S Viah o začátcích v hudební branži, egu, gender gap, ale také o připravované desce a melancholických písních.
V rámci článkového seriálu České nadějné zpěvačky ti dnes představíme talentovanou dívčí kapelu Viah a dopředu ti prozradíme, že podobnou skupinu na české hudební scéně nenajdeš.
Viah založila hudebnice Vi, která se do svého synth-popového projektu rozhodla zapojit také Rosu a Veru a společně tvoří hudbu, která nezná hranic. Jejich koncerty tě vtáhnou do jiné dimenze, o čemž se můžeš přesvědčit už v květnu na křtu jejich nové desky. S Viah jsme si podívali o chystané desce, gender gap v branži, ale také o tom, jak dát stranou vlastní ego.
Vi, ty jsi začala jako sólo zpěvačka. Proč ses nakonec rozhodla zapojit do projektu Viah i další členy?
Vi: Zpočátku jsem chtěla pouze zpívat, takže jsem se spojila s producentem Jiřím Burianem a bavilo mě prozkoumávat vztah interpreta a producenta. V tu chvíli mě ani nenapadlo zvát do toho další lidi, ale pak jsme došli do bodu, kdy jsme začali hrát živé koncerty a přišla jsem na to, že se necítím tolik jistá v „kramflecích“, když zpívám sama. Věděla jsem, že si k sobě budu chtít sehnat někoho dalšího, někoho, kdo mě dokáže podržet, kdo zvládne převzít vokální linku, abych mohla třeba i víc experimentovat s instrumentálem… Chtěla jsem se o to podělit. Nejsem vyučená zpěvačka, nemám k tomu formální vzdělání, spíše to dělám pocitově a bylo příjemné vytvořit si prostor k vyvinutí jiného vnímání zpěvu.
Další ráno Rosa přišla s tím, že si ji celou poslechla, že je skvělá. Hodně jsme se na sebe nacítily a staly jsme se takovými kotvami jedna pro druhou
Kde jste se seznámily? Co vás svedlo dohromady?
Rosa: Seznámily jsme se úplně spontánně. V roce 2018 dělalo Divadlo Archa čtrnáctidenní mezinárodní workshop, kde byly čtyři ateliéry – režie, práce s objektem, zvuk a videoprojekce. Do ateliéru zvuku, který vedl Jan Burian ml., jsem byla přijatá i já, a právě tam jsme se s Vi potkaly. Společně s ostatními jsme tam vytvářeli zvukové záznamy, se kterými jsme dále pracovali, zkoumali jsme metaforu zvuku či její dosah v kontextu divadla. Vůbec jsme nezpívali, pouze jsme rozebírali hudbu.
Vi: Rosa je hlavně herečka, performerka a když jsme se potkaly, měla jsem čerstvě vydanou desku Tears of a Giant, o které jsme se tam bavily. Další ráno Rosa přišla s tím, že si ji celou poslechla, že je skvělá. Hodně jsme se na sebe nacítily a staly jsme se takovými kotvami jedna pro druhou. Pak jsem teprve zjistila, že Rosa i zpívá a řekly jsme si, že bychom to mohly zkusit. V říjnu 2018 jsme měly první koncert na zkoušku a od té doby hrajeme skoro všechny koncerty společně.
To šlo tedy velmi rychle, když jste se sžily během pouhých dvou měsíců.
Rosa: Ano, bylo to velmi intuitivní, spontánní… Nikdy předtím jsem nepracovala s techničtějšími věcmi, nevěděla jsem, zda jsem toho schopná, ale skrz náš dialog a to, že je v naší hudbě hodně performativnosti, se to vše začalo vyvažovat a funguje to skvěle.
