Do areálu a z něj pochodoval za naprosté tmy 30 kilometrů. Strážníkům se těsně vyhnul hned několikrát.
Devětadvacetiletý fotograf Filip Poreba rád cestuje po neobjevených či zapomenutých místech. Nedávno se vrátil z expedice do opuštěné části areálu kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu.
Větší část ikonické vesmírné základny patřící Rusku je stále v provozu a podívat se na ni zblízka je nemožné. Filip nám však představil přípravu i průběh nevšedního čtyřdenního dobrodružství v chátrajících hangárech, které ukrývají někdejší pýchu sovětského vesmírného výzkumu – raketoplány Buran.
Bajkonur nepatří zrovna ke standardním turistickým destinacím. Jak se ve tvé hlavě zrodila myšlenka navštívit ho?
Před pár lety jsem si jako oficiální turista prohlédl Černobyl a Pripjať. Potkal jsem tam člověka, který pořádá sólo výlety a dal mi typy na urbex v Kyjevě. Prošel jsem se s ním v odtokových kanálech města a skamarádili jsme se. Jako první mi tehdy ukázal fotky sovětských raketoplánů Buran z Bajkonuru.
Když jsem si později dělal pořádek v e-mailech, zabloudil jsem do spamu a zahlédl od něj zprávu s nabídkou jít do Bajkonuru s random skupinou lidí. Byla to opravdová náhoda. Neváhal jsem ani minutu a obsadil poslední volné místo v daném termínu. Ihned jsem si zaplatil i letenky a turistická víza ani neřešil, protože na 30 dní jsou zdarma.
Předpokládám, že do Bajkonuru nelétá přímá linka. Jak ses tam dostal?
Do hlavního města Kazachstánu Astany jsem letěl z Prahy s přestupem v Istanbulu. Odtud jsem pokračoval lokální nízkonákladovkou do města Kyzylorda nedaleko hranic s Uzbekistánem. Setkal jsem se tam s ostatními třemi účastníky výletu. Z Kyzylordy byl Bajkonur už jen tři hodiny autem.
Řidiči jsme řekli, že jdeme na ryby. Neměli jsme udice, ale potřebovali jsme alibi. Cestou jsme se zastavili v místním motorestu, kde jsme ochutnali speciality včetně extrémně kyselého mléka z koně. Řidič nás vysadil po sedmé večer 30 kilometrů od destinace. Pokračovali jsme pěšky nejdoporučenější a nejbezpečnější trasou vstříc hangárům s raketou Eněrgija a dvěma Burany.
Městu Bajkonur, které je propojeno se stále funkčním kosmodromem, jste se zcela vyhnuli?
Ano. Nachází se tam sice muzeum s jedním ze tří raketoplánů, avšak do aktivní části základny patřící Rusku se nedostaneš. Nanejvýš si jako divák můžeš prohlédnout start rakety. Aktivní část je výrazně větší, a když jsme přespávali v opuštěné části, viděli jsme launchpady, ze kterých startují rakety do vesmíru. Právě odsud v roce 1961 vystartoval do vesmíru i Jurij Gagarin.
Do Bajkonuru jsi nešel sám. Znal jsi své souputníky předem?
Ne, ale když jsme se potkali, zjistili jsme, že jsme podobně naladěni. Byli to Evropani ve věku 30 až 40 let, kteří mají extrémně procestovaný svět. Jeden z nich byl také v Severní Koreji a docela mě inspiroval. Byli jsme super parta a měli jsme si o čem povídat celou cestu. Dodnes jsme v kontaktu.
Museli jste jít celou noc?
Ano, vyrazili jsme, jakmile zapadlo slunce a dokončili jsme poslední úpravy. Přilepili jsme reflexní prvky na oblečení, přepnuli telefony do letového režimu a vydali se směrem na sever. Celou dobu jsme šli podle Severky.
Hike trval deset hodin a každou hodinku jsme si dali pěti- až desetiminutovou pauzu. Na zádech jsem měl 17kilogramový batoh a hned po startu jsem zjistil, že to nebude jen tak.
Každý jsme si na zádech nesli osm litrů vody a asi dvě kila jídla. Cestou tam i zpět jsem snědl tři energetické gely. Měl jsem také proteinové tyčinky, Snickers a Bounty. Všichni jsme měli také špalek klobásy, blok sýra a suchary, což byla naše dietní strava na celý pobyt. V ideálním případě jsme přitom měli jednosměrně vypít litr až litr a půl vody.
Do opuštěného kosmodromu jste se museli dostat za tmy?
Co se dozvíš po odemčení?
- Kolik ho celý výlet stál.
- Jak daleko byli od dopadení policií.
- Co představuje v areálu největší riziko.
- Proč je prostor střežen mnohem více než před pár lety.
