Filmový queer festival Mezipatra letos přivezl do Česka mimo jiné blok krátkých ukrajinských queer filmů. Promítání se zúčastnili tvůrci a tvůrkyně. Do Prahy přijeli s díkem i důležitým vzkazem.
Queer filmový festival Mezipatra letos přivezl do Česka blok čtyř krátkých filmů z válkou zmítané Ukrajiny. Diváci se tak mohli na konflikt podívat prizmatem queer lidí. „Queer lidé v tomto konfliktu vedou dvě války,“ říká jeden*jedna z hlavních hrdinů*hrdinek dokumentu Ukrainian Queer Fighters for Freedom.
V bloku filmů měli diváci a divačky možnost zhlédnout čtyři krátké filmy. Dva z nich byly natočeny po letošní vojenské invazi a dva před ní. Dle ukrajinského dramaturga Bohdana Zhuka ale válku reflektují všechny.
„Válka začala v roce 2014 okupací Krymu, takže filmaři a umělci válku a klima, které s ruskou invazí souvisí, ve svých dílech reflektovali posledních osm let. Po okupaci jsme se první měsíc všichni začali vypořádávat s novou realitou a potom už se i ta začala v umělecké tvorbě a filmech reflektovat. Od spousty filmařů jsem však slyšel, že nejsou schopni cokoliv dělat nebo že se cítí zbytečně,“ uvedl Zhuk, který pro Mezipatra filmy vybral.
Pride není ve vaší zemi dostupný
Jako první ze čtyř bloků filmů se promítal tříminutový spot Pride není ve vaší zemi dostupný od režiséra Yurye Dvizhona. Film ve třech krátkých minutách silně ukazuje, jak se život queer Ukrajinců ze dne na den proměnil. „Jednadvacátého jsem musel odjet z Kyjeva domů, kde jsem strávil dva měsíce. Potom jsem ale viděl, že musím něco dělat, a našel jsem LGBTQ seznamku Taimi, která mi pomohla vytvořit tento film,“ říká Dvizhona.
V krátkém filmu je za doprovodu taneční hudby význačné pro queer kulturu několik krátkých monologů, které popisují příběhy svých vypravěčů, a to jak se jim po invazi změnil život. „Vyrábět Molotovy není o nic těžší než míchat drinky v baru. Před rokem bych tomu nevěřila. Změnila jsem práci, abych pomohla ukončit válku rychleji,“ říká například jedna z hlavních postav filmu.
Název filmu odkazuje na událost z loňského roku, kterou poprvé uspořádala organizace UKRAINEPRIDE. Cílem performance, jež byla zároveň ravem před kanceláří prezidenta, bylo upozornit veřejnost na bezpečnost LGBTQ lidí, nedostatečné vyšetřování zločinů radikálních skupin proti komunitě a také na kyjevskou elektronickou scénu. Akce s názvem Reyvakh Pride se měla stát každoroční události. Válka však vše změnila a letošní Reyvakh Pride se stal doslova „nedostupným“. Všichni účastníci akce nyní aktivně brání Ukrajinu ve válce proti Rusku.
Tento fakt dle Bohdana Zhuka napomohl klimatu a přijímání LGBTQ Ukrajinců většinovou ukrajinskou společností. „Dříve nám bylo často vyčítáno, že když můžeme pochodovat po městech během pridu, tak můžeme také pochodovat na frontě. Když jsme se potom letos na jaře sebrali a šli se zbraní v ruce opravdu pochodovat a bránit naši zemi, spoustě lidí to na LGBTQ lidi změnilo pohled a společnost začala být mnohem vlídnější,“ popisuje Zhuk.
Zároveň jedním dechem dodává, že LGBTQ lidé jsou ve válce zároveň mnohem větším trnem oku Ruska než cis a hetero Ukrajinci a Ukrajinky. „Po ruské okupaci jsme byli o to více nuceni bojovat za naše vlastní přežití. Uvědomujeme si, že pokud by Rusko vyhrálo, nikdo z nás queer lidí by nebyl na živu. Naše problémy tak byly redukovány na jeden a ten nejzákladnější – přežít,“ říká Zhuk.
Dle Zhuka je válka s Ruskem, které queer lidi vykresluje jako nepřítele, s nimiž je potřeba se vypořádat, o to složitější. Především potom LGBTQ lidé v okupovaných oblastech jsou v mnohem větším riziku. Na to reagují například organizace, které vytvořily úkryty speciálně pro queer Ukrajinky a Ukrajince. Po okupaci začala být ukrajinská společnost ke queer lidem vlídnější, především také díky zásluhám organizace LGBTQ Military, která sdružuje queer vojáky a dává jim prostor pro bezpečný outing. Pro mnoho Ukrajinců a Ukrajinek je strach z vyoutování stále velice přítomný. Na něj reaguje druhý promítaný film s názvem Portréty smutku od režiséra Vitalije Kikota.
Portréty smutku
Film představuje příběh tří obyvatel ukrajinského městečka, kteří pracují v malém supermarketu: Paša a Grygorij dělají ochranku, Angelika je pokladní. Paša sice žije s Angelikou, ale jsou na pokraji rozchodu. Žárlí na ni i na svého nejlepšího přítele Grygorije, se kterým Angelika schválně pracuje na nočních směnách. Následně události naberou velmi dramatický spád. Paša najde na šňůře na zahradě Grygorije Angeličiny šaty, které svému kamarádovi, s nímž si tak ráda bere noční směny, půjčila do gay baru předchozí večer.
Grygorij v konfrontaci s Pašou, který se dožaduje vysvětlení, proč visí šaty jeho přítelkyně na zahradě jeho nejlepšího přítele, potom raději „přizná“ mileneckou aféru s Angelikou, než aby se vyoutoval. „Ten film by měl být připomínkou toho, abychom nebyli tak blbí jako Paša a tak zbabělí jako Grygorij,“ řekl po promítání režisér Vitalij Kikot.
Mé jméno je Michele
Po něm si převzala slovo Olena Sijatovska, jež natočila film Mé jméno je Michele. Její snímek pojednává o dvacetileté trans dívce, která žije v Kyjevě a sní o tom, že se stane modelkou. Právě navštěvuje svou rodnou vesnici na západní Ukrajině, aby se setkala se svými příbuznými a přáteli, kteří jako první přijali její identitu.
Když se ohlíží zpátky na svůj život a na rozpolcenost mezi sny a realitou, pochopí, že její pravou touhou je stát se matkou. „Začala jsem film připravovat před dvěma lety v umělecké residenci Kyjev Pride. Když jsem uvažovala o námětu, tak jsem náhodou potkala svoji hlavní protagonistku Michele a byla jsem jejím příběhem úplně uchvácená. Snažila jsem se najít způsob, jak bych ji mohla podpořit, a rozhodla jsem se, že její příběh odvyprávím,“ říká Sijatovska.
Ukrajinští queer bojovníci za svobodu
Posledním vysílaným snímkem byl černobílý dokumentární film Ukrajinští queer bojovníci za svobodu, který zaznamenával rozhovory s queer lidmi v ukrajinské armádě. V dokumentu mluví o prvních momentech, kdy se o ozbrojené invazi dozvěděli, a následně o tom, jak učinili rozhodnutí vstoupit do armády.
„Pro mě nebylo těžké najít lidi, se kterými bych mohla v dokumentu mluvit, protože jsem sama queer aktivistka, takže znám opravdu hodně queer lidí. Co ale bylo opravdu těžké, bylo jít a nahrát všechny tyto příběhy. Emocionálně to bylo zničující. Stále se na ten film nemůžu dívat, protože je to příliš bolestivé, proto jsem také nyní ze sálu odešla,“ říká režisérka dokumentu Anželika Ustymenko.
„Přesně si pamatuji, jak jsem se toho 24. března cítila,“ začíná svoje vyprávění jeden*a z hlavních protagonistů*ek. Jméno kvůli bezpečnosti dokument nesděluje a v případě této osoby není přes kuklu vidět ani do tváře. Vše, co se o ní či o něm dozvídáme, je, že ji nebo jej společnost vnímá jako ženu.
„Cítila jsem se tak hrozně, protože jsem si uvědomila, že se to děje zas. V roce 2014 jsem musela kvůli Rusům odejít z domova a nyní se to děje zas. Dřív jsem ale nebyla plnoletá a nemohla o tom rozhodovat. Teď jsem věděla, že do Polska, Dněpru ani Lvova nepůjdu. Uvědomila jsem si, že nemám jinou možnost než vzít do ruky zbraň a jít bránit svůj domov,“ uvádí protagonista*ka dokumentu.
Zároveň uvádí, že queer lidé v této válce vedou dva boje, a potvrzuje slova Zhuka o tom, že problémy queer lidí s válkou nikam nezmizely, jen se k nim přidaly další. „Zároveň musím říct, že je to lepší. Vždycky, když se sejdu na cígu s chlapama, kterým je kolem 40 nebo 50, a začnu jim vyprávět o genderové teorii a oni mi na to řeknou ‚no jo, vlastně máš asi pravdu‘, je to takové jedno malé vítězství,“ dodává.
Všichni režiséři a režisérky, kteří se sešli na Mezipatrech po promítání, poděkovali za všechno, co svět pro Ukrajince dělá, a požádali, aby ve svém úsilí nepolevoval. „Děkuju, že jste přišli, že jste se podívali na naše filmy, a milujte se,“ zakončil blok filmů režisér Vitalij Kikot.
