S Annabelle o studiu hudby v Londýně, ženách v hudební branži, emocích, které se snaží předat posluchačům, ale i o tom, proč nosí žlutou barvu a co znamenají její tetování v obličeji.
Annabelle se hudbě věnuje již odmalička, a když ji dvakrát nepřijali na konzervatoř, odjela do Londýna, kde studovala populární hudbu. V roce 2020 pak vydala první autorský singl Anxiety, který zaujal mnoho lidí a Annabelle nyní můžeš znát jako krásnou a sebevědomou ženu ve žlutém, která letos dokonce ovládla jednu z hlavních stageí na festivalu Rock for People.
Mají to ženy v hudební branži těžké? Odkud čerpá inspiraci pro své texty? Byla by kvůli Viktorovi Sheenovi ochotná nazpívat song v češtině? A proč by se chtěla vyhnout tomu, co se stalo Annet X a její desce? To a mnohem více se dočteš v tomto rozhovoru.
Svůj první singl Anxiety jsi vydala teprve v roce 2020. Od kolika let se věnuješ zpěvu?
Zpívám už odmalička, měla jsem různé kapely a ta poslední, takové trio, se rozpadla ve chvíli, kdy jsem začala pracovat pro Universal Music a poznala jsem, že hudbu lze dělat i jinak, ve velkém. Navíc jsme se neshodli na vizích týkajících se vedení kapely, takže jsem zhruba v roce 2018 odstartovala svojí sólo kariéru.
Kdybys trio tehdy neopustila, dosáhla bys stejných úspěchů a výsledků, jako nyní?
Nemyslím si to.
Na konzervatoř jsem sice chtěla, ale dokonce dvakrát mě nepřijali, za což jsem ve finále ráda, protože mě to zaválo úplně jiným směrem
Studovala jsi konzervatoř, nebo kdo tě naučil pracovat s hlasem?
Ne, na konzervatoř jsem sice chtěla, ale dokonce dvakrát mě nepřijali, za což jsem ve finále ráda, protože mě to zaválo úplně jiným směrem. Odjela jsem do Londýna, kde jsem studovala hudbu a nikdo mě moc netvaroval, můj styl a výraz nikdo nepřetvářel, takže jsem zůstala autentická.
Jak takové studium hudby vypadá? Co jste se na škole v Londýně učili?
Studovala jsem tam populární hudbu, takže jsem měla výuku komplexní hudební teorie, tzn. noty a zápisy, produkce, kdy jsem se učili základy s programy, v nichž se následně muzika produkuje, songwritingu, což ale samozřejmě nelze objektivně učit a vše se odvíjí od jednotlivých studentů a toho, jak si to přeberou. Nikdo nám v tomto směru neříkal, co je správně a co je naopak špatně. Dále jsme se učili historii populární hudby a music business, jak si správně rozdělovat procenta na písničce, aby vztahy v kapele zůstaly dobré atd., což se člověku opravdu hodí.
Je tedy tvůj hudební styl ovlivněný právě studiem v Londýně?
Řekla bych, že ten vliv jsem si začala uvědomovat až zpětně, ale během studia jsem naopak měla rozhozenou rovnováhu, všude bylo mraky lidí, muzikanti na každém rohu a až ve chvíli, kdy jsem se vrátila zpět do Česka, jsem si začala uvědomovat, jak to máme jednoduché, když víme, jak to chodí a zavalilo mě sebevědomí, což je vždy lepší.
Co se týče hudebního vlivu, tak do Londýna jsem přijela jako fanynka Amy Winehouse, dokonce jsem bydlela i kousek od čtvrti, kde žila ona, ale Londýn je rockové město, kdežto já jsem více do R'n'B a popu.
Takže kdybys měla žánrově definovat svoji hudbu, tak to bude právě R'n'B mixnuté popem?
Je to tak, toho R'n'B se snažím zbavit, ale vyrostla jsem na tom, a i ve chvíli, kdy napíšu song, který mi jako R'n'B vůbec nepřipadá, tak mi stejně všichni řeknou, že takový je (smích).
Když tam nejsou moje nápady, moje slova, nenapíšu to já, tak k tomu textu prostě nemám vztah a moc mě nebaví
