilo, nastal převrat a moci se ujalo několik náboženských vůdců, kteří díky referendu zavedli systém vlády duchovenstva.
„V Íránu tento režim funguje přes 40 let, je velice rigidní a stabilní. Když se podíváme na okolní země, na Irák – občanská válka, Afghánistán – občanská válka, Sýrie – občanská válka, Libanon – občanská válka. Írán je ale stabilní, vytváří legitimitu a bezpečnost. A na to lidé slyší, protože opakem je chaos, rozpad státu a občanská válka. Díky tomu systém přežívá,“ dodává Kraus.
Ženy v Íránu nemají taková práva jako muži
Ženy v Íránu nemají taková práva jako ženy na Západě, ale v kontextu regionu jsou na tom podle politologa poměrně dobře. Například v Saudské Arábii ženy ještě před pár lety neměly právo řídit automobil, ale v Íránu je to naprosto samozřejmé. Ženy také tvoří 60 % vysokoškolských studentů, mají volební právo, mohou pracovat v bankách a na úřadech a tak podobně. Takové je ovšem srovnání s jinými blízkovýchodními zeměmi. Obecně Íránky nemají stejná práva jako Íránci.
„Mají slabší pozici během soudů, například jejich svědectví nemá stejnou váhu jako svědectví muže. A samozřejmě je tu také povinnost dodržování oděvního dress codu na veřejnosti. Ženy si musí zahalovat vlasy, kontury postavy, aby nebyly vidět boky, prsa, zadek a další, které by mohly vzbuzovat sexuální touhy,“ dodává politolog.
Josef Kraus dále popisuje, jaký je z jeho zkušeností rozdíl mezi íránským legálním systémem a běžnou společenskou praxí. V rodinách má prý například důležitou roli matka ženatého syna, tedy babička, která určuje chod téměř celé rodiny.
„Šance na změnu je tu vždy, ale je to nepravděpodobné“
Není jasné, zda aktuální protesty mohou zapříčinit jakoukoliv politickou či společenskou změnu v Íránu. K různým protestům, i podle politologa Krause, dochází v zemi relativně často. Žádný ale zatím nezpůsobil výraznou revoluci.
„Šance je tu vždy, ale spíše bychom se měli bavit o míře pravděpodobnosti. Za posledních několik let v Íránu proběhla řada protestů, se stejným scénářem. Tedy nějaké velké vypuknutí, masovost, dokonce i určitá míra násilí, ale potom více méně vyšumění, absence vůdce a organizace,“ říká Kraus a dodává, že protesty v podstatě stály na nějaké živelnosti a emocích, které se pak postupně začaly vytrácet.
Jsou tu ale některé otazníky. Podle Krause jsou tyto protesty něčím specifické, a to svou velikostí i intenzitou. „To je něco, co jsme tu od roku 2009 po sporných prezidentských volbách neměli. I tehdy zemi zachvátily poměrně masivní protesty, které byly nakonec účinně potlačeny pořádkovými silami a bezpečnostními sbory země, což se může stát i v tomto případě,“ pokračuje Josef Kraus.
Aktuální íránské protesty jsou unikátní i tím, že v nich široce participují mladé ženy. Dosud se na demonstracích v zemi objevovali spíše mladí muži, kteří spadali do nižší sociální a ekonomické třídy, vysvětluje také politolog. Do protestů po smrti Mahsy Amini se však zapojila i střední třída a právě ženy, které odhazují hidžáby a stříhají si vlasy. Nepokoje tak spíš vypadají jako protesty za ženská práva proti povinnému odívání na veřejnosti, které je v Íránu zákonnou povinností.
Výsledkem by mohlo být vyšetření smrti Mahsy Amini. Jde to vůbec?
Neočekává se, že by protesty vedly ke změně režimu, politickému ústupku ani jiným větším změnám. Co by však podle Krause nastat mohlo, je důkladné a nezávislé prošetření smrti Mahsy Amini. To ostatně slíbil i íránský prezident Ebráhím Raísí. Avšak vzhledem k tomu, že se v rámci tamního režimu nedá hovořit o nezávislé justici nebo policii, je to takřka nemožné.
„Dovedu si představit, že nakonec v momentě, kdy demonstrace nepoleví v řádech týdnů, dojde k tomu, že systém začne ustupovat v této marginální záležitosti. Tedy slíbí něco na způsob nezávislého vyšetřování, což samozřejmě v Íránu existovat nemůže, a potrestání viníků. To už fungovat může, protože se z řad zasahujících najdou obětní beránci. S jediným cílem – uklidnit dav,“ uzavírá Kraus.
Otázkou také zůstává, zda by větší změny ve většinové íránské společnosti byly opravdu chtěné. Například v otázce zahalování jsou podle Krause Íránci rozděleni na dva tábory. Pokud jde ale opravdu o právní otázku, tedy zda zahalování se má být zákonem dané, společnost se přiklání spíše ke svobodné volbě. „To je ale zajímavý trend, který tu ještě před 20 lety nebyl,“ uvedl pro Refresher.
A nejde zdaleka jen o trend mezi mladými ženami, přesto jsou stále nejviditelnějšími zastánkyněmi svobodné volby. Průzkumy veřejného mínění nebo sociologická data ale v Íránu neexistují nebo se nedají nezávisle ověřit. Obecně jsou ale íránská města liberálnější a pro svobodnou volbu, oproti venkovu, který je konzervativnější a religióznější.
Pomoc Západu by mohla být kontraproduktivní
Na rozdíl od protestu v roce 2009, kdy Íránci v ulicích vyjadřovali nesouhlas se spornými prezidentskými volbami, se do toho aktuálního zapojuje také celý svět. Protestuje se nejen na Blízkém východě, ale také třeba ve Spojených státech, Kanadě, Sýrii a evropských zemích. Podle Josefa Krause by ale taková vlna nevole mohla být naopak kontraproduktivní.
„Podpora ze zahraničí, a bavíme se především o podpoře Íránců v exilu, je patrná, což nebývá časté. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že íránský systém, režim a vlastně celý Írán je do značné míry uzavřenou zemí, která se snaží oprostit od jakéhokoli zahraničního vlivu. To neplatí pouze pro politiku, ale i pro společnost,“ všímá si Kraus.
Zahraničního vlivu se tamní úřady snaží zbavit také blokováním internetu v Íránu. Zablokován mají lidé přístup k Instagramu, WhatsAppu, ale také TikToku. Nepokoje se totiž částečně přesunuly také na sociální platformy. Dívky natáčely videa, jak si stříhají vlasy, pálí hidžáby, a předávaly do světa emotivní výpovědi o tom, co se v zemi děje.
Vypínání internetu vede podle Azadeha Akbariho, výzkumníka v oblasti kybernetiky z Univerzity v Twente, k rozšíření násilí. „Sociální média jsou pro mobilizaci protestujících existenčně důležitá, a to nejen pro koordinaci shromáždění, ale také pro zesílení aktů odporu. Vidíte ženu, která stojí bez hidžábu před protipovstaleckou policií, což je velmi odvážné. Když se objeví takové video, najednou to nedělá jen jedna osoba, ale ženy ve všech různých městech dělají totéž,“ uvedl pro britský The Guardian.
Režim využívá izolace íránské společnosti a šíří propagandu o tom, že jsou demonstrace organizované ze zahraničí. Íránci tak mají pocit, že se jim „někdo“ vměšuje do domácích záležitostí. Protesty v zahraničí kvůli tomu mohou být v určité míře kontraproduktivní a tamní úřady je mohou využívat ve svůj vlastní prospěch.
Přesto však existuje způsob, jak íránským ženám pomoci. „Existuje řada neziskových organizací, které se tímto zaobírají, sbírají peníze a podporují domácí záležitosti,“ uvádí Kraus a dodává, že je důležité íránské dění sledovat a ukazovat tím tamní společnosti, že „v tom není sama“. Pokud tamní režim zvolí silové řešení nepokojů, je podle něj nutné vyvolat zahraniční tlak, ne však větší intervence, které by mohly mít zcela opačný efekt.
