Do areálu a z něj pochodoval za naprosté tmy 30 kilometrů. Strážníkům se těsně vyhnul hned několikrát.
Devětadvacetiletý fotograf Filip Poreba rád cestuje po neobjevených či zapomenutých místech. Nedávno se vrátil z expedice do opuštěné části areálu kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu.
Větší část ikonické vesmírné základny patřící Rusku je stále v provozu a podívat se na ni zblízka je nemožné. Filip nám však představil přípravu i průběh nevšedního čtyřdenního dobrodružství v chátrajících hangárech, které ukrývají někdejší pýchu sovětského vesmírného výzkumu – raketoplány Buran.
Bajkonur nepatří zrovna ke standardním turistickým destinacím. Jak se ve tvé hlavě zrodila myšlenka navštívit ho?
Před pár lety jsem si jako oficiální turista prohlédl Černobyl a Pripjať. Potkal jsem tam člověka, který pořádá sólo výlety a dal mi typy na urbex v Kyjevě. Prošel jsem se s ním v odtokových kanálech města a skamarádili jsme se. Jako první mi tehdy ukázal fotky sovětských raketoplánů Buran z Bajkonuru.
Když jsem si později dělal pořádek v e-mailech, zabloudil jsem do spamu a zahlédl od něj zprávu s nabídkou jít do Bajkonuru s random skupinou lidí. Byla to opravdová náhoda. Neváhal jsem ani minutu a obsadil poslední volné místo v daném termínu. Ihned jsem si zaplatil i letenky a turistická víza ani neřešil, protože na 30 dní jsou zdarma.
Předpokládám, že do Bajkonuru nelétá přímá linka. Jak ses tam dostal?
Do hlavního města Kazachstánu Astany jsem letěl z Prahy s přestupem v Istanbulu. Odtud jsem pokračoval lokální nízkonákladovkou do města Kyzylorda nedaleko hranic s Uzbekistánem. Setkal jsem se tam s ostatními třemi účastníky výletu. Z Kyzylordy byl Bajkonur už jen tři hodiny autem.
Řidiči jsme řekli, že jdeme na ryby. Neměli jsme udice, ale potřebovali jsme alibi. Cestou jsme se zastavili v místním motorestu, kde jsme ochutnali speciality včetně extrémně kyselého mléka z koně. Řidič nás vysadil po sedmé večer 30 kilometrů od destinace. Pokračovali jsme pěšky nejdoporučenější a nejbezpečnější trasou vstříc hangárům s raketou Eněrgija a dvěma Burany.
Městu Bajkonur, které je propojeno se stále funkčním kosmodromem, jste se zcela vyhnuli?
Ano. Nachází se tam sice muzeum s jedním ze tří raketoplánů, avšak do aktivní části základny patřící Rusku se nedostaneš. Nanejvýš si jako divák můžeš prohlédnout start rakety. Aktivní část je výrazně větší, a když jsme přespávali v opuštěné části, viděli jsme launchpady, ze kterých startují rakety do vesmíru. Právě odsud v roce 1961 vystartoval do vesmíru i Jurij Gagarin.
Do Bajkonuru jsi nešel sám. Znal jsi své souputníky předem?
Ne, ale když jsme se potkali, zjistili jsme, že jsme podobně naladěni. Byli to Evropani ve věku 30 až 40 let, kteří mají extrémně procestovaný svět. Jeden z nich byl také v Severní Koreji a docela mě inspiroval. Byli jsme super parta a měli jsme si o čem povídat celou cestu. Dodnes jsme v kontaktu.
Museli jste jít celou noc?
Ano, vyrazili jsme, jakmile zapadlo slunce a dokončili jsme poslední úpravy. Přilepili jsme reflexní prvky na oblečení, přepnuli telefony do letového režimu a vydali se směrem na sever. Celou dobu jsme šli podle Severky.
Hike trval deset hodin a každou hodinku jsme si dali pěti- až desetiminutovou pauzu. Na zádech jsem měl 17kilogramový batoh a hned po startu jsem zjistil, že to nebude jen tak.
Každý jsme si na zádech nesli osm litrů vody a asi dvě kila jídla. Cestou tam i zpět jsem snědl tři energetické gely. Měl jsem také proteinové tyčinky, Snickers a Bounty. Všichni jsme měli také špalek klobásy, blok sýra a suchary, což byla naše dietní strava na celý pobyt. V ideálním případě jsme přitom měli jednosměrně vypít litr až litr a půl vody.
Do opuštěného kosmodromu jste se museli dostat za tmy?
Ano, i proto jsme během chůze museli zrychlit tempo. Jeden z nás měl obrovský batoh, místy nestíhal a museli jsme na něj čekat, aby se nám neztratil. Museli jsme mu vzít tři litry vody, abychom byli rychlejší a stihli přijít do východu slunce. Jednou dokonce špatně odbočil, když jsme se mu ztratili ve tmě. Tehdy jsme mu museli zkřížit cestu, abychom se znovu potkali.
Kolem nás byla naprostá tma, protože jsme nemohli používat žádné světlo. Zakopávali jsme o keříčky či díry v zemi. Často jsme také padali do děr, kde bývají různí hlodavci, hadi a štíři.
Co bylo nejriskantnější částí nočního pochodu?Když jsme se blížili k areálu, museli jsme přejít několik polních cest, které však, naštěstí, nebyly tak často kontrolovány. Jinou složitou pasáží byly zákopy, za kterými byla železnice a za ní dvouproudá cesta. Byla to nejdelší, ale i nejbezpečnější trasa, relativně daleko od budov, kde přespávají strážníci.
Přišli jste přece jen s nějakými strážníky do kontaktu?
Cestou tam, když jsme se blížili k areálu, jsem šel poslední, abych hlídal tempo a sledoval, jestli se zezadu někdo neblíží. Všechno tehdy proběhlo hladce. Cesta zpátky ale byla mnohem rušnější. Když jsme se vraceli podél plotu polní cestou, šli jsme po úplném kraji za sebou, abychom nezanechávali stopy.
Najednou první z nás spatřil záblesk světla a rozběhl se směrem do pouště. Neváhali jsme, sprintovali asi 200 metrů jeho směrem a lehli si na zem. Najednou asi 100 metrů od nás projelo auto policie. Byl to velmi blízký střet. Rotace strážníků byla během našeho výletu intenzivní, střídali se tam zaměstnanci vojenské a speciální bajkonurské policie.
Co by vám hrozilo, kdyby vás policie chytila?
Minulý rok tam zadrželi známého youtubera Bald and Bankrupt a byla z toho kauzička. V zásadě ale zadržení moc nehrozí. Jen tě vezmou na nejbližší policejní stanici do Bajkonur City. Pokud se to stane, je ideální mít skryté SD karty s fotkami a připravit si pokutu, za kterou tě pustí.
Přestože je v areálu minimální šance potkat jiné turisty, natrefili jsme na trojici, kterou dva dny před naším příchodem zatkli. Oni se ale vrátili, protože jim chyběly nějaké snímky. Dali jsme se do řeči, protože jsme věděli, že ani jedni nejsme strážníci. Předcházela tomu komická situace, kdy jeden z nich šel zkontrolovat, kdo se to dobývá dovnitř budovy, a raději před námi utekl.
Proč strážníci opuštěný areál tak úporně hlídají?
Před zhruba dvěma lety je rozčílilo, když jim někdo raketoplány Buran posprejoval. Od té doby začaly přísnější kontroly. Původní plán byl strávit u Buranů celý den, ale z pozorování jsme rychle zjistili, že to nebude možné. Černé policejní auto dělalo kolem hangárů okruh každou hodinu a bílé auto vojenské policie každé dvě. Strážníci zastavili za budovou, aby je nebylo vidět, a interiér hangárů prohledávali více než hodinu.
Španělé však říkali, že strážníci nejsou nepříjemní. Turisty prý chápou a vědí, že ušli dlouhou trasu. Jejich šéf je ale údajně strašně naštvaný, když na Instagramu vidí stále nové posty. Ještě před rokem to bylo mnohem volnější a někdy denně chodila jen jedna kontrola. Tehdy lidé spávali doslova v raketoplánech.
Jsou všichni návštěvníci motivováni natáčením a focením, nebo tam chodí i za adrenalinem či touhou zažít něco nestandardního?V naší skupině jsem byl jediný, kdo se věnuje profesionálnímu focení, ale bral jsem si jen malý aparát. Lidé se na podobná místa vydávají, neboť si chtějí odškrtnout místo z bucket listu. Fotili jsme zejména na telefon.
Co jste udělali jako první, když jste se dostali na místo?
U budovy nedaleko od hangárů s raketoplány Buran jsme počkali na nádherný pouštní východ slunce a šli jsme rovnou spát. Podlaha naší „ložnice“ byla plná odpadků, hřebíků a skla. Trochu jsem proto uklidil, abych si nepropíchl nafukovací karimatku.
Svlékl jsem si softshellovou bundu a kalhoty, které jsem použil jako celtu, a spal jen v termooblečení a nákrčníku, protože foukalo od oken. Zavřel jsem se do spacáku a spal jako ve vlastní posteli. Byl jsem opravdu na pokraji sil.
Bylo to bezpečné místo pro nocleh?
V podstatě ano. Byla to obrovská budova se spoustou míst pro relativně bezpečný nocleh. Ve spodním patře bylo nanejvýš několik primitivních nástrah. Přes schodiště bylo nataženo lanko či páska a jinde zase položené sklo. Na jiném místě byly poskládané cihličky, které by se sesypaly, kdyby do nich někdo drknul. Senzory pohybu by sice dávaly větší smysl, ale jsou to přece Rusové.
Zejména na spodních podlažích jsme si samozřejmě museli dávat pozor. Každé ráno jsme slyšeli, jak někdo vchází dovnitř, a tehdy jsme museli být opravdu tiše a bez pohybu. V noci jsme mohli svítit jen červeným světlem dovnitř dlaně, abychom alespoň trochu viděli pod nohy. Na zemi bylo hodně špíny, skla a plechu, a když do něčeho kopneš, vážně je to slyšet.
Jaký jsi měl pocit, když ses poprvé ocitl tváří v tvář dvěma obrovským raketoplánům Buran? Z videí působí jako nejvíce spektakulární atrakce.
Je tomu tak, a dostat se k nim je proto i nejnáročnější. Budova s nimi je zcela zabedněná a všude jsou řetězy. Před vstupem jsme počkali, až skončí rotace strážníků obou policií, a pro jistotu jsme si na návštěvu nechali maximálně 45 minut.
Pohled na raketoplány byl extrémní. Bylo šokující vidět, v jakém stavu nechali Sověti svůj nejdražší vesmírný projekt. Sověti Burany zkonstruovali na základě plánů, které KGB ukradla Američanům. Udělali totéž, akorát ve větším.
Buran absolvoval jediný start v roce 1988, kdy jej na orbitu vynesla raketa Eněrgija. Celý test proběhl bez posádky a raketoplán provedl za 3,5 hodiny dva oběhy kolem Země. Projekt zrušil Boris Jelcin v roce 1993. Celkem stál přes 20 miliard rublů.
Dostali jste se i dovnitř raketoplánů?
Ne, neměli jsme na to čas ani lano, protože všechny vstupy z přízemí jsou zcela zabarikádované. Prošli jsme si patra a balkonky a udělali pár fotek. Stihli jsme však vidět všechno, co jsme měli v plánu, i když nás mrzí, že jsme u Buranů byli tak krátce.
Stává se, že si lidé z Bajkonuru i něco odnesou?
Kazachové v okolí beze studu jezdí s vypnutými světly a sbírají železo, dráty či plechy. Do sběrných surovin odnášejí i ukradené železné a měděné věci z hangárů. Je to docela problém, a tak úřady dokonce zvažují, že celý areál včetně raketoplánů rozeberou.
Vzal sis nějaký suvenýr i ty?
Vzal jsem si čtyři maličké štítky z rozpadlé rozvodné skříňky u rakety, kde jsme spali. Nevím, jestli někdo něco bere i z kokpitů, ale nedivil bych se tomu.
Co tě na Bajkonuru nejvíce překvapilo?Jak úzkostlivě ho hlídají. Když jsem si jednou šel k batohu pro vodu, přes větračku jsem viděl na poušti auto. Vystoupil z něj týpek a začal po areálu svítit silnou baterkou. Když začal svítit na budovu a konkrétně do mého „okna“, rychle jsem se skrčil a počkal pár minut.
Hrozila vám kromě rizika dopadení i rizika plynoucí z technického stavu budov?
Určitě. Budovy jsou opravdu staré a ve špatném stavu. Na některých místech zcela chybí mřížkovaná podlaha a museli jsme přeskakovat díry. Vše bylo navíc zrezivělé. Když jsem si fotil raketu Eněrgija z budky zavěšené ve výšce 200 metrů, musel jsem skutečně nabrat odvahu.
Za dobrými snímky jsem prošel i po tenoučké plechové desce, která silně pérovala, a ani zábradlí nebylo v nejlepším stavu. Samozřejmě jsem cítil strach, třeba když jsme vycházeli šest pater po vnějším schodišti či po rozpadlé panelové střeše. Její části byly popadané a raději jsme na ní rozložili váhu.
Jaké pocity jsi měl při cestě zpátky?
Posledních šest kilometrů poté, co jsme ten den ušli čtyřicet, bylo nejkritičtějších. Necítil jsem nohy a nemohli jsme už ani zastavit, neboť byla zima. Cestou autem na letiště jsme všichni usnuli do pár vteřin. Když jsem si sedl do letadla na cestě zpátky a všechno to na mě dolehlo, bylo mi téměř do pláče z toho, že nám to všechno úspěšně vyšlo.
Je Bajkonur romantické místo?
Má obrovské kouzlo. Je uprostřed pouště a východy a západy slunce jsou z něho nádherné. Po poušti a mezi budovami se navíc prohánějí divocí koně. Procházet se po takovém výjimečném místě je magické a ojedinělé.
Kolik tě celé toto dobrodružství stálo?
Víc, než jsem čekal. Letenky mě stály dohromady 500 eur (zhruba 12 000 korun – pozn. red.). Musel jsem si nakoupit také turistickou výbavu včetně obuvi a batohu. Celkově mě to mohlo stát kolem 3000 eur (zhruba 75 000 korun – pozn. red.).
Byl to ovšem nejlepší, i když zároveň fyzicky a psychicky nejnáročnější výlet, jaký jsem zažil. Každému doporučuji Bajkonur vidět, dokud není pozdě.
