Zahrál jsem si famfrpál. Trhni si, Harry Pottere, mudlové jsou tvrdí, rychlí a mají skvělou komunitu (Reportáž)

Brněnský Stalingrad

Ráno před tréninkem medituji. Otevírám balkonové dveře a vyhlížím ven. Lidé tam chodí v kožichu! Vítr je ledový a začíná sněžit. A já nejsem Wim Hof ani bůhvíjaký sportovec, abych se šel v minusových teplotách „proletět“ na hřiště.

Snažím se brát to pozitivně a myslet na to, že dělám něco pro své zdraví. Oblékám se a do výstroje musím zahrnout tři trika, podvlíkačky, nákrčník i rukavice. Sedáme s přítelkyní do auta, jednak mi dělá morální podporu a jednak je zvědavá, jak to zvládnu. Do brněnského Juliánova do areálu Bzzzukot, kde Brno Banshees pravidelně trénují, přijíždíme tak tak na čas. Vidím fotografku Káju, již jsem požádal, aby trénink zdokumentovala.

Nejprve mi přišlo jako dobrý nápad přizvat další pár očí s foťákem, které ostatně k dobré reportáži patří. Nyní si však svým rozhodnutím nejsem tak jistý. 

„Říkali, že tě dneska budou šetřit, že otřes mozku nebo zlomené končetiny dneska nehrozí,“ vypráví mi fotografka Kája o prvním setkání s mými budoucími spoluhráči, kteří se již evidentně dostavili na místo. To je skvělá legrace.

Jsem nadšen.

Rozehřívačka

Lukáš mě informoval, že tým najdu podle obručí. A skutečně; na rozmočeném a blátivém trávníku stojí šestice obručí, tři z každé strany hřiště. Kolem jsou barevné hříbky, které znám z fotbalových tréninků, značící hrací pole. V jednom rohu stojí asi deset různorodých osob se zelenými čepicemi. Jak se přibližuji, začínám rozeznávat, že mají na čele logo quadballového klubu.

Přijde mi zajímavé, jak jsou všichni opravdu rozdílní. Minimálně tedy tělesně. Někdo je opravdu vysoký, někdo hubený, někdo silnější a někdo malý; jsou tu ženy, muži, atletické i méně atletické typy. 

„Lukáš tu sice není, ale dorazí později. Měl prý ráno ještě nějaké problémy,“ vysvětluje mi mezitím hrající trenér Brno Banshees, do roku 2023 trenér české reprezentace a průkopník quadballu Ondřej Hujňák. Tým se totiž soustředil již v sobotu v hospodě, kde se účastnil videorozborů. Chápu, že takové hospodské rozebíračky mohou být náročné.

Nedá se tedy nic dělat, zapojuji se bez něj. Nechávám brýle na hlavě, ale nasadím si turfy, abych se udržel na hřišti. „Příště si vezmi kopačky, tohle ti stačit nebude,“ houkne na mě při rozběhu Martin Čurnek, kterému nikdo neřekne jinak než Cerebro. 

Zahřívací kolečka mi prozrazují, v jakém stylu se ponese dnešní trénink. V mrazivém, sněhovém a nepříjemném. Představuji si, jak se mi s každým nádechem dostávají do plic malé jehličky. Jejich působení umocňuje i nulová fyzička, kterou jsem naposledy testoval v září na fotbale. Nepomáhá mi ani zhruba metrová plastová tyč, kterou mám mezi nohama. Toto „koště“ mi připomíná, že pokud si nebudu dávat pozor, mohu se dost nepříjemně zranit pouhým během. 

Naštěstí nebudeme quadball hrát hned; v plánu je zahřátí, cvičení, nácvik taktik a pak teprve hra jako celek. Jenže co se nestalo.

Při úvodní hře, která se ještě ani nedrží pravidel quadballu, se výborně uvádím, když po několika minutách „nezvládám řízení“ svého koštěte a seznamuji svůj obličej s promrzlou zemí. Pocit jsem měl asi stejný, jako když člověk jede na kole a sám sobě strčí do špic plastovou trubku.

Nejenže se znemožňuji ještě předtím, než jsme vůbec začali s quadballem samotným, ale ještě jsem při pádu ztratil brýle, které jsem nemohl najít. Vskutku velmi „harrypotterovský“ zážitek. Naštěstí mi je pomohl najít spoluhráč. „Když neteče krev, je to dobrý,“ říkají mi. 

Team spirit

Opráším se, hraju dál a u toho přemýšlím, jak je možné, že se mi nikdo nesměje. Když spadne nováček na zem, tak se mu to dá lidově „hezky sežrat“, nebo ne? Ne, nic takového. 

Když skončíme s hrou, jdeme hned na cvičení. Začínám se učit, jak je důležité používat celé tělo při bránění, že není jen doporučeno, ale spíše nutností být velmi kontaktní, že musím přijmout mentalitu, která řve: Nepustit za každou cenu. A to doslova. Na to vůbec nejsem zvyklý.

Narážíme do sebe, hlídáme se, přihráváme si. Pohybujeme se po hřišti a učíme se, kdo se kde nachází. Když někomu něco nejde, Ondra a Petr, dva hlavní trenéři, pomáhají. Utíkám před odrážečem a chráním se před ním camrálem, snažím se obelstít brankáře a trefit se do obručí v pohybu. Potím se s týmem. Mám pocit, že jsem jeho součástí.

Jakmile ale přecházíme na sprinty, cítím se, jako bych se vrátil do fotbalového dorostu. Jenže intenzivnějšího, v zimě a s tyčí mezi nohama. Jednou, podruhé, počtvrté, poosmé startuju a nadávám si, do čeho jsem se to zase pustil. Jedeme fakt tvrdě a začínám se docela stydět, že jsem jediný, který notně funí. Naštěstí když začínám cítit nevolnost v žaludku, odpíská se přestávka na oběd.

Rozhodl jsem se, že jíst nebudu. Měl jsem namále, abych obsah svého prázdného žaludku neukázal týmu, proto si zajdu akorát pro černý čaj do kavárny. Na hodinu se ke mně připojují Lukáš s další českou reprezentantkou Barborou Zatloukalovou.

Je to krásný pocit, sednout si do teplého a nutno říct i stylového kontejneru k čaji. Hned se jich ptám, jak se dostali ke quadballu. „Na facebooku. Někdy v září před šesti či sedmi lety mi vyskočila událost, tak jsem si řekl, že to půjdu vyzkoušet,“ reaguje Lukáš. „Já jsem se k tomu dostala přes kamarádku, která o tom psala na svém blogu,“ navazuje Barča, která si na základě toho našla tréninky Banshees.

Moje ubohá snaha bránit Barču. 

„Přišla jsem na jeden, za tři čtvrtě roku na další a pak jsem začala chodit pravidelněji. Musela jsem si na to najít totiž čas. Začalo to všechno přes covid a tréninky nebyly,“ upozorňuje členka, která je součástí týmu již čtvrtým rokem. Zjišťuji, že je v Banshees zhruba 20 aktivních lidí, kdy nejstaršímu hráči je přes 50. Přestože je to sport prakticky pro každého, stále je jich málo. 

„Snažíme se organizovat jednou až dvakrát za rok náborové tréninky, které jsou vcelku úspěšné. Při tom posledním přišlo třeba deset nových lidí, ale udrží se maximálně dva. Rádi jsme i za jednoho,“ konstatuje Lukáš. Vůbec zájem o famfrpál údajně přichází v boomech a nyní je trochu na ústupu. Dozvídám se například o existenci týmu Zlatonky Žatec, který pokles zájmu odnesl rozpadem.

O nějaké profesionalizaci sportu nemůže být řeč. V zahraničí možná, doma ne. Česká reprezentace na tom není špatně, ale problémem samozřejmě zůstávají finance a také nesehranost, která je pak na turnajích vidět. Ptám se, jestli se pokládají za českou quadballovou elitu, když jsou v reprezentaci. „V Česku asi hrají mnohem lepší hráči než já,“ říká Lukáš. „Jde ale taky o časové možnosti. Bývaly doby, kdy byl problém někoho sehnat. Navíc si to všechno platíme sami. Nemáme žádné sponzory,“ komentuje.

Vtom přichází do kavárny Ondřej a rozvádí, kolik zhruba stojí jeden zahraniční turnaj. „Výjezdy vychází většinou na deset tisíc,“ říká a dodává, že takové turnaje jsou ročně dva. Jeden klubový a jeden v rámci reprezentace. Ale například světový šampionát v USA si v Česku mohl dovolit jen málokdo, a tak se prostě nejelo.

Mluvíme prakticky celou přestávku. Dozvídám se, že nejlepšími evropskými týmy jsou nejspíš Britové a Němci a zejména druhým jmenovaným se povedl velký marketingový kousek, který přilákal spoustu nových hráčů ke sportu. Nejlepším klubem Evropy budou prý Werewolves of London. To nám ale vypršel čas na klábosení a je čas se znovu vrátit do zimy.

Nové koště vcelku obstojně mete

Cítím v sobě motivaci. Rozbíhací kolečka se po přestávce snažím velmi poctivě řezat po obvodu, jenže při třetím mi zase začíná docházet dech. Takže zpátky na zem.

Začínáme se bavit o taktice, takže se soustředím jako už dlouho ne. Nechci totiž být jen do počtu. Útočící střelec má za úkol obelstít bránícího střelce buď náběhem na přední stranu obručí, nebo dozadu za ně a vystřelit branku.  

Do souboje se dostávají opravdu vysoký střelec Honza a jedna z nejmenších střelkyní Janka, která dostane při náběhu velmi nešťastně ránu tyčí do obličeje. Chytá se za obličej, vypustí nadávku, utře slzu. Teče krev? Neteče. Jedeme dál. Janka se vrací do hry a já čumím jak puk.

Další kontakt přichází v momentě, kdy trenéři vytahují pomůcku k trénování skládky hráčů. Všichni kolem si začnou nasazovat chrániče na zuby. Matně si vzpomínám, kde v seznamu na facebookové události bylo mezi sportovním oblečením a pitím uvedeno „něco, čím zabráníte vymlácení zubů“. Tak alespoň odkládám brýle. 

Když je mi vysvětleno, jak na to, poprvé sklízím velkou pochvalu. Prý mi to jde. Neumím přijímat pochvaly, a tak se trochu červenám, jen to v zimě není vidět. Když se všichni vystřídáme, je na čase začít s hrou. Dostáváme čelenky, jsem přiřazen k týmu a čekám, co se bude dít. Hra začíná tradičním nástupem a soubojem o camrál. Jde se na to.

Najednou přichází chaos. Ani se nenaděju a už je na zemi polovina pole, která zápolí o napůl vyfouknutý volejbalák. Odrážeči vybíjí všechny, kteří by se chtěli jen přiblížit k držiteli camrálu, křídla si hlídají své střelce, brankáři pokřikují taktické pokyny.

Najednou je hráč s míčem složen k zemi a přichází o něj, vybití hráči musejí k obručím, aby mohli znovu nasednout na košťata. Všechno se děje najednou a jde mi z toho hlava kolem.

Zčistajasna přichází povolání do hry a jsem uprostřed dění. Snažím se markýrovat pohyby protějšího křídla, jdu do všeho tělem a připadám si, jako bych fauloval. Stačí se ale kouknout na přetahovanou u míče a přestávám mít obavy. Hra je vyrovnaná, náročná, špinavá, senzační. Prakticky stejně jako můj náběh za obruče, kdy dostávám přihrávku od Petera a skóruju svůj první gól.

Do konce zápasu zvládnu ještě jeden, ale stejně mám pocit, že jsme prohráli. Sejde na tom? Vůbec ne. Nic mi nechybí. Jsem zničený, vyfluslý a šťastný. Jednak z toho, že se jde domů, jelikož se zvedl vítr, jednak proto, že jsem poznal tak super sport a komunitu, která mě podporuje a láká na další trénink. 

Quadball bolí.

Vadí mi jen jedna věc, není tu žádný další nováček, který by se se mnou podělil o své dojmy. Takhle můžu mluvit jen sám za sebe. Nakonec mi vyjde vstříc služebně nejmladší Banshee, Kamila Vychytilová, která je v týmu teprve od září. Žena, která se k netradičnímu sportu dostala přes Skauta, má nyní jako studentka v Brně ke sportu blíž. Ptám se jí, co ji na něm tak uchvátilo.

„To, že je to netradiční sport. Moc ráda jsem hrávala vybíjenou. Chtěla jsem vyzkoušet něco, co je tomu dost podobné – a to famfrpál splňuje. Nadchlo mě to ale taky samozřejmě proto, že jsem fanynkou Harryho Pottera,“ sděluje mi. 

Potvrzuje, že když hru viděla poprvé, připadala jí taky jako hrozný chaos. „Nevěděla jsem, co mám hlídat dřív. Zejména proto, že jsem ze začátku zkoušela hrát beatera, což je asi to nejtěžší, co si můžeš zvolit, jelikož musíš hlídat celou hru,“ komentovala nejčastěji střelkyně, která je motivovaná rozvíjet se ve famfrpálu a zkusit si turnaj i v zahraničí.

A co by vzkázala nově příchozím? Hlavně ať se nebojí přijít. I ona dorazila na první trénink sama. „Přijď aspoň na jeden trénink a pak uvidíš, jestli tě to bude bavit. Je tu příjemný kolektiv, je tu dost osobní přístup a není problém cokoliv řešit s trenéry. I k nováčkům se všichni chovají jako ke členům týmu a nikdo si nepřipadá jako outsider,“ zmiňuje.

Pod to bych se mohl klidně podepsat. Když se balím a odcházím domů, mám nohy šejdrem, nemůžu dýchat a bolí mě všechno. Ale zároveň vím, že až se vzpamatuju, tak se nejspíš vrátím. Ať už je to kolektivem, nebo vyplaveným endorfinem, ale rozhodně ne Harrym Potterem.