Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S Vesnou o Eurovizi, postavení žen v českém hudebním průmyslu i o tom, proč se Česko bojí dát šanci něčemu novému.
Česká republika si začátkem února zvolila kapelu, která ji bude reprezentovat na hudební soutěži Eurovize. Je jí Vesna, šestičlenná ženská kapela, jejíž píseň My Sister’s Crown vyvolává různé emoce. Někteří ji milují, jiní z ní mají obavy a další nemohou uvěřit tomu, že onen song pochází právě z Česka.
S Vesnou, konkrétně s Patricií Fuxovou a Bárou Šůstkovou, jsme se sešli u čaje a společně jsme si povídali o Eurovizi, genderových stereotypech v českém hudebním průmyslu i o tom, proč se Česko tolik bojí dát šanci něčemu novému.
Patricie: Vesna je naše ženská kapela, jež vznikla v době, kdy jsme studovaly na konzervatoři. Tehdy jsem plánovala absolventský koncert, který jsem pojmenovala jako Vesna, a vůbec jsem nezamýšlela, že z toho bude něco víc. Během několika měsíců se to však vyvinulo v hudební těleso, v kapelu, která má v současné době šest členek. Vesna nese odkaz na naše kořeny, na slovanské kořeny, protože naše členky jsou z různých slovanských zemí.
Zdroj: Refresher/David Marcin
Vaše hudba bývá popisována jako folklor s moderními prvky a rapem, ačkoli vy se proti škatulkování vymezujete. Najde si v dnešní době folklor své posluchačstvo?Bára: Původně jsem si myslela, že třeba tolik ne, ale dle reakcí, které nám teď chodí ze zahraničí i z Česka, je vidět, že je folklor chtěný. Stejně jako kultura a etnicita. Mile mě to překvapilo.
Patricie: Jako tvůrce, který píše písničky, nesnáším, když mě někdo něčím omezuje. Škatulky nemám ráda. Naše první deska je úplně jiná než druhá deska a myslím si, že třetí deska bude jiná než první a druhá. Náš styl bych asi ani nenazývala folklorem. Jsou lidé, kteří milují tradiční folklor, a to my rozhodně nehrajeme. Vidím tam ten late motiv a inspiraci tradičními kořeny, což jsou prvky, které jsou pro naši organickou a měnící se tvorbu stěžejní.
Čím jsme starší, tím víc nám je šumák to, co si o naší tvorbě myslí ostatní. Chceme si zachovat nezávislost a já jako autorka si chci zachovat co největší svobodu. Díky tomu má naše tvorba „koule“ a je osobitá.
Necítily jste někdy tlak, že musíte naskočit na vlnu toho, co trenduje?Patricie: Kolik lidí si vaši tvorbu poslechne, tolik lidí si na ni udělá názor. A ten se okamžitě může přetvořit v tlak. Posluchači mohou mít pocit, že když si oblíbí jednu desku, tak se ve stejném duchu musí nést i veškerá další tvorba. Zažily jsme i moment, kdy nám bylo říkáno, že pokud uděláme úkrok do strany, budeme se moci dostat do rádií a budeme populárnější. Ale čím jsme starší, tím víc nám je šumák to, co si o naší tvorbě myslí ostatní. Chceme si zachovat nezávislost a já jako autorka si chci zachovat co největší svobodu. Díky tomu má naše tvorba „koule“ a je osobitá.
Bára: Také je autentická pro to období, které zrovna zažíváme. Kdybychom tvořily jenom to, co poptávají trendy, tak se z nás stanou otroci společnosti. Umělec si musí zachovat svoji autentickou tvorbu a to, co prožívá.
Patricie: Cílem umění není jít pokaždé lidem na ruku, což je třeba vidět i u písně My Sister’s Crown, která vyvolává reakce, jaké vyvolává. Někomu může být proti srsti a naší silou je to ustát. Nebudeme se kvůli tomu měnit, nemusíme se zalíbit všem.
Většina vašich písní je zpívána v českém jazyce, avšak v My Sister’s Crown jich najdeme hned několik. Kolik?Bára: Čtyři – angličtinu, češtinu, ukrajinštinu a bulharštinu.
Je to trend, ve kterém budete chtít pokračovat?
Bára: To si ještě asi necháme pro sebe. Patricie se teď chce zavřít do studia, kde chce psát a vytvářet nové věci. Nemáme nějaký plán nebo cíl, že teď uděláme desku, kde budeme mít polštinu, slovenštinu a další jazyky.
Patricie: Tvůrčí proces je různorodý, trochu jako když jdeš na rande. Naplánuješ si, kam s tím člověkem půjdeš, ale to, jak se to bude vyvíjet, to už je na chemii procesu a emocionální složce. Nakonec to může dopadnout úplně jinak, než jaký byl plán. A stejně je to s hudbou. Ano, bude tam odkaz ke kořenům, a jestli se tam připlete nějaký další jazyk nebo přizveme nějakého zpěváka či zpěvačku z jiné země, tak to se uvidí.
Být v kole s Markétou Irglovou, která má doma na poličce Oscara, když my nemáme ani Anděla, byla výzva. (smích)
V minulém týdnu jste vyhrály české finále Eurovize a postoupily jste do Liverpoolu. Očekávaly jste takový úspěch?Patricie: Ne. Čekala jsem, že jedinou naší strategií, jak postoupit dál, bude aktivizace našich rodin. Být v kole s Markétou Irglovou, která má doma na poličce Oscara, když my nemáme ani Anděla, byla výzva (smích). Říkaly jsme si, že si to alespoň užijeme a pak nás překvapilo, že vždy, když jsme přišly na YouTube, tak nám za pár hodin naskočily desetitisíce poslechů. Došlo nám, že je to mimo naši kontrolu a že se děje něco, co jsme si vždy tak trochu přály. Nečekaly jsme to, vydaly jsme spoustu videoklipů a nikdy to takhle extrémně nezafungovalo.
Bára: Ono to totiž musí být trochu zvláštní a divné, aby si toho někdo všiml. Jakmile je to hodné, tak to propluje. A tím neříkám, že má každý dělat kontroverzní nebo bizarní klipy, ale doba je taková, že je všude tolik hudby, že aby byla úspěšná, musí s posluchačem zacloumat.
Patricie: Tvůrce zároveň mnohdy neví, co s lidmi zarezonuje a co ne. Téma, které pro mě může být silné, třeba v ostatních nic nevyvolá. Je to nevyzpytatelná alchymie a ani lidé, kteří jsou v hudebním průmyslu desítky let, nedokáží odhadnout, co bude fungovat a co ne.
Bára: Ale skromně musím říct, že když Patricie přinesla tuhle věc, tak jsem si fakt sedla na zadek a věděla jsem, že je to ono.
Patricie: Nechci znít jako nějaký šaman, ale přijde mi, že když něco máme ztvárnit, vidíme, že je to to správné, tak se nám to povede. V minulosti jsem si třeba hrozně přála setkat se s Aurorou, protože mám ráda její tvorbu, a za měsíc jsem na Colours of Ostrava, potkám se s ní a ona nám nabídne, ať s ní vystoupíme na koncertě v Praze. A stejně jsme to měly s naším klipem, který jsme natočily za osm dní. Všichni ti, se kterými jsme chtěly pracovat, měli čas, lokace okamžitě vyšla, sponzor také vyšel… věděly jsme, že to má být, že se to má stát.
Zdroj: Vesna/Milan Vopálenský
Podělíte se s námi o návod, jak na to, aby všem vycházelo to, co si přejí?Bára: Podle mě to jsou dobré úmysly. Což zní také hodně ezo (smích). Ale když máš dobrý úmysl, toužíš ho předat dál, tak se to stane.
Patricie: Roli tam hraje i schopnost se otevřít a absolutně nevědět, co se stane další den. I kdybychom si měly za pár hodin nabít čumák. A také intuice. Kdybychom byly klučičí kapela, tak intuici asi tolik neprožíváme. A tím nechci říct, že muži intuici nemají a ženy jo. Ale intuice je více spojena s pravou hemisférou, kde jsou všechny pocity jako prožívání, empatie atd.
Když mluvíme o pocitech, jaké pocity chcete v posluchačstvu vyvolat písní My Sister’s Crown?Patricie: Můj záměr byl, aby tato píseň vyvolala uvědomění si vlastního potenciálu. Uvědomění si vlastní síly, hodnoty, a to i ve chvíli, kdy nás někdo napadne a bude nás chtít sundat. Nenecháme se zahnat do kouta.
Věci, které se dějí ve světě a společnosti, nám ale nejsou lhostejné. Ať už je to to, co se děje s planetou, to, jak se k sobě lidé chovají, že někdo příležitosti má a někdo zase ne.
Je to něco, k čemu u vás vedla dlouhá cesta?Patricie: Určitě. Začínaly jsme jako hodné holky, které chtějí všem vyjít vstříc a které svým uměním a hudbou chtějí spasit celý svět, když to tak přeženu (smích). Věci, které se dějí ve světě a společnosti, nám ale nejsou lhostejné. Ať už je to to, co se děje s planetou, to, jak se k sobě lidé chovají, že někdo příležitosti má a někdo zase ne… není nám to jedno. Nevytváříme umění pro umění, ale vytváříme ho i proto, aby mělo nějaký společenský přesah. Musely jsme k tomu dozrát, míň se bát a nenechat se využívat. Byly jsme naivní hodné holky, které jsou za všechno vděčné, ale už jsme si uvědomily svoji vlastní hodnotu, potenciál a naučilo nás to se i bránit.
Zmiňujete, že jste byly vnímány jako „hodné holky“. Je to podle vás něco, s čím bojují všechny ženské kapely? Je to nějaký genderový předsudek hudebního průmyslu?
Patricie: Nechce se mi nás srovnávat se zahraničím, s Pussycat Dolls nebo Spice Girls, což jsou marketingové výplody hudebních vydavatelství, a v Česku moc ženských kapel neznám. Ale pokud mám mluvit za sebe, tak s hudbou jsem začínala už ve 14 letech a v hudebním vydavatelství vždycky sedí někdo, kdo má názor. A ten někdo chce vždy vydělat, chce mít dobrý produkt a umění je pro něj až na posledním místě. Jasně, je to pop, je to showbyznys, a kde jsou finance, tam je úspěch, ale já jsem se tomu vždy vyvarovala, za což jsem moc ráda. Toužím po něčem víc, než je dobrý úspěšný produkt.
O skladbě My Sister’s Crown lze mluvit jako o vaší nejúspěšnější. Je to kvůli její medializaci, nebo za tím vidíte i něco jiného?
Bára: Kdybychom My Sister’s Crown vydaly jen v Česku a nešly s ní do soutěže, tak to asi takový boom nebude. Bude to trvat, než se dostane i do zahraničí, takže nám k tomu Eurovize určitě pomohla. Ze zahraničí nám mimochodem chodí skvělé reakce, mnoho lidí nedokáže uvěřit, že tato skladba pochází z České republiky, že Česko konečně přišlo s něčím takovým.
Patricie: Úspěch podle mě přijde v momentě, kdy se vydá něco kvalitního, má to dobré načasování a je tam nějaký ten nevysvětlitelný faktor, že to zafunguje na lidi. A to se dopředu nedá předpokládat. Zároveň si myslím, že tím, jak je náš song výrazný, tak to člověka zaujme. Má to názor. Jak říká Madonna, když člověk nevyvolává rozruch a haló, tak je to, jako by nebyl.
V posledních letech jsou jednou z nejúspěšnějších kapel Eurovize italští Måneskin, kteří dnes vystupují po celém světě a jejich život se otočil o 180 stupňů. Jste na takovou změnu připraveny?
Patricie: V tomhle se mi líbí citát jednoho mudrce, který říká: „Přeju ti, ať se ti vyplní něco, o čem by se ti ani nezdálo.“ A takhle to mám i já. Když si člověk udělá plány, tak nikdy nedopadnou přesně tak, jak si je vysnil. Takže já si přeju, aby se nám dělo i to, o čem by se nám ani nesnilo. A zda jsme připravené? Na budoucnost člověk nikdy není připravený.
Bára: Ale hrozně se na to všechno těšíme. Na všechny zážitky, na to, co si z toho odneseme do našeho života, na co budeme vzpomínat… je to skvělé. Třeba ještě před měsícem by nás vůbec nenapadlo, že tu budeme sedět a budeme se bavit o naší tvorbě. Je to dar a ta vyprodaná O2 arena už by byla jenom třešničkou na dortu. A když se to nestane, tak se to nestane. Ale líbí se mi, že nás to nakopne, že třeba natočíme další desku, která bude lidi zajímat, a budeme do toho mít chuť.
Nechceme, aby na nás jednou bylo pohlíženo jako na krkavčí matky. Takové škatulky nás diskreditují, a ačkoli žijeme ve 21. století, nesmíme se cítit omezeně.
Média často zdůrazňují, že Vesna je ženská kapela. Mám pocit, že u „chlapských“ kapel na tuto informaci není kladen takový důraz. Co si o tom myslíte?
Bára: To je tím, že existují samé chlapské kapely (smích). Ženské kapely by se daly skoro napočítat na prstech dvou rukou, není jich moc. A proč tomu tak je? Vidím tam více faktorů. Chlapi si můžou jet až do stáří to, co chtějí, a ne že by ženy nemohly, ale…
Patricie: Jeden fanoušek, který nás teď objevil, nám napsal, že má strach, protože jsme ženská kapela a co se bude dít, až budeme mít rodiny. Že se kapela rozpadne (smích).
Bára: Děti třeba budou přicházet, už teď na kapelu jedno máme, a ne všechny ženské kapely to ustojí. Pak totiž přichází tlak z rodiny, že máš být dobrá máma a starat se. A přesně to chceme s holkami trochu rozbít. Nebo se o to alespoň budeme snažit. Abychom nebyly semleté tím, že máme být doma a máme být dobré mámy. My budeme dobré mámy, ale v naší práci a v tom, co máme rády, budeme pokračovat. Nechceme, aby na nás jednou bylo pohlíženo jako na krkavčí matky. Takové škatulky nás diskreditují, a ačkoli žijeme ve 21. století, nesmíme se cítit omezeně. Ženy, které mají děti, třeba často zůstanou zpěvačkami, ale muzikantky většinou odchází a nahradí je muži. To chceme změnit.
Patricie: Dnes je v pořádku mít fialové vlasy, piercingy, milovat stejné pohlaví nebo být ženou a do toho pracovat. I když někde stále existují zkostnatělé pohledy a struktury, které by s tím nesouhlasily. Až tedy tato fáze rodiny přijde, vezmeme ji jako další výzvu a rozhodně nebudeme chtít být omezované. Nebudeme se řídit nějakým modelem z minulosti, kdy muži měli vzdělání a aktivně se podíleli na vývoji společnosti, zatímco ženy byly u krbů a řešily jen rodinu. Tento model naplňovat nechceme.
On je zarážející už jenom ten předpoklad, že jednou určitě všechny budete chtít děti.Patricie: Ano, i s tím bojujeme. Práva žen a mužů stále nejsou úplně stejná. Pokud si muž vyjde někam bez dítěte, tak se ho nikdo neptá, kde to dítě má. Ale pokud vyjde do společnosti matka, tak se po tom všichni ptají. Na tomhle je vidět, jaká je realita.
Zdroj: Refresher/David Marcin
Jako kapela se snažíte prorazit, hrát na festivalech, dostat song do rádia nebo se prostě snažíte, aby vám vůbec někdo dal šanci. A často se setkáte s reakcí à la „proč já bych se s tebou vůbec bavil, když nejsi někdo, kdo každého půl roku vyprodává O2 arenu“.
Cítíte se jako ženy v hudebním průmyslu bezpečně a respektovaně?Patricie: V Česku se rozhodně cítím bezpečně. Myslím, že máme jeden z nejlepších standardů k životu.
Bára: Hudebně jsme zatím asi nenarazily, vždy jsme byly respektované. Tím, že jsme se vším protloukaly samy a neměly jsme za sebou nikoho silného, nějakou velkou agenturu, která by nás tlačila, tak jsme se v tom musely naučit chodit. Patricie je skvělá, silná a sebevědomá žena a myslím, že právě proto jsme nikdy úplně nenarazily, necítily jsme se zahnané do kouta. Nedovolily jsme to.
Patricie: Ale několikrát jsme zažily disrespekt vůči naší tvorbě. V tom smyslu, že jsme „nějaká začínající kapela“. Jako kapela se snažíte prorazit, hrát na festivalech, dostat song do rádia nebo se prostě snažíte, aby vám vůbec někdo dal šanci. A často se setkáte s reakcí à la „proč já bych se s tebou vůbec bavil, když nejsi někdo, kdo každého půl roku vyprodává O2 arenu“.
Bára: Česká republika je hodně zaměřená na „konzumování umění“ a málokdo má koule na to vzít si do rádia nebo na festival neznámou kapelu a dát ji v ten nejlepší čas, aby ji někdo poznal. Protože když ji dá ve 12 hodin, tak ji stejně nikdo nepozná, že.
Patricie: Přirovnala bych to třeba k předávání cen Grammy. Pokaždé tam zazní nová jména, což svědčí o tom, jak pohyblivý je trh v zahraničí. Že mají chuť dát šanci někomu novému. Ale u nás? Line-upy jsou pořád stejné, a kdyby Karel Gott ještě žil, tak bude dostávat slavíky i dalších x let. To je strašně zakonzervovaný, přidušený trh, který se brání tomu dát šanci něčemu novému.
Bára: Zajímavé je i to, že mnoho českých umělců začalo být respektováno až poté, co odešli za hranice. Máme tu skvělé produktivní lidi, ať už vědce*vědkyně, doktory*doktorky, umělce*umělkyně, a my si jich nevážíme. Pravdou je, že i my jsme zprvu cítily podporu hlavně ze zahraničí a doma jsme se střetly s více skeptickými pohledy. Možná právě proto, že jsme méně otevření novým věcem.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Dočkají se fanoušci dalšího alba?Patricie: Plán je takový udělat co nejlepší show na Eurovizi. Ať o nás Česká republika říká, co chce, ať nás hejtí, kdo chce, my se budeme snažit odprezentovat Česko co možná nejlepším způsobem. A co bude potom? Já jako autorka se už moc těším na to, až budu moct zalézt do studia a místo rozhovorů budu mluvit skrz písničky (smích).
Bára: Bude také nová tvorba, ale o té zatím nechceme říkat nic bližšího.
