Pankration byl na olympijských hrách poprvé představen v roce 648 před naším letopočtem.
Popularita MMA roste každým rokem. Co se týče sledovanosti i účasti, je tento bojový sport tím nejrychleji se rozvíjejícím na světě. Hodnota profesionální organizace UFC dosahuje miliard dolarů. Založena byla přitom teprve v roce 1993 a MMA jako takové bylo ve většině amerických států zakázáno až do přelomu 21. století.
MMA ale rozhodně není záležitostí moderní doby. Jeho kořeny sahají tisíce let zpět. Svůj původ má ve starověkém sportu s názvem pankration, který byl poprvé představen na olympijských hrách v roce 648 před naším letopočtem. A co do nebezpečnosti současné MMA dost překonával.
Bojové umění bájných hrdinů
Počátky pankrationu lze vystopovat už v druhém tisíciletí před naším letopočtem. Název se skládá ze starořeckých slov pan (vše) a kratos (síla, mohutnost, moc), doslova tedy znamená veškerou sílu. Vítězem zápasu se totiž stal ten, kdo získal nad svým soupeřem absolutní moc. Ve své podstatě byl pankration vlastně docela jednoduchý. Šlo o kombinaci boxu, zápasu a dalších bojových technik bez jakýchkoli omezení.
„Zápasník mohl udělat prakticky cokoli, co si dokážeme představit, aby zneškodnil svého soupeře. A pro obyvatele Řecka to byla ta nejvíc vzrušující věc na světě,“ popsal Paul Christesen, profesor dějin starověkého Řecka na Dartmouth College v USA. Antické publikum sledování pankrationu milovalo. Muži zběhlí v tomto bojovém umění byli velmi cenění i během bitev. Přednost před ostatními vojáky jim údajně dával i Alexandr Makedonský.
Někteří badatelé předpokládají, že po Alexandrových výbojích nad Evropou a Persií se řecký systém boje beze zbraně nakonec dostal i do údolí Indu. Někteří dokonce spekulují o tom, že makedonští vojáci cvičením svého starověkého vojenského umění podél své cesty ovlivnili indické bojové umění jménem vajra-mushti i bojová umění v Číně.
Stejně jako v případě ostatních sportů věřili starověcí Řekové tomu, že pankration a jeho pravidla vymyslel nějaký z bohů nebo mytických hrdinů. Pankration přisuzovali bájným hrdinům Théseovi a Héraklovi. Théseus, král a zakladatel Athén, údajně použil techniky tohoto bojového umění, aby porazil Minotaura, napůl lidskou, napůl býčí bytost uvězněnou v Mínóově labyrintu.
Hrdina a bůh Héraklés zase zvítězil v několika soutěžích založených na pankrationu a toto umění použil také během plnění jednoho z úkolů, které mu uložil král Eurystheus. Na mnoha řeckých vázách je Héraklés vyobrazen při souboji s nemejským lvem, kterého měl porazit právě pomocí jednoho z chvatů pankrationu.
Nekousat a neškrábat. Ostatní povoleno, a dokonce vyžadováno
Jak už jsme zmínili, mnoho pravidel se ve starověkém Řecku k pankrationu nevázalo. Jediné, co zápasníci nesměli, bylo protivníka kousnout nebo mu vydloubnout oči. Pokud se bojovník dopustil nějakého z těchto přestupků, dostal od rozhodčího zápasu ránu tyčí. Říká se ale, že Sparťané povolovali obojí, protože chtěli své muže připravit na válku co nejlépe. Vše ostatní bylo podle serveru World History povoleno. Naopak se dokonce vyžadovalo, aby byl boj co nejtvrdší. Výjimkou nebyly ani kopy do břicha nebo genitálií.
Sportovní klání začínalo po vylosování a vytvoření bojových dvojic. Na konci každého zápasu se losování opakovalo mezi vítězi předchozích zápasů, a tak to pokračovalo dále, dokud nezbyl jeden konečný vítěz. Pankration neměl váhové kategorie, což znamenalo, že lehčí bojovníci mnohdy čelili mnohem silnějším soupeřům. Zápasy se odehrávaly pod širým nebem v písečné jámě pod spalujícím sluncem.
Pankration měl dvě fáze. První se nazývala Ano pankration, tedy horní pankration, a zápasníci v ní museli bojovat ve vzpřímené poloze. Hlavním cílem této části bylo srazit svého soupeře k zemi, k čemuž se nejčastěji využívaly různé údery a kopy. Druhá fáze, známá jako Kato pankration (Dolní pankration), začínala prvním pádem na zem některého ze soutěžících. Jako nejúčinnější metody boje na zemi se používaly chvaty, blokování kloubů, a dokonce i škrcení.
Zápasy v pankrationu neměly předem stanovenou délku a skončit mohly dvěma způsoby. Buď tím, že se jeden z bojovníků vzdal, což dal najevo zvednutím prstu, nebo smrtí. „Víme, že někteří bojovníci zemřeli. Odhadujeme ale, že častěji než k úmrtí docházelo k ošklivým zraněním. Zápasníci buď omdleli, nebo se vzdali. Pokud například jeden z mužů druhému zlomil všechny prsty na pravé ruce, což byl v pankrationu naprosto logický krok, zraněný si v tu chvíli pravděpodobně řekl, že mu to stačí, a vzdal se,“ popsal Christesen a dodal, že Řekové byli ve sportu ochotni tolerovat mnohem větší míru násilí, než tomu je dnes. Důvodem bylo zřejmě to, že bojovníci byli zároveň vojáci, takže byli na násilí zvyklí a očekávalo se od nich.
Jeden z olympioniků našel ve vítězství smrt
Pankrationisté měli v budování vlastního bojového stylu absolutní volnost. Mnoho z nich dávalo na začátku celého boje přednost krátkým hákovým úderům zvaným krocheirismos. Často se také používala technika známá jako klimakismos. Při té bojovník vylezl na soupeřova záda, ovinul nohy kolem jeho těla a začal jej škrtit.
