Český Don Quijote se hrdinně pokusil zastavit okupační vojska u Bučiny na hranicích s Německem.
V září 1938 byla mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií podepsána mnichovská dohoda o postoupení pohraničních území Československa. Německá vojska začala obsazovat Sudety a nacisté věřili, že se jim nikdo nepostaví na odpor. U Bučiny na Šumavě se o to jeden člověk pokusil, a to v rytířské zbroji a na koni. Němečtí vojáci prý v tu chvíli alespoň na krátký okamžik znejistěli.
Intenzivní pocit nekonečného hladu. Může za něj syndrom, na který není lék
1. června 2023 v 8:30
Svou lásku ke středověku dotáhl k dokonalosti
Na šumavském Podlesí necelých dvacet kilometrů od Vimperka leží malebná vesnička Dobrš. Nachází se zde dodnes částečně dochovaná stejnojmenná tvrz, která má za sebou pozoruhodnou historii. Posledním rodem, který objekt vlastnil, byli od roku 1707 Schwarzenbergové. Adam František Schwarzenberg nechal zámeckou část proměnit na sýpku. V 19. století zde byly vybudovány byty, ze sýpky později vznikla škola. Dalším přestavbám však v roce 1911 zabránil požár. Před zbouráním zachránil Dobrš muž jménem Josef Menčík, v některých pramenech uváděný Menšík.
O životě Josefa Menčíka, mnoha místními považovaného za podivína, se toho mnoho neví. Podle Volných listů dobršských se narodil v jednom z bytů zdejšího zámku v roce 1870 jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Jeho detailní rodokmen ale zůstal záhadou. Podle World History Online Menčík nikdy nikomu neprozradil jméno své matky ani otce. Je jisté, že byl později ženatý a s manželkou Emou měl dvě děti. Prošel i vězením, kam se dostal nevinně kvůli nařčení ze žhářství. Co bylo veřejně velmi známé, byla jeho láska ke středověké době.
Menčík zrekonstruoval Dobrš do vlastní interpretace vrcholného středověku. Starožitnosti ze svého oblíbeného období si dokonce nechal dovážet ze zahraničí. Byla mezi nimi i zbroj, kterou si nechal načerno propašovat z Francie a v níž poté často sám chodil. Mezi exponáty našly místo i vzácné staré varhany z rabského kostela. Z tvrze se stalo jakési muzeum, kam Menčík zval kolemjdoucí výpravy a s radostí vzdělával návštěvníky o historii.
Menčík se středověkému způsobu života přizpůsobil se vším všudy a rytířským způsobem života žil neustále. Přestal využívat veškeré moderní vymoženosti jako auto a elektřinu. Místo toho používal k osvětlení svého sídla louče a svíčky.
Navzdory svému podivnému způsobu života byl Menčík ve své komunitě uznáván jako velkorysý a vstřícný člověk. Kromě toho, že miloval staré pořádky, se snažil žít čestně, velkoryse a k návštěvám se choval velmi pohostinně. Z blízkého i dalekého okolí jeho tvrz navštěvovaly školní výlety. U dětí byl Menčík velmi oblíbený. Říkaly mu „fousatý táta“. Menčík je navlékal do zbroje, vozil je na koni a snažil se v nich probudit zápal pro historii. Měl smysl pro čest a spravedlnost a k tomu vedl i tamní děti a mládež. Byl to vlastně takový novodobý Don Quijote.
Považovali ho nacisté za blázna?
Rytíř Menčík vždy říkal, že každý rytíř, ať už pravý, nebo ten moderní, musí být hlavně statečný, čestný a musí mít velkého ducha. Sám svou rytířskou povahu nejvíce ukázal po už zmiňovaných zářijových událostech v roce 1938. Prvního října začaly do Česka vstupovat německé okupační jednotky. Když se to Menčík dozvěděl, na nic nečekal. Oblékl si svou zbroj, vzal halapartnu, nasedl na koně a vyrazil směr Bučina. Jde o zaniklé sídlo na Šumavě na hranicích s Německem, které bylo od tvrze Dobrš vzdálené zhruba třicet kilometrů.
Zde se Menčík snažil německým vojákům zabránit v postupu na české území. Někteří historici označují jeho vzdor za odvážný, jiní za pošetilý. Ať tak, či onak, zpočátku německým vojákům v dalším postupu zabránil, protože okupanti zůstali z osamoceného rytíře s halapartnou a na koni nejprve v šoku. Menčíkovi ale neublížili. Zřejmě jej totiž považovali za místního blázna, možná ocenili i jeho odvahu. Faktem je, že se rozhodli kolem něj pokračovat dál a Menčík, neschopný jim vzdorovat, byl nucen uhnout z cesty.
Poslední český rytíř sice Němcům vpádu na naše území nezabránil, jeho čin se ale stal legendou. A minimálně se mu podařilo ubránit tvrz Dobrš, která mu zůstala až do konce druhé světové války. Bohužel mu nebylo umožněno v ní dožít. Toho roku totiž byla znárodněna. Josef Menčík, český Don Quijote, zemřel o pár dní později, 19. listopadu 1945 u svého syna Josefa.
