Někdo nás zklamal, někdo překvapil, někdo si udržel svůj standard. České rapové hudby bylo každopádně v minulém roce opravdu dost, takže jsme měli z čeho vybírat.
Že těch desek v minulém roce opravdu nebylo málo, co? Na nedostatek hudby jsme si nemohli stěžovat – ucelené rapové projekty vydávali jak největší tuzemští interpreti, tak rappeři momentálně okupující hranici undergroundu. Proto chvíli trvalo dát si minulý turbulentní rok dohromady, ale práce je hotova.
Rádi bychom ti představili, ostatně jako každý rok, podle nás 10 nejlepších českých rapových alb uplynulého roku. Náš žebříček tvoří výhradně projekty, o nichž se hovoří jako o hotových albech, proto zde mixtapy a EPčka nenajdeš. Ke každému z nich jsme napsali zdůvodnění, proč se umístilo v první desítce a jaké z něj máme pocity.
10. Anki – No More Drama
Ještě v červnu nebylo jisté, jestli se druhé sólové album Ankiho uchytí. Rozebírali jsme ho v rámci našeho seriálu Fresh Rap poměrně detailně, bylo nám jasné, že je to opravdu povedená deska, že se ale nakonec zařadí po boku desítky nejlepších desek roku, jsme ještě tehdy netušili.
Album potřebovalo čas. Tedy ne samo o sobě, ale my jsme potřebovali s ním strávit trochu víc času. Poté jsme dokázali opravdu ocenit, co se v něm skrývá. Ano, projekt člena Die Mannschaft není nejkvalitněji zpracovaný, nemá parametry světového alba, a ne, nevadí to. Nutno podotknout, že kdyby náhodou měl, možná by právě ztratil to, co jej dělá tak dobrým.
Deska má jen 10 stop a 20 minut, přesto dokáže svým výrazem říct mnoho. V červnu jsme k ní napsali: „Když si člověk desku poslechne, zaleje ho zvláštní uplifting pocit, který velice rázně naředí real bars. Možná je to proto, že se jedná o texty, které se tě nesnaží hned nastartovat, extrémně přemotivovat a vyhypovat, ale spíše mluví o rodině, soukromí a surové realitě. ‚Extrovertní rap‘ tu úplně nenajdeš.“ Za tím si musíme stát.
V rapu jde především o to, nefabulovat, pokud nejde o stylizaci. Rap o normálním životě je vzácný, každý si něco přibarví. Ale Tran nemusí. Rap je jeho koníček, věnuje mu svůj drahocenný volný čas a pak to tak taky vypadá. Potom napíše album, které je nominováno na Ceny Vinyla. Dobrá práce!
9. Yzomandias a Nik Tendo – Kruhy & Vlny
Popularita se nedá ignorovat, proto tu máme album vedoucí dvojice rapového labelu Milion+. Oba, tedy Yzomandias i Nik Tendo, se minulý rok umístili v naší desítce. Na co sáhnou, se obvykle promění ve zlato. Vezměme si takové EP Melanž, ve kterém najdeme track Rolls – to je opravdu to nejlepší, co se dá u nás sehnat. Deska měla být demolice. Jenže nebyla.
Deváté místo v žebříčku je obrovským zklamáním pro někoho, kdo sportovním žargonem nebere nic jiného než bednu. Mysleli jsme si, že celkově půjde o neotřelou a důvěrnou věc, na což jistým způsobem odkazoval i natočený dokument Láska & Bolest věnovaný jejich nedávnému rozkolu. Až na stejnojmenný track se to ale vlastně nestalo.
Možná méně viditelný, ale prakticky stejný problém, jako měl s letošním releasem i Ca$hanova Bulhar, je v Kruzích a Vlnách. A totiž, že 16 tracků a přes 50 minut hudby jsou plné generických, monotematických, maximálně mainstreamových textů o tom, co jsme slyšeli milionkrát. Od jedniček na scéně čekáme inovaci a svěží věci častěji.
To, že to stačí fanouškovské základně, je věc druhá. Yzomandias, Nik Tendo a celý label Milion+ vědí, co dělají a co lidé mají rádi. Ale kdo ví, co bude. Nejspíš nikdo po releasu loňského Romea třeba nečekal, že vyvstane tolik negativních ohlasů na letošní Bulharovu desku.
8. Blako – Bloom
Z nějaké té nízké tisícovky poslechů na Spotify na 100 tisíc posluchačů měsíčně za 24 měsíců. Tento rapper přesně ví, co chce. V prosinci 2020 nám bylo jasné, že s albem Roaming přichází nová doba. „V Blaka věříme. Věříme, že jeho hudba má budoucnost nejen v Česku, ale také na Slovensku nebo v Rusku, jelikož mu nedělá problém prosvištět azbuku i za mikrofonem,“ napsali jsme. Do Ruska se dnes asi nikdo nežene, cesta do Evropy je však Blakovi otevřená.
Rapper si krásně a nenásilně proplul mezi největší jména, aniž by kolem sebe musel dělat obrovský rozruch. Letošní štírek se objevil na většině důležitých mainstreamových i undergroundovějších desek roku 2022 a nikde nezklamal. Mluví za něj hudba, což je v dnešní době strašně vzácné. A o to cennější.
Bloom je propagací moderního zvuku. Své know-how dokázal přetavit ve spolupráce se spoustou velkých a zajímavých hostů na albu. Co je však na tom všem nejlepší, je fakt, že si to všechno vypracoval sám bez nějakých velkých dramat. Není to trap, ten má pouze v hudbě. V doprovodu vysokého hlasu s výraznými efekty, skrze něž oslavuje hustle a líže si rány, utváří příjemný vibe.
Ti, kdo rap poslouchají déle, vědí, že Blako navíc nemusí žádné rapové skilly dokazovat. Deska je ale obsahuje. Kromě toho ale obsahuje i spoustu plevelných obratů a klišé. Osmé místo, jakožto strop našeho žebříčku pro Bloom, je také z toho důvodu, že deska má pouhých 13 stop, ale již v polovině se stane trochu monotónní.
7. PTK – TRAPPIN LONELY
Pořád independent, pořád rap, zůstal true a taktéž svůj. Nebudeme lhát, na začátku se veškerý hype kolem PTK zdál jen jako součást virality jeho klubových songů, která dříve nebo později, stejně jako jeho kariéra, upadne. Nestalo se tak. Zanechal za sebou nesmazatelnou stopu, jež pokračuje dál deskou TRAPPIN LONELY.
Z textů na desce má člověk trochu pocit, že poslouchá introvertního chuligána, který vychází ven jen kvůli show. Jinak by to nedělal. Má totiž jasně určené priority, které nejsou „rapově obyčejné“.
Jasně, slyšíme hodně o makání a penězích, důvod je však jiný – třeba v tracku ZNÁTE TY DNY se nesnaží posluchače ponižovat (já mám všechno a ty nemáš nic), ale spíše motivovat. Varuje před „pásem, který zabíjí swag“, mluví o tom, že to nebylo jednoduché a že to, co dělá, je pro dobro rodiny. I když je to stále zčásti „osamělý g shit“.
Své názory vhodně doplnil díky svým dobrým vztahům o již probíranou dvojici z Milion+ Nik Tenda s Yzomandiasem. Baby a Benzo je jasný hit, Tendo zase předvedl velmi dobrý výkon. I přes krátkou stopáž uznáváme, že z poslechu vyplynula povedeně trapově, až „gangstarapově“ strávená půlhodinka. Skvěle zachycené momentum a postupná práce se prostě vyplácí.
6. Robin Zoot – Make Sudety Great Again
Ústecký kraj je zemí zaslíbenou alespoň pro Robina Zoota, dalšího člena Milion+, který letos vydal album. Vylepšený slogan, vypůjčený z prezidentské kampaně Donalda Trumpa, je nyní využit k lepšímu účelu, než byl jeho originální předchůdce, kterým je dostat zpátky na mapu opomíjený severozápad Čech. My si myslíme, že se mu to alespoň v rapovém kontextu povedlo již minulý rok.
Platina sem, platina tam. Zoot ušel velký kus cesty a nemusí nikomu nic dokazovat. Robby Trouble nám přinesl striktní rap na striktních instrumentálech s dlouhou stopáží a flow, která nenudí. Make Sudety Great Again přichází s tím samým v bledě modrém. A i když jsou opakující se témata v textech do uší bijící, musíme se ptát, jak moc velký problém to je.
Zoot si je toho vědom, dokonce to sám zmiňuje. Jenže co se dá dělat, když ta jeho zpověď je reálná. Zmiňuje, že o tom, jak žije, rapovat nepřestane. A dokud to bude opravdu zábavné, nemáme proti tomu co říct. Robin Zoot se totiž, na rozdíl od svých dalších kolegů v labelu, nebojí v rámci svého jasně vymezeného žánrového pojetí experimentovat na maximum. S hlasem i s flow.
Jako lokální rapový mecenáš podporuje místní mladé hlasy, klipy zasazuje do své domoviny. Vždyť ono to vypadá, že se jedná o správně domov reprezentující album, až nám srdce zaplesalo.
5. 58G – CITY PARK
Málokdo má takový posun a k němu evidentní výsledky jako jihlavská drill skvadra 58G. Doktor601, Humla a TK27 se během tří let dostali na dohled hudebním cenám, nejlepším rapperům v zemi a nejlepším možnostem. Do třetice také přišli s albem, jež jen potvrzuje umocnění vlivu ostrovní muziky na domácí mainstream.
CITY PARK nepřichází zrovna s nějakou velkou tematickou změnou oproti 58 tape vol 1. a 2. Kvalitativně jistě rozdíl vidět je. Ani jeden z členů skupiny se nezpronevěřuje tomu, co má opravdu rád, což je věrná a osobitá replika UK soundu. To kvitujeme. Zamyslíme-li se však nad situací, ve které se momentálně těleso nachází, těžko se nám hledá cesta, kterou by se to dalo poslat ještě výš.
Samozřejmě se něco dělat dá – prohloubit storytelling, zaníceně pracovat na technické kvalitě tracků, kterou však obyčejný posluchač stejně neocení, naskočit na jiný trend nebo chtít dosáhnout opravdu velkého ocenění. Hudebně to ale může být složitější. Když si člověk najde pohodlnou pozici, hůře se z ní vystupuje. Proto se těšíme na příští rok a projekt, který bude znít zase trochu jinak.
4. Sergei Barracuda – Finesa
Zato ostravský Sergei Barracuda je opravdový zvukový chameleon. Slyšeli jsme ho ve spoustě podobách a od té doby, co se mu uvolnila křídla odchodem z labelu Azurit Kingdom, si létá volně a všude. Hraje ve filmu, dělá porotce v talentové soutěži a do toho stíhá točit klipy, spolupráce a desky. Poslední, Finesa, se vážně povedla.
Kdyby byl americký trapový sound plastelína, Sergei B. z ní vytvaruje prakticky cokoliv. Nepotřebuje na to nic víc než jen texty, které nepostrádají intelekt, chytré využití hlasového potenciálu a potenciálu zvukových efektů. Zahalí nás nostalgickým závojem reality s gangsterským nádechem, vyzná nám lásku a pak nás zastřelí.
Pokud má projekt nějakou slabinu, vidíme ji v opravdu malém počtu písní. Co mu naopak sluší, je snaha o akustický efekt instrumentálů, který k náladě a vibu sedí. Povedl se taktéž mix hostů s osvědčenými dvojicemi (Pil C nebo Mishala).
Sergei ve svém posledním projektu vsadil na silnou jistotu, kterou smíchal s ne úplně tradičním doprovodem. Výsledkem je umístění v TOP 5, což je v letošní konkurenci opravdu více než přijatelné.
3. REDZED – NOISE AT THE FUNERAL
Nejúspěšnější hudebník z Česka vydal na Spotify také desku. REDZED je ve svém rapovém sdělení konzistentní a vzhledem k tomu, že své anglické texty věnuje primárně fanouškovské základně za mořem, jeho poslechovost a zisky z hudby ze streamovacích služeb jsou s ostatními v žebříčku neporovnatelné. S každou novou deskou je to zřejmější.
Anglická fan base s sebou nese i malý neduh, který zejména v začátcích tkvěl v tom, že se mu v Česku nevěnovalo dostatek (minimálně mediálního) prostoru. Dnes už je to však lepší. Musí. Ne každý český interpret má přes 1 555 000 posluchačů měsíčně.
Tisíckrát omílaná témata tu ale řešit nechceme. Pojďme si něco říct o letos vydané placce NOISE AT THE FUNERAL. Co jsme dostali? Takže jednoduše – veskrze boombap bicí, rockový riff a v něm zlo, nenávist a „pohřby“, které se tematicky více hodí do metalové muziky, se snoubily s elektronikou, texty o respektu a klasickými rapovými tématy. Nic, co bychom od něj neslyšeli dříve.
Proč je tedy deska na třetím místě? Znovu jednoduše proto, že je to v rámci Česka stále originální a neotřelá věc, která nabourává trapový stereotyp mainstreamu, má vlastní charakter a nerezaví. Každý z nás se občas chce vyblbnout, vykřičet, něco rozbít a setřepat ze sebe negativní energii, k čemuž se třináctistopý projekt paradoxně hodí.
To samo o sobě přirozeně nestačí. Rapový Ozzy Osbourne k tomu rozšiřuje obzory, otevírá dveře dalším podobně smýšlejícím umělcům s tím, že to tzv. jde, že se s takovou hudbou dá uspět a že nemusí nutně skákat do povrchové hudební šedi, kde pravděpodobně zapadnou. Je třeba ocenit, jak nás ve světě svědomitě a konzistentně reprezentuje.
2. Hasan – Album, co mi změnilo život
Svou pozici Milion+ neztrácí, druhé místo z loňska mu zůstalo. Dosáhl na něj ale někdo další. Yzomandiase zastoupil Hasan, který se do toho letos pustil s maximální vervou a pílí. Album, co mi změnilo život i jeho deluxe verze Další rozměr jsou moderní rapovou hudbou nejvyšší kvality. Její výraz je sice podobný Yzomandiasovi či například Nik Tendovi, což není divu, když se na ní podíleli, jenže oproti jejich projektům dává větší smysl.
Máloco se totiž na albu s tajemnou aurou opakuje, což se o projektu výše zmíněných nedá říct. Odlišnost ve frázování, v hlase, ve stylu, ve vibu je tou špetkou pomyslného koření, které odděluje 95 od 100. V každém z projektů je vidět snaha o invenci.
A i když se v textech objevují klasické a dnes už ne úplně zábavné osnovy, které se více či méně vtlačí do drtivé většiny písní jeho labelu (self-made, j*bat policii, beru drogy alespoň dvakrát dokola), zůstává věrný své melancholii.
Dreamy zvuk, jenž je produkčně velmi povedený, taktéž není utahaný. A to ani ve chvíli, kdy se projekt natáhne o šest stop. Změnilo tedy album život i nám? Asi ne. Ale ubezpečilo nás v tom, že Hasan ovládá vše, co by správný umělec rapového žánru ovládat měl. Jeho versatilita obecně a to, do jaké míry ji kvalitativně dokáže udržet, jsou zajímavé – trap, drill, zpěv, pořádný rap ani popovější prvek mu problém nedělají.
1. Smack – Chimera Nekonečno
Pojďme to uzavřít. Neřekli jsme si to jen my, když jsme psali o posledním albu našeho žebříčku, ale i sám leader tuzemského grimu a UK soundu, strašnický Smack One, když letos ukončil sérii desek s titulem Chiméra. Podtitul Nekonečno uzavírá tři velmi úspěšné roky i s možná trochu nečekaným vyvrcholením.
Rok 2021 byl jeho. A zdá se, že rok 2022 bude prakticky také. Smack si přivlastnil loňské Ceny Anděl v kategorii Rap za třetí díl Chiméry, a aby toho nebylo málo, získal také cenu fanoušků. Nepochopená show v rámci předávání cen možná nedávala smysl lidem v sále, rapoví fanoušci každopádně vědí, proč je nynější jedničkou.
Nebylo to zadarmo a byla to dřina. Celou práci si fanoušci mohou nyní shrnout na Nekonečnu na dvou discích a 39 stopách, z nichž zhruba polovinu tvoří remixy největších hitů. Mezi nimi vede Další rok, za připomenutí ale stojí i Bad Man Song s Bulharem nebo Fighter s Dollarem Pryncem.
Naší jedničkou je zejména proto, že dokáže skloubit důležitá sdělení a inteligentní argumentaci se zábavou. I na té největší párty si můžeš poslechnout politický názor (Molotow), střetnut se s realitou žití (Legendary), zradou (Fam), ale i agitací na domácí českou scénu (Heavyweight) či čistou euforií (Winning). To všechno ve vkusném rytmickém sledu za sebou.
Proto vždy se zájmem čekáme, až šestatřicetiletý „otec českého grimu“ dropne něco nového. V poslední době se totiž jedná o oheň, jenž nejde uhasit.
