Přepnout do nočního režimu
Přepnout do denního režimu
Úterý 6. 12. 2022 svátek má Mikuláš, Nikolas

hledej na refresheru

Chceš dostávat notifikace i na tomto zařízení?
Máme pro tebe nový zpravodajský portál!prohlédnout
Zdraví - Duševní zdraví

Single lidem jejich okolí nevěří, že mohou mít radost ze života a cítit naplnění. Setkávají se s diskriminací, říká socioložka

Se socioložkou a psychoterapeutkou Markétou Šetinovou o tom, jak se ve společnosti stavíme k single lidem, jaké stereotypizaci i diskriminaci čelí, o nereálných romantických ideálech i o symptomatičnosti věty „ne, nechodíme spolu, jsme jen přátelé“.

Lucie Kotvalová
7. 10. 2022 6:00 Čas čtení: 9:43
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Single lidem jejich okolí nevěří, že mohou mít radost ze života a cítit naplnění. Setkávají se s diskriminací, říká socioložka
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Zdraví - Duševní zdraví
0
Lucie Kotvalová
7. 10. 2022 6:00
Čas čtení: 9:43

Single lidem jejich okolí nevěří, že mohou mít radost ze života a cítit naplnění. Setkávají se s diskriminací, říká socioložka

Se socioložkou a psychoterapeutkou Markétou Šetinovou o tom, jak se ve společnosti stavíme k single lidem, jaké stereotypizaci i diskriminaci čelí, o nereálných romantických ideálech i o symptomatičnosti věty „ne, nechodíme spolu, jsme jen přátelé“.

Lucie Kotvalová
7. říjen 2022, 6:00
Čas čtení: 9:43
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Single lidem jejich okolí nevěří, že mohou mít radost ze života a cítit naplnění. Setkávají se s diskriminací, říká socioložka
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Odebírat newsletter REFRESHERu
10 nejlepších článků Refresheru, jednou za týden. Pokud tě emaily přestanou bavit, tak je kdykoli zrušíš. Zadáním emailu souhlasíš s podmínkami portálu.

„Volný čas single člověka má v očích společnosti menší hodnotu než volný čas člověka, který žije v partnerství, manželství nebo má rodinu,“ popisuje v rozhovoru pro Refresher psychoterapeutka a socioložka Markéta Šetinová, která na Univerzitě Karlově vyučuje předmět sociologie lásky a vztahů.

 

Jaké narativy si ve společnosti vyprávíme o single lidech?

Nejčastější narativ je ten, že být single je horší než být ve vztahu nebo v manželství. Dále se se single životem pojí různé stereotypy. Zaprvé, že být single je selhání, že se člověku nepovedlo navázat vztah, který ale velmi chtěl. A zadruhé existuje stereotypní představa o tom, kdo single člověk je. Že je buď zoufalý, anebo naopak sobecký a dává na první místo kariéru.

 

Single lidé mají tak během konverzací s ostatními lidmi často pocit, že musí obhajovat, že jsou spokojení. Že je možné žít single život a mít radost ze života. Cítit naplnění. Setkávají se s nepochopením, že by to tak skutečně mohlo být, nebo jim to lidé dokonce nevěří. Společnost často vnímá to, v čem single lidi hledají naplnění, třeba jejich práci nebo nějaké osobní projekty, jako kompenzaci toho, že se jim nepovedlo najít vztah nebo založit rodinu. Nevnímají to jako jejich dobrovolnou volbu.

 

Tyto stereotypy se často pojí s lidmi v produktivním věku. Velké množství jednočlenných domácností ale tvoří senioři a seniorky a mezi single lidmi je i velké procento mladých lidí, kolem 20 let. Single lidé nejsou homogenní skupina.

 

„Partnerské vztahy vidíme jako něco víc než ty ostatní. Tak to ale v realitě nemusí být. Můžeme čerpat hodně radosti, naplnění, blízkosti z dalších druhů vztahů – z přátelských, rodinných, ze strany kolegů a kolegyň, sousedů a sousedek či z komunity,“ říká Markéta Šetinová.
„Partnerské vztahy vidíme jako něco víc než ty ostatní. Tak to ale v realitě nemusí být. Můžeme čerpat hodně radosti, naplnění, blízkosti z dalších druhů vztahů – z přátelských, rodinných, ze strany kolegů a kolegyň, sousedů a sousedek či z komunity,“ říká Markéta Šetinová. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

Stigmatizace single lidí se tedy odvíjí i od jejich věku?

Ano. Životní perioda, kdy jsme single, se do nějaké míry stává v podstatě vývojovou fází. Pojmenovává to psycholog Jeffrey Jensen Arnett, který mluví o vynořující se dospělosti (emerging adulthood, pozn. red.), tedy období kolem dvaceti let, se kterým je single život spojený. Je to životní období, kdy se hledáme, zkoušíme nové věci, zaměřujeme se na studium, na zábavu. V tomto období není vztahovost prioritizovaná.

 

Slyšíme to kolem sebe. Dvacetiletým lidem často neříkáme, aby si rychle našli muže či ženu a rychle se sezdali. Naopak, radíme jim, aby si toto období užili, aby se moc nevázali, aby se soustředili na studium nebo cestování. V tomto období single život neproblematizujeme. Což je změna oproti předchozím generacím, kdy to tak nebylo a kolem dvaceti let se lidé už často brali a zakládali rodinu. To teď odkládáme, čímž se vynořilo několik let, možná i celá dekáda, kdy je single život mnohem častější a nedochází k jeho problematizaci.

 

To se ovšem mění s rostoucím věkem. Čím je člověk starší, tím častěji s ním jeho okolí začíná otevírat téma partnerského vztahu a mezi třicítkou, čtyřicítkou a pětačtyřicítkou už začíná ta výše popsaná stereotypizace.

 

Jak se do stigmatizace promítají genderové stereotypy?

Být single je náročnější pro ženy. S tím „být žena“ je stále velmi spjatá představa rodiny, proto mají lidé větší problém akceptovat single život u žen.

 

S tím asi souvisí i nelichotivé slovní spojení „stará panna“, že?

Ano, na tom je to hezky vidět. Spojení „stará panna“ je velmi stigmatizující, oproti tomu „starý mládenec“ zní mnohem honosněji, ačkoli to taktéž není zcela lichotka.

 

V čem je náročnější být single ženou?

Na seznamovacím trhu vidím velkou penalizaci žen nad 30 či 35 let ze strany mužů. Mají pocit, že ženy v tomto věku budou chtít velmi brzy rodinu, že je budou tlačit do manželství. Kvůli tomu se ženám seznamuje hůře.

 

O tom, že mají ženy single život i seznamování náročnější, hovoří socioložka Rebecca Traister, která vydala knihu All the single ladies. Píše o tom v kontextu celospolečenských změn, kdy ženy mají čím dál větší vzdělání, mají přístup ke kariérám, ve kterých jsou čím dál úspěšnější, ale zároveň mají často stále vžitou normu či zvyk, že si žena má hledat za partnera někoho, kdo je stejně, či spíše i více vzdělaný než ona. Kdo má vyšší status. Ve výzkumu partnerských preferencí to stále velmi jasně vidíme – ženy více než muži zdůrazňují status partnera. Když máme ale ve společnosti čím dál více vzdělaných žen, a dokonce je jich již více než mužů, tak mají ženy v tomto kontextu omezenější seznamovací trh a hůře se jim hledají partneři.

 

Pro ženy to znamená, že si buď nikoho nenajdou, nebo musí začít alternativně uvažovat o tom, koho mít za partnera. Někoho s nižším vzděláním, nižším příjmem, nižším statusem, někoho mladšího. Což se děje. Z dat vidíme, že je čím dál více žen, jejichž partner má nižší vzdělání než oni. To s sebou ale opět nese stigmata, protože to jde proti normě.

 

Můžeme se bavit o tom, proč tomu tak historicky je. Teorií je spousta – počínaje biologickými důvody, kvůli kterým si žena hledá muže s vyšším statusem, protože bude mít dítě a potřebuje někoho, kdo ji tím statusem ochrání a zajistí, po to, že se jedná pouze o sociální konstrukt.

 

Jsou single lidé znevýhodňováni?

Ano. O tom mluví socioložka Bella DePaulo, která zavedla pojem singlism. Všímá si diskriminace single lidí v mnoha aspektech. Od legislativy, která preferuje manželství a páry – například je výhodnější zdanění ve chvíli, kdy je člověk sezdaný –, až po pracovní prostředí.

 

V pracovním kolektivu si lidé, kteří mají rodinu, mohou vzít dovolenou o svátcích, a naopak u lidí, kteří jsou single, se očekává, že jim na tom tolik záležet nebude a budou moci v tyto dny pracovat. Nebo se předpokládá, že je v pořádku někomu, kdo je single, dát v práci více zátěže, protože se očekává, že bude mít čas. Volný čas single člověka má v očích společnosti menší hodnotu než volný čas člověka, který žije v partnerství, manželství nebo má rodinu.

 

Lidé, se kterými pracuji, mi často říkají, že zažívají diskriminaci i v tom ohledu, že nebývají pozváni na akce párů a rodin. Když například pár z jejich okolí organizuje večeři, pozve jen další páry či mladé rodiny a onoho single člověka nepozve, protože má pocit, že by tam nezapadl. Že by to nebyla akce „pro něj“.

 

Existují i další příklady oné diskriminace single lidí?

Když ještě zůstanu u pracovní roviny, DePaulo zmiňuje případy, kdy zaměstnavatelé nabízí single lidem menší platy a benefity, protože mají pocit, že mají nižší výdaje než lidé v manželství.

 

Pokud se budeme bavit o systémovém znevýhodnění, v mnoha zemích přináší manželství výhodnější zdanění a třeba i v Česku mají přístup k umělému oplodnění jen lidé v páru. Obecně platí, že single život je nákladnější než život v páru. Britská média vypočítala, že být single je ročně asi o 2000 liber dražší, protože se nemáme s kým dělit o životní náklady.

 

Zajímavé je, že nic z toho není ve společnosti příliš reflektované. Single lidé, byť si toho třeba všímají, to nevnímají jako diskriminaci ve stejném smyslu, jako bychom na to nahlíželi, kdyby se jednalo o gender nebo etnicitu.

 

Čím to?

Máme to velmi zinternalizované. Tu ideu, že je horší být single než být ve vztahu, hodně přejímáme. Sami tomu pak začneme věřit. Například dáme přednost s výběrem dovolené někomu, kdo má rodinu, místo toho, abychom si řekli, že na ni máme stejné právo.

 

Ale single lidé jsou zkrátka velmi heterogenní skupina. Jsou lidé, kteří jejich single status vnímají velmi nedobrovolně a ta diskriminace v nich silně rezonuje. Vnímají, že by se to mělo změnit. Ti, kteří mají single život jako dlouhodobou volbu a kriticky uvažují o tom, jak k single životu přistupuje společnost, tvoří malé procento single lidí.

 

V Americe jsou data, že 30 % společnosti tvoří single lidé, z toho 15 % partnera aktivně hledá a 15 % ho nehledá. A u těch, kteří partnera nehledají, jsou důvody různé – buď momentálně ve svém životě prioritizují něco jiného, nebo jim single život vyhovuje. Pro Česko úplná data nemáme, ale asi to tu do jisté míry funguje podobně. Jsou lidé, kteří single být nechtějí, a pak jsou lidé, kteří to mají trochu jako životní styl. To ale neznamená, že nemají jiné typy vztahů. Ať už přátelství, přátelství s výhodami, nezávazné vztahy. Dokáží žít naplněný život i bez manželství a rodiny.

 

Polevily tradiční struktury a komunity kolem náboženství či třeba společenské třídy, společnost začala tíhnout k individualizaci a náš život začal být spíše o tom, co chci já jako jednotlivec. Lidé se tak upnuli k seberealizaci a naplnění skrze lásku a partnerství.

 

Dá se říct, komu tyto narativy o nutnosti partnerství slouží? Je například pro stát výhodnější, pokud lidé v páru žijí?

Do jisté míry ano. Je asi pochopitelné, že stát či společnost protežuje párovost, protože zaprvé existuje předpoklad, že to vede k reprodukci společnosti, a zadruhé je to otázka praktičnosti. Manželstvím se historicky řešila spousta věcí. Majetkové i mocenské záležitosti. Stephanie Coontz, která se zabývá historickým pohledem na manželství, to jasně pojmenovává. Láska jako důležitý předpoklad do manželství se objevuje až během posledního století, předtím bylo manželství především ekonomickou záležitostí.

 

Tyto struktury si ale dodnes stále přenášíme. Takže ano, manželství má i doteď ve společnosti funkční roli. Spojují se tím rodiny, majetky, dědictví. Vzniká tak sociální struktura či systém, v rámci kterého se o nemocného či starého člena rodiny jeho příbuzní postarají. Je ovšem otázkou, zda to vyhovuje všem. Zda s tím, jak se proměňuje společnost, by stát neměl více reflektovat či přijmout, že někteří lidé zůstávají po různě dlouhé období svého života single.

 

Říkáte „je to otázka“ – máte na ni odpověď?

Obecně si myslím, že jeden způsob života nesedne všem. Velká část lidí chce být ve vztahu a manželství. To platí i pro velké procento single lidí. S kolegyněmi jsme pár let zpátky dělaly výzkum mezi maturanty, kterých jsme se ptaly, jak si představují svůj život, jaké mají preference v partnerství. Naprostá většina z nich chtěla být v páru či v manželství. Což je v pořádku, jen je potřeba reflektovat, že to tak nemusí sednout všem – a to je také v pořádku. Neměli bychom lidi vztahově či životním stylem tlačit do jedné jediné normy. Lidé mají různé preference a bylo by fajn žít ve společnosti, která to reflektuje a kde je to možné.

 

Markéta Šetinová absolvovala magisterské studium sociologie na univerzitě v Oxfordu, nyní pokračuje s vlastním výzkumem při Univerzitě Karlově. Ve svém výzkumu i psychoterapeutické praxi se věnuje především seznamování, singles a partnerským vztahům.

 

Chápu správně, že jistá část z těchto lidí má touhu po partnerství tak zinternalizovanou, že partnerský vztah vnímá jako automatickou součást života a možná si ani nedokáže představit, že by to mohla mít nastavené jinak?

Ano, je to tak.

 

Říkala jste, že je láska jako předpoklad životního partnerství výmyslem posledních sta let. Jak se to stalo?

Souvisí to s romantickým ideálem, který jako společnost v současnosti máme. Párování ve společnosti bylo předtím založené na pragmatismu, majetku, na tom, kdo k sobě pasoval společensky. Lidem přišlo směšné, že by manželství mělo být spojené s láskou.

 

Ale pak přišel romantismus. Ideál zamilovanosti a velkých emocí se více propsal do kultury a tím pádem i do společnosti. Máme zažitý romantický ideál toho, jak by naše pravá láska měla vypadat a jak intenzivně bychom ji měli prožívat, a ta obrovská očekávání nám pak dělají trochu nepořádek ve vztazích. Kvůli tomu se nám může hůře seznamovat, protože naše ideály neodpovídají realitě, a ve vztazích máme zase pocit, že pokud je tam „láska“, tak náš vztah má být jednoduchý, bez práce.

 

Jak ten romantický ideál nyní vypadá?

V mojí praxi lidé říkají, že chtějí cítit velkou vášeň, chemii. Zároveň chtějí tyto pocity cítit velmi rychle, takže se často rozhodují na základě toho, jaké bylo první setkání. Hledají instantní napojení a někdo si přeje zažít i romantický příběh samotného seznámení. Když se to pak některým lidem „povede“ a zažijí ten vysněný začátek, zažijí takové to náhodné a magické seznámení, je pro ně někdy těžké ten vztah vzdát a odejít z něj, i když třeba nebyl funkční. Jsou zamilovaní v podstatě do toho romantického začátku, a to se jim pak špatně opouští. Pro některé lidi kvůli tomu bývá těžké jít na online seznamku, protože to není ten „dobrý“ způsob, jak se seznámit. Ale to se objevuje čím dál méně, nyní jsou seznamky samozřejmě velmi rozšířené a přijímané.

 

Dříve byla láska pragmatická, šla hodně přes rozum a city se neřešily, dnes mnoho lidí řeší jenom city a neřeší racionální rovinu toho partnerství. Zda si jsme dobrými partnery, zda ten člověk, do kterého jsem zamilovaná, vztah vůbec chce, jestli je ochoten do něj investovat. Zda je vůbec dobrým člověkem.

 

V čem jsou tyto představy a normy omezující?

Ve dvou rovinách. Zaprvé máme pak pocit, že je jen jeden správný způsob, jak dělat vztahy. Tak to není. Jsme přece různorodí a co může fungovat pro mě, nemusí fungovat pro někoho jiného. Dnes už vztahy i sexualita směřují k velké rozmanitosti, což je dobře, protože to odpovídá realitě. Ty normy se proměňují a dochází k reflexi, že vztahy mohou fungovat různě a láska může mít mnoho podob.

 

A druhá rovina je ta, že takové ideály jdou ruku v ruce s vysokými očekáváními. I když nám nějaká norma sedne a chceme monogamní manželství, které bude trvat celý život, máme obrovská očekávání. Toho si všímá třeba terapeutka Esther Perel nebo psycholog Eli Finkel, který proměnu manželství studuje. Partner má podle nás být někdo, s kým budeme mít děti, kdo s námi bude vést domácnost, kdo nám bude pomáhat finančně, zároveň nás má ale v našich očích posouvat dál, má být naším nejlepším kamarádem, máme s ním mít vášnivý sex.

 

To jsou obrovská očekávání, která se v realitě velmi těžko hledají. Pak máme pocit, že v tom selháváme, což může vést k pochybám o nás samotných nebo k pochybám o těch druhých.

 

„Partnerské vztahy vidíme jako něco víc než ty ostatní. Tak to ale v realitě nemusí být.“
„Partnerské vztahy vidíme jako něco víc než ty ostatní. Tak to ale v realitě nemusí být.“ Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

Proč máme nyní tendenci romantickou lásku tak romantizovat, klást na ni tak velký důraz?

Sociolog Anthony Giddens říká, že se láska stala náboženstvím naší doby. Ve chvíli, kdy polevily tradiční struktury a komunity kolem náboženství či třeba společenské třídy, společnost začala tíhnout k individualizaci a náš život začal být spíše o tom, co chci já jako jednotlivec, se lidé upnuli právě k seberealizaci a naplnění skrze lásku a partnerství. Ve společnosti, kde komunita ztratila svůj význam, se náš partner, případně nukleární rodina, stává obzvlášť důležitým a někdy vlastně jediným vztahem.

 

Pokud stavíme romantickou lásku na piedestal, dochází k zanedbávání a nedoceňování ostatních druhů lásky?

Zcela určitě. Partnerské vztahy vidíme jako něco víc než ty ostatní. Tak to ale v realitě nemusí být. Můžeme čerpat hodně radosti, naplnění, blízkosti z dalších druhů vztahů – z přátelských, rodinných, ze strany kolegů a kolegyň, sousedů a sousedek či z komunity.

 

Lidé, kteří chtějí vztah najít, mnohdy soustřeďují veškerou svou pozornost na to, aby si partnerství našli, a zapomínají na rozvoj ostatních vztahů, které by mohly naplnit některé jejich vztahové potřeby. A to se děje právě i proto, že takové vztahy vnímají jako inferiorní k těm partnerským.

 

Navíc to, že máme i další vztahy, o které se můžeme opřít, takže nenaložíme veškeré naše potřeby na romantický vztah, je koneckonců velmi zdravé i právě pro ten případný budoucí partnerský vztah.

Upozornit na chybu. Pokud spatruješ v článku nedostatek nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Náhledový obrázek: REFRESHER/Lucie Kotvalová
NAHORU
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Dostávej nejlepší obsah mailem
Nestíháš všechno sledovat? Pošleme ti do schránky nejčtenější a nejlepší obsah.
Žádný spam. Kdykoli se můžeš z odběru odhlásit.
Posílat e-mail
Nejčtenější články
Nyní
24 hod
7 dní
30 dní
Více z tématu zdraví
více článků
Sponzorované články
více článků
Další news více news
Mohlo by tě zajímat
Přejít na úvodní stránku
Domů
Sdílet
Diskuse
Hledat
Více
Zapni upozornění a už ti nic neunikne!

Chceš vědět, co se děje, a mít přehled? Dostávej upozornění o nejžhavějších zprávách na Refresheru.

(Příklady: Hořel Notre Dame, Zemřel Mac Miller, Trailer na Avengers)
(Příklady: Sagan skončil první, Nový zákon s vlivem na moderní lidi, Dnes nás čeká zatmění slunce)
Pokud chceš, abychom ti poslali téměř všechny novinky, vyber tuto možnost.