Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S Viah o začátcích v hudební branži, egu, gender gap, ale také o připravované desce a melancholických písních.
V rámci článkového seriálu České nadějné zpěvačky ti dnes představíme talentovanou dívčí kapelu Viah a dopředu ti prozradíme, že podobnou skupinu na české hudební scéně nenajdeš.
Viah založila hudebnice Vi, která se do svého synth-popového projektu rozhodla zapojit také Rosu a Veru a společně tvoří hudbu, která nezná hranic. Jejich koncerty tě vtáhnou do jiné dimenze, o čemž se můžeš přesvědčit už v květnu na křtu jejich nové desky. S Viah jsme si podívali o chystané desce, gender gap v branži, ale také o tom, jak dát stranou vlastní ego.
Vi, ty jsi začala jako sólo zpěvačka. Proč ses nakonec rozhodla zapojit do projektu Viah i další členy?
Vi: Zpočátku jsem chtěla pouze zpívat, takže jsem se spojila s producentem Jiřím Burianem a bavilo mě prozkoumávat vztah interpreta a producenta. V tu chvíli mě ani nenapadlo zvát do toho další lidi, ale pak jsme došli do bodu, kdy jsme začali hrát živé koncerty a přišla jsem na to, že se necítím tolik jistá v „kramflecích“, když zpívám sama. Věděla jsem, že si k sobě budu chtít sehnat někoho dalšího, někoho, kdo mě dokáže podržet, kdo zvládne převzít vokální linku, abych mohla třeba i víc experimentovat s instrumentálem… Chtěla jsem se o to podělit. Nejsem vyučená zpěvačka, nemám k tomu formální vzdělání, spíše to dělám pocitově a bylo příjemné vytvořit si prostor k vyvinutí jiného vnímání zpěvu.
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Další ráno Rosa přišla s tím, že si ji celou poslechla, že je skvělá. Hodně jsme se na sebe nacítily a staly jsme se takovými kotvami jedna pro druhou
Kde jste se seznámily? Co vás svedlo dohromady?
Rosa: Seznámily jsme se úplně spontánně. V roce 2018 dělalo Divadlo Archa čtrnáctidenní mezinárodní workshop, kde byly čtyři ateliéry – režie, práce s objektem, zvuk a videoprojekce. Do ateliéru zvuku, který vedl Jan Burian ml., jsem byla přijatá i já, a právě tam jsme se s Vi potkaly. Společně s ostatními jsme tam vytvářeli zvukové záznamy, se kterými jsme dále pracovali, zkoumali jsme metaforu zvuku či její dosah v kontextu divadla. Vůbec jsme nezpívali, pouze jsme rozebírali hudbu.
Vi: Rosa je hlavně herečka, performerka a když jsme se potkaly, měla jsem čerstvě vydanou desku Tears of a Giant, o které jsme se tam bavily. Další ráno Rosa přišla s tím, že si ji celou poslechla, že je skvělá. Hodně jsme se na sebe nacítily a staly jsme se takovými kotvami jedna pro druhou. Pak jsem teprve zjistila, že Rosa i zpívá a řekly jsme si, že bychom to mohly zkusit. V říjnu 2018 jsme měly první koncert na zkoušku a od té doby hrajeme skoro všechny koncerty společně.
To šlo tedy velmi rychle, když jste se sžily během pouhých dvou měsíců.
Rosa: Ano, bylo to velmi intuitivní, spontánní… Nikdy předtím jsem nepracovala s techničtějšími věcmi, nevěděla jsem, zda jsem toho schopná, ale skrz náš dialog a to, že je v naší hudbě hodně performativnosti, se to vše začalo vyvažovat a funguje to skvěle.
Vi: Důležité je i to, že celý projekt se následně vyvíjel v trojhlase. I na naší nové desce, na které nyní pracujeme, klademe důraz na spolupráci hlasů, které k sobě pasují a učíme se je rozvíjet. Nejsme sólové zpěvačky, které do toho rvou svoje ega, tvoříme až komunitní zpěv.
Desku Tears of a Giant si vytvářela sama, ale skladbu Samurai jste již dělaly společně?
Vi: Je to tak.
Právě o tomto tracku lze mluvit jako o vašem nejúspěšnějším. Proč právě on?
Vi: Po desce, kterou jsem vydala sama s Jirkou Burianem, to byla podle mě první věc, která vyšla nejautentičtěji z nás.
Rosa: Z nás společně. Do projektu jsem přišla v době, kdy již deska Tears of a Giant byla venku a songy z ní jsem jen doplňovala vokály, především na živácích, kam jsme přidaly několik dvojhlasů. Samurai byl první společný track, který jsme vytvořily kolektivně.
Vi: Samurai je takový, jak lidi vnímají Viu na živých koncertech. Byl to takový první výkop společné energie, byl důležitý, o dost progresivnější a měl jasnější názor. Moje první deska byla hodně o hledání, hledala jsem si pohodlnou polohu hlasu, nebo témata textů atd. Samurai je rozmanitější.
Myslím si, že všechny tři v kapele jsme hodně naslouchavé, bez ega a v něčem submisivní. Když tedy někdo přinese nápad, dáme mu hodně prostoru
Když se má na něčem shodnout více hlav, tak to může být náročnější, než když rozhoduje pouze jeden. Řešíte někdy nějaké rozepře?
Vi: Nikdy jsme se nepohádaly.
Rosa: Společně velmi dobře komunikujeme, bavíme se úplně o všem a nikdy nenastal moment, kdy bychom se pohádaly. Jsme si navzájem hodně otevřené, společně rozebíráme všechno naprosto upřímně, řekneme si, když něco nefunguje a snažíme se přijít na to, proč to nefunguje. Žádný konflikt tedy ještě nikdy nenastal, neboť jsme vždy schopné najít nějaké řešení. Dialog neustále pokračuje.
Vi: Myslím si, že všechny tři v kapele jsme hodně naslouchavé, bez ega a v něčem submisivní. Když tedy někdo přinese nápad, dáme mu hodně prostoru, a proto nám ta deska fakt trvá (smích). Necháme to sedět, promyslíme to a pak se k tomu vrátíme. Nikdo navíc nebere jako útok, když řekneme, že to příliš nefunguje a musíme to změnit. To je v tvorbě velmi důležité. Jediné konflikty, o kterých se ani nedá mluvit jako o konfliktech, jsou možná menší přetlaky emocí během zvukovek, třeba na festivalech, kdy jedna z nás blbě zapojí kabel (smích).
Zmiňuješ, že jste všechny tři dokázaly dát své ego stranou. Jak jste k tomu dospěly?
Rosa: Podle mě je to hodně o naslouchání. Když si člověk navzájem naslouchá, respektuje se, tak není důvod rvát do tvorby ego. Prostor na sebevyjádření tu je, tak proč ho nevyužít.
Vi: Myslím si, že je to i o tom, že lidem, kteří jsou v projektu se mnou, naprosto věřím. Věřím jim tak moc, že vše, co dělají, mi přijde stejně tak dobré, jako moje nápady, takže potom si pouze vytváříme prostor, ať už v možnostech přidání sóla či v prodloužení písní. To moc českých zpěvaček nedělá, snaží se držet v nějakém rámci a časovém limitu, ale my se nebojíme vydat i šesti minutovou skladbu (smích).
Jak probíhá váš tvůrčí proces? Kdo přijde s textem a kdo zase s nápadem na melodii?
Vi: Texty jsem hodně dlouho psala já, protože jsem se cítila pohodlněji v angličtině, která se nám mnohem lépe zpívá. Zkoušely jsme i češtinu, na novém albu možná vyjde i nějaká česká věc, ale je to úplně jiný druh zpěvu, než se kterým umíme pracovat. Už jsme ale napsaly i společný text, Rosa sama napsala jeden český… Vera je instrumentalistka, vytváří melodické linky, řeší hudební produkci, takže ta do textů příliš nezasahuje.
Rosa: Co se týče hudby, tak tu jsme začaly vytvářet tak, že jsme si mezi sebou posouvaly nástroje.
Vi: Vždy jde hudba, pak pěvecká linka a nakonec text. Text většinou vymýšlíme až když jedeme do studia (smích). Zrovna před nedávnem jsme s Rosou jely nahrávat do Bratislavy, text jsme napsaly ve vlaku a docela to funguje!
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Viah stále vnímáte jako projekt nebo jako plnohodnotnou kapelu?
Vi: Myslím si, že je to kapela.
Kdybyste ji měly popsat pěti slovy, jaká slova by to byla?
Vi: Experiment, křehký a holčičí (smích).
Rosa: A také nezachytitelný a spontánní.
Spousta věcí a interakcí navíc vzniká až během koncertu, za což vděčíme naší otevřenosti. I skrze to, jak na sebe reagujeme, vznikají minimalistické vtipy či situace, které dále rozvíjíme a dostáváme se tak na hranici performance
Vaše koncerty lze přirovnat k propracované audio-vizuální show. Pomáhá vám někdo s produkcí a choreografií?
Vi: Prošly jsme si několika fázemi, zkoušely jsme pracovat s choreografkou, zapojit videoprojekce, vyhrát si s kostýmy a už jsme měly i koncerty, na kterých jsme pracovaly s nějakými objekty či instalacemi, třeba na Signal Festivalu, což nás dost baví. Když to jde a je na to čas, tak se každý koncert snažíme přizpůsobit tomu, kde hrajeme, improvizujeme, reagujeme, vnímáme prostor, a samy sebe navzájem.
Rosa: Spousta věcí a interakcí navíc vzniká až během koncertu, za což vděčíme naší otevřenosti. I skrze to, jak na sebe reagujeme, vznikají minimalistické vtipy či situace, které dále rozvíjíme a dostáváme se tak na hranici performance.
Vi: Vůně, olejíčky, různé aroma rollery, Bachovky nebo také gin tonic před show (smích). Někdy to bývá dost hektické, dojedeme na místo akce na poslední chvíli a musíme se uzemnit, zkoordinovat, zpřítomnit za krátkou chvilku.
Není to vědomá volba, nepotřebovala jsem se obklopovat pouze ženami, není to ani feministické rozhodnutí, ale musím uznat, že kdyby mezi námi byl muž, přímo v kapele, tak se naše energie hodně promění
Média o vás často píší jako o „holčičím gangu“. Nevadí vám toto označení?
Vi: Nevadí, ale není to tak, že bychom odmítaly kluky, našimi oblíbenými zvukaři zatím byli vždy kluci. Není to vědomá volba, nepotřebovala jsem se obklopovat pouze ženami, není to ani feministické rozhodnutí, ale musím uznat, že kdyby mezi námi byl muž, přímo v kapele, tak se naše energie hodně promění. Myslím, že si nasloucháme především proto, že všechny tři máme jemnou energii a kdyby do toho vstoupil nějaký muž, tak by musel být hodně citlivý a vnímavý. Neříkám, že takoví kluci nejsou, ale nedokážu si momentálně představit, že by do Viy vešel muž. Co si ale dokážu představit je, že by se k nám třeba na koncertech přidal bubeník.
Někteří si myslí, že nemáme dost sebevědomí na to, abychom mohly vystupovat a naše křehkost je mnohdy považována za negativum. Je zvláštní, že se u žen zranitelnost považuje za něco špatného, že panuje nedůvěra k citlivosti…
Setkaly jste se někdy s gender gap v hudební branži?
Rosa: Ano, ze začátku, když jsem se k Vi přidala, tak i pro mě to byl nový prostor a věci jsem si brala hodně osobně. Takže nastaly situace, kdy jsem něco zaslechla, že o mně někdo někde říká a hodně mi to ublížilo.
Vi: Rosa je hodně křehounká, ostatně to jsme i já a Veru a důvěra lidí v nás bývá zpočátku nulová. Někteří si myslí, že nemáme dost sebevědomí na to, abychom mohly vystupovat a naše křehkost je mnohdy považována za negativum. Je zvláštní, že se u žen zranitelnost považuje za něco špatného, že panuje nedůvěra k citlivosti…
Zdroj: se souhlasem viah/Létoslav Chromek
Postavení žen a mužů ve společnosti je téma, které velmi rezonuje. V jednom z dávných rozhovorů jsem se dočetla, že pomocí textů nechcete reagovat na aktuální témata. Stále to platí?
Vi: To už velmi dlouho neplatí. Možná to platilo zpočátku projektu, kdy jsem si řešila vlastní osobní sféru, ale od Samuraie dál jsou naše texty hodně společenské. Rosteme, společenské změny více vnímáme a chceme se k nim vyjadřovat.
Jaká témata najdou posluchači na vašem připravovaném albu?
Rosa: Začaly jsme ho psát na přelomu února a března roku 2020, takže deska vznikala během pandemie, kterou nikdo z nás nečekal. Texty proto dost reagují na situace, ve kterých jsme se ocitly…
Vi: Když jsme přibraly Veru, tak jsem zjistila, že jsem se svými texty velmi vyprahlá, narážela jsem na limity vlastní hlavy, začala jsem se cyklit a chtěla jsem proto začít pracovat i s kolektivními texty, které budou vycházet z nás všech. Holky se v tom ale moc necítily, tak jsme si začaly dělat psací schůzky, kdy jsme se sešly na Zoomu a začaly jsme všechny psát do on-line dokumentu, který se postupně prodlužoval a prodlužoval a čerpáme z něj většinu témat. Nacházíme společné body toho, co v nás rezonuje.
Rosa: Je zajímavé sledovat i to, jak se posouváme, jak naše lidská mysl s postupem času jinak přemýšlí o různých situacích a kam se dostáváme my, v průběhu 2 let. Například text, který jsme napsaly ve vlaku, zcela přesně reflektuje to, co zažíváme v souvislosti s tím, co se děje na Ukrajině.
Hrajeme popové a chytlavé melodie, do kterých zpíváme niterná a šíleně melancholická slova
Vaše písně na posluchače přenesou atmosféru, ze které až mrazí. Nechci říkat, že jsou depresivní, ale jsou velmi melancholické. Dočkají se vaši fanoušci někdy nějakého „happy songu“?
Vi: Snažíme se přicházet na veselejší melodie. Někdy na to máme energii a náladu a pak hrajeme popové a chytlavé melodie, do kterých zpíváme niterná a šíleně melancholická slova. To mě fascinuje, ty momenty, kdy dochází k překřížení dvou energií a člověk si chce zatančit, ale zároveň se zasekává nad tím, o čem to vlastně zpíváme.
Rosa: Snažíme se jít proti tomu, aby naše songy byly jen melancholické, ale moc nám to nejde (smích).
Zmiňovaly jste, že moc na termíny nejste, ale nedá mi to se nezeptat. Kdy se vaši fanoušci dočkají nového alba?
Vi: Křtíme 19. května 2022 v MeetFactory, takže to do té doby musíme stihnout.
Deska je už tedy skoro hotová?
Rosa: Už čekáme pouze na jeden track, který se protáhl kvůli covidu a máme hotovo.
Ctižádostivé teda jsme, jen jsme se rozhodly, že upřednostníme naše pocity a spontánnost před poslechy na digitálních platformách
Vaše hudba by se dala popsat jako alternativní synth-pop. Je na něj podle vás česká hudební scéna připravena?
Vi: Když člověk vydává takovou hudbu, která v něm samém vzbuzuje velmi silné emoce a dává do ní kus sebe, tak je důležité, aby se v rámci české hudební scény trochu oprostil od počtu posluchačů. Kdybychom šly po číslech, tak bychom musely následovat určitý, předem daný rámec. Ale my jsme skupina kamarádek, každý koncert je pro nás výlet a děláme si to hezký. Není to o tom, že chceme někam prorazit.
Rosa: S takovým uvažováním, lehkostí a bez tlaku, je pro nás ta priorita jinde.
Vi: Ctižádostivé teda jsme, jen jsme se rozhodly, že upřednostníme naše pocity a spontánnost před poslechy na digitálních platformách.
Na druhou stranu poslechy jsou to, co vydělává. Je Viah vaším hlavním zdrojem příjmů?
Vi: Není, ačkoli existují období, kdy se tím lze uživit, například v létě, kdy míváme hodně hraní. Nicméně i mimo Viu zůstávám v alternativních oblastech, věnuji se performanci, divadlu a ráda bych pro divadla dělala i hudbu, ideálně živě. Kromě toho mám ale i brigádu, kdy pracuju za kávovarem v jednom vinohradském obchodě. Mám několik oblastí, které mě baví a mohu se jim věnovat vyváženě, což je pro mě důležité. Kdybych se pořád věnovala jenom Vie, tak by mi z toho možná hráblo (smích).
Rosa: Mojí hlavní prací je divadlo a herectví. Hudba je pro mě prostor, kde mohu intuitivně tvořit, kde se mohu vyklidnit, nalézt samu sebe, zachytit se… V herectví se totiž člověk rozbíhá různými směry, občas ztrácí sám sebe a hudba je pro mě takový oblouk, návrat k sobě samotné, k tomu, co cítím. Tyto dva protipóly se vzájemně balancují a jsem ráda, že tam ten oblouk je.
