Vánoční pohádku Krakonošovo tajemství odvysílala Česká televize 25. prosince. Atmosférou jde ale daleko více o horor. Co dalšího mělo být jinak?
„Kdo chce víc, nakonec nemá vůbec nic,“ poučuje Krakonoš feudály v novém vánočním hororu. Tedy pohádce, samozřejmě. Nebo ne? Peter Bebjak natočil podle scénáře Barbary Johnsonové vánoční film Krakonošovo tajemství, který je trochu Batman, trochu Indiana Jones. Nová pohádka je vlastně i takový Jigsaw (ze série The Saw), který chce co nejlépe otestovat naši touhu po oživení odkazu původních Krkonošských pohádek filmovou pastí, během které se většinu stopáže v podstatě nic neděje.
V prequelu Krkonošských pohádek, který přichází skoro padesát let po původním večerníčku, přijíždí do zámku v podhůří nový majitel Štěpán (Jakub Prachař) se svou snoubenkou Blankou (Dominika Morávková-Zelenková) a bratrem Adamem (Jan Nedbal). Na cestě jejich kočár „srazí“ Lidušku (Leona Skleničková) do louže a ta se okamžitě zamiluje do Adama.
Při uvítací hostině řekne Štěpánovi místní sběratel pověstí Jiráček (Ondřej Sokol) o bájném pokladu, který chce hamižný vlastník zámku pochopitelně okamžitě získat. Jeho chamtivost se mu ale nevyplácí a Krakonoš (David Švehlík) tvrdě trestá jeho i Adama. Adama tím, že ho uvězní v jeskyni, a Štěpána vyškrtnutím ze scénáře. Bezelstná Liduška se ale za Adama u Krakonoše přimlouvá výměnou za své služby v domácnosti. Adamovi pak nezbývá než dostat míč opět na svou stranu hřiště, kát se za své hříchy, vyžehlit si to u Krakonoše a v ideálním případě se s Liduškou oženit.
Není čas zjišťovat, kdo je kdo
Tradiční Krkonošské pohádky od režisérky Věry Jordánové si pamatujeme všichni a většina z nás asi v dobrém. Během deseti minut stihl v sedmdesátých letech Trautenberk udělat nějakou tu lumpačinu, Krakonoš ho vyškolil a Anče, Kuba a hajnej v pozadí tvořili jakýsi odboj proti svému pánovi. Jasně, z dnešního pohledu z Krkonošských pohádek vlastně stříká normalizační propaganda, ale za lidové pověsti z hor se schová ledasco.
To, že jednotlivé příběhy byly relativně krátké, dynamické a uvěřitelné, tvořilo skutečnou sílu původního večerníčku. Za pár minut stačilo vidět jednoduché ponaučení (třeba právě to, že kdo chce víc, nemá nic) a že se Kuba a Anče milují, jsme přijali a nepotřebovali rozkrývat motivaci jejich vztahu. Navíc spolu pracovali, vídali se na denní bázi a v podstatě spolu žili, takže onu motivaci nebylo třeba hledat příliš hluboko. Nové Krakonošovo tajemství ale trvá hodinu čtyřicet. Bylo by příjemné v nich dostat alespoň náčrt toho, proč se postavy chovají tak, jak se chovají.
Jenže Barbara Johnsonová motivacemi čas neztrácí. Její postavy se chovají nelogicky a na většinu z nich zapomeneme v momentě, kdy zmizí ze záběru. Na začátku si Liduška zvrtne kotník a Adam jí „zachrání život“. Hned v prvních vteřinách jejich setkání jí z neznámých důvodů vylíčí všechny svoje nejskrytější pocity včetně toho, že ani neví, proč se jí zpovídá. Později se ale ukáže, že láska na první pohled se nekonala a Adam celou dobu myslí na svou nadcházející švagrovou Blanku. A na Blanku zase zapomíná v momentě, kdy zjistí, že jej Liduška zachránila.
Jediný moment, kdy jsou dramatické smyčce namístě, je chvíle, kdy se Švehlík změní na KrakoNea a zastaví kulku jako Keanu Reeves v Matrixu.
Proč jej Liduška zachránila, i když ví, že miluje jinou? Adam má prý dobré srdce. A kdy na to Liduška stihla přijít? Jo, to by nás také zajímalo. Stejně jako to, proč Adamovi jen pár dní od seznámení oznamuje, že je „její všechno“, nebo proč si Adam najednou jako mávnutím Krakonošovy hole uvědomí, že jeho srdce ve skutečnosti také bije pro Lidušku. O to spíš, když se v druhé polovině filmu protagonistka objevuje minimálně.
Jak z 10 minut uplést 99
Největší slabinou filmu se tak zdá být plynutí času, a to nejen z hlediska nesnesitelné stopáže. Kdyby byla v tomto směru dramaturgyně důslednější, dostaly by nejspíš zřetelnější obrysy i téměř neexistující vnitřní životy postav. Takto nemáme ponětí, kolik společných chvil mohli hrdinové prožít nad rámec toho, co jsme viděli, nebo zda měli prostor o sobě přemýšlet. Můžeme jen odhadovat, kolik času uběhlo mezi jednotlivými scénami, a někdy nevíme, jak dlouho vlastně některé události trvají. Je Adam v jeskyni den, nebo patnáct minut? Je Liduška v Krakonošových službách pouze přes oběd, nebo třeba celý měsíc?
Jednoduchá desetiminutová zápletka jedenácté epizody původních Krkonošských pohádek se v Krakonošově tajemství roztahuje na hodinu a přibližně polovinu z toho tvoří debata, zda Krakonoš existuje a jestli mu vadí, když se mu říká Krakonoš. To vše za soundtracku dramatických smyčců, které při odchodu Lidušky do práce naznačují, že ji ve skutečnosti někdo brutálně zavraždí, a při stříhání keře nás připravují na epickou bitvu s drakem. Jediný moment, kdy jsou dramatické smyčce namístě, je chvíle, kdy se Švehlík změní na KrakoNea a zastaví kulku jako Keanu Reeves v Matrixu.
Celá pohádkovější, zhruba první polovina filmu je bohužel bezvýznamná. Každá nepříjemnost se celkem snadno vyřeší, takže se nic moc neděje a nikoho si nejspíš ani neoblíbíme. No, tak řekněme třeba Liduška, je to milá holka, ale jediný důvod její existence je, že miluje Adama, a tak jde klidně dřít ke Krakonošovi na barák, aby ho zachránila. Nejvýraznější vlastností další ženské postavy je, že má oko na nejošklivější biedermeierovské kostýmy z barrandovského fundusu.
Možná i díky všudypřítomným dramatickým smyčcům, superhrdinským pohybům a drsným hláškám typu „musím zůstat, povinnost volá“ dostává Krakonoš 2022 až téměř batmanovské vibes a celý film výrazně povznáší.
Další rekvizita (tedy postava), feudál Štěpán, je sice ziskuchtivý šlechtic, ale má méně charismatu než hajnej, natož původní Trautenberk. Místo motivovaného a potenciálně dobrého záporáka je Štěpán prostě Jakub Prachař v divném oblečení, ke kterému si žádný vztah – ani kladný, ani záporný – vytvořit nelze. Asi bychom ho měli nenávidět, ale je nám úplně fuk i tehdy, když si splní své a scenáristka se ho zbaví. Jedno je to i všem ostatním postavám, takže nikomu není divné, kde Prachař vězí nebo jestli se vrátí, a vše se odbude jedinou větou. Ať už je to tedy s láskou a nenávistí (nebo dalšími emocemi, které si můžeme jen domýšlet) jakkoliv, Adam bere po hodině filmu Jiráčka, vydávají se Lidušku zachránit a začíná to být konečně zajímavé.
Wayne, Krakonoš Wayne
Právě poslední třetina snímku je výrazně nejlepší (když si odmyslíme nelogický a klišovitý konec). Peter Bebjak tu zcela upustil od představy udělat pohádku a posunul Krakonošovo tajemství tam, kde mělo největší potenciál. Když atmosféra filmu ztemněla, proměnil se i Krakonoš v podání Davida Švehlíka v postavu z hororu.
Nepřítomným pohledem sledoval celou cestu Jiráčka s Adamem a ze všech sil se jim snažil zavařit. Tu jim přičaroval mlhu, tam je nechal na pospas přírodě. S tím, jak jsme spolu s příběhem rozplétali jeho tajemství, se čím dál tím víc, asi jako jediná postava, dostával do našich srdcí. Jeho démoni a traumata minulosti udělali ze Švehlíka s divným plnovousem charakter, kterému bychom rádi posílali zamilované dopisy do vězení a ze všech sil se ho snažili neznepřátelit. Možná i díky všudypřítomným dramatickým smyčcům, superhrdinským pohybům a drsným hláškám typu „musím zůstat, povinnost volá“ dostává Krakonoš 2022 až téměř batmanovské vibes a celý film výrazně povznáší.
Podobně dobře jako Krakonoš samotný funguje i postava místy popleteného spisovatele Jiráčka, který tu a tam připomíná Dr. Delberta Dopplera z Planety pokladů, a Ondřej Sokol si nás v této roli také získal. Ať už byl sám, „Na lovu“ za pokladem, který „Má rádo Česko“, s Jakubem Prachařem nebo na výpravě za záchranou Lidušky s Janem Nedbalem. Mimochodem, dynamika s Nedbalem funguje skvěle, jejich dobrodružství je – kromě několika za vteřinu vyřešených problémů – napínavé a kouká se na něj prostě hezky. Místy téměř místo Nedbala vidíme Kryštofa Bartoše a máme pocit, že sledujeme vystřižené záběry z Devadesátek.
Bylo by skvělé, kdyby Bebjak nemusel za každou cenu točit vánoční pohádku, kterou Česká televize každoročně urputně produkuje, a mohl sáhnout po žánru, kterým vládne.
Na co už se dívá hůř, jsou scény, kde Krakonoš mění sebe nebo ostatní na různá zvířata (netopýr mimochodem jenom podporuje naši „batmanovskou teorii“) nebo z vizáže myslivce, případně ďábelsky vypadajícího šlechtice, přechází do svého domácího outfitu, dobře známého už z jeho peterkovského období. Divná CGI krysa nebo animovaná vrána každou scénu spolehlivě naruší a je škoda, že se tvůrci nezaměřili na povedeněji zpracované efekty, konkrétně třeba elegantní vyčarování a odčarování mlhy z hole.
Krakokrys, Krakopýr a Krakovrána kradou těm vizuálně vydařenějším scénám až moc pozornosti. Mimochodem, podobné množství pozornosti krade dialogům i neskutečně pitomě nadabovaná postava lékárníka. Ale to už je jen takový detail.
Nudná pohádka a skvělý horor
I když se České televizi ani letos nepodařilo prolomit kletbu vánoční tvorby, přesto lze Krakonošovo tajemství ocenit z řemeslného hlediska. Kamera se nebojí ve správných chvílích dynamičtějších záběrů „z ruky“, střih neruší a herci jsou soustředění, i když zrovna nemají co hrát. Hlavní postavy se podařilo obsadit dobře. Tajemné pojetí Krakonoše naplňuje předpoklady moderního tradičního hrdiny, na disneyovského „vědce“ Jiráčka jsme se dívali rádi, a kdyby se Adam choval víc jako jeho kolegové a míň jako Jan Hrušínský v Jak se budí princezny, povedl by se i on (ačkoliv bychom v metafoře ze Stmívání byli pořád „tým Krakonoš“). Zbytek postav je ale neuvěřitelně plytký a 99 minut filmu prostě Sokol se Švehlíkem a asistencí neutáhnou ani s pomocí horských duchů.
Peteru Bebjakovi se nejspíše díky „Devadesátkovému“ týmu podařilo udělat dobrou půlku filmu, jenž má náběh na to stát se jedním z nejlepších českých hororů 2022, a to i přes všechnu mlhu, kterou kolem něj scénář Barbary Johnsonové vytvořil. Bylo by skvělé, kdyby Bebjak nemusel za každou cenu točit vánoční pohádku, kterou Česká televize každoročně urputně produkuje, a mohl sáhnout po žánru, kterým vládne. Krakonošův origin story jako temný psychoteror pro dospělé by možná nebyl to, co by ČT chtěla, ale rozhodně by to potřebovala.
