Se socioložkou a psychoterapeutkou Markétou Šetinovou o tom, jak se ve společnosti stavíme k single lidem, jaké stereotypizaci i diskriminaci čelí, o nereálných romantických ideálech i o symptomatičnosti věty „ne, nechodíme spolu, jsme jen přátelé“.
„Volný čas single člověka má v očích společnosti menší hodnotu než volný čas člověka, který žije v partnerství, manželství nebo má rodinu,“ popisuje v rozhovoru pro Refresher psychoterapeutka a socioložka Markéta Šetinová, která na Univerzitě Karlově vyučuje předmět sociologie lásky a vztahů.
Jaké narativy si ve společnosti vyprávíme o single lidech?
Nejčastější narativ je ten, že být single je horší než být ve vztahu nebo v manželství. Dále se se single životem pojí různé stereotypy. Zaprvé, že být single je selhání, že se člověku nepovedlo navázat vztah, který ale velmi chtěl. A zadruhé existuje stereotypní představa o tom, kdo single člověk je. Že je buď zoufalý, anebo naopak sobecký a dává na první místo kariéru.
Single lidé mají tak během konverzací s ostatními lidmi často pocit, že musí obhajovat, že jsou spokojení. Že je možné žít single život a mít radost ze života. Cítit naplnění. Setkávají se s nepochopením, že by to tak skutečně mohlo být, nebo jim to lidé dokonce nevěří. Společnost často vnímá to, v čem single lidi hledají naplnění, třeba jejich práci nebo nějaké osobní projekty, jako kompenzaci toho, že se jim nepovedlo najít vztah nebo založit rodinu. Nevnímají to jako jejich dobrovolnou volbu.
Tyto stereotypy se často pojí s lidmi v produktivním věku. Velké množství jednočlenných domácností ale tvoří senioři a seniorky a mezi single lidmi je i velké procento mladých lidí, kolem 20 let. Single lidé nejsou homogenní skupina.
Stigmatizace single lidí se tedy odvíjí i od jejich věku?
Ano. Životní perioda, kdy jsme single, se do nějaké míry stává v podstatě vývojovou fází. Pojmenovává to psycholog Jeffrey Jensen Arnett, který mluví o vynořující se dospělosti (emerging adulthood, pozn. red.), tedy období kolem dvaceti let, se kterým je single život spojený. Je to životní období, kdy se hledáme, zkoušíme nové věci, zaměřujeme se na studium, na zábavu. V tomto období není vztahovost prioritizovaná.
Slyšíme to kolem sebe. Dvacetiletým lidem často neříkáme, aby si rychle našli muže či ženu a rychle se sezdali. Naopak, radíme jim, aby si toto období užili, aby se moc nevázali, aby se soustředili na studium nebo cestování. V tomto období single život neproblematizujeme. Což je změna oproti předchozím generacím, kdy to tak nebylo a kolem dvaceti let se lidé už často brali a zakládali rodinu. To teď odkládáme, čímž se vynořilo několik let, možná i celá dekáda, kdy je single život mnohem častější a nedochází k jeho problematizaci.
To se ovšem mění s rostoucím věkem. Čím je člověk starší, tím častěji s ním jeho okolí začíná otevírat téma partnerského vztahu a mezi třicítkou, čtyřicítkou a pětačtyřicítkou už začíná ta výše popsaná stereotypizace.
Jak se do stigmatizace promítají genderové stereotypy?
Být single je náročnější pro ženy. S tím „být žena“ je stále velmi spjatá představa rodiny, proto mají lidé větší problém akceptovat single život u žen.
S tím asi souvisí i nelichotivé slovní spojení „stará panna“, že?
Ano, na tom je to hezky vidět. Spojení „stará panna“ je velmi stigmatizující, oproti tomu „starý mládenec“ zní mnohem honosněji, ačkoli to taktéž není zcela lichotka.
