Spisovatel Milan Kundera nebyl pouze velkou osobností české literatury, ale významně se propsal i do té francouzské. Na Kunderův literární odkaz u Francouzů jsme se zeptali odborníka.
Jaký byl Kunderův literární odkaz u Francouzů, pro Refresher popsal producent pořadu „Voix d'Europe centrale“, doktorand na École normale supérieure a hudebník Ulysse Manhes. Právě první díl jeho podcastové série se totiž Kunderovi věnuje.
Kundera ve Francii žil od roku 1975. Své knihy psal jak česky, tak francouzsky a některé texty psané ve francouzštině ani nechtěl do češtiny překládat.
„Milan Kundera byl komplexní kulturní osobnost s velkým odkazem, byl to hudebník, spisovatel i profesor, který na pařížské EHEES (École des hautes études en sciences sociales) vedl svůj seminář o středoevropských spisovatelích: Brochovi, Gombrowiczovi, Kisovi, Musilovi…,“ vysvětluje Manhes.
Podle Manhese měl Kundera především široký rozhled a mysl nezatíženou stranickými a politickými pohledy. „Nemluvil jako akademik, ale ani jako strukturalista nebo marxista. Přijal za své Gombrowiczovu maximu ‚čím chytřejší, tím hloupější‘ a také Kisovu ‚není třeba být příliš vážný, neboť je to komické‘,“ říká.
Vysvětluje také, že styl Kunderova psaní byl pro jeho generaci osvobozující. „Šlo o jeho svobodu jazyka, lehkost, s jakou psal, a pružnost jeho inteligence. Kundera přemýšlel jinak a v jiných souvislostech: v nových světech – půvabných, komických a erotických.“
Znal krásu lépe než kdokoliv jiný, krásu, která plyne z nedorozumění, z půvabu dvojjazyčnosti.
Popisuje, že Kundera se ve své tvorbě zmítal právě na pomezí různých světů. Mezi „libertinským francouzským románem osmnáctého století a pražskými hudebními kluby“. Anebo mezi „Diderotovým a Rabelaisovým divokým řáděním a sladkým sluncem nad Martinikem“.
„Znal krásu lépe než kdokoliv jiný, krásu, která plyne z nedorozumění, z půvabu dvojjazyčnosti. Vyhýbal se přehnaně rozněžnělým náladám, těm, které popisoval jako homo sentimentalis, a dával přednost skromné a diskrétní něze,“ vysvětluje Manhes pro Refresher.
Kundera byl útočištěm
Doplňuje také, že Kundera byl ve svých textech apolitický a nerad paušalizoval. „Tuhle jeho nenávist k politice mimochodem dokazovala i fotka, kterou měl na psacím stole. Byla to fotografie, na které spolu Martin Heidegger a René Char zahradničí a která symbolizuje přátelství oproštěné od politiky,“ říká.
V závěru obdivuje především Kunderův nádherný a minimalistický jazyk. „Byl často vtipný, někdy hluboce dojemný a byl útočištěm (tohle slovo mimochodem miloval) před říší iluzí a světem ideologií, který zároveň může být i říší hrůzy,“ popisuje poeticky Manhes.
„A právě z takového útočiště na nás při svém odchodu pomrkává spolu s jidiš příslovím: Člověk plánuje, Bůh se směje…,“ říká nakonec.
