Každý, kdo něco organizoval, byť jen narozeninovou oslavu, ví, že to není sranda. Jaké to potom musí být, když se organizuje koncert pro stovky lidí nebo hudební festival? A co když se to nepovede? I o tom všem je kniha Rapovej deník Lukáše Kouřila.
Rap byl pro Lukáše neobjevený svět. A jak píše v nově vydané knížce Rapovej deník, již od 14 let se věnoval promotérství. Od začátku pro něj nebyla žádná výzva nedosažitelná, jenže jak už to tak v životě bývá, občas věci nejdou podle plánu, což může vyústit v pěknou polízanici. O jeho nové knížce jsme si popovídali.
My se vidíme online, jelikož jsi na Islandu. Co tam vlastně děláš? Jde o rap nebo o něco jiného?
Jsem tu, jelikož zde pracuju pro jeden tech start-up. Přijel jsem na Island před dvěma lety hledat práci a našel jsem tady místo tech supportu pro firmu vyrábějící zdravotnická zařízení, která se dávají k lékům a vakcínám. Mám ale remote contract, což znamená, že jsem většinu času někde jinde. Ale teď jsem na měsíc dorazil, jelikož tu mám školení.
V Česku jsi byl známý zejména v rapovém světě, jelikož jsi pořádal rapové akce. Hlavně o nich, ale i o životě jsi vydal knihu ze svých zápisků s názvem Rapovej deník. Vždycky jsi chtěl napsat knihu?
Určitě jo. Když přeskočím nějaké Harry Pottery, tak jsem vždycky rád četl Mládí v hajzlu od C. D. Payna, odkud jsem se přesunul k Bukowskému. Od něj jsem přečetl snad všechno jak v češtině, tak v angličtině. Po tom, co jsem si ve čtení našel zálibu, jsem chtěl taky něco vydat.
Hodně se mi líbily zápisky z cest. Když je v tom i trochu nas*anej pohled na svět nebo pohled chlapa, který se každý den vzbudí a musí se poprat i s těmi nejmenšími problémy, tím líp.
Já jsem si vždycky psal deník. Neplánoval jsem, že jej někdy zveřejním, ale když jsem byl ve Španělsku, odkud jsem nemohl asi půl roku kvůli lockdownu odjet, tak jsem si nad deníkem sedl a dal jej nějak do kupy. Je pravda, že některé části jsem úplně přepsal, jelikož se mi nelíbily, byly to však jen stylistické úpravy.
Tvůj deník jsem četl a vnímám ho tak, že jde o příběh extrémní nezodpovědnosti, mladické nerozvážnosti, drogového opojení a extrémního štěstí. Jak bys jej popsal ty?
Určitě jsem měl extrémní štěstí v tom, že jsem měl super rodinu, která mi ve spoustě věcí pomohla. Souhlasím i s mladickou nerozvážností hrající roli v celém příběhu. To, že jsem byl každodenní stoner a nikdy jsem se před tím neschovával, je taky fakt.
Ale troufám si tvrdit, že se dost lidí, teda minimálně v mém okolí, v tom najde. Pořádal jsem koncerty a pohyboval se mezi lidmi a drtivá většina lidí kolem mě hulila, chodila za školu nebo měla problémy doma. Vyhazovali je z práce, protože tam nechodili, nikdy neměli peníze a v momentě, kdy je dostali, tak je všechny utratili první večer v hospodě. Trochu to opisuje tu dobu, ve které jsem vyrůstal.
Je pravda, že jsem neměl peníze ani na plakáty, jelikož neprobíhal předprodej lístků, a všechno jsem to musel dělat u někoho na dluh (...). Vždycky jsem tomu ale věřil, a i když to nakonec třeba nevyšlo a skončilo to průserem, tak jsem tomu třeba za měsíc věřil zase.
Proč ses vůbec rozhodl psát si deník? První zápis v knize je z 2. 9. 2007, končí 22. 3. 2023. Od té doby sis všechno poctivě zapisoval? Ano. Psaní mě vždycky bavilo. Už na základce jsem měl rád sloh a vlastně z předmětů, které mi vždycky šly, vyčnívaly právě sloh a angličtina. Z toho jsem nějak pochopil, že bych se toho měl držet.
Psal jsem si deník od čtrnácti, kdy jsem poprvé pořádal koncert. Nejprve jsem to s nikým nesdílel, jelikož v komunitě lidí, kde jsem se pohyboval, si deník nikdo nepsal a byla to spíš holčičí záležitost. Ale možná i tím, že jsem hodně četl Bukowského, který bral psaní jako terapii, tak jsem to tak asi bral taky. Po večerech jsem dělal zápisy, nezřídka jsem se i zhulil a pak psal věci. Přišlo mi to často i vtipné.
Z velké části nás kniha provází tvým promotérstvím, které jsi začal ve 14 letech. Uspořádal jsi akci Prosaď svůj rap, pronajal sis klub na dobré slovo, který byl zničen, na freestyle battle jsi dal peněžní cenu, na niž jsi neměl finance, a zabookoval jsi Pio Squad a slíbil jim 25 tisíc, přestože jsi byl bez prostředků. Nikdy tě nenapadlo, že to asi nebyl dobrý nápad? Jak to vnímáš dneska?
Myslím, že to určitě blbý nápad nebyl. Musí se to zkoušet. Je pravda, že jsem neměl peníze ani na plakáty, jelikož neprobíhal předprodej lístků, a všechno jsem to musel dělat u někoho na dluh nebo si tisknout po kamarádech a známých letáky a nálepky a snažit se vymyslet něco úplně z ničeho. Vždycky jsem tomu ale věřil, a i když to nakonec třeba nevyšlo a skončilo to průserem, tak jsem tomu třeba za měsíc věřil zase. (smích)
No právě! Jak je to možné? To už nezní jako nerozvážnost, ale až nějaké fanatické zahledění…
Vždycky jsem se chtěl pohybovat v hudbě, ale věděl jsem, že nejsem talent na rap, a ani mě to nelákalo tvořit. Kolikrát jsem si říkal, že bych si mohl našetřit a koupit si gramce, ale to se taky nikdy nestalo. Na graffiti taky nemám talent, i když mě street art baví. Proto na mě zbylo pořádání akcí, jelikož mě baví organizace, starání se o věci a byl to můj koníček.
Je důležité věci dělat, i když jednou nevyjdou. Když to nebudeš pokoušet, nikdy se nedozvíš, kam tě okolnosti donesou.
Dá se tedy říct, že jsi v knize věrně vylíčil celou svou promo kariéru? Nechci spoilovat, ale přišlo mi, že pokud ano, tak velká část akcí dopadla nějakým průserem. Vrcholem byl Serial Hip Hop Fest, kdy sis rozkmotřil prakticky celou scénu.
Akcí bylo o dost víc a spoustu z těch menších jsem tam nepsal nebo je zmínil jen pár větami, jelikož o akcích, které dopadly v pohodě, vlastně není co zajímavého psát.
To jsem rád. Nedávalo mi smysl, že by interpreti chtěli pracovat s podobným promotérem.
V té knize to možná vyzní o dost hůř, než to doopravdy bylo. Ale s drtivou většinou lidí jsem se udobřil. Těm, s nimiž jsem se nakonec v dobrém nerozešel, jsem se po čase ozval a dal to nějak do kupy. Někdy to trvalo a samozřejmě mě to mrzí, nebylo to rozhodně profesionální. Spousta krásných vztahů, které jsem s lidmi měl, takto skončila. Bohužel se tak stalo. Domnívám se ale, že jsem se z toho poučil a že spoustu věcí dělám jinak.
I přesto sis dokázal získat přízeň některých domácích a zahraničních interpretů. Příkladem to byl Kali a poté Lord Lhus, Babylon Warchild a Afu-Ra. Jaký je mezi vámi vztah teď?
Kalimu jsem dělal koncerty v roce 2010, když mu vyšlo Som hrdý, a od té doby jsem se s ním nepotkal. Co se týká Lorda Lhuse, s ním v kontaktu jsem, ale neviděl jsem jej od doby, kdy se odstěhoval z Evropy zpátky do Států.
Já jsem jeho poslední práci slyšel. Je to dost country, hodně jižanské, doprava. Přijde mi, že změnil životní filozofii.
On byl vždycky rád kontroverzní osobnost a dodnes máme mezi sebou spoustu kamarádů, no pravda je, že některé z těch vztahů hodně pokulhávají. Každopádně jsme se nedávno i s Babylon Warchild potkali na jejich podcastu, takže třeba se to ještě někdy vrátí všechno zpátky do původních kolejí. Afu-Ra je můj homeboy již přes deset let. Buď mu organizuju koncerty, nebo něco pořádám. Nedávno jsem s ním cestoval i na zahraniční akce.
Pojďme to organizování probrat. Co vnímáš na promotéřině jako nejtěžší?
Pravidla celkové hry. Interpret dá částku, za kterou vystoupí, a přes ni nejede vlak, i když to nezvládneš. Stejně tak musíš vyplatit všechny zainteresované strany. Když začne pršet, jediný, kdo na tom tratí, je promotér. Když se pak s někým dohodneš bokem, je to jen jeho dobrá vůle. Musíš si uvědomit, že riziko, že akce nevyjde, je velké a ta zodpovědnost na konci je jen na tobě.
Proč se do toho teda promotérům chce?
Vždycky se to dá dělat úspěšně. V Česku jsme 13 let měli jeden z nejúspěšnějších hiphopových festivalů, na Slovensku se velké fesťáky taky opakují. Dá se to dělat tak, aby byl úspěch, ale musí to být dobře zorganizováno, musí se to dělat chytře a tým se tomu musí odevzdat.
Měsíc a půl poté, co je knížka venku, mám úplně nejkladnější recenze od žen 45+. Extrémně mě to překvapilo.
Kdyby si chtěl někdo uspořádat koncert, jaké kroky bys doporučil udělat?
Najít si klub u svého bydliště, zjistit si, co se v okolí poslouchá, a jít prostě do toho. Nicméně první akce se z velké části neděje podle představ promotéra. Lepší bude, když si přečte mou knížku, zjistí největší chyby a vyvaruje se jich.
Je něco velkého, co jsi během své promotérské kariéry zažil a schválně vynechal z knihy?
Vynechal jsem některé věci, do kterých byla zapojena policie. Tím myslím, že někdo někomu něco udělal a muselo se to řešit. Protože přestože bych nikoho nejmenoval, mnoho lidí si tyto události pamatuje a jen bych tahal kostlivce ze skříně. Také zde píšu o dospívání, vztazích s holkama, jimž jsem změnil jméno a okolnosti trochu upravil tak, aby se nepoznalo, kdo to v reálu byl.
Teď trochu o jazyku v knize. Do jaké míry je text stylizován ex post „do hiphopova“ a do jaké je nezměněn a je to tvá normální mluva? Obsahuje totiž dost nespisovných a specifických výrazů jako: „Nemám rád svou třídu, kromě pár buchet v ní, (...) druhým rokem felím pouze se staršíma homies z města, říkám wassup…“
I když je to češtinářsky asi dost smutné, tak se tak vyjadřuji. Navíc od svých 20 většinu času trávím v zahraničí, čtyřletou přestávku v Brně, kde jsem pracoval pro zahraniční firmu, kde se komunikovalo anglicky, nepočítám. Mým primárním jazykem je angličtina. Ani jsem nepřečetl mnoho českých knížek, proto mi psaní dělalo trochu problém.
Tu spoustu anglicismů používám ve své mluvě stále. Rozhodně jsem se nesnažil žádné věci upravovat, aby zněly víc „hiphopově“. Naopak jsem mnoho věcí předělával do češtiny, protože jsem měl v textu anglicismů až moc. Zároveň jsem chtěl knihu přiblížit i lidem, kteří nejsou úplná cílovka, a také zachovat autenticitu.
Druhou věcí jsou fráze v knize, které se mně osobně nelíbily, jako „Však to je čistě homosexuální řešení situace (v negativní konotaci), po-americku-lehce-tlusťučký, větší k*ndičku jsem snad ještě neviděl, Strygo není největší liliput v téhle rapové srandě“ nebo n-word bez cenzury, byť jen v názvech a citacích. Je to podle tebe v pořádku?
Všechna slova, která jsou použita v knize, korespondují s rokem, kdy byl zápis proveden. Nemyslím si, že je úplně správně tohle ukazovat například mladým lidem, ale kdybych se to zase snažil vše upravovat, abych se zalíbil všem, chyběla by tomu autentičnost. Tím, že je to můj osobní deník, jsem se ji snažil udržet. Rostl se mnou a myslím si, že jde v pozdějších zápisech poznat, jak se můj způsob uvažování změnil.
Vždy mě bude mrzet, pokud to někoho urazí. Věř mi, že jsem o tom hodně přemýšlel, když jsem knížku po sobě několikrát četl, ale vždycky jsem nakonec usoudil, že na sebe v textu přiznávám takové hrozné věci – třeba že jsem spal v popelnici v Anglii –, takže když do toho dávám sebe samého a informuju o věcech, které jsou za hranou a za které se stydím, mohlo by se to trochu vyrovnat.
Pro koho ta kniha teda je? Jaká je cílová skupina?
Ze začátku jsem přemýšlel o tom tak, že jsem chtěl napsat knížku, kterou bych já v knihkupectví chtěl najít. Spousta lidí jako já má hip hop v lásce, vyrostli s Eminemem, 50 Centem, Wu-Tangem, N.W.A. a doteď to jedou. Kniha má navíc spoustu citací a referencí na dobu hip hopu kolem roku 2000–2010, takže bych řekl, že to budou spíše mileniálové.
Na druhou stranu, měsíc a půl poté, co je knížka venku, mám úplně nejkladnější recenze od žen 45+. Extrémně mě to překvapilo. Nejdřív to četly známé, ale pak si to půjčily jejich známé, já to potom ženám tohoto věku prodával i napřímo a psaly mi, že to třeba za víkend přelouskaly a že kdyby nemusely jít do práce, tak to dají jedním dechem. Údajně jde o super nahlédnutí do úplně cizího světa.
Lze nějak zjistit, z hlediska demografie, kdo si knihu kupuje nejvíc? Jsou to ty ženy 45+?
Hele, zjistil jsem to tak, že mám 400 knížek pryč a z toho 250 jsem přímo já někomu poslal nebo předal. Odtud mám i přímé recenze, tudíž demografii znám jen já. Teď se ale knížka prodává více u přeprodejců, od nichž statistiky nemám.
Dřív mi bylo všechno jedno a nehleděl jsem na budoucnost. Dneska se k životu stavím jinak.
Kniha nemá ilustrace, doplněna je dobovými fotkami a grafickým zpracováním začátku jednotlivých kapitol. Pak se tam objevují takové citace různých rapperů, které jsem úplně nepochopil. Jaký mají význam?
Nejprve měly být písničky spojeny s dobou, kdy se to psalo. Pak mi to ale vůbec nedávalo smysl, tak jsem je trochu popřeházel a nakonec úplně vyřadil české citace. Nechtěl jsem se dostat s někým do křížku jen proto, že bych otiskl jeho citaci a neřešil to s ním. Co se tagů týče, snažil jsem se, aby lehce souvisely s danou kapitolou. Ne vždy je to ale podmínkou.
S tím konfliktem jsi mi nahrál. Chci se zeptat, jestli to už máš s českým a slovenským rapovým prostředím v pohodě a jak tě dneska scéna vnímá?
Myslím, že mě nevnímá. Já jsem malý promotér, který dělal akce v Hodoníně na jižní Moravě. To, že s někým jezdím na akce nebo někomu něco bookuju, je z pozadí a dělám to z noťasu. Knížku jsem pár lidem, kteří jsou v ní zmíněni, poslal, ale feedback jsem na to nedostal. K rapperům, kteří jsou dneska na špičce česko-slovenské scény, se nejspíš ještě nedostala.
Jinak bych řekl, že jsem v klidu úplně se všemi. Nepůjde úplně o rappery, ale budou existovat lidi, kteří na mě budou nejspíš doživotně nas*aní. Z mé strany však rozhodně nikomu nic nedlužím.
Určitě znáš další promotéry v Česku. Měli to podobně divoké jako ty?
Ale jo, znám minimálně dva. (smích) Znám plno příběhů, kdy někdo z akce prostě utekl, jelikož zjistil, že v půlce večera neměl na vyplacení interpreta, ze kterého měl třeba i strach. Podobných story je mnoho.
A pokud si dobře pamatuju z knížky, tak ty jsi to nikdy neudělal.
Ne, já jsem vždycky zůstal až do trpkého konce. (smích) I ta holka, která na mě psala tiskovku a přesdílelo ji strašně moc lidí, mi řekla, že všechno bylo strašný, největší průser, ale big up za to, že jsem zůstal až do konce.
Nemrzí tě někdy, jak jsi k věcem přistupoval?
Určitě mrzí. Spousta akcí mohla dopadnout jinak, kdybych jen dodržel termíny odevzdání nebo došel někam, kam jsem dojít měl. Na spoustu věcí jsem se vykašlal skrz to, že jsem se vzbudil a celý den hrál na baráku fifu nebo poker. Vše jsem odkládal až do nejužších deadlinů. Druhá věc je ale to, že i přes veškerý shitstorm se dnes mám celkem dobře, ustál jsem to a mám story to tell.
Dřív mi bylo všechno jedno a nehleděl jsem na budoucnost. Dneska se k životu stavím jinak. Je mi třicet a chci, aby i okolí na mě mělo jiný názor. Černá ovce rodiny budu asi vždycky, ale dneska je to aspoň funny černá ovce.
Ty osobně si myslíš, že jsi dobrý promotér?
Určitě ne. (smích) Známí promotéři jako Affro nebo Daliboy jsou třeba úplně jinde. Jak říkám, já jen stojím v pozadí. Někomu sellím merch, někomu dělám grafiku. Chci psát i svůj rapový blog, ale promotér už dneska ani nejsem.
Ale mluvil jsi o tom, že chceš uspořádat nějakou akci…
Ještě nemůžu nic prozradit. Plánujeme něco na květen v okolí Brna nebo v Brně samotném. Jenže já žiju takový život, že nonstop cestuju a mám práci pouze na home office, takže toho chci ještě nějakou dobu využít. Přemýšlím, že pojedu do Thajska, odkud se třeba do léta ani nevrátím. Nic není potvrzeno.
Jestli se někdy usadím v Česku, jakože bych chtěl, tak teprve potom se začnu věnovat akcím naplno. Když jsem jinde ve světě, nedá se nic dělat pořádně.
A co se týká tvých spisovatelských cílů, jsi tam, kde sis představoval, že po vydání knihy budeš?
Vždycky to může být lepší. Vydal jsem náklad 1000 knížek a dal jsem si za cíl, že se musí prodat do příštího léta. Měsíc a půl po vydání jich je přes 400 pryč. Z nich jsem pouze 50 poslal do soutěží nebo rozdal zadarmo. Knížce se daří lépe, než jsem plánoval, a mám trochu naději, že bych ji mohl prodat do Vánoc a řešit dotisk. Ale uvidíme.
Na konci knihy jsi nevyloučil, že by mohla přijít dvojka. Čím to podmiňuješ?
Rapovej deník 2 samozřejmě nikdy nevyjde, pokud nebudu dalších deset let pořádat akce nebo jezdit s nějakými umělci po světě. Jednička, jejímž cílem je pobavit a možná i trochu inspirovat, jak věci nedělat, mi smysl dávala, jelikož je plná cizího neštěstí, což lidi baví číst.
