Mnozí z horníků, kteří fárali v odlehlejších částech dolu, ale zprávě o požáru nepřikládali příliš velkou váhu. Mínili, že musí jít jen o drobnou nehodu, a pokračovali v práci.
Podzemí se plní kouřem a věčnost se blíží
Mezitím se už ale oheň podle Velfla šířil nezadržitelnou rychlostí a jedovaté plyny pronikly z dolu Marie do dolu Císaře Františka Josefa I. a dolu Vojtěch, kde způsobily smrt mnoha horníků. Jelikož v příbramských dolech v té době fungovalo pouze přirozené větrání a oheň rychle postupoval, nezbyla podle protokolu o nehodě jiná možnost než jej hasit shora: „Grögler se rozhodl plameny zlikvidovat vháněním vody z hydrantů a požární stříkačky. Podzemí se však ještě více zaplňovalo kouřem a dále umírali lidé. To již i v nitru dolu Prokop a Anna.“
Jelikož byl důl Marie záchranným akcím zcela nepřístupný kvůli masivnímu kouři, využity musely být okolní propojené doly: Císaře Františka Josefa I. (dnes Ševčínský důl), Vojtěch a Anna. Jimi se horníci a další zachraňovatelé snažili vytáhnout své spolupracovníky a kolegy. Mnozí z těchto hrdinů přitom sami nalezli v dole svůj hrob.
Kam na výlet: Moravský kras je místem přírodních krás i rituálních vražd
6. května 2023 v 6:00
Již v odpoledních hodinách k šachtám přicházely zástupy lidí. Ženy a děti čekaly, zda se jejich manželé a tatínci vrátí z dolu živí. Slyšet byly jen modlitby a úpěnlivý vzlykot.
Ještě 1. června bylo z dolu Františka Josefa I. osmadvacetkrát zvoněno – to znamenalo, že se tam nachází živí lidé. Když ale klec se zachránci stačila sjet dolů, bylo už pozdě. Na vytahované mrtvoly byl hrůzný pohled, zemřelí horníci byli zohaveni k nepoznání. Vlivem důlního tepla totiž těla rychle podléhala hnilobnému rozkladu. Jejich totožnost rozpoznali například jen pomocí hodinek, které měli na zápěstí.
Jak v knize Podzemní památky středních Čech uvádí autorské trio Václav Cílek, Josef Keřka a Jiří Řehka, ve chvílích, kdy uvíznutí havíři cítili, že se blíží smrt, psali své testamenty. V nich vzpomínají na své ženy, děti, přátele – ale třeba i věřitele.
Horník František Soukup například napsal: „S Bohem všechny manželky všech, kteří tady zahynuli. Drahá manželko, poslední slova s velkou ouzkostí ti píšu, hlava bolí, duch oslabuje, věčnost se blíží. Velmi bolestně se s vámi loučím a prosím vás, modlete se za mě, že já pro ten vezdejší život snad jsem ztratil život věčný, prosím vás, modlete se. S Bohem, s Bohem všecko skládám na tebe, drahá manželko, odevzdávám ti děti i všecko, starej se o ně tak jako já, s Bohem, vy všichni přátelé, modlete se. Tu almužnu, co máš, o tom víš, dlužen nejsem nikdež než Bartošovi 40 kr., u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic. Soukup František.“
Důlní katastrofa si podle historika Velfla vyžádala celkem 319 obětí z řad horníků, včetně záchranářů. Zůstalo po nich přes 280 vdov a více než devět set sirotků. Za vyplacení podpor zasaženým rodinám intervenoval sám tehdejší člen poslaneckého klubu vídeňského T. G. Masaryk. Podporu 10 000 zlatých daroval i císař František Josef I. 517 horníků smrti uniklo.
Mít na svědomí smrt svých kamarádů
Čtrnáct dní po katastrofě, 13. června 1892, se k Okresnímu soudu v Příbrami dostavil horník Václav Havelka, kterému při neštěstí zahynuli dva bratři. Vypověděl, že již dál nemůže snášet výčitky svědomí, protože ví, kdo asi zavinil založení ohně. Za původce katastrofy označil havíře Emanuela Kříže.
Kříž byl zatčen spolu s Václavem Havelkou, Janem Kadlcem a Aloisem Noskem, kteří se v kritickou chvíli nacházeli na nárazišti 29. patra Mariánského dolu.
„Zdrcení horníci trpěli psychickým tlakem a nezměrným bolem, že způsobili ono neštěstí a že mají na svědomí smrt svých kamarádů. Obhájce se ohrazoval proti vině obžalovaných. Uváděl, že jsou to muži poctiví a zbožní. Dále konstatoval, že se s ohledem na platná bezpečnostní nařízení ničeho špatného nedopustili. Žádal pro ně úplné zproštění obžaloby. Po hodinové poradě soudu byl Emanuel Kříž odsouzen ke třem rokům, Jan Kadlec ke dvěma létům, Václav Havelka k 18 měsícům a Alois Nosek ke třem měsícům těžkého žaláře,“ uvádí Velfl.
Řada odborníků se přitom podle Velfla shoduje, že se jednalo o nešťastnou náhodu, kdy se najednou sešlo několik ojedinělých jevů. A jejich důsledkem bohužel byla tragédie světového rozměru.
Jedním z nich byla podle něj skutečnost, že oheň se rozhořel v době, kdy horníci z ranní směny již vyfárali a ti, kteří je měli vystřídat, ještě nesjeli do podzemí. Další tragickou náhodou bylo to, že teplota v dole Marie ve 29. patře byla stejná jako na povrchu. „Při teplotní rovnosti toho dne selhávalo odvětrávání podzemí. To pak podpořilo nedokonalé hoření a způsobilo, že vznikaly jedovaté plyny, především kysličník uhelnatý, které se pak rychle draly do vzájemně propojeného podzemí březohorských dolů,“ vysvětluje Velfl.
Na každé neštěstí v hornictví je nutné pohlížet jako na zákonitý jev, jenž byl, je a zřejmě i do budoucna zůstane nerozlučně spojen s báňským podnikáním. Všechny tyto děje jsou do určité míry reakcí přírody na zásahy člověka do její integrity a zpětnou vazbou k respektování přírodních zákonů. Vzniku důlních havárií nelze stoprocentně zabránit. Je však možné toto nebezpečí minimalizovat; vědeckým poznáním, striktním dodržováním bezpečnostních předpisů a podobně, a čelit mu též technickými a technologickými prostředky, respektive omezit jeho zhoubné následky, což je jeden ze základních úkolů zejména báňské správy, montánních podnikatelů i dalších subjektů.
– Josef Velfl, historik a ředitel Hornického muzea Příbram
Po výkonu trestu se odsouzení havíři vrátili do svých domovů, Kříž ovšem s těžkou duševní depresí – přestože veřejnost jej z katastrofy nevinila. „Dokonce ani císař František Josef I. nebyl přesvědčen o jeho vině a na žádost Křížovy manželky Marie, která se vypravila do Vídně požádat panovníka o milost, rozhodl o jeho předčasném propuštění z vězení počátkem roku 1894. Po návratu domů se však Kříž na šachtu již nevrátil a pracoval jako lesní dělník,“ dodal historik.
„Zdařbůh na poslední šichtě“
Od 1. června se konaly pohřby na březohorském a příbramském hřbitově a proběhl také první společný pohřeb 23 zahynulých horníků. Jak uvádí dokument ke 110. výročí březohorské důlní katastrofy, pohřeb byl zakončen slovy, která od té doby při hornických pohřbech zobecnila: „Zdařbůh na poslední šichtě.“
Jak dodává historik Velfl, důlní neštěstí roku 1892 rovněž znamenalo i konec prosperity příbramského stříbrorudního hornictví. Kromě katastrofy se do skutečnosti projevil například pokles ceny stříbra a některých dalších kovů na světových trzích objevením bohatých nalezišť v zámoří, přechod evropských států na zlatou měnu či neklidná politická situace, včetně válečných konfliktů.
„Čas nezhojil ani všechny stopy březohorské důlní katastrofy. Zvláště ty, týkající se nejvyšších obětí, na lidských životech,“ uzavírá smutnou kapitolu československého hornictví historik a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl.
