Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Kdo byl Viktor Lustig, jeden z nejznámějších českých podvodníků?
Buď trpělivý posluchač (právě to, nikoli rychlé mluvení, je to, co podvodníkovi přináší úspěch).
Nikdy nevypadej znuděně.
Počkej, až druhá osoba odhalí nějaké politické názory, a pak s nimi souhlas.
Nech druhou osobu odhalit náboženské názory, pak s nimi souhlas.
Narážej na téma sexu, ale nepokračuj v něm, pokud o něj druhý člověk neprojeví silný zájem.
Nikdy nemluv o nemoci, pokud není projeven nějaký zvláštní zájem.
Nikdy nezkoumej osobní záležitosti druhé osoby (nakonec ti vše řekne).
Nikdy se nechlub. Nech, aby se tvá důležitost projevila nenápadně a zřetelně.
Nikdy nebuď nepořádný*nepořádná.
Nikdy se neopíjej.
Toto „podvodníkovo desatero“ sestavil Viktor Lustig. A možná i tyto zásady mu pomohly na cestě stát se jedním z největších světových podvodníků. Mezi jeho největší úspěchy patří třeba prodej Eiffelovy věže nebo okradení Ala Caponeho.
Nepolapitelný?
Viktor Lustig se zřejmě narodil 4. ledna 1890 v městečku Hostinné. Lustig byl muž mnoha tváří. Byl vzdělaný, inteligentní, šarmantní, plynně mluvil pěti světovými jazyky. Mezi jeho schopnosti patřily i ty méně šlechetné – například vytváření falešných identit. Místo klasické kariéry totiž zvolil jinou cestu. Stal se podvodníkem na plný úvazek a svůj čas trávil vymýšlením kreativních způsobů, jak se dostat k penězům, které vydělal někdo jiný.
Jeden z agentů tajné služby o něm později napsal, že byl „nepolapitelný jako obláček cigaretového kouře a okouzlující jako sen mladé dívky“.
Mezi jeho první oběti patřili cestující první třídy na palubách transatlantických lodí. Bohatým zde nabízel falešné dluhopisy a pod pozměněnou identitou je obíral o peníze. Mezi jeho nejpovedenější kousky ovšem patří něco jiného.
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemknutí?
Jeho první podvodný trik imitoval tisknutí bankovek.
Na palubě převážel „stroj na tisknutí peněz“. Potenciálním obětem navykládal, že stroj každých šest hodin vytiskne stodolarovou bankovku. Podle očekávání byl vyzván, aby funkčnost stroje prokázal. Do tiskárny tedy před zraky ostatních vložil jednu bankovku – a o šest hodin později skutečně vypadly dvě. Stroj ovšem nové peníze „netiskl“. Lustig totiž druhou bankovku již předem připevnil na papírovou ruličku uvnitř zařízení.
Osazenstvo bylo nadšeno a Lustig stroj nakonec jednomu ze zámožných cestujících prodal. Za 30 tisíc dolarů.
Cestující dali stroj do provozu podruhé. O šest hodin později získali další bankovku – i tuto bankovku tam Lustig „narafičil“. Následný pokus již ovšem úspěšný nebyl. Stroj již vydával pouze prázdné papíry.
V tu dobu už byl ovšem Lustig pryč i se svými „vydělanými“ penězi.
Demolice a prodej Eiffelovky
Psal se rok 1925, když si Lustig všiml novinového článku, který referoval o pesimistických vizích pro Eiffelovu věž. Slavná konstrukce prý potřebuje drastickou rekonstrukci. Možná by měla být dokonce zbourána, případně zcela přestavěna.
V hlavě se mu začal formovat plán. Vize. Na jeho největší a nejambicióznější podvod vůbec.
Vše detailně naplánoval a připravil. Zajistil si falešné dokumenty, díky kterým se „stal“ úředníkem z ministerstva pošt a telegrafů. Jakmile měl vše potřebné, do luxusního hotelu Crillon v Paříži pozval několik bohatých majitelů šrotoven ve Francii. Následně jim sdělil hroznou zprávu: „Kvůli technickým závadám, nákladným opravám a politickým problémům, o kterých nemohu mluvit, se stržení Eiffelovy věže stalo nutností.“
Stržení a sešrotování ikonických 7 000 tun materiálu ovšem musí zůstat v tajnosti. Vše musí proběhnout potichu, nenápadně – aby se předešlo veřejnému rozruchu. A pointa setkání? Všichni podnikatelé mají nabídnout částku, kterou jsou ochotni za Eiffelovu věž zaplatit – vyhraje ten, kdo nabídne nejvíce. Jaká čest, moci zdemolovat ikonickou stavbu!
Lustig měl o výherci ovšem již předem jasno.
Jednalo se o podnikatele Andreho Poissona. Jeho byznys byl v začátcích, takže pravděpodobně doufal, že by mu tento krok mohl zajistit potřebnou čest a status. O pár dní později mu Lustig zavolal, že se svou nabídkou 250 tisíc franků vyhrál (dnes by to byl asi milion dolarů).
Podnikatele ovšem zachvátily pochybnosti. Proč to celé probíhá v takových tajnostech? V ten moment Lustig zahájil poslední krok svého plánu. Nyní si potřeboval zajistit kredibilitu.
Lustig dal obchodníkovi najevo, že by rád úplatek – jednalo se o krok, který Poisson pravděpodobně od úředníka v této pozici očekával. Lustig tak svou domnělou zkorumpovaností rozprášil všechny předchozí pochyby. Poisson tedy zaplatil předem smluvenou částku a v tichosti se radoval: Určitě se bude jednat o jednosměrnou jízdenku mezi francouzské elity.
Lustig mezitím s tučným lupem zamířil do Vídně. A Poisson, zatímco čekal a čekal na povolení k demolici, postupně nabyl vědomí, že byl zřejmě podveden. Na policii se ovšem nikdy neobrátil – svou naivitou byl příliš zahanben.
O podobný zločin se Lustig pokusil i podruhé. Nový objekt jeho podvodu se ale tentokrát napálit nenechal. Místo toho Lustiga nahlásil příslušným úřadům. Podvodník viděl jen jedno východisko – z Evropy utekl za oceán.
Mistr převleků
I ve Spojených státech amerických se mu dařilo. Zde se mu povedlo obelstít jednu z nejznámějších postav organizovaného zločinu všech dob – Ala Caponeho.
Lustig ho totiž přesvědčil, aby investoval 50 tisíc dolarů do akcií. Peníze mu ovšem po dvou měsících vrátil s omluvou, že se investice nepovedla. Capone byl překvapen Lustigovou počestností. Dal mu proto pět tisíc dolarů navíc. Právě s tím Lustig počítal. Jeho plánem bylo Ala Caponeho v následujících letech tímto způsobem obrat ještě několikrát. A jak jinak – s penězi se pak už nikdy nevrátit.
Jeho podvodnická dráha ovšem neměla trvat navždy.
Al Capone v roce 1930. Zdroj: Wikimedia Commons/ autor neznámý/ volně k užití
V konci jeho kariéry sehrál důležitou roli agent tajné služby Peter A. Rubano, který zasvětil dopadení Lustiga mnoho let. To se mu nakonec povedlo díky další z Lustigových podvodnických aspirací. V roce 1930 totiž začal obchodovat s padělanými bankovkami.
Na podvodu spolupracoval s padělatelem Williamem Wattsem. Bankovky byly natolik bezchybné, že dokázaly oklamat i bankovní úředníky – byť to byly právě stodolarové bankovky, které úředníci zkoumali nejdůkladněji. Soudce je později dokonce označil za „jakousi další vládu, která vydává peníze v soutěži s Ministerstvem financí Spojených států“. Dokonce panovaly obavy, že by takto velký objem padělaných bankovek mohl narušit mezinárodní důvěru v dolar.
„Dopadení hraběte se pro Rubana a tajnou službu stalo hrou na kočku a myš. Lustig cestoval s kufrem převleků a mohl se snadno proměnit v rabína, kněze, poslíčka nebo vrátného. V převleku za zavazadlového pracovníka dokázal v nouzi utéct z jakéhokoli hotelu – a dokonce si s sebou vzít zavazadla. Síť se však stahovala,“ píše Jeff Maysh pro Smithsonian Magazine.
„Tak, hoši, tady mě máte“
Větu „Ruce vzhůru!“ nakonec uslyšel 10. května 1935 v ulicích New Yorku. Ve vězení ovšem příliš dlouho nepobyl – 1. září se mu podařilo utéct. Kruh se ovšem uzavřel o několik týdnů později. 28. září byl dopaden podruhé.
Agenti tajné služby ten den Lustiga pronásledovali v autě po několik bloků, ovšem Lustigův řidič odmítal zastavit. Agenti proto do jejich auta museli vrazit. Když otevřeli dveře auta, ve kterém Lustig seděl, podvodník je údajně uvítal slovy: „Tak, hoši, tady mě máte.“
Za své hříchy měl nakonec pykat v nechvalně známém Alcatrazu, kde si odseděl 11 let. V roce 1947 ovšem dostal zápal plic. 11. března 1947 zemřel.
Viktor Lustig dodnes mnohým imponuje svým důvtipem, inteligencí i vychytralostí. Jak ovšem napsal Jan Velinger pro Český rozhlas: „Možná právě v tom spočívá poselství: Ačkoli většina z nás zůstává ohromena Lustigovou chytrostí, nelze se ubránit myšlence, o kolik přínosnější mohl být, kdyby své schopnosti uplatnil legitimně. Kdyby to udělal, možná bychom si ho dnes pamatovali za větší úspěchy než jen jako muže, který okrádal ostatní a zemřel jako nemajetný zlodějíček.“
