Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Kdo byla Franca Viola a v čem je její příběh aktuální dodnes?
„Nemiluji tě, nevezmu si tě.“
Těmito slovy změnila Franca Viola v roce 1966 italskou společnost.
V prosinci 1965 unesla sedmnáctiletou ženu skupina mužů z jejího domova v sicilském městě Alcamo.
Únos inicioval její bývalý snoubenec Filippo Melodio, se kterým dva roky předtím ukončila vztah. Právě v roce 1965 o její přízeň usiloval podruhé – a podruhé se setkal s odmítnutím. Místo toho, aby s respektem její rozhodnutí přijal, reagoval hrůzným činem.
Násilí jako tolerovaná praktika
Melodio a několik dalších mužů si pohlídali chvíli, kdy ve Violině rodném domě nebyl její otec. Následně ji unesli a přes týden ji drželi v zajetí. Během této doby se Franca Viola opakovaně stala obětí znásilnění.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dočteš po odemknutí:
Italové dříve s pomocí únosů a znásilňování nutili ženy ke vstupu do manželství.
Proč byla násilná praktika ve společnosti tolerovaná.
Co čekalo Francu Violu poté, co ji od únosců vysvobodila policie.
Jak Franca rozpoutala soudní proces, který změnil společnost.
Jak se ze ženy, která se odmítla podvolit tradici, stala ikona feminismu.
Melodio se zřejmě domníval, že mu žádný trest nehrozí. Únosy mladých žen s cílem donutit je ke sňatku byly totiž tehdy na Sicílii a v jižní Itálii „jaksi tolerovanou praktikou, která se příležitostně vyskytovala až do 60. let 20. století“. Popisuje to výzkumnice Niamh Cullen, která zkoumá měnící se normy týkající se manželství v poválečné Itálii.
Podle Cullen bylo takové případy mnohdy náročné odlišit od dobrovolných útěků – a únosci Violy chtěli této „nejednoznačnosti mezi láskou a násilím využít“.
V té době bylo navíc podle italské legislativy možné „zahladit“ stopy po znásilnění skrze takzvané „matrimonio riparatore“, tedy reparativní manželství. Pokud by Viola a Melodio vstoupili do manželství, on by byl zbaven viny a bylo by mu odpuštěno spáchané násilí. A co by z takového svazku měla ona? Její čest jakožto ženy, která byla znásilněna a přišla o panenství před svatbou, by byla „obnovena“.
Viola se ovšem proti nespravedlivosti a mizogynní praktice rozhodla vzbouřit.
Její případ se podle Cullen od začátku lišil. Podobné únosy se většinou odehrály na veřejných místech, ovšem Viola byla unesena ze svého vlastního domova – přes protesty bratra a matky. Právě kvůli tomu čin odpovídal charakteru násilného činu, nikoli dobrovolného útěku.
I další události se vymykaly zvyklostem. Většinou se totiž dvojice (žena a její únosce) po pár dnech vrátili domů s příslibem plánovaného sňatku, se kterým byla nucena souhlasit jak daná žena, tak její rodina. Rodina Violy se ovšem rozhodla zasáhnout a okamžitě do případu začlenila policii. Policisté ji pak osvobodili přímo na místě, kde ji únosci drželi násilím.
Za nejdůležitějším rozdílem, který její případ odlišil od podobných scénářů z minulosti, ovšem stálo vlastní rozhodnutí Violy – když odmítla nabídnuté reparativní manželství.
„V roce 1966 byla první sicilskou ženou, která oficiálně a veřejně odmítla takový sňatek a důrazně odmítla tradiční představu, že byla únosem a znásilněním ‚zneuctěna‘ a že musí svou hanbu napravit sňatkem. Viola byla ve svém rozhodnutí pevně podporována svou rodinou, která rovněž porušila sicilskou tradici a upřednostnila štěstí své dcery před rodinnou ‚ctí‘,“ píše Cullen.
Místo svazku se tak Viola rozhodla Melodia a jeho přátele dostat před soud – za únos, „tělesné násilí“ a zastrašování.
Výsledek?
Melodio byl nakonec shledán vinným a odsouzen k jedenácti letům vězení (později byl trest snížen na deset let). Trest dostali i někteří spolupachatelé. Sedm jeho kompliců šlo do vězení na dobu čtyř let.
Ideální feministická ikona
Cullen na událost nahlíží v kontextu tehdejší poválečné italské společnosti. Během tehdejšího vzestupného ekonomického vývoje se v italské společnosti odehrávala významná společenská a kulturální změna – a její součástí byly i méně rigidní postoje směrem k genderu a sexualitě.
Roli sehrál rozkvět ekonomik severních průmyslových měst. Díky tomu se Itálie částečně změnila z převážně zemědělské společnosti, pro kterou byla charakteristická chudoba v mnoha venkovských oblastech, na městskou průmyslovou zemi. Zemi, jejíž hospodářský růst odpovídal poválečným západoevropským tendencím. „Vývoj byl však stále nerovnoměrný a případ Violy poukázal na ponižování, kterým ženy ve venkovské společnosti na jihu země stále trpěly,“ píše Cullen.
Podle výzkumnice případ Violy poskytl modernizujícímu se národu „ideální feministickou ikonu: skromnou venkovskou ženu s tradičními hodnotami, která s podporou své rodiny důstojně dosáhla svého“.
Soudní proces se ovšem zabýval spíše odlišným pojetím lásky a rodiny než genderově podmíněným násilím.
Melodio – únosce a násilník – se ve své obhajobě snažil vykreslit obraz intenzivní a tragické lásky, která byla do té doby vyznávána převážně skrze dlouhé touhy plné pohledů a která byla ohrožena Violiným despotickým otcem. „Toto pojetí lásky se soustředilo na mužskou vášeň a idealizovalo ženu, která se sice dívá, ale nemluví,“ píše Cullen.
Franca se rozhodla tomuto pojetí vášně, lásky a manželství oponovat. Svým prohlášením „vezmu si muže, kterého miluji“ podle Cullen podpořila „modernější pojetí manželství založeného na volbě, rovnosti, přátelství a úctě“.
Odvážná Viola, neodvážní muži
Podobně ovšem upozaďoval ústřední téma celého případu, tedy násilí páchané na ženách, i tisk. Byť byl názor, že Viola byla násilným činem zneuctěna, do velké míry odmítán, zločin byl stále navazován převážně na téma „provinění proti cti Violy a její rodiny“.
„Myšlenka znásilnění jako násilného trestného činu proti osobě, a nikoli jako trestného činu proti společnosti nebo rodině, se v italském právu teprve začínala formovat,“ vysvětluje Cullen.
V roce 1967 se o ní dokonce psalo, že byť zvítězila v boji s (mizogynním) právem, zdá se, že je „předurčena k životu staré panny“. Podobný narativ se nesl i z televizních obrazovek. „V panelové diskusi v italské televizi se místní muži jednomyslně shodli na tom, že Viola prokázala velkou odvahu, ale že nikdo z nich osobně by neměl stejnou odvahu se s ní oženit,“ píše v textu pro Mashable Daisy Alioto.
Její příběh ovšem pokračoval odlišným a pro mnohé nečekaným směrem.
Franca Viola se v prosinci 1968 provdala za svého přítele z dětství: 25letého Giuseppeho Ruisiho. Novomanželům poslal svatební dar ve formě 40 dolarů (dnes více než 250 dolarů) dokonce i italský prezident. Ministr dopravy jim navíc věnoval měsíc jízd na železnici zdarma. Viola dodnes žije ve městě Alcamo, společně se svým partnerem, jejich dvěma dětmi a vnoučaty.
Melodio byl propuštěn z vězení v roce 1976. Následně byl ovšem vypovězen ze Sicílie za své vazby na mafii a o dva roky později byl v Modeně zastřelen.
Právo na tělesnou autonomii
Jak píše Niamh Cullen, její rozhodnutí (i chování její rodiny) znamenalo přelom ve zlepšení postavení žen v italské společnosti. „Prosperující a sebevědomá“ Itálie 60. let se podle ní chtěla distancovat od formy maskulinity, která byla vnímána jako propojená jak s minulostí, tak s venkovským jihem. Například neapolský novinář Renato Filizzola, jak připomíná Cullen, napsal, že ostatní mladé muže tento případ snad odradí od „romantické cesty“, pro kterou je typické sexualizované násilí, únosy, vloupání do domu a fyzické násilí.
„Její slavné ‚ne‘ představovalo zásadní krok v novém definování manželství jako rozhodnutí založeného na lásce, rovnosti a respektu, nikoli na hanbě a nátlaku,“ uvádí Cullen. Současně podle výzkumnice případ sehrál zásadní roli v uznání sexuálního a genderového násilí v italské společnosti.
I přesto byl ovšem zákon nabízející reparativní manželství jakožto odpustek za znásilnění zrušen až roku 1981.
Soudnímu úspěchu i poměrně „šťastnému“ konci tohoto příběhu ovšem pomohlo, jak připomíná autor Kwame Anthony Appiah pro New York Times Magazine, několik faktorů. Zaprvé měla přítele, o kterém věděla, že si ji bude ochoten vzít i přes veřejné stigma. Zadruhé měla otce, který byl ochoten přijmout, že jejich rodinu mnozí odsoudí a budou ji považovat za zneuctěnou.
Takové privilegium ovšem mnozí neměli a nemají. Podle Appiaha je proto třeba přijmout jeden prostý poznatek: „Jediný, koho znásilnění zahanbuje, je násilník.“ (Tristní stav tehdejšího ženského postavení objasňuje i fakt, že byla zbavena stigmatu pouze poté, co se za ni „postavily“ dvě osoby mužského pohlaví a z jejího „prohřešení“ ji mohl vykoupit pouze další sňatek.)
Potřeba ukotvit hodnoty, které ztělesňovala – právo na tělesnou i intelektuální autonomii –, je navíc stále trýznivě aktuální. Se stigmatizací se ovšem přeživší sexualizovaného násilí potýkají dodnes.
V italské i české společnosti (i ve většině dalších) je totiž stále přítomno následující: sexualizované a genderově podmíněné násilí, femicidy, stereotypy týkající se ženské „čistoty“, slutshaming, bagatelizování a podrývání ženské zkušenosti, stigmatizace přeživších sexualizovaného násilí i nedůvěra, se kterou se oběti setkávají.