Měl rakovinu varlat, vážil 49 kilo a doktoři mu dávali tři měsíce života. „Chci být světovým šampionem,“ říká bojovník z Oktagonu

„Od první chvíle jsem na MMA zbožňoval jeho soupeřivost a psychický aspekt bojování,“ vysvětluje, čím ho bojové sporty tak oslovily. Zároveň mu byla blízká taky stránka MMA zaměřená na stravu a zdravý životní styl. „Všechno perfektně zapadalo do toho, jak jsem se uvnitř celý život cítil. Jako dítěti mi nedávali moc velké šance. Vyrůstal jsem na filmech jako Rocky, Karate Kid a identifikoval se s nimi. Když jsem pak začal bojovat, cítil jsem se konečně volný a poprvé jsem měl pocit, že cystickou fibrózu porážím,“ řekl nám.

Aaronovi imponovali taky lidé, se kterými trénoval. Inspirovali ho. „Byl jsem malý 16letý kluk a vedle mě trénovali obří silní chlapi,“ usmívá se při té vzpomínce. Fotbal mu sice chybí, ale kdyby nemohl dělat MMA, chybělo by mu dle jeho slov ještě víc.

Rakovina varlat ve třetím stadiu 

První úspěchy v MMA na sebe nenechaly dlouho čekat. První dva zápasy zvládl na jedničku a později přešel do známých organizací jako FCC nebo ACB, kde se v roce 2017 radoval z vítězné vlhy tří výher v řadě. Pak ale přišla další životní rána, kterou byla diagnóza rakoviny varlat ve třetím stadiu. 

„Boj s rakovinou byla ta nejtěžší věc v mém životě,“ uznává. „Měl jsem v sobě spoustu emocí… vztek, zapírání, smutek, odhodlání, radost. Je to těžký boj, a to nejen pro tebe jako pacienta, ale i pro lidi kolem tebe. Byl to opravdu dlouhý proces, protože když rakovina zmizela, tak se zase vrátila. Odmítal jsem se ale vzdát a vždycky jsem hledal naději na lepší zítřky,“ přibližuje těžké období.

„Byla to jedna rána za druhou, ale pořád jsem se snažil být motivovaný bojovat dál. Svým zdravotním sestrám a doktorům jsem říkal, že se zakousnu, půjdu dál a ať už mě na této cestě potká cokoliv dalšího, tak se nevzdám. Pokaždé jsem hledal něco, co by mi pomohlo dál bojovat. Motivaci jsem nenacházel ale jen v sobě, ale i v lidech kolem sebe. Byla to kolektivní snaha a bez pomoci bych to nedokázal. Proto říkám, že nevěřím na pohádky a vím, že život dovede být krutý. Ničím jsem se ale nenechal zlomit,“ popsal své odhodlání. 

Kromě rakoviny ale pochopitelně i nadále bojoval s cystickou fibrózou, která jeho tělu už sama o sobě dávala zabrat. A to se během chemoterapie ještě znásobilo. „Odmala jsem se o sebe musel starat a dávat pozor na plíce a potom jsem nastoupil na chemoterapii, která moje tělo a plíce prakticky zabíjela. Nemohl jsem chodit do schodů nebo si dojít k autu, aniž bych nebyl úplně bez dechu,“ říká, jak se během této doby cítil.

Poslední tři měsíce života 

Každou vzácnou chvíli, kdy se cítil o něco líp, se chtěl Aaron věnovat tréninku. Byl sice úplně bez síly, ale přesto se snažil chodit do tělocvičny a trénovat tak, jak mu to jeho stav dovoloval. „Pak ale byly chvíle, kdy jsem nebyl schopný vylézt z postele a zvracel jsem 10krát nebo 15krát denně,“ popisuje, co během horších dnů prožíval.

„Podstupoval jsem chemoterapii pět dní v kuse, potom jsem měl dva týdny a dva dny přestávku a pak to začalo znovu. Vždycky jsem se během těch dvou týdnů mezi cykly na chemoterapii snažil vrátit do gymu, ať už šlo o trénink na pádlovacím stroji, zvedání činek, nebo údery na lapy. Nikdy jsem se u toho necítil skvěle, ale nějak jsem to zvládal. Během doby na chemoterapii, kdy mi vypadaly všechny vlasy, jsem fungoval i jako trenér a několika bojovníkům jsem stál v rohu. Pořád jsem se snažil být co nejblíž tomuto sportu,“ uvedl.

Právě touha vrátit se zpátky naplno k MMA hrála v Aaronově léčbě velkou roli. „Doktoři mi říkali, že už nikdy nebudu bojovat a mám před sebou poslední tři až šest měsíců života. To jsem ale odmítal. Kdybych věděl, že se nevrátím zpátky k zápasení nebo že se nedožiju příštích narozenin své mámy, tak bych celou léčbu mohl rovnou vzdát. Všechny tyto věci jsem bral jako motivaci k tomu pokračovat. MMA bylo jedním z důvodů, proč jsem chtěl rakovinu porazit. Sport byl součástí mé identity,“ vysvětlil.

Rakovina navíc přišla v době, kdy kariérně zažíval do té doby nejlepší období. Zápasil na vysoké úrovni, měl tři výhry v řadě a potenciálně mohl pomýšlet na UFC. Před sebou měl ještě velké cíle, takže pro něj nepřipadalo v úvahu, že by se do klece nevrátil.

„Nechtěl jsem jen přežít, ale vrátit se ke svému životu jako dřív. Proto často říkám, že z rakoviny jsem se vyléčil až ve chvíli, kdy jsem se vrátil zpátky do klece. I když jsem se z toho dostal, tak ve své hlavě jsem se cítil skutečně vyléčený až po dalších devíti měsících, kdy jsem začal zase zápasit. Tím se pro mě tato kapitola uzavřela. Nikdy mě tedy nenapadlo, že by moje kariéra byla u konce,“ řekl nám.

Zhubl na 49 kilo, teď chce být šampionem 

Návrat k MMA po léčbě rakoviny byl pochopitelně těžký. „Po chemoterapii jsem vážil 49 kilo. Až během posledních let jsem začal nabírat zpátky hmotnost a cítit se zase dobře. Kvůli cystické fibróze a špatnému trávení jídla mi trvalo tři roky nabrat všechnu váhu, kterou jsem ztratil. Před prvním zápasem po rakovině jsem se ráno nasnídal, šel na vážení a měl jsem 57 kilo. Můj soupeř převážil, ale zápas jsem stejně vzal,“ popsal.

S přípravou na zápas se tradičně pojí odvodňování, které bojovníci před vážením podstupují. Aaron není výjimkou, kvůli cystické fibróze je však dnes tento proces o něj o něco nebezpečnější než pro ostatní zdravé bojovníky. 

K zápasení se Aaron vrátil na konci roku 2019, tedy více než dva roky po diagnóze. Zápas skončil remízou. Později začal působit v britské organizaci Cage Warriors, kde se vrátil na vítěznou vlnu a byl součástí pyramidy, na jejímž konci se mohl stát šampionem muší váhy. To se mu ale nepovedlo a přišlo smolné období. Pak ale zaznamenal dvě výhry za sebou a na Aaronovy dveře zaťukala organizace Oktagon MMA, od které dostal šanci zabojovat o vysněný titul.

„Oktagon jsem znal a slyšel jsem o něm samé dobré věci. Jedním z mých přátel a tréninkových parťáků je Jonas Mågård (bojovník a bývalý šampion Oktagonu, pozn. red.), který organizaci vždycky vychvaloval. Když se Oktagon pak rozšířil do Británie a začal natáčet novou sérii Oktagon Challenge (show, kde proti sobě soupeří bojovníci z Anglie a Irska, pozn. red.), tak jsem se o organizaci začal dozvídat čím dál víc a víc. Líbí se mi, jakou umí udělat show, a jsem nadšený, že teď můžeme spolupracovat,“ říká radostně.

O titul v muší váze se porve v Manchesteru na turnaji Oktagon 48 s bývalým bojovníkem UFC Eliasem Garciou. „Je to velmi dobrý bojovník a bude to pro mě velká výzva. Je to můj první soupeř, který byl v UFC, takže neočekávám vůbec jednoduchý zápas,“ uznává soupeřovy kvality.

„Je to největší výzva mé MMA kariéry, pořád si ale myslím, že mám na to vyhrát. V zápase budou momenty, kdy zužitkuju své větší dovednosti a psychiku. Je to ale 25 minut, což je dlouhá doba a zápas může rozhodnout jediná sekunda, takže když uvidím příležitost zápas ukončit, tak po ní půjdu. K Eliasi Garciovi mám ale velký respekt. Mám rád těžké zápasy,“ doplnil.

Sny na dosah ruky 

Ze svých 15 kariérních výher Aaron Aby sedm soupeřů ukončil před limitem a osmkrát vyhrál na body. A jak říká, souboj s Garciou podle něj může proběhnout jakkoliv. „Připravuju se na všechno. Lidé se mě často ptají, jak bych nejradši vyhrál, ale vždycky to může skončit na body a stejně tak může vždycky dojít k rychlému ukončení. Jsem připravený na celých 25 minut, ale když to půjde, tak to ukončím. Nikdy se nechystám jen na jeden scénář, chci být připravený na všechno a využít každé příležitosti, která se v zápase naskytne,“ nastínil.

Aaron má teď na dosah ruky to, o čem celé roky snil. „Je to pro mě obrovská šance. Myslím si, že zápasníci z muší váhy jsou těmi nejtechničtějšími na světě a zaslouží si, aby měli v organizaci zastoupení. Jsem hrdý na to, že při svém debutu v Oktagonu mám možnost stát se šampionem. Je to něco, co bych si s sebou nesl po celý zbytek života. Musím to ale nejdřív dokázat. Ale už jen to, že jsem tuto nabídku dostal, je fantastické a ohromně se na to těším,“ říká radostně.

Jeho život je skutečně jako z pera hollywoodského scenáristy, a jak říká, titul by byl pro jeho příběh perfektní třešničkou na dortu. „Když jsem si procházel těžkým obdobím a říkali mi, že mi zbývá posledních pár měsíců života, tak jedna z hlavních věcí, které mě držely nad vodou, bylo právě to, že jsem věřil, že se z toho dostanu a budu si moc plnit sny. Chtěl jsem šanci stát se světovým šampionem a teď je to tady. Jsem na to hrdý a chci, aby na mě byli hrdí i lidé kolem mě. Říkal jsem, že nevěřím na žádné pohádky, ale možná po tomto víkendu změním názor. Tohle je něco jako můj vlastní Rocky film. Všechno, čím jsem si dřív prošel, směřovalo k tomuto momentu. Teď mám šanci tento svůj film završit a možná se tím i zvěčnit v historii bojových sportů,“ říká odhodlaně.

Aarona jsme se zeptali i na to, zda před takto důležitým zápasem cítí i větší tlak než obvykle. „Ano, cítím, ale cítit tlak je v tomto sportu skoro privilegium. Je to dobrý druh tlaku,“ odpovídá. „Dřív jsem byl pod tlakem, když jsem nevěděl, jak dlouho budu žít nebo jestli přežiju nejbližší operaci. Teď budu bojovat o světový titul v největší organizaci v Evropě v Manchesteru před zraky tisíců lidí. To je pochopitelně tlak, ale v době, když jsem se léčil s rakovinou, bych za takovouto šanci dal cokoliv na světě. Běhá mi z toho mráz po zádech, jen když o tom mluvím, ale jsem za to nesmírně rád,“ dodává.

Pomoc druhým má tu největší hodnotu 

O Aaronově příběhu se v posledních letech začalo dozvídat čím dál více lidí, a v roce 2022 byl dokonce nominován na cenu v kategorii Fighting Spirit na prestižní akci Fighters Only World MMA Awards. Cenu si sice neodnesl, ale i tak říká, že samotná nominace pro něj hrozně moc znamená. „I když jsem tu cenu nevyhrál, tak je pro mě čest, že jsem byl nominován a soupeřil s lidmi, jako jsou Kevin Holland nebo Alexander Volkanovski. Nebylo to o mých výhrách a prohrách v kleci nebo o tom, jak dobrou mám techniku. Bylo to o mém příběhu a o tom, jaký měl vliv na další lidi,“ říká s hrdostí.

Pomáhat lidem a inspirovat je v jejich těžkých časech je pro Aarona tím hlavním, co chce ve své kariéře dokázat. Pomoc druhým pro něj má větší hodnotu než ceny, výhry nebo tituly. „Než přišla rakovina, tak jsem se snažil dělat osvětu o cystické fibróze a dávat naději lidem, kteří si tím třeba procházeli taky,“ popisuje.

Při comebacku do klece po rakovině měl Aaron na svém tričku a banneru logo propagující boj s cystickou fibrózou, a jak říká, v Oktagonu jej bude mít taky. „Ať už v zápasech vyhrávám, nebo prohrávám, tak dostávám spoustu zpráv od lidí, kteří mi píšou, že se například taky léčí s cystickou fibrózou, narazili na mě a můj příběh je dohnal k slzám, protože jim dodal naději na zlepšení. Tohle je pro mě daleko důležitější než poměr výher a proher. Pokud někomu můžu pomoct, tak je mi jedno, jestli vyhraju světový titul, nebo ne. Tohle pro mě znamená daleko víc,“ uvádí.

Získání titulu by pro Aarona bylo splněným snem, pomoc druhým je pro něj ale daleko hodnotnější. V minulosti to byl totiž on sám, kdo potřeboval spoustu pomoci, bez které by boj s rakovinou asi nezvládl. A jak dodává, pomoci se mu dostává neustále. „Podpora, kterou jsem od lidí před tímto zápasem dostal, byla fantastická a moc si toho vážím. Pomohla mi spousta lidí – trenéři, týmoví parťáci, rodina, sponzoři, přátelé, zdravotní sestry, doktoři. A každému z nich jsem vděčný. Pokud se mi podaří vyhrát titul, tak doufám, že to společně oslavíme, protože by to byl náš kolektivní úspěch,“ uzavírá.