Je poslední květen roku 1892. Slunce svítí a havíři se schází na odpolední směnu do dolu Marie na Březových Horách, dnešní součásti Příbrami. Čekají, až se budou moci vystřídat se svými kolegy z ranní směny. Pro 319 z nich to bude poslední směna v životě.
Právě z ranní šichty se vraceli také horníci Emanuel Kříž, Václav Havelka, Jan Kadlec a Alois Nosek. Těžkou práci mezi doly Vojtěch a Marie vykonávali od 4. hodiny ranní a jistě se již viděli doma při odpočinku. Ve 29. patře hlavní šachty Marie, které se nacházelo v hloubce 955 metrů, ale museli nejprve počkat, až se jim uvolní stoupací stroj, takzvaný fahrkunst, a budou moci vyjet nahoru.
„Při transportu se musel horník nejprve uchopit držadla, aby nespadl do hlubiny, a pak přestupoval z jednoho stupátka na druhé. Než vkročil na plošinu situovanou na táhle stoupacího stroje, prohlédl si svůj kahan, upravil nebo vyměnil knot, případně přidal olej, aby měl při jízdě spolehlivé světlo, neboť výstup tímto způsobem trval ze 29. patra více než půl hodiny,“ popisuje historik a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl.
Doutnající oharek
Vyčkávajícímu horníku Křížovi už kahan dohoříval, jal se proto knot vyměnit – doutnající zbytek druhého knotu přitom odhodil opodál. Ten se ovšem propadl asi deset metrů hluboko do prostoru sklípku. Měl ještě krátce doutnat. Přítomní horníci ovšem předtím, než nastoupili do fahrkunstu, ještě několikrát zkontrolovali, zda v místě nevznikl požár. Nic se nedělo, a tak po čtvrthodině zamířili vstříc slunečnému dni.
Když krátce po 12. hodině dorazili na povrch, rozloučili se a vydali se směrem ke svým domovům – aniž by tušili, co se v šachtě následně přihodilo.
„Bohužel většina zařízení jámy, jako například věncové roubení, příčky, průvodní latě, lezné povaly, žebříky atd., to vše bylo ze dřeva, mnohdy s nánosem olejových mazadel od těžního lana a stoupacího stroje,“ vysvětluje Velfl s tím, že za zmíněnou skupinou havířů vyjela ještě jedna, také ze 29. patra, ale ani ona kouř či cokoliv podezřelého nezpozorovala.
Kouře ve 27. patře si všimla až skupina z odpolední směny kolem půl druhé odpoledne. Ve 29. patře už horníci viděli plameny. Havíři se proto ihned vrátili na povrch a zalarmovali vrchního správce Huga Gröglera.
„Grögler začal okamžitě organizovat záchranářské práce, mimo jiné s nasazením vlastního života – šestkrát sfáral do podzemí ve snaze vyvézt na povrch ohrožené horníky a zároveň napsal písemnou zprávu o požáru, s níž vyslal zvláštního posla do Příbrami na úřad ke svému nadřízenému. Ve 14 hodin byla informace prezentována nejvyššímu představiteli příbramského báňského závodu a odtud směřovala telegraficky dále do světa,“ uvádí historik.
Na dodnes zachovaném lístku stálo: „Poslušně hlásím, že na 29. obzoru Mariánského dolu vypukl požár a pravděpodobně také výdřeva dole jest zachvácena.“
