Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Martin Laurello dokázal svoji hlavu otočit o 180 stupňů. Rozhodl se toho využít a přidal se do tzv. freak show.
V rámci naší článkové série přinášíme další příběh. Tentokrát se podíváme na život Martina Laurella, kterému se přezdívalo „lidská sova“. Mladý muž původem z Německa dokázal otočit svou hlavu o 180 stupňů. Rozhodl se na tom vydělat, opustil svou rodnou zemi, odjel za lepším životem do Spojených států a získal angažmá v populární freak show. Jenže ani peníze mu nepřinesly štěstí, lásku a spokojený život.
Martin Joe Laurello se narodil v roce 1885 v Norimberku v Německu. Vypadal jako každé jiné dítě a zpočátku nic nenapovídalo tomu, že by měl být v něčem „odlišný“. Postupem času ale odhalil svůj unikátní trik. Zjistil, že dokáže otočit hlavou do stran více než ostatní lidé, a tak na svém umu začal pracovat. Roky trénoval, radoval se z každého nového centimetru, snažil se hlavou otočit co možná nejvíce, až svůj trik zdokonalil tak, že hlavou otočil o 180 stupňů.
Někteří tento talent považovali za kletbu, ale Martin Laurello se z něj rozhodl vytěžit maximum. Zjistil, že za oceánem je tento trik velmi žádaný, a tak se v roce 1921 odstěhoval do Spojených států, kde si změnil jméno na Martin Emmerling. Stal se tak jedním z mnoha Evropanů, kteří opouštěli své rodné země a do Spojených států odjížděli za lepšími podmínkami, slávou a bohatstvím.
„Lidská sova“ za velkou louží
Po příjezdu do Spojených států si našel angažmá v cirkusové show Dreamland na Coney Islandu. Onen přímořský zábavní park lákal tisíce diváků denně. Nejvíce se mu začalo dařit poté, co v průběhu show přišel o ruku krotitel lvů Jack Bonavita. Martin Laurello si v Dreamlandu udělal jméno. O jeho schopnosti se začalo mluvit a spousta lidí byla zvědavá na to, jak „lidská sova“ pije pivo s úplně otočenou hlavou, vtipkuje a baví se s ostatními lidmi.
To všechno Martin Laurello zvládl, ale když měl hlavu otočenou o 180 stupňů, nebyl schopen kouřit a nemohl dýchat. Sice tak existují fotografie zachycující Martina s cigaretou v ústech, ale potáhnout si z ní nikdy nemohl. Publikum jej zbožňovalo. Jeho show Bobby The Boy With Revolving Head (Bobby, chlapec s otočenou hlavou, pozn. redakce) sklízela úspěch.
Postupem času začalo být muži s ohebnou hlavou v Dreamlandu těsno, a tak se přidal k cirkusům Ringling Bros. a Barnum & Bailey. S nimi cestoval po celých Spojených státech. Jeho stopy vedly do Hubertova muzea v New Yorku, kde spolupracoval s nejznámějšími jmény tzv. freak show. Na pódiu stanul po boku polykače mečů Alexe Lintona, siláka Charlieho Feltona nebo Roye Hecklerema, který velel vycvičené skupině blech.
Když už měl Martin Leurello plné zuby cestování, ve 30. letech 20. století se usadil v Ripley's Believe It or Not! Odditorium, které jej inzerovalo jako „jediného chlapce světa, který umí chodit rovně dopředu a dívat se dozadu“.
Problémy v osobním životě
Zatímco Laurello cestoval napříč Spojenými státy a diváky a divačky naplňoval údivem i radostí, v osobním životě čelil mnoha problémům. Jeho první ženou byla Laura Precht, s níž zplodil syna Alexandra. Manželství ale dlouho nevydrželo, partneři se rozvedli a vystavovaný muž hledal novou lásku.
Jen o pár měsíců později se seznámil se svou druhou ženou, Emilií Wittl. S ní měl dva syny, ale ani tentokrát nebyl spokojen. Od rodiny odešel. Jenže Emilie si takové chování nenechala líbit a podala formální stížnost na policii. Ta Martina Laurella zatkla za to, že opustil nezaopatřené dítě a ženu, a to 30. dubna 1931, přímo během představení.
„Stál na pódiu zády k davu a díval se přímo do publika. Mrknul na publikum i na dva policisty. Ti mu mrknutí oplatili a pak ho zatkli. Propuštěn byl až po zaplacení kauce 500 dolarů,“napsal tehdy deník The New York Times.
Údajně sympatizoval s nacisty
To ostatně nebylo poprvé ani naposledy, co byl Martin Laurello z něčeho obviněn. Mnozí jeho kolegové a kolegyně si jej pamatují především jako sympatizanta s nacisty, který odmítá americkou vlajku. Když se v roce 1938 objevil na obálce časopisu Adolf Hitler, Martin údajně nabyl pocitu, že právě on postaví Německo opět na nohy, a stal se jeho velkým podporovatelem.
„Byl to nacista. A neměl rád americkou vlajku,“ vzpomínala na Laurella jeho bývalá kolegyně Percilla Bejano.
Zdroj: Flickr/Leondra Lai/volně k použití
Zemřel sám
Po nepříjemných událostech se Martin Laurello stáhl ze scény. Mnoho informací o tom, co dělal pár let před smrtí, neexistuje. Co však víme je, že replika Martinovy otáčecí hlavy zdobila mezi lety 1939 až 1940 newyorské Times Square a objevila se také na Světové výstavě v New Yorku.
Jeho poslední vystoupení se uskutečnilo v roce 1952, tedy jen tři roky předtím, než zemřel na infarkt.
Martin Laurello se navždy zapsal do historie. Někteří tvrdili, že si musel „vykloubit několik obratlů“, aby mohl plně otáčet hlavou, a jiní zase říkali, že se narodil s „pokřivenou páteří“. Nedostatek rentgenových snímků ohebného muže nakonec nechal tuto záhadu navždy otevřenou.
Freak show jako výstava biologických rarit
Freak show jsou výstavy biologických rarit. Populární byly především v 19. století. Typickými vystupujícími byli fyzicky neobvyklí lidé, kteří byli kupříkladu příliš velcí, malí, žili s mimořádnými nemocemi, intersexuálními variacemi nebo šokovali publikum jakýmkoli jiným způsobem (byli třeba hodně potetovaní nebo měli větší množství piercingů).
S lidmi, kteří jakýmkoli způsobem vybočovali z „normálu“, se zacházelo jako s objekty zábavy už od středověku. Jeden z prvních případů byl zaznamenán na dvoře Karla I., kde byli vystavováni srostlí bratři Lazarus a Joannes Baptista Colloredo. Lazarus sice vypadal normálně, ale z hrudi mu vyselo nedovyvinuté tělo jeho bratra. Podobné lidské jinakosti pak bylo možné vidět také v 18. století v Anglii nebo v Irsku.
Největší boom freak show zažívaly v 19. století, a to jak ve Spojených státech, tak i v Evropě. Po celém světě se pořádaly výstavy lidí žijících s fyzickými, duševními i behaviorálními raritami a zvídaví diváci za ně platili nemalé peníze. Tehdy totiž došlo k posunu v americké popkultuře, kdy lidé pochopili, že jejich život není pouze o práci, a volnočasové aktivity začali vnímat jako něco nezbytného a prospěšného. S oblibou se chodili bavit do zábavních parků či cirkusů, jejichž součástí byly i ony zmiňované freak show.
Vystavovány byly osoby s mikrocefalií, různé rasy, které běloši neznali, nebo achondroplastičtí trpaslíci, lidé bez končetin a mnoho dalších. Kultura freak show tak normalizovala specifický způsob uvažování o pohlaví, rase, sexuální odchylce, etnicitě nebo postižení. Autenticitu vystavovaných osob navíc potvrzovali lékaři, kteří mnohdy lékaři ani nebyli, ale dodávali punc autenticity. Používali lékařské termíny, kterým nikdo nerozuměl, a fungovalo to.
Existovaly čtyři způsoby fungování tzv. freak show. Prvním z nich byla přednáška, kdy před publikum přicházel showman a řídil prezentaci lidí, kteří postupně předcházeli před diváky a dávali na obdiv svou odchylku. Druhým způsobem byla tištěná reklama, kdy si lidé mohli zakoupit dlouhé letáky či brožury, ve kterých byli tito lidé vyobrazeni. Třetím způsobem byla celá show. Vystavovaní lidé se převlékali do různých kostýmů, měli nacvičené choreografie a kladli důraz na věci, jež byly považovány za nenormální. Poslední propagací freak show pak byly sběratelské kresby nebo fotografie, na nichž byli zachyceni všichni lidé, kteří vystupovali na jevišti.
Popularita freak show začala klesat v prvním desetiletí dvacátého století. Ačkoli původně věda podporovala vznik a legitimizaci těchto cirkusů, s postupem času se na lidské abnormality přestalo pohlížet jako na něco neobvyklého a všichni lidé, ať už byli, jací byli, začali být respektováni. S postupem medicíny navíc bylo možné mnoho těchto odlišností odůvodnit a freak show již pro diváky nebyly tak tajemné a přitažlivost exponátů klesala.
