O toxicitě na internetu, zdravém vztahu ke svému tělu i platformě pro dospělé OnlyFans s influencerkou Annou Krátoškovou.
Influencerka Anna Krátošková nasbírala svou fanouškovskou základnu především na TikToku, kde ukazuje svou životní cestu k sebelásce a sebepřijetí. A k tomu stejnému se snaží motivovat i své sledující. Jí samotné dopomohl k nabytí sebevědomí i fotomodeling, kterému se aktivně věnuje.
Postoj české společnosti vůči plus size modelingu – a jiným než štíhlým lidem – se sice podle ní začíná pomalu měnit, stále to ale není ideální. „Je to určitě lepší, než to bylo před 15 lety, kdy byl jen jeden typ modelky. Podobná postava, podobný obličej. Nyní mi ale přijde, že se Česko začíná více otevírat odlišnostem. Mám radost, kdykoli vidím nějakou reklamu s modelkou, která se vymyká tomu ‚standardu‘. Ono to totiž velice působí i na celou společnost. Lidi těší, když i v reklamách vidí sebe samé, vidí ‚normální lidi‘,“ říká Anna v rozhovoru pro Refresher.
Kdo je Anna Krátošková v několika větách?Anna Krátošková je holka, která dříve neměla nijak extra velké ambice ani sny. Nevěřila si a neměla se ráda. Pak ale nastal zlom, kdy se rozhodla dělat si, co chce, a jít si za svým. A to chtěla předávat dál, proto se začala více angažovat na sociálních sítích. Celkově je ale zkrátka obyčejný člověk, který jen chce žít život podle sebe – a ne tak, jak mu říkají ostatní.
Co byl ten zlom?Ten asi nastal v době, kdy jsem zůstala sama po rozchodu. Začala jsem se zaměřovat více na sebe a dávat lásku více sobě než ostatním, nesměřovat ji pouze na vztah. Bylo mi okolo 21 let a překopala jsem svůj mindset. Přehodnotila jsem vnímání života a co od něj chci. Malá očekávání, která jsem vůči němu měla, se proměnila v očekávání mnohem větší.
Neměla jsem se ráda. Vyloženě jsem se nesnášela. Snažila jsem se zahalovat, plavky pro mě byly noční můrou. Teď jsem spokojená – s tím, jaký jsem člověk.
Proč jste se rozhodla začít být aktivní na sociálních sítích? Co jste chtěla předat?Ze začátku jsem tam působila spíše pro sebe a pro své kamarády. Na základě ohlasů dalších lidí – když viděli ženu s kily „navíc“, která si věří a snaží se předat pozitivní energii – jsem si říkala, proč to nedělat trošku více a lépe. A potom se z toho vyvrbilo všechno, co se z toho vyvrbilo. (smích)
Začala jsem zhruba před pěti lety, přičemž plně aktivní jsem poslední tři roky. Chtěla jsem oslovovat jedince, hlavně ženy, kteří nemají sebevědomí. Chtěla jsem jim předat, že si mohou v životě dělat, co chtějí, že se mají mít rádi. To je totiž hrozně důležité proto, aby byl člověk v životě šťastný.
Bodyshaming k Vánocům. Nenosí ho Ježíšek, ale toxická dietní kultura
22. prosince 2022 v 6:00
Setkala jste se hned od začátku s pozitivními ohlasy?Samozřejmě že jsem se setkala spíše s těmi negativními. (smích) Mířily především na můj vzhled a také kvůli tomu, že jsem vystupovala sebevědomě, mě někteří považovali za arogantní. Když někdo nahlas řekne, že se má rád, tak to lidem vadí a hned to berou jako namyšlenost.
Negativní reakce zároveň vyvolá i žena, co má kila navíc a vezme si kousek, který si „normálně“ berou štíhlé ženy. Četla jsem tolik rad, že na to nemám postavu – a že nemám soudnost. Dost často je to přitom od lidí, kteří sami nemají vyřešen vztah ke svému tělu, životu, a tak si potřebují ulevit jinde.
Měla jste ambice nějaké celospolečenské změny?Jasně že bych měla, ale myslím, že v tomhle případě je to úplná utopie. Lidé by museli být méně nenávistní a více otevření odlišnostem těl. Spíše bych tak chtěla změnit mindset právě těch, kteří mají ze svého těla komplex. Myslím, že tam je vyšší šance úspěšnosti, než kdybych se snažila změnit lidi, kteří akorát šíří nenávist. V této oblasti to podle mě v poslední době spíše graduje, než že by docházelo ke změně.
Čím si myslíte, že jste své publikum oslovila? Čím jste specifická?Já sama v okolí nemám tolik plus size žen, které by se fotily, věřily si a propagovaly, ať si každý jde za svým. Takže si myslím, že mí sledující oceňují, že jsem svá a k tomu samému se snažím motivovat i je. Aby dělali, co oni sami chtějí, aby se neustále neohlíželi na okolí. Také je podle mě baví, že mám občas prořízlou pusu a jsem upřímná, říkám vše na rovinu.
Jste zároveň fotomodelka, jak jste se k tomu dostala? To bylo ještě před vaším působením na sociálních sítích?Vlastně jsem asi začala oboje najednou. Oslovil mě jeden fotograf, že se mu líbí můj obličej, jestli nepůjdeme něco nafotit. Nejdřív jsem se bála, aby to nebyl nějaký úchyl. (smích) Pak jsme ale šli ven a bylo to super, udělali jsme skvělé portréty. Ty jsem následně přidala na sociální sítě a pak se to začalo rozjíždět. Snažila jsem se být vidět a sami se mi pak začali ozývat další a další fotografové. Podporovalo se to navzájem – jak přibývali sledující, přibývalo i focení.
Jaké to je – dělat fotomodeling jako plus size žena v Česku?Já jsem člověk, který si hejty a další negativní reakce příliš nebere k srdci. Baví a naplňuje mě to. A vím, že spoustě ženám moje prezentace pomůže. Protože ať chceme, nebo ne, v Česku plus size modeling není zdaleka tak rozšířený jako v zahraničí. Prorazit tak v tomto odvětví je u nás těžké. Stejně tak se tím živit. Proto mám k focení ještě svou „normální“ práci asistentky v sociálních službách.
Nadávky v komentářích jsou odrazem života hejtrů, nikoli toho mého.
Má plus size modeling nějaké hranice, například co se týče velikostí?Obecně si myslím, že nemá. Jinak je to ale třeba v agenturách, které si diktují podmínky. U mě se jim třeba nelíbilo, že mám hodně tetování. Jinak si ale myslím, že nad velikost 48–50 se u nás modelka bohužel neprosadí, přestože v zahraničí už je to běžné.
Máte zkušenosti s tlakem na tělesný vzhled, kterému jsou ženy ve vašem oboru vystaveny?Jelikož se spíš snažím samu sebe „prodat“, tak ne. To by ty nároky musely plynout ode mě. Ale já se chci prosadit taková, jaká jsem. Jediný všeobecný nárok na modelky, který mě teď napadá, je třeba čistá pleť.
Ale jsou samozřejmě fotografové, kteří nechtějí fotit plus size modelky, protože jim z nějakého důvodu nevyhovují – třeba se jim nelíbí. Ale když to řeknu blbě, tak není pro fotografa nic jednoduššího než fotit štíhlou modelku, která na sobě nemá žádnou odlišnost. Podle mě je umění schopnost nafotit jakoukoli ženu, ať už je plus size, extrémně štíhlá, pihatá…
Máte nějaké další ambice v modelingu? Módní přehlídky?Co se týče módních přehlídek, tak ne. Já a podpatky nejsme moc kámoši. (smích) Už jsem si něco vyzkoušela, ale necítím se v tom na 100 % komfortně. Přijde mi, že moje místo je hlavně před foťákem. Ale do nových příležitostí jdu vždy ráda.
Mojí velkou ambicí do budoucna je zároveň založení vlastní módní značky pro plus size ženy.
Myslíte si, že se česká společnost plus size modelingu nyní více otvírá?Je to určitě lepší, než to bylo před 15 lety, kdy byl jen jeden typ modelky. Podobná postava, podobný obličej. Nyní mi ale přijde, že se Česko začíná více otevírat odlišnostem. Mám radost, kdykoli vidím nějakou reklamu s modelkou, která se vymyká tomu „standardu“.
Ono to totiž velice působí i na celou společnost. Lidi těší, když i v reklamách vidí sebe samé, vidí „normální lidi“. V Česku totiž není „normální“ mít velikost 34, máme tu jiné tvary postav. „Normální“ tu spíše je mít nějaké to kilo navíc. Neměli bychom tak ukazovat pouze jeden jediný úhel krásy. Nejvíce se mi třeba líbí, když stejné oblečení ukazují modelky různých postav. Vypadá to mnohem lépe.
Měla jsem i období, kdy jsem tlak společnosti na svůj vzhled nezvládala a chtěla jsem skončit. Pak ale dostávám zprávy od lidí, že jsem jim pomohla získat sebevědomí, že si díky mně vzali crop top. A to mě hřeje u srdce. Přestože mám na Instagramu i fotky s erotickým „nádechem“, z 80 % mě sledují ženy. Skoro na denní bázi od nich dostávám zprávy, že se díky mým příspěvkům cítí lépe.
Vzpomenete si, kdy jste začala více řešit své tělo?To bylo právě po tom rozchodu. Měla jsem tehdy obezitu druhého stupně, ale uvědomila jsem si, že se mám ráda jako člověka. Že se mám ráda „vnitřně“. Byla jsem pyšná, že jsem toho v životě mnoho zvládla, a začala jsem se vnímat úplně jinak. Přijala jsem se a přišla sebeláska. Až poté jsem začala hubnout – tak nějak přirozeně. Chtěla jsem být zdravá, nechtěla jsem se zadýchávat po pár schodech. Kdyby ale nepřišla změna mindsetu, myslím, že bych stále byla v tom samém koloběhu, začarovaném kruhu. Tedy extrémní diety, hubnutí, nabírání – a tak pořád dokola.
V začarovaném kruhu jste byla už od dětství?Diety jsem držela už od puberty, kdy jsem se chtěla líbit klukům. Nechtěla jsem jíst, styděla jsem se ve škole svačit před ostatními. Myslím, že teď to bohužel kvůli sociálním sítím začíná ještě mnohem dříve.
Vyloženě šikanu jsem ale nezažívala – na mě by si asi nikdo netroufl. Byla jsem největší holka ze třídy na sportovní škole, kde jsem vrhala koulí. (smích) Byl to tak spíše psychický nátlak. Věděla jsem, že mě nikdo nechce, nikomu se nelíbím.
Co byste poradila lidem, kteří se aktuálně nachází tam, kde vy před lety?Spousta lidí se až moc ohlíží na své okolí a sebe upozaďuje. Když ale člověk nemá rád sám sebe, nemůže lásku ani plnohodnotně dávat. Je důležité na sebe nezapomínat, odepnout se od názorů svého okolí. Když se přijmeme vnitřně, věřím, že pak dokážeme přijmout i své tělo.
Reakcí na body positivity je tzv. body neutrality, kdy ke svému tělu lidé chovají neutrální pocity. Může to být podle vás cesta?To si nedokážu představit. Přijde mi, že to, jak se člověk vnímá, je spjaté i s jeho tělem. Nedokážu si tak představit, že bych se svým tělem neměla žádný vztah.
Mít se ráda je cesta ke štěstí a úspěchu.
Jak podle vás společnost nahlíží na tlusté lidi?Společnost se k silným lidem chová jinak. Když přijdou na pohovor dva lidé s úplně stejnou kvalifikací a jeden je štíhlý a druhý tlustý, tak spíše vezmou toho štíhlého. Diskriminace tlustých ve společnosti určitě je. Tlusté tělo máme podvědomě spojené s tím, že se člověk o sebe nestará, je líný. To ale není pravda, každý jsme jiný, máme jiné životy a nelze to takhle generalizovat.
Velký problém vnímám také v módě, protože spousta plus size žen musí nakupovat fast fashion. Tam jsou totiž mnohem přístupnější velikosti. Ve slow fashion tomu tak není, protože větší velikost samozřejmě znamená větší náklady. Určitě se to postupně zlepšuje, ale stále to není ideální. Já mám velikost riflí 46 a najít je v normálním obchoďáku je pro mě hrozně těžké. I tohle může ženám shodit sebevědomí, bojí se nakupovat a raději si něco objednají z fast fashion.
Myslím, že oblečení v obchodech by se mělo prodávat alespoň do velikostí 50–52. Pro plus size ženy v Česku je skoro nemožné se hezky obléct. Nemají kde nakupovat a končí u fast fashion typu SheIn.
Aktivní jste také na OnlyFans. Jaký obsah tam tvoříte?Tak si ho zaplaťte! (smích) Přidávám tam svou tvorbu z focení – na Instagram dám dvě tři a zbytek právě na OnlyFans. Odkazuji tam pak své sledující, kteří mě chtějí podpořit.
Moje OFko je spíše taková forma podpory. Stejně jako tvůrcům na streamech sledující posílají donaty, sledující si předplácí moje OnlyFans.
Je tam méně toxické prostředí než třeba na Instagramu?Určitě, protože jsou tam jen lidé, kteří si vás předplatili a mají vás rádi. S toxicitou se tam tak nesetkávám vlastně vůbec. Přijde mi super vidět, kolik mužům se líbí i žena, která nemá podle společnosti „ideální“ tělo. Ne vždy to totiž je tak, jak společnost ukazuje – mužům se nelíbí jen štíhlé modelky. Zároveň mnohem důležitější než štíhlost je na OnlyFans autentičnost a nápadité fotky.
Dá se OF v Česku uživit? Ano. Já osobně bych se tam dokázala uživit i na full time, ale vzhledem k tomu, že se tam neukazuji nahá a netočím porno, to mám spíš jako přivýdělek. Mám nastavenou hranici v podobě fotek v prádle, topless či akty z profilu a dál jít nechci. Vydělat se tam ale dá moc hezky. (smích) Já jsem ale měla výhodu i v tom, že jsem tam přišla až poté, kdy jsem měla na sociálních sítích nějaká čísla. Určitě to jde i bez toho, ale nějaká forma „reklamy“ nebo fanouškovské základny podle mě musí být.
Setkala jste se kvůli tomu ve svém okolí i s negativními reakcemi?Někteří lidé neví, jaký obsah tam sdílím, takže jsem se s negativními reakcemi samozřejmě setkala. Pojí se to totiž s různými stereotypními škatulkami. Nicméně nemám ani nic proti tomu, když tam někdo ukazuje „celou“ nahotu. Za mě je to OK – každý ať si dělá, co chce.
Pomohlo vám OF se sebevědomím?To je spíše výsledek práce na mém sebevědomí. Až tehdy, když jsem si uvědomila, že mi je jedno, co si myslí okolí, jsem si založila OnlyFans. Focení samotné mi ale ke získání sebevědomí určitě pomohlo. Když jsem šla poprvé fotit – a neměla jsem se ještě vlastně moc ráda – a následně viděla výsledné fotky, proběhlo mi hlavou: Wow, já jsem hezká!
Takže teď to focení tu sebelásku jen dál rozvíjí?Nerozvíjí, teď už to vím! (smích)
