Masivní antiporno kampaň v uplynulých letech vedla k takovým změnám zákonů a pravidel, že se herci a herečky obávají o své živobytí. Je Pornhub platformou pro vydělávání, nebo živnou půdou pro nelegální obsah?
Netflix uvedl nový dokumentární film Money Shot: A Pornhub Story. Režisérka Suzanne Hilinger v něm mapuje příběh nejpopulárnějšího webu pro dospělé: jak normalizoval pornografii, jak se stal jedním z nejnavštěvovanějších webů na světě a jak firmě MindGeek, která portál vlastní, vzrostly tržby na úroveň desítek miliard dolarů.
Nechybí pohled na skandál s dětskou pornografií a videa, která zobrazují skutečné sexuální násilí a znásilnění. Tvůrci dokumentu vyzpovídali i pornoherečky a pornoherce, „protipornové“ aktivisty a bývalé zaměstnankyně pornogiganta.
Na jedné straně tak slyšíme příběhy úspěšných lidí, kteří si svým obsahem na Pornhubu dobře vydělali, na druhé straně zaznívají příběhy obětí, kterým firma prakticky zničila život svou nečinností. To, kde je pravda, nechává dokument zejména na tvém posouzení.
Navenek klasická tech firma, pod povrchem živná půda pro dětskou pornografii
Lucemburská firma MindGeek, která vlastní Pornhub a má centrálu v kanadském Montrealu, navenek vypadá jako každá jiná tech firma. Open space kanceláře v moderních prostorách, s HR oddělením a klasickými manažerskými pozicemi. Výkonní ředitelé firmy se asi vidí jako šéfové tech firmy, a ne porno firmy, zazní z úst jedné z bývalých zaměstnankyň.
Pornhub dnes navštěvuje 3,5 miliardy lidí měsíčně. Bannerové reklamy na webu vidí denně miliardy lidí a tyto peníze tvoří drtivou většinu tržeb. Firma se však nechlubí jen finančními úspěchy, ale také společenskou změnou, za kterou nese velkou část zodpovědnosti.
Pornhub je ekvivalentem online pornografie, ačkoli takových stránek existuje nespočet. Každý ví, co to je, a prakticky každý už na té stránce byl. Firma si mohla dovolit obrovskou reklamu na Times Square, přispívá na různé kampaně a její výroční zprávy o trendech ve vyhledávání přebírají všechna velká světová média.
Pornoherečky a pornoherci si díky Model Hubu mohou skvěle přivydělat: o distribuci videí se postará Pornhub, oni jen musí natáčet a nahrávat obsah. Idylický příběh o fenomenálním úspěchu firmy a o emancipovaných tvůrcích a tvůrkyních má ale temnou stránku.
Problém je s neověřeným obsahem od neověřených uživatelů, který může porušovat mnohé zákony. Na Pornhub kdysi mohl nahrát obsah kdokoli, a pokud na tom nechtěl vydělat, nemusel absolvovat žádnou autorizaci. V průběhu let se tak ozvalo velké množství lidí, kteří se našli v pornovideích na webu, ačkoli s nahráváním nikdy nesouhlasili. Část z nich jsou oběti znásilnění, sexuálního násilí a vykořisťování. A část dokonce byla v době natáčení nezletilá.
Ověření totožnosti lidí, kteří video nahrávají, dlouho nebylo povinné, přestože to podle dokumentu žádali i samotní zaměstnanci firmy. Dohnala je k tomu až masivní kampaň s názvem Trafficking Hub, která portál vylíčila jako dokonalou živnou půdu pro obchodování s bílým masem.
Olej do ohně přilil i článek Nicka Kristofa oceněného i Pulitzerovou cenou. Pro New York Times popsal výsledky svého pátrání, podle kterého v Pornhubu nejenže po celou dobu věděli, že jsou na jejich stránkách nelegální videa, ale tento obsah vědomě propagovali na hlavní stránce, aby zvýšili počet zhlédnutí a tím i tržby z bannerové reklamy.
Kauza s dětskou pornografií
Během pandemie se MindGeek stal terčem organizace Exodus Cry, kde se sdružují aktivisté a aktivistky bojující proti obchodování s bílým masem na internetových stránkách. Organizace natočila video o tom, jak Pornhub nehledí na bezpečnost či legálnost nahrávaných videí, ale záleží mu výlučně na finančním profitu, který dokáže generovat pomocí reklam na webu.
I za cenu videí, na kterých jsou nezletilé dívky, jako například Rose Kalemba. Její dvanáctihodinové utrpení zůstávalo online i po opakovaných žádostech o stažení.
Dětská pornografie ale není všechno, na Pornhubu najdeš také videa zobrazující skutečné znásilnění či sexuální násilí. V roce 2020 firmu žalovaly desítky žen, protože navzdory jejich žádostem taková videa zůstávala online. V žalobě tvrdí, že firma věděla, že videa jsou výsledkem vykořisťování, celé roky s tím ale nic neudělala. Ženy žádaly odškodné, podle dokumentu nakonec zůstala jen jedna oběť, protože soud odmítl případ řešit jako hromadnou žalobu.
Vedle soudních sporů rostla i kampaň Trafficking Hub. Ta vedla k řadě negativních článků o pornografii samotné, útoky „protipornových“ aktivistů a aktivistek se stupňovaly a z online prostoru nakonec přešly i do offline světa. Někdo podpálil dům dnes již bývalého výkonného ředitele Ferase Antoona (dům byl jen ve výstavbě, nikdo v budově v době požáru nebyl).
Firma se zpočátku bránila tím, že má moderátory, kteří ručně kontrolují každé video na stránce. V praxi to znamená, že jeden člověk denně viděl i 700 videí. Jeden bývalý moderátor anonymně v dokumentu přiznává, že obsahu bylo extrémně mnoho a procházeli ho strašně rychle. Podle jeho slov se stávalo, že si nelegálního videa nevšimli. Kromě toho je moderování složité: někdy z videa nedokázali určit, zda je lidem v záběru 14 nebo 18 let.
Nátlak ze strany aktivistů a také širší společnosti (zejména v reakci na článek v NYT) nakonec firmu donutil k ráznému kroku. Smazala veškerý obsah, který nahráli neověření uživatelé: šlo o zhruba 10 milionů videí.
Dokument ovšem ukazuje, že video je sice nedostupné, ale URL adresa funguje nadále. Firma tedy dodnes profituje z vybudovaných výsledků ve vyhledávání, neztratila pozici v Google vyhledávání, nepřišla ani o počet zhlédnutí konkrétní stránky, ani o související výdělky z reklam na té stránce. Nabízí se tak další otázka: Opravdu Pornhub věděl o tom, že videa jsou nelegální, ale nechal je online jen pro výdělky? Jednoznačnou odpověď dokument nenabízí.
Změny pravidel ubližují tvůrcům a tvůrkyním, ne šéfům firmy
Přibývající skandály nakonec vedly k tomu, že Paypal, Mastercard a Visa stoply zpracování plateb ze stránky. Cílený boj proti Pornhubu se promítl i do změn pravidel a zákonů, které se dotkly tvůrců erotického obsahu i na jiných portálech.
Z Redditu zmizela vlákna o sexuální práci, na Instagramu mají pornoherečky obvykle shadowban (nenajdeš jejich obsah tak snadno) a mnohé jejich příspěvky jsou opakovaně smazány. Onlyfans téměř zakázal sexuální obsah na stránce, nakonec ho povolil, ale zakázal desítky klíčových slov, bez kterých je sexuální obsah obtížnější propagovat.
Pornoherečky v dokumentu však argumentují, že sexuální práce (sex work) a sexuální vykořisťování (trafficking) nejsou totéž.
Sexuální práci lidé dělají se souhlasem a plošný odchod společností, které umožňovaly platbu na Pornhubu, ohrozil akorát tak lidi, kteří si pornem vydělávají na živobytí. Dokument poměrně výrazně argumentuje tím, že tyto ztráty majitele firmy prakticky nic nestojí, neboť většinu peněz si Pornhub vydělá přes reklamu na stránce.
Ale jsou to právě herečky a herci, kteří přicházejí o platící fanoušky, a více z nich tato změna donutila přejít během pandemie na Onlyfans. Alternativou by bylo pracovat v neověřených studiích, kde paradoxně k vykořisťování dochází také.
Jedna z pornohereček v dokumentu dokonce řekla, že v minulosti prožila sexuální zneužívání. Od momentu, kdy dělá porno, se jí nic takového nestalo a ve své kariéře se cítí pohodlně a bezpečně. Podle jejích slov jsou útoky na porno útoky na ženskou a queer sexualitu a na možnost být otevřeně sama sebou na internetu.
Měl by Pornhub nést zodpovědnost za nelegální obsah?
Film skáče mezi dvěma argumentačními liniemi. Jedna hovoří o pornografii jako o osvobozující práci, kterou tvůrci a tvůrkyně chtějí dělat. Druhá linie sleduje opakované žaloby a stížnosti na Pornhub jako na platformu, na které se beztrestně šíří dětská pornografie a videa s lidmi, kteří s publikací nikdy nesouhlasili.
Je Pornhub v první řadě vydavatelstvím, nebo je „jen“ platformou? A pokud stránka na nelegálním obsahu, kterému poskytla prostor, vydělává (ač nepřímo přes bannerovou reklamu), měla by za daný obsah nést odpovědnost? Dokument nechává tyto dvě důležité otázky nezodpovězené.
