Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kliknutím na tlačítko tě přesměrujeme na news.refresher.cz
20. srpna 2023 v 11:00
Čas čtení 4:58
Ilona Hobzová

Znásilňovali mě každou minutu. Sexuální otrokyně japonských vojáků musely o svém utrpení desítky let mlčet

Znásilňovali mě každou minutu. Sexuální otrokyně japonských vojáků musely o svém utrpení desítky let mlčet
Zdroj: U.S. Army/Public Domain Pictures
ZAJÍMAVOSTI HISTORIE JAPONSKO
Uložit Uložené

V letech 1932–1945 donutilo Japonsko ženy z Koreje, Číny a dalších okupovaných zemí, aby se staly vojenskými sexuálními otrokyněmi.

Když čtrnáctiletá Lee Ok-seon v rodném Pusanu v Jižní Koreji vyřizovala pochůzky pro své rodiče, napadla ji skupina mužů v uniformách a vtáhla do připraveného auta. Stejně jako desetitisíce dalších žen ji odvezli do jedné ze „stanic útěchy“ – zjednodušeně nevěstince –, kde byly ženy z Japonskem okupovaných území sexuálními otrokyněmi vojáků. 

VAROVÁNÍ: Některé pasáže příběhů v tomto článku popisující brutální praktiky mohou být znepokojující.

Únosy nebo falešné nábory do práce

První takové nevěstince Japonsko zřídilo už ve třicátých letech. Ke znásilňování žen japonskými vojáky totiž v té době docházelo stále častěji, což v okupovaných oblastech začalo zvedat protijaponské nálady. Ve známost vešel zejména nankingský masakr v roce 1937, při kterém byli hromadně popravováni zajatí čínští vojáci, masakrováni civilisté a mučeny a znásilňovány desetitisíce osob. Podle odhadů vojáci znásilnili nejméně 20 tisíc žen, některé zdroje ovšem uvádějí i několikanásobně vyšší číslo.

Dalším problémem pro japonskou armádu byly stále častější nákazy vojáků pohlavními chorobami. I to vedlo tehdejšího císaře Hirohita k rozkazu rozšířit vojenské nevěstince. Tyto „stanice útěchy“ byly zřízeny nejprve v Šanghaji, později přibyly v Japonsku, Číně, Indonésii, Malajsii, Thajsku, Barmě, východní Nové Guineji, Hongkongu, Macau nebo na Filipínách – zkrátka všude, kam vedly kroky japonské armády. 

Doporučeno
Invaze do Iráku nebo vymývání mozků podle CIA. Tohle jsou pravdivé konspirační teorie, kterým nejdřív nikdo nevěřil Invaze do Iráku nebo vymývání mozků podle CIA. Tohle jsou pravdivé konspirační teorie, kterým nejdřív nikdo nevěřil 29. června 2024 v 8:00

Nábor žen se rovnal nejčastěji jejich únosu, jako v případě Lee Ok-seo, nebo pracovnímu podvodu. Vojáci ženám slíbili, že budou v okupovaných územích pracovat jako dělnice v továrnách, zdravotní sestry, pradleny nebo pomocnice v kuchyni. Dívky, které často pocházely z těch nejchudších rodin, se nechávaly oklamat a skutečnou povahu „práce“ poznaly až ve chvíli, kdy je odvezli do nevěstinců.

Zajaté ženy pocházely z celé jihovýchodní Asie, většina z nich ale byly Korejky nebo Číňanky. Podle zpráv o obětech registrovaných korejskou vládou se věk obětí pohyboval od jedenácti do sedmadvaceti let. 

Nelidské podmínky a stupňující se násilí

Po příchodu do nevěstinců byly ženy nuceny k sexu za nelidských podmínek. Ačkoli každá prožila něco jiného, jejich výpovědi mají mnoho společného: opakované znásilňování, které se před bitvami stupňovalo, mučivou fyzickou bolest, těhotenství, pohlavně přenosné nemoci a nelidské podmínky.

Jednou z těch, které nelidské podmínky přežily, byla Lee Yong-soo, jež v pozdějších letech jako jedna z přeživších svědčila před Výborem pro zahraniční vztahy Sněmovny reprezentantů USA o porušování občanských svobod japonskou vládou. Do jednoho z nevěstinců na Tchaj-wanu byla odvezena v roce 1944, když jí bylo šestnáct let. 

Lee Yong-soo vzpomínala, že denně musela sloužit čtyřem až pěti mužům. V tomto kontextu lze poznamenat, že byla jednou z těch, které měly „větší štěstí“. Na některých ženách se během pouhého dne vystřídalo i šedesát vojáků. „Nebyl tam žádný prostor pro odpočinek. Měli se mnou sex každou minutu,“ svěřila se další z přeživších, Filipínka Rosa Henson.

 

Přestože předpisy stanic obsahovaly mimo jiné i požadavek, aby vojáci používali kondomy, nedělo se tak. Zásoby prezervativů byly extrémně nízké, vojáci je navíc odmítali. Ženy musely pravidelně podstupovat lékařské kontroly, aby vojáky nenakazily. V některých případech armáda nutila ženu k injekci salvarsanu – extrémně toxické látky zabraňující syfilidě. Ženy, které tuto látku dostaly, později trpěly vážnými vedlejšími účinky, zejména neplodností.

Doporučeno
Takhle vypadá české moře. Česká republika vlastní území s přístupem k moři, ale skoro jej nevyužívá Takhle vypadá české moře. Česká republika vlastní území s přístupem k moři, ale skoro jej nevyužívá 18. června 2024 v 15:00

Znásilňování se ženy nevyhnuly, ani když byly těhotné, nemocné nebo menstruovaly. Odmítnutí služby se rovnalo okamžitému trestu, často v podobě mučení. Vězeňkyně dostaly varování, že pokud se pokusí uprchnout, přijdou o život. Vycházely ven jen pod přísným dohledem, i kvůli neznalosti místní geografie a jazyka se o útěk nepokoušely. Ty, které to přece jen zkusily, byly pak mučeny a zabity veřejně jako odstrašující případ pro ostatní. Takto umučené ženy byly místo řádného pohřbu jen pohozeny na ulicích.

„Jedna nová dívka se mužům pokoušela vzdorovat a jednoho z nich kousla do ruky. Odvedli ji na nádvoří a před zraky nás všech jí usekli hlavu, zbytek těla pak rozřezali na malé kousky,“ vzpomínala později přeživší Hwang So-gun.

Koncem války utrpení neskončilo 

Konec druhé světové války, kterou Japonsko prohrálo, se nerovnal zániku nevěstinců. V roce 2007 reportéři agentury Associated Press zjistili, že úřady Spojených států umožnily provoz těchto „stanic útěchy“ i po válce a že desetitisíce žen byly nuceny k sexu s americkými muži, dokud v roce 1946 nezrušil tento systém generál Douglas MacArthur.

Celkem vzniklo nejméně 125 těchto nevěstinců. Podle odhadů v nich mohlo být zotročeno i více než 400 tisíc žen. V roce 1993 odhadl Světový tribunál OSN pro porušování lidských práv žen, že absolutní většina sexuálních otrokyň zemřela – většinu zabili Japonci, jiné přišly o život během spojeneckého bombardování. Čísla ovšem vycházejí z odhadů historiků opřených o svědectví a dochované materiály. Nejdůležitější dokumenty totiž japonští úředníci těsně po válce zničili.

Doporučeno
Kaddáfí se synem znásilňoval své bodyguardky: Sloužilo mu více než 30 žen známých jako Amazonská garda. Toto byly jejich podmínky Kaddáfí se synem znásilňoval své bodyguardky: Sloužilo mu více než 30 žen známých jako Amazonská garda. Toto byly jejich podmínky 30. května 2024 v 14:30

Pro přeživší ženy však peklo neskončilo. Některé se snažily najít cestu domů, v mnoha případech se tam už nikdy nepodívaly. Staly se společenskými vyděděnci – nesly si cejch prostitutek a žily v bídě na okraji společnosti. Některé zemřely později vinou pohlavních nemocí nebo komplikací způsobených násilným zacházením, jiné spáchaly sebevraždu. Vzpomínky na bití, mučení a sexuální násilí jim také působily silná psychická traumata – v mnoha případech nebyly tyto ženy schopné založit rodinu nebo donosit dítě. 

Oficiální omluva přišla v roce 2015

Po celá desetiletí zůstávala historie „utěšitelek“ nezdokumentovaná a nepovšimnutá. Když někdo tuto otázku ve veřejném prostoru otevřel, japonští úředníci vše popírali a tvrdili, že podobné stanice nikdy neexistovaly. Trvalo to několik desetiletí, než se otřesné příběhy sexuálních otrokyň začaly znovu dostávat na světlo.

Se svými zkušenostmi se přeživší ženy začaly svěřovat hlavně v 80. letech minulého století, kdy se Jihokorejská republika stala liberální demokracií. Jednou ze žen, které mohly konečně promluvit, se stala i Lee Ok-seon, o které jsme psali v průběhu článku. Lee byla jednou z těch, které měly štěstí a po konci války se vrátily zpět domů. I ona po návratu do rodného města trpěla kromě fyzických zranění také vážnými psychickými problémy a společenským stigmatem. Svůj příběh prý nemohla vyprávět celá desetiletí a šrámy ze zničeného dětství si s sebou nesla celý život.

 

Podpořena svědectvím dalších žen Lee prolomila mlčení a začala o svých zážitcích z druhé světové války mluvit. Stala se veřejně známou osobností a aktivistkou hnutí za práva žen a naléhala na japonskou vládu, aby vše oficiálně uznala a přeživším ženám se omluvila. Zúčastnila se také mnoha mezinárodních konferencí a slyšení v Kongresu USA a svá svědectví přednesla v Japonsku, Spojených státech, Číně a na Tchaj-wanu, aby podpořila povědomí veřejnosti o problematice sexuálních otrokyň.


Lee Ok-seon zemřela v roce 2022 ve věku devadesáti čtyř let. Oficiální omluvy japonských představitelů se dočkala. První přišla v roce 1993, mezinárodní lidskoprávní organizace ji ale označily za nedostatečnou. Navíc v průběhu dalších let si Lee Ok-seon a další přeživší musely z úst japonských politiků vyslechnout mnoho skandálních vyjádření. Například v roce 2007 řekl tehdejší japonský premiér Šinzó Abe, že o existenci nucené prostituce neexistuje dostatek důkazů.

Doporučeno
Čtrnáctiletého chlapce umučili, protože hvízdl na bělošku. Velcí čarodějové z Ku-klux-klanu šíří nenávist i dnes Čtrnáctiletého chlapce umučili, protože hvízdl na bělošku. Velcí čarodějové z Ku-klux-klanu šíří nenávist i dnes 24. května 2024 v 11:00

Ten samý rok způsobilo poprask vyjádření ředitele japonské veřejnoprávní televize o tom, že sexuální otrokyně byly za druhé světové války běžné. V roce 2013 zase starosta japonské Ósaky prohlásil, že sexuální otrokyně byly pro japonské vojáky nezbytné. „Vojáci běhají v dešti a větru střel, riskují své životy. Když chcete, aby si v takové situaci odpočinuli, je systém žen utěšitelek nezbytný. To musí pochopit každý,“ uvedl

 

Asi nejkomplexnější omluvu japonské vlády Jižní Koreji zahrnuje dohoda z roku 2015, kdy byl premiérem opět Šinzó Abe. Jeho postoj byl už v té době jiný. „Předseda japonské vlády vyjadřuje svou nejupřímnější omluvu a lítost vůči všem ženám, které coby ‚utěšitelky‘ prošly nezměrně bolestnými zkušenostmi a utrpěly nevyléčitelná fyzická a psychická zranění,“ stojí mimo jiné v dohodě.

Japonsko také nabídlo, že bude pro bývalé sexuální otrokyně financovat speciální fond v hodnotě miliardy jenů (220 milionů korun). Obě země tehdy uvedly, že dohodu považují za „konečnou a nezvratitelnou“, dokud bude Japonsko plnit své sliby.

Domů
Sdílet
Diskuse