10 nejlepších českých hororů

 
Vlčí bouda (1987) 

Věra Chytilová se ve svém díle Vlčí bouda chopila motivů klasického západního hororu z 80. a dřívějších let. Skupina teenagerů si vyjede na lyžařský kurz, přičemž jim hned od začátku vedoucí vštěpují prostou myšlenku – jeden za všechny, všichni za jednoho.

 
Ta se brzy ukáže zásadnější, než se na začátku může zdát. Na kurzu je totiž podle vedoucích jeden člověk navíc a cílem dětí je odhalit, kdo to je, a následně se jej zbavit. Hned na začátku film ilustruje, jak jednoduše se dokáže člověk uchýlit k násilí nejhoršího typu. K větě „Já tě zabiju!“ stačí kolikrát jen situace, kdy jeden druhého zašpiní. Motiv všeobecné nevraživosti se ve filmu objevuje mnohokrát a jednotlivé akty nenávisti halí podivné a stále hrubější chování vedoucích, ozývající se hlasy a divné postavy, které se svíjejí uprostřed lavinou odříznuté horské chaty.

Chytilová ve filmu využila prvky divadelního hraní a improvizace, které byly hercům vlastní a které využila i v jiných svých dílech. Na ty je potřeba si trochu zvyknout, pokud preferuješ konvenční herecké výkony. Ze všech děl je ale Vlčí bouda nejnapínavější a klasickému západnímu hororu typu Noční můra v Elm Street nebo Pátek třináctého má nejblíž. Zároveň i po letech od premiéry dokáže překvapit mnoha originálními zvraty.

Nenasytná Tiffany (2015)

Démonická síla má hlad. Za svůj krvavý oběd se ale dokáže bohatě odměnit. A její odměnu chce využít líný Pepa toužící po penězích.

 
Celovečerní debut Andyho Fehu Nenasytná Tiffany se otírá o moderní pojetí hororu z jednadvacátého století. Pracuje se současnými reáliemi a respektuje, že ne všechno jde natočit tak, jak by režisér a scenárista Fehu možná chtěl. A to je fakt, který ilustruje dobrou znalost řemesla.

 
Andy už při psaní scénáře vsadil na hlavní postavu Pepy v podání Leoše Nohy, který se české variace na Duda z Big Lebowského ujal skvěle. Jeho projev je autentický a chování uvěřitelné až do poslední chvíle. Dobře jej doplňují i jeho kumpáni ze spodních vrstev společnosti a celkem funkční jsou i vedlejší role, z velké části ztvárněné neherci. Až na pár zvláštních hereckých etud film udržuje celkem svižné tempo a příjemné napětí. I když je pravdou, že zkrácení první poloviny by snímek učinilo ještě trochu elegantnějším. 

 
Motiv kritiky chamtivosti není z nejoriginálnějších, jeho zpracování a orámování ale ukazuje, že i základní myšlenka se dá rozvinout do velmi dobrého příběhu. A zmíněný fakt, že si Andy uvědomuje, čeho chtěl docílit a jaké k tomu měl možnosti, dělá z Nenasytné Tiffany fakt dobrý horor, který by se možná neztratil ani ve světě. 

Upír z Feratu (1981)

Juraj Herz patří k tvůrcům, kteří v minulém století dokázali najít cestu, jak zpracovat moderní horor tak, aby strašil v mantinelech únosných pro tehdejší režim. Jeho dílo Upír z Feratu patří k nejlepším hororům, které se v Československu natočily, ostatně stejně jako například Panna a netvor, o kterém se ještě pobavíme.

 
Kriminální příběh o zločinecké automobilce, upírech a zombies se zdá jako něco, co by se u nás v 80. letech natočit nemohlo. O to víc, když je hlavním motivem auto zabiják, které funguje na biologický pohon – na krev. 

 
Postavy, které Herz vytvořil, fungují skvěle, většina z nich je plastická a uvěřitelná. Celý film má navíc opravdu blízko západní tvorbě tehdejší doby a dost připomíná díla Stephena Kinga. 

Spalovač mrtvol (1968)

U Juraje Herze ještě na chvíli zůstaneme. Film Spalovač mrtvol podle knihy Ladislava Fukse patří k největším legendám české kinematografie a zároveň je na ČSFD nejlépe hodnoceným českým hororem. 

 
Spalovač mrtvol potvrzuje, že skutečnou devizou české hororové tvorby je především tvorba děsivých (lidských) postav a napínavého příběhu. Zvráceného Kopfrkingla ztvárnil naprosto skvěle Rudolf Hrušínský, který za celý film zapojí jen naprosté minimum mimiky. 

 
Film, který tě nepřestane udivovat v podstatě po celou dobu svého trvání, navíc využívá komediálního prvku absurdních scén. Ty možná původně měly vyznít vtipně, ale v konečném důsledku jsou právě ony těmi nejděsivějšími momenty. Herz si s diváky celou dobu hraje a děsivý prvek spočívá v určité plíživosti, nejistotě a faktu, že není tak vůbec daleko od někdejší reality.

Snímek získal několik ocenění, a dokonce se měl dostat do klání o Oscary, ale krátce po své premiéře putoval do trezoru.

Doporučeno

10 nejlepších postapokalyptických filmů 23. května 2022 v 9:30

Panna a netvor (1978)

Trojici filmů Juraje Herze zakončíme hororovou adaptací klasické pohádky Kráska a zvíře. Už na začátku ti bude jasné, že starý příběh v Herzově podání pohádkou nebude. Děsivé pronásledování oběti a mrazivá atmosféra dělá z filmu excelentní horor, který ukazuje, že původně hřejivý příběh dokáže z jiného úhlu diváka pořádně vyděsit.

 
Hlavní zápletka se od originálu příliš nevzdaluje. To, co celému filmu dodává děsivou atmosféru, je mimo jiné zpracování zvířete/netvora. V pohádkách se prokletý šlechtic zobrazuje nejčastěji jako lev, přičemž Herz sáhnul po podobě ptáka, který je pro svou záhadnost a nekomunikativnost o poznání děsivější. 

Obrovský zobák, děsivé oči a chladnokrevnost nabourávají netvorovy vnitřní promluvy, které ilustrují, že se ve skutečnosti nejedná o stvoření prahnoucí po krvi. Motiv izolace a znechucení ze sebe sama prostupuje celým filmem a nechává mu zbytky původní předlohy. 

Stejně jako u Upíra z Feratu je dalším důležitým strašidelným prvkem hudba, o kterou se v obou filmech postaral Petr Hapka. Na obou snímcích je patrné, jakou moc má vlastně zvuk, a scény, které by bez soundtracku působily možná až groteskně, jsou neskutečně děsivé.

Ruchoth Raoth (2017)

Důkazem toho, že film nemusí trvat dvě hodiny, když má dobrou myšlenku a příběh, je dvacetiminutový snímek Ruchoth Raoth z roku 2017. 

 
V naprosto minimalistickém snímku řeší režisér Emil Křižka otázku svědomí a vypořádávání se s vlastními démony, podobně jako to můžeme vidět třeba ve filmu Mechanik. Na rozdíl od něj je ale Ruchoth Raoth o poznání mystičtější a svižnější. Motivy nespavosti, spánkových paralýz a nočních můr tě vtáhnou natolik, že usnout se stává opravdu těžkým úkolem.

 
Štěpán Kozub předvádí v hlavní roli výkon, který je velmi blízký jeho divadelním představením. Přestože je ostravský herec známý především pro komediální karikatury, hororové postavy u něj fungují možná ještě o něco lépe než provařený Votrubek.

Šílení (2005)

Pocta Edgaru Allanu Poeovi a markýzi de Sademu. Tak v předmluvě představuje snímek Šílení režisér Jan Švankmajer. Film řeší Poeův konflikt, jestli je lepší dávat lidem v ústavní péči absolutní svobodu, nebo je naopak trestat, a demonstruje, že největší „blázinec“ je ve skutečnosti svět, ve kterém žijeme.

 
Psychologické pletence jsou pro Švankmajerovu tvorbu běžné a kombinace dvou velikánů minulých dob filmu skvěle sedla. V příběhu se setkáváme s osiřelým Pavlem Liškou a od začátku evidentně sociopatickým Janem Třískou.

 
Pokud bychom měli snímek popsat jednoduše, řekneme, že diváka nepouští z bizarního údivu od začátku do konce. Pravdou ale je, že tento údiv podporují narážky na skutečné fungování společnosti a kritika křesťanského fanatismu z úst ještě zvrácenějšího okultisty.

Hlavní dvojici dobře doplňuje i Jaroslav Dušek, kterému evidentně sednou role vyšinutého násilníka, a Aňa Geislerová, o níž do poslední chvíle nevíme, jestli je pomocnicí dobré věci, nebo lhářkou.

 
Podobizna (1947)

Nepříliš děsivý horor ze svobodnějšího období minulého století. V tehdejší době ještě nebyl děsivý žánr v moderním pojetí tak zaběhlý jako v jeho druhé polovině. Díla často vycházela z literatury, která stále ještě do značné míry stavěla na stylizovaných dialozích a do posledního detailu vykreslených postavách.

 
To je i případ Podobizny z dílny Jiřího Slavíčka, který film postavil na Gogolově povídce. Na Podobiznu je třeba se dívat optikou staršího a o něco pomalejšího filmu. Funguje na poměrně dlouhých rozmluvách a dialozích, které rámuje do mysteriózního příběhu talentovaného malíře.

 
Na začátku filmu musí jeden výtvarný mistr namalovat podobiznu lichváře – muže, který ve filmu představuje ztělesněné zlo. Jeho ďábelské charisma ale neustojí a páchá sebevraždu. Později se ukáže, že není posledním, komu podobizna přinesla nepříznivý osud.

Kytice (2000)

F. A. Brabec se ujmul dvou klíčových děl českého romantismu (Kytice a Máj) a obě převedl do velmi intenzivních filmů. Je to právě Kytice, která ukazuje, jak se moc tajemné síly ukrývá v klasické české mytologii, pověstech a lidových pohádkách.

 
Nejsilnější stránkou filmu je Brabcova empatie k původnímu dílu. Ke každému přistoupil z jiného úhlu pohledu a umně převedl prázdno mezi verši básní do vizuální podoby. Hezké je také sledovat, jak herci překvapivě civilně recitují Erbenovy verše. Postava mrtvého ženicha z básně Svatební košile v podání Karla Rodena pak dokáže stejně jako Vodník Dana Bárty konkurovat Freddymu Kruegerovi nebo Pennywisovi.

Hastrman (2018)

Režisérský debut Ondřeje Havelky je pravděpodobně nejméně hororovou záležitostí z celého našeho seznamu. Přesto si ale zaslouží své místo. Film přináší skvělý pohled na jedno z nejsilnějších monster slovanské mytologie a ukazuje svět jeho vlastníma očima.

Karel Dobrý, který je skvělým, ale v té době ještě nepříliš známým hercem, sedí do role šlechtice/vodníka jak dušička do hrnečku. Jen málokterý český herec by dokázal záhadnou stvůru ztvárnit lépe.

Kulisy vesnice z minulosti postavám i celému příběhu sluší a dělají z Hastrmana film, na který je třeba se podívat. Ať už pro jeho silnou romantickou stránku, nebo pro mírně upozaděný, ale celým dějem intenzivně prostupující strašidelný prvek.

 
České horory všeobecně sází spíše na příběh než na prvek strachu, který známe z amerických snímků. Bohužel u nás filmaři nemají tolik prostoru pro tvorbu opravdu děsivých krváků. To ale neznamená, že český horor nemá co nabídnout. Pokud se na chvíli oprostíš od duchařiny a potřeby trhat sebou při každém jumpscare záběru, dokážeš si horory z tuzemského malého rybníčku opravdu užít.