Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kliknutím na tlačítko tě přesměrujeme na news.refresher.cz
🎫 Vyhraj lístky na festivaly: Grape, Sziget, Pohoda, Lovestream a další letní festivaly
24. prosince 2022 6:00
Čas čtení 7:42
Ilona Hobzová

Adam Ondra: Horskou kozu bych přelezl. Doufám, že budu po padesátce jako Jarda Jágr

Adam Ondra: Horskou kozu bych přelezl. Doufám, že budu po padesátce jako Jarda Jágr
Zdroj: REFRESHER/Dávid Marcin
REFRESHER
Uložit Uložené

S fenomenálním sportovcem o posouvání hranic, důležitosti mentální síly při lezení i o tom, co si do svého sportu vzal od fyzioterapeuta primabalerín Národního divadla.

Řekne-li se sportovní lezení, asi málokomu se vybaví někdo jiný než Adam Ondra. Nedávno se dostal do kin dokument Posunout hranice mapující cestu největší lezecké ikony současnosti. Název filmu je více než výstižný. Ondra svými výkony posouvá hranice sportovního lezení i lidského těla. Naposledy to dokázal letos, když jako první přelezl Příklepový strop v propasti Macocha, nejvyšší, nejdelší a nejstrmější převis u nás.

Kdyby se měřily síly Adam Ondra versus horská koza, kdo by zvítězil?

I když horské kozy lezou opravdu dobře, minimálně do stupně pět až šest, tak si myslím, že bych snad kozu přelezl.

Úspěchů máte tolik, že bychom jejich vyjmenováváním zabrali celý rozhovor. Kterého si vy osobně ceníte nejvíc? Jde vybrat jediný?

To je pro mě jednoduchá odpověď – cesta Silence v norském Flatangeru, která má obtížnost 9c (Adam Ondra jako první přelezl novou nejtěžší cestu světa Silence v roce 2017, a zavedl tak nový stupeň obtížnosti, pozn. red.). Pro mě je hodnotnější než titul mistra světa. To sportovní lezení krátkých cest na skalách je to, čemu se věnuji asi nejvíc, a na této cestě jsem cítil, že jsem využil všechny triky, které jsem se za tu dlouhou kariéru naučil.

Adam Ondra během rozhovoru pro Refresher.
Adam Ondra během rozhovoru pro Refresher. Zdroj: REFRESHER/Dávid Marcin

Nedávno se dostal do kin dokument Posunout hranice. Název vychází z toho, že svými výkony posouváte hranice lidských možností. Zažíváte i momenty, kdy si říkáte, že už to posunout nejde?

Lezení má hrozně moc disciplín a já vím, že v rámci některých mám potenciál se ještě zlepšovat. Ale co se týče těch nejtěžších sportovních cest, jako byla třeba zmiňovaná Silence obtížnosti 9c, tam si myslím, že už žádnou nikdy nevylezu. To ale neznamená, že to není lidsky možné, nová generace to určitě někdy vyleze. Já osobně mám ještě motivaci vylézt několik dalších 9c, věřím, že na to ještě mám.

Je v lezení možné nějak vysledovat svůj tělesný limit? Třeba v hokeji bychom řekli, že může s věkem klesat výkonnost, ale Jaromíra Jágra vidíme na ledě v padesáti letech. Poleze ve stejném věku i Adam Ondra?

Doufám, že ano. Lezení je skvělé v tom, že to nejsou jen ty závody a neleze se jen po nejobtížnějších cestách. To, co jsem se naučil v krátkých sportovních cestách, můžu využít třeba v horských terénech. Nemyslím si, že polezu třeba na osmitisícovky, to mě neláká. Mluvím o nějakých nižších horách, kde to gró lezení je, že polezu s holýma rukama po čisté skále. Tam to není vyloženě o tom, jestli se ještě přitáhnu nebo nepřitáhnu na malíčku. Techniku lezení člověk nezapomene. I když moje úroveň bude v padesáti pravděpodobně nižší než teď, nebude snad moc rozdílná.

Cesty jsou náročné, technicky, fyzicky, a obsahují nejisté kroky. Když si člověk nevěří, doleze do určitého místa a tam přemýšlí, jestli a jak se vydat dál, jestli někam dát nebo nedat nohu, tak už neleze efektivně.

Jak velký podíl má na lezecké výkony mentální síla? Srovnatelný jako fyzické předpoklady?

To se těžko hodnotí, asi bych mezi to nedával poměrovou hodnotu. Při lezení záleží na mnoha různých faktorech a ideální je být co nejkomplexnější. Já třeba nejsem ten, který by byl nejsilnější, ale sílu, kterou mám, umím nejlépe použít. A mentální stránka, jestli v daný moment pod tlakem kiksnu, nebo ne, to je něco, co vlastně nepomáhá, ale může situaci výrazně zhoršit. Cesty jsou náročné, technicky, fyzicky, a obsahují kroky, které jsou nejisté. A když si člověk nevěří, doleze do určitého místa a tam zůstane a přemýšlí, jestli a jak se vydat dál, jestli někam dát nebo nedat nohu, tak už neleze efektivně. Pak je třeba vypnout a do toho rizika jít.

Když se na Vás lidé dívají při lezení, mají pocit, že oproti ostatním jsou některé Vaše pohyby dost specifické. Máte třeba nějaké opravdu své „tajné“ triky, které ostatní nemohou mít nebo nechtějí?

Jsou určité lezecké techniky, do určité míry je používá asi každý dobrý lezec. Třeba když vytočíte koleno do vnitřní strany, říká se tomu kozí noha. To na základní úrovni používá každý. Já to ale používám do úplného extrému, že koleno dávám nejníže, co to jde. A v takové pozici se už málokdo cítí svůj. To je třeba něco, co mi umožňuje si odpočinout v místě, kde jiní ne.

Adam Ondra
Zdroj: Petr Chodura/se svolením

Když lezete v přírodě, jak předem poznáte, že je to dostatečně bezpečné?

Většina cest v přírodě, které lezu, je jištěna nýty. To jsou vrtané skoby, představují certifikované jištění. Pak musíte věřit tomu člověku, který to navrtal, že to dal do pevné skály. To se ne vždycky dá určit. Když vidíte, že nýty nejsou staré, zrezlé, tak je můžete považovat za bezpečné. Ale třeba v Macoše to byla úplně jiná situace. Tam jsou nýty krátké, několik desítek let staré, tomu se stoprocentně důvěřovat nedalo. Ale říkáte si, že když nevydržel jeden, tak vydrží ten pod ním. Tak s tím nějak počítáte a říkáte si: No, jsem třicet metrů nad zemí, když jich pár rupne, tak to pořád na zem nebude.

Na druhou stranu, lézt třeba bez lana nějakou poměrně těžkou cestu, to je riziko, které už podstoupit nechci. Mnohokrát se mi stalo, že jsem spadl naprosto neočekávaně, třeba zrovna vinou ulomeného chytu. Dá se snížit riziko ulomení chytu tím, že se za něj tahá co nejméně, to se dá ale regulovat jen do určité míry. Bez lana je člověk vystavený určitému riziku pořád.

Zradilo vás někdy vybavení?

Mě ne. A obecně naprostá většina nehod, ke kterým dochází, je způsobena lidským faktorem.

Napadá mě, že když lezete, musí být ve skalních štěrbinách všelijaká zvířata jako pavouci, netopýři… setkáváte se s nimi, nebo je to jen moje přehnaná fantazie?

S pavouky se setkávám poměrně často, když lezu prvovýstupy, na kterých předtím nikdo nebyl. Těch se nebojím. Ale netopýři nejsou příjemní. Když je někde ve spáře schovaný netopýr a vy víte, že se v tom místě potřebujete chytnout, tak chvíli váháte.

Jste milovníkem adrenalinu nejen na skalách? Vyzkoušel byste třeba bungee jumping, seskok padákem nebo něco podobného?

Padákem jsem skákal a bylo tu super. Kdyby se naskytla příležitost, klidně bych si vyzkoušel i bungee jumping. Nemám na to moc čas. Adrenalin mám rád obecně, rád se řekněme bezpečně vybojím. V lezení už je to pro mě taková rutina, to objektivně bezpečné už mi adrenalin nezpůsobuje. Ale vědomě se velkému riziku vystavovat nechci.

Kdybyste nelezl, co byste pravděpodobně dělal? Dokázala by nějaká aktivita místo, které ve vašem životě zabírá lezení, vyplnit?

Vůbec nevím, co by to bylo. Nevím, kým a čím bych byl, kdybych nelezl. Lezení mě formovalo od malička.

Odjakživa jsme byli aktivní rodina, kromě lezení jsme jezdili na kole, v zimě na hory. Ale v sedmi letech jsem prohlásil, že chci lézt, a v podstatě jsem se všemi ostatními sporty skončil.

Když jste byl malý, bylo to u Vás jako ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny? Nebo Vás k lezení vedli oba rodiče?

Oba rodiče, maminka s tatínkem se při lezení dokonce poznali. Ale nebylo to u nás tak, že by to bez lezení vůbec nešlo. Třeba moje starší sestra dřív lezení zkoušela, ale nijak ji to neoslovilo. Zažrala se do toho mnohem později. Teď rodičům v legraci trochu zazlívá, proč ji k tomu v dětství víc nenutili. Odjakživa jsme byli aktivní rodina, kromě lezení jsme jezdili na kole, v zimě na hory. Ale v sedmi letech jsem prohlásil, že chci lézt, a v podstatě jsem se všemi ostatními sporty skončil.

Adam Ondra
Zdroj: Petr Chodura/se svolením

Letos se vám narodil syn. Povedete ho také k lezení, nebo vám bude stačit, když bude sportovat jinak?

Tak asi bychom byli zklamaní, kdyby nelezl (říká s nadsázkou, pozn. red.). Ale s manželkou víme, že ho do ničeho určitě nutit nechceme.

Je těžké od rodiny odjíždět, když jedete třeba někam do zahraničí?

Od té doby, co se Hugo narodil, tak jsem trénoval hlavně doma, v Norsku jsme pak byli společně celá rodina. Když už jsem byl na závodech sám, tak to bylo někde blízko, takže jsem až tolik od rodiny nebyl. Ale mám v hlavě, že hlavně teď, když je syn malý, se moc vzdalovat nechci. V rámci příští sezóny ani nebudu objíždět všechny závody Světového poháru, nepoletím do Asie nebo do Ameriky. Vyberu si několik závodů blízko, jeden z nich bude dokonce v Praze. A pro svůj vlastní trénink ani nemusím opouštět Brno.

Kdyby vám někdo dospělý řekl, že chce začít s lezením, co byste mu poradil? Jak a čím by měl začít člověk, který neleze od dětství?

Lezení je sport opravdu pro každého a člověk s ním může začít kdykoli. Myslím si, že když se do toho někdo pustí v dospělosti, je dobré začít pomalu a spíš lezením na laně. Je taky dobré myslet na to, že první roky se lezec zlepšuje hlavně technicky. Když začne příliš brzy trénovat na sílu, tělo nebude vůbec připravené na zdolávání těžších cest. Nejlepší je zkrátka dojít na nějakou umělou stěnu a nechat si vysvětlit základy. I když je podle mě lezení bezpečnější než řada jiných, mainstreamových sportů, fatální chyba může přijít vždycky.

Zmínil jste, že lezení není mainstreamový sport, ale v souvislosti s vašimi úspěchy jeho popularita určitě vzrostla. Vnímáte to také?

Nepochybně. Myslím si, že třeba dětské kroužky jsou na většině stěn přeplněné a nejsou volná místa, takže někde kvůli tomu dělají i talentové zkoušky.

Překonáváte cesty, které před vámi ještě nikdo nezvládl. Naposledy to byla Macocha v Moravském krasu. Máte kromě přípravy na olympijské hry v plánu i nějakou další podobnou cestu?

Rád bych se určitě vrátil do Norska dokončit Project Big (nová, mimořádně obtížná cesta ve skalní jeskyni v norském Flatangeru, kterou se Adam Ondra pokusil zdolat letos v září, pozn. red.), ale jinak se chci na následující dva roky zaměřit hlavně na olympiádu.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený Adam Ondra (@adam.ondra)

V Pekingu byla jediná sada medailí, v roce 2024 v Paříži se rozdělí na kombinaci boulderingu a obtížnosti a lezení na rychlost. Budete se soustředit čistě na první z nich, nebo zkusíte i rychlost?

V rychlosti nemám rozhodně žádnou šanci. Ale co se týče těch medailí, dvě sady jsou pořád problematické. Naštěstí na olympiádě v Los Angeles v roce 2028 už budou sady tři, zvlášť pro každou disciplínu. Tak by to mělo správně být.

Pro projekt Bez frází jste uvedl, že vám velmi pomohl fyzioterapeut Jiří Čumpelík, který se stará o primabaleríny z Národního divadla. Jak?

Pan Čumpelík má velmi zajímavou teorii, vlastně pravdivou. Lidé by si totiž měli uvědomit, že i když jsme se postavili na dvě nohy, tak jsme stále čtyřnožci. A přestože chodíme po dvou, pořád používáme i ruce a máme pohybový vzor do kříže. To je důležité i během lezení. Já to podvědomě dělal správně a křížový vzor používal. Ale až později jsem to pořádně pochopil a cítil. Že třeba spouštěčem toho vzoru je malíček.

Abych to vysvětlil – když se chytnete jen třemi prsty bez malíčku, tak se vám křižný vzor neaktivuje. Obecně cílem lezení je propojit tělo tak, aby člověk zabíral rukama co nejméně. To ale vůbec neznamená, že naopak zabere co nejvíce nohama. Správně by mělo fungovat vše propojeně. Nedá se na to myslet pořád, lezení je multitasking a je potřeba se v něm soustředit na spoustu věcí. Ale je dobré to někde v hlavě mít.

Adam Ondra
Zdroj: Petr Chodura/se svolením

Plánujete si během vánočních svátků dát nějakou výraznější pauzu od lezení? Nebo ani během Vánoc lezení neopustíte?

Momentálně mám třítýdenní volno, ale je pro mě náročné nelézt. Místo toho si jdu třeba zaběhat a opravdu nechávám klouby a prsty odpočinout. Ze zkušenosti vím, že je to potřeba. Ale o to horší pak bude vrátit se do formy.

Jak se těšíte na první Vánoce se synem? Co byste si přál pod stromeček?

Těším se moc. Máme takové typické a tradiční Vánoce. A pod stromeček bych si přál pro sebe i své blízké hodně zdraví, to je nejdůležitější.

Domů
Sdílet
Diskuse