Umělec Krištof Kintera zahájil v pražském DOXu novou výstavu svých „kreseb“ s názvem How can I help you? Byli jsme se podívat.
V galerii však návštěvník pravděpodobně nenajde nic, co by si pod kresbou představoval. Přesto, že na výstavě lze spatřit mnohdy i mohutná a trojrozměrná díla v kontextu autorovy tvorby, kterou veřejnost zná především díky velkým a dechberoucím instalacím, jde o díla menších dimenzí. Když je však člověk vidí všechny společně a na jednom místě, vytváří znovu něco velkého a dechberoucího tak, jak jsme u Kintery zvyklí.
„Byl to tak trochu můj sen, vidět všechny svoje kresby vystavené pohromadě, ale protože byly rozeseté po celém světě, říkal jsem si, že se mi to asi nikdy nesplní. Teď se to ale díky DOXu děje tady a teď,“ říká Kintera novinářům.
Na 300 děl jednotného formátu se představuje ve společné site-specific instalaci ve třech patrech věže holešovického centra DOX. Dohromady tvoří osobní zpověď umělce, který na jednotlivých stránkách pomyslného deníku zaznamenává to, co ho zajímá, frustruje i děsí. Dotýká se zároveň i našich vlastních nejniternějších pocitů, tužeb, bolestí a strachů.
Kresbám, které jsou v DOXu vystaveny, se Kintera průběžně věnuje už téměř dvě desetiletí. V mnoha případech jde téměř o trojrozměrná díla jednotného formátu, jež by většina lidí považovala spíš za koláže či asambláže. Pro Krištofa Kinteru jsou to ale jednoznačně kresby. Především proto, jakým způsobem vznikají – spontánně, rychle, s lehkostí.
„Mé kresby jsou výsledkem vzácných momentů, kdy se mi na ně podaří najít čas. Nevznikají v nějakém ordinovaném stavu klidu, ale povětšinou za pochodu. Tato deníková tvorba mě nesmírně baví, ale v provozu všech těch věcí, kterým se věnuji, se k ní dostávám velmi těžce. Je to pro mě taková paralelní linie, protože i když pracuji na plno jiných projektech – na různých sochařských věcech a reinstalacích, které jsou technicky velmi náročné a trvá i roky, než se uskuteční –, tak právě kresba mě osvobozuje od práce sochaře, dělníka a řemeslníka. V případě této tvorby mám ‚instantní‘ a rychlý výsledek, u kterého se cítím jako umělec,“ říká.
Přímočaré kompozice kreseb vytváří Kintera s omezeným množstvím prostředků z nalezených a spotřebovaných věcí a materiálů naší každodenní existence. Důležitou roli v nich má často i text. Starý polštář s očima z vypálených žárovek pochybuje o svém přínosu evoluci (I doubt my contribution to evolution), zmačkaná plechovka smutně hlásí, že se každý den zkouší dát dohromady (Shaping myself everyday), rozbitá televizní obrazovka se zklamaným výrazem oznamuje, že „všechno je jinak“. Sekerou je vytesaný nápis „Nikdo nemá nic“.
V Kinterově tvorbě může člověk spatřovat těžká témata jako enviromentalismus či existencionalismus, avšak jejich hravé zpracování pozorovateli skoro až uleví. „Mám pocit, že velká část diváků humor od umění neočekává a ani to tam podle ní nepatří. Já to nedělám tak, že bych si naordinoval, že budu dělat humorné umění. Dělám to hodně spontánně, protože mi přijde, že humor je hodně důležitým nástrojem nadhledu. Může to být humor o vážných věcech,“ říká autor.
Jedno z děl Kintera překreslil přímo na výstavě, měl totiž v textu hrubku. „V jazyce českém jsem nikdy moc nevynikal,“ říká umělec při přepisu „mě“ na „mně“. „Tohle dílo bylo zapůjčeno majitelem, nový zásah autora bude asi muset respektovat,“ směje se Kintera.
„Synergie se zapůjčiteli je pro mě nesmírně zajímavá. Mám radost, že se kresby staly jakousi společnou věcí všech těch lidí, kteří si je pořídili. A nejen že si je pořídili, ale že se jimi obklopují ve svých domovech a zasahují jim do jejich života. Teď ta díla půjčili na výstavu a volají mi celí nešťastní, že je mrzí, jak dlouhá ta výstava bude a jak dlouho budou muset bez té své kresby doma žít. Takže ty emocionální vazby, propletenec vztahů s majiteli děl a do toho ta unikátní logistická operace, to celé dohromady je pro mě doják. A když dojdu nahoru, do věže centra DOX, a tam vidím instalaci v plné palbě, tak mám nesmírnou radost,“ dodává Kintera.
