Se zpěvačkou Karin Ann o lidských právech, svobodě, ale také o samotě a respektu, který se jí jako mladé queer hudebnici nedostával.
V rámci seriálu České nadějné zpěvačky ti dnes představíme další talentovanou zpěvačku, kterou není nikdo jiný než Karin Ann. Teprve devatenáctiletá Slovenka se hudbě věnuje už od raného věku a ač byl minulý rok poznamenán pandemií koronaviru, Karin rozhodně nezahálela.
Vydala EP lonely together, koncertovala po Evropě a vzbudila poprask v Polsku, když během živého vysílání v televizi vytáhla duhovou vlajku. Proč bychom se měli zajímat o lidská práva? A jak se vypořádat se samotou? To a mnohem více se dočteš v našem rozhovoru.
V létě jsi vystupovala v Polsku, kde jsi během živého vysílání v televizi vytáhla duhovou vlajku. Proč ses pro to rozhodla?
Přišlo mi to přirozené a aby se situace někam posunula, je o lidských právech nutné mluvit i v mainstreamových médiích. Vím, že situace v Polsku není nejlepší, a právě proto jsem tamní LGBT+ komunitě chtěla vyjádřit podporu. Samozřejmě jsem nečekala, že se z toho udělá taková velká věc a překvapilo mě to, protože pro mnohé je to normální život.
Jaký to mělo ohlas?
Vím především o tom pozitivním ohlase, ale negooglila jsem si svoje jméno, abych si přečetla všechny reakce. Zprávy, které mi psali lidé na Instagramu, ale byly pozitivní.
Nemůže takový krok ovlivnit tvoje budoucí působení v Polsku?
Pokud ano, tak si myslím, že jen v dobrém. Od začátku svým fanouškům jasně říkám, jaký mám mindset, co podporuji, čeho jsem součástí a tím pádem si buduji komunitu, která má také takové názory, mindset a je velmi podobná mně samotné. Nechtěla bych fanouškům říkat něco, s čím se neztotožňuji, chci k nim být upřímná, protože pak bych za 10 let mohla přijít s přiznáním, že podporuji LGBT+ komunitu či Black Lives Matter a mnoho lidí by se na mě mohlo naštvat, že jsem jim o tom neřekla dřív. Z toho, že si již od začátku svojí kariéry mohu budovat komunitu, která je mi blízka, mám velmi dobrý pocit.
Narovnání práv mezi LGBT+ komunitou a heterosexuály by mělo být považováno za samozřejmost a vůbec bychom o tom neměli diskutovat. Každý máme svůj život a veřejnost nemá právo nám říkat, jaké pohlaví můžeme milovat a jaké ne
Proč je podle tebe důležité upozorňovat na nerovnost práv pro LGBT+ komunitu?
Narovnání práv mezi LGBT+ komunitou a heterosexuály by mělo být považováno za samozřejmost a vůbec bychom o tom neměli diskutovat. Každý máme svůj život a veřejnost nemá právo nám říkat, jaké pohlaví můžeme milovat a jaké ne. Ano, v každé komunitě se najdou dobří a zlí lidé, ale pokud člověk nedělá nic špatného, jen chce milovat někoho stejného pohlaví, tak proč by do toho měl někdo zasahovat, ještě když se ho to vůbec netýká.
Minulý týden jsem byla na tvém koncertě a výtěžek z něj putoval na podporu Amnesty International. Kdy ses začala zajímat o lidská práva?
Nevzpomínám si na žádný moment, kdy bych si řekla: ‚Tak a teď se budu zajímat o lidská práva.‘ Už od malička jsem na Slovensku a na sociálních sítích viděla nerovnoprávnost, či už v pohlaví, orientaci, rase či čímkoli jiném a vadilo mi to. Možná je to tím, že já sama jsem součástí nějakých menšin, sama jsem nerovnoprávnost pociťovala a přišlo mi to nelogické. Začala jsem si tedy budovat svoje vlastní názory, stejně jako moje dvě sestry, které jsou také dost feministicky založené. Všechny bojujeme, sdílíme informace atd.
Ale i já mám část rodiny, se kterou se snažím se příliš nevídat, protože vím, jaké má názory, takže to není tak, že bych vyrůstala v obložení bojovníků za lidská práva. Prostě to jen bylo uvnitř nás a přišlo nám to přirozené.
Je to něco, k čemu chceš motivovat i svoje posluchače?
Určitě. Hodně lidí si myslí, že jeden člověk nic nezmůže, ale to není úplně pravda. Stačí, abyste o tomto problému řekli jedné osobě, která to zase řekne dál, přesdílí nějaký názor na sociálních sítích a hned se to roznese. Všechny se snažím vyzvat, aby mluvili o důležitých věcech a nezáleží na tom, jestli mají hodně followerů, málo nebo žijí bez sociálních sítích a kamarádům to řeknou osobně.
Nejdůležitější je svoboda, svoboda ve vyjadřování a svoboda žít svůj vlastní život bez toho, aniž by vám do něj někdo mluvil. Tedy v případě, že nikomu neubližujete
Jaké další hodnoty jsou pro tebe důležité?
Nejdůležitější je svoboda, svoboda ve vyjadřování a svoboda žít svůj vlastní život bez toho, aniž by vám do něj někdo mluvil. Tedy v případě, že nikomu neubližujete. Důležitý je pro mě i feminismus celkově a ač si mnoho lidí myslí, že se pod slovem feminismus skrývají pouze ženská práva, není to tak. Feminismus je rovnost pro všechny, pro menšinové rasy, orientace, pohlaví… Vždy říkám, že svoboda jednoho člověk by měla končit tam, kde zasahuje do svobody druhého.
Jsou to témata, která jsou pro generaci Z klíčová?
Ano, nebo alespoň si to myslím dle toho, co vidím kolem sebe. A pokud tato témata někdo za důležitá nepovažuje, tak doufám, že se to brzy změní. Mladí chtějí změnit svět a používají k tomu i sociální sítě, v čemž máme obrovskou výhodu. Díky nim vidíme, že nejsme jediní, kdo se o tuto problematiku zajímá a nabýváme tak sebevědomí, abychom pomohli bojovat za změnu.
Jak bys popsala tvoji hudbu? Mnozí tě přirovnávají ke slovenské Billie Eilish namixované s Måneskin.
Snažím se neškatulkovat, protože si myslím, že by mě takové nálepkování mohlo do budoucna omezit. Snažím se dělat takovou hudbu, která mi v ten daný moment přijde přirozená a která koresponduje s mými pocity a náladami. Moje první EP jsem napsala, když mi bylo 14 let a vydali jsme ho v době, kdy mi bylo 19 let. Teď mi bude 20 a mnoho lidí si možná řekne, že jsem se hudebně hodně změnila, ale já to považuji za přirozený vývin a posun. Nevím, kde budu, až mi bude třeba 25 let, možná budu chtít dělat naprosto odlišnou hudbu, a právě proto se nechci škatulkovat. Ono i já sama poslouchám hrozně moc různých stylů hudby, umělců a nechci se omezovat, abych dělala pouze jeden žánr.
Kdo je ti hudební inspirací?
Na to snad ani nemůžu odpovědět, protože poslouchám opravdu hodně umělců a mám i spoustu playlistů, které korespondují s mými náladami. V mém telefonu nejvíc paměti zabírá právě hudba (smích).
Měla jsem pocit, že nikam nepatřím, jsem sama, nemám se na koho obrátit, nikdo mi nerozumí
Co se snažíš prostřednictvím své hudby předat posluchačům?
Hlavně to, aby se necítili sami, protože vím, že hodně lidí se tak cítí. I já jsem se tak dlouho cítila, měla jsem pocit, že nikam nepatřím, jsem sama, nemám se na koho obrátit, nikdo mi nerozumí… Chci, aby si posluchači u mojí hudby řekli, že přesně takhle se cítí, jen se to bojí přiznat nebo to nedokáží popsat a díky mojí hudbě budou vědět, že v tom nejsou sami.
Samota je velké téma. Je i důvodem, proč jsi tento rok vydala EP lonely together?
Ano a je to i důvod, proč jsem vůbec začala s hudbou. Chtěla jsem o tom mluvit, nechtěla jsem se cítit oddělená a vidím, že mnoho lidí pociťuje to samé. V mých singlech se našli.
Stále se cítíš sama?
Myslím, že to je pocit, který v sobě budu mít vždy, že se prostě někdy budu cítit sama. Jen je dobré vědět, že kolem sebe máte lidi, kteří tady pro vás budou. Někdy například dokonce můžete chtít být sami, ale nebude to negativní, protože budete vědět, že někdo na vás někde čeká.
Být vyrovnaný sám se sebou je velmi důležité, a to nemyslím tak, že musíme být perfektní a nemít žádné problémy, ale spíš tak, že bychom se měli naučit akceptovat, že nikdy nebudeme perfektní
Co bys doporučila lidem, které samota hodně trápí? Jak s tím pocitem bojovat?
Každý samotu snáší jinak. Já jsem velký introvert, takže ačkoliv někdy potřebuju být s lidmi, tak někdy také potřebuju být sama se sebou. I díky tomu se mi rychle a v mladém věku podařilo najít samu sebe, s čímž má hodně lidí problém, protože jsou stále obklopeni osobami, které jim říkají, jací mají být, jak mají vypadat, jak se mají cítit a tím pádem nikdy nenajdou, co se jim líbí a co chtějí dělat. Být vyrovnaný sám se sebou je velmi důležité, a to nemyslím tak, že musíme být perfektní a nemít žádné problémy, ale spíš tak, že bychom se měli naučit akceptovat, že nikdy nebudeme perfektní. Měli bychom přijmout to, co se nám na nás nelíbí a co se nám líbí, protože v opačném případě můžeme bojovat sami se sebou.
I já jsem dlouho nevěděla, co chci, co se mi líbí, co mám ráda, ale podařilo se mi zjistit. Teď už vím, co potřebuji, jak mám fungovat, abych byla psychicky i fyzicky v pořádku atd.
Zmiňuješ, že jsi introvert. Jak zvládáš vystupování před tisícovkami diváků?
Dlouhou před koncertem potřebuji být sama, a to samé také chvíli po koncertě. Nedovedu si představit, že bych šla po koncertě někam na party a druhý den nanovo. Takhle bych nedokázala fungovat, velmi rychle by mě takový způsob života vyčerpal a také bych byla asi hodně nepříjemná na svoje okolí (smích).
Hodně lidí, které ostatní nazývají losery, prostě jenom nezapadá do toho, co od nich společnost chce. Loseři jsou často kreativně založení lidé, kteří chtějí vyjádřit svůj názor, ať už tím, jak se oblékají, jak vypadají, tetováním či čímkoliv jiným
Před nedávnem jsi vydala skladbu i’m a loser. Cítíš se jako loser?
Často jsem se jako loser cítila, ale teď už to nevnímám jako negativní věc. Myslím si, že hodně lidí, které ostatní nazývají losery, prostě jenom nezapadá do toho, co od nich společnost chce. Loseři jsou často kreativně založení lidé, kteří chtějí vyjádřit svůj názor, ať už tím, jak se oblékají, jak vypadají, tetováním či čímkoliv jiným. Jsou to ti ‚divní‘ a s takovými jsem vždy vycházela nejlépe. Označení loser tedy vnímám pozitivně, a i proto jsem o tom chtěla zpívat.
Zpíváš v ní i o přílišném přemýšlení. Máš nějaký tip, jak mu zabránit?
Sama se to stále učím, ale mohu říct, že u mě nejvíce zabírá, když věci nevnímám jako velké či důležité. Když něco považuji za velmi důležité, velké, nad rámec každodenních záležitostí, tak se sama vystresuji, což je špatně. Cokoliv se mi stane se tedy snažím brát jako maličkost. Někdy tomu sice nelze zabránit, ale snažím se.
Původně jsi zpívala slovensky, ale EP lonely together je v angličtině. Proč ses rozhodla pro tuto změnu?
Změna spíše byla slovenština, protože věci na EP lonely together jsem psala už před 5 lety (smích). Pak jsme si ale říkali, že by bylo dobré nazpívat i něco ve slovenštině, takže vzniklo několik písní, které jsou vlastně anglické texty přeložené do slovenštiny. Například píseň Zavolaj Mi Zajtra je překlad midnight calls (smích).
Je pro tebe přirozenější zpívat anglicky nebo slovensky?
Hodně lidem se to asi nebude líbit, ale anglicky (smích). V angličtině je pro mě přirozenější i psaní a přemýšlení, což může být způsobené tím, že jsem vyrůstala s mojí mamkou, která je Češka a mluvila česko-slovensky a já jsem to od ní trochu pochytila. Stává se mi, že řeknu nějaké slovo, které není slovensky, nýbrž česky nebo naopak anglické, jehož slovenský význam neznám.
Angličtina mi přijde přirozenější, mám v ní víc jasno, dává podle mě více prostoru pro vyjádření, má víc slov na pojmenování věcí a víc slov k popsání pocitů a situací. Je to jednodušší jazyk a svoje anglické texty mnohdy ani neumím přeložit do slovenštiny tak, abych zachovala jejich význam.
V roce 2020 si spolu s Benem Cristovao nazpívala skladbu hloupej svět. Máš vytipované i další umělce, s nimiž bys jednou chtěla spolupracovat?
Ano, mezinárodní i tuzemské. V Česku je poslední dobou hodně zajímavých mladých umělců, například Annabelle, Giudi nebo Aiko, které tvoří něco, co na naší hudební scéně chybí.
Lidé podle mě nejsou zvyklí na to, že ženy mluví či zpívají o něčem jiném než o lásce, zamilování, zlomeném srdci, růžových šatech
Setkala ses někdy s tím, že bys byla v hudební branži utlačována jenom proto, že jsi mladá queer hudebnice?
Ano. Lidé podle mě nejsou zvyklí na to, že ženy mluví či zpívají o něčem jiném než o lásce, zamilování, zlomeném srdci, růžových šatech apod. Hodně lidí mě také nebralo seriózně a mysleli si, že nevím, o čem mluvím. Říkali si, že jsem mladá, nic nevím, nevím, jak funguje svět… ale oni také nevěděli, že jsem velmi tvrdohlavá a když si za něčím stojím, tak se mnou nikdo nehne.
Změnil se tento přístup? Už tě respektují?
Myslím, že je to o něco lepší, čemuž pomohlo i to, že jsem začala pronikat do zahraničí. Najednou mě někteří lidé berou více seriózně a vidí ve mně budoucnost. Za změnu pravděpodobně vděčím i lidem, kterými se obklopuji a se kterými pracuji. Chci dělat jen s těmi, kteří respektují moje názory, moji vizi a netlačí mě do něčeho, co nechci.
Když jsem začala nosit věci, které se mi líbí, tak se mi sebevědomí naopak zvýšilo, a to i přes negativní komentáře a pohledy na ulicích
Ty máš také velmi originální styl. Je podle tebe důležité, aby byli umělci styloví a odlišní od ostatních?
Lze vycítit, zda lidé dělají něco, čemu věří, co jsou opravdu oni nebo zda to dělají jen proto, aby nějak vypadali a líbili se. Někteří se například i bojí být odlišní, bojí se, co si o tom asi pomyslí okolí, ale já si myslím, že bychom se měli reprezentovat tak, jak to cítíme, jací jsme, co je nám přirozené a co je pro nás dobré.
Z vlastní zkušenosti vím, že když máte nízké sebevědomí, tak si myslíte, že pokud si na sebe vezmete něco odlišného, za co vás budou ostatní kritizovat, tak vaše sebevědomí ještě klesne. Jenže ono to tak není. Když jsem začala nosit věci, které se mi líbí, tak se mi sebevědomí naopak zvýšilo, a to i přes negativní komentáře a pohledy na ulicích. Ale mně se ten styl líbí, já se v něm cítím dobře a nenechám si ho vzít.
Odkud čerpáš inspiraci pro své outfity?
Hodně se mi líbí kousky vycházející z gotické doby a historie, ale inspirují mě například i věci z minulosti, móda kapely Queen či jiných starších umělců atd. Jednu dobu jsem třeba odmítala nosit věci, které na sobě neměli kostry (smích). A k věcem, které jsem měla ráda, když jsem byla malá, se vracím i dnes, čímž se vlastně vracím sama k sobě. Takové kousky se mi totiž líbili ještě předtím, než jsem nasála názory veřejnosti, společnosti a jiných lidí.
V minulosti jsem bývala kritizována za to, že nosím volné věci, čímž jsem údajně kopírovala jiné umělce, ale to vůbec není pravda. Nosila jsem velké věci, protože jsem měla problém s tím, jak vypadám a nechtěla jsem to nikomu ukazovat. Chci prostě nosit to, v čem budu spokojená a ano, i já s tím stále bojuji. Prošla jsem si totiž poruchou příjmu potravy, takže i já se někdy trápím nad tím, jak vypadám, jestli mi něco někde neleze a tak.
Co považuješ za svůj doposud největší úspěch?
To je těžké, protože za velký úspěch považuji i to, že jsem vydala první skladbu, první EP, první klip, všechno to jsou úspěchy. Za velký úspěch považuji i první headline koncert, který proběhl během pandemie koronaviru a jsem ráda, že byl spojený s Amnesty International. A samozřejmě také billboard na Times Square, první turné, na kterém jsem sice byla jako support, ale stále to považuji za velkou věc. Nyní mě navíc čeká turné po více zemích, kde budu také jako support, ale je to super. Úspěch je pro mě i to, že pracuji s lidmi, o nichž jsem si nikdy nemyslela, že bych se k nim mohla dostat.
Kde se vidíš za 5 let? Máš vytyčené nějaké cíle, kterých bys ráda dosáhla?
Za pět let bych ráda měla venku první album a doufám, že tou dobou budu mít za sebou už i více koncertů a turné. K tomu ale potřebujeme, aby se situace s pandemií koronaviru zlepšila a já doufám, že se lidé budou nechávat očkovat a budeme opět moci koncertovat, cestovat a podnikat další věci.
Uvidíme, kde budu za 5 let, ale hlavně chci být sama sebou a chci být autentická. Nechci plánovat, raději se soustředím na to, co je teď, abych nezačala overthinkovat či abych si nekladla cíle, kterých nelze dosáhnout a ze kterých bych mohla být smutná.
