Česká kulturistka Věra Mikulcová: Chtěli, abych bojovala s mužem v kleci. Na OnlyFans bych nešla, má knížka je hodně osobní

Kvůli tomu jsem si říkala, že mezi nimi nemám šanci, protože tam jsou hlavně „jejich holky“. Většina z nich byla pod jejich křídly a bylo nás tam asi jen kolem pěti, které s nimi nespolupracujeme. Proto mě to umístnění tolik překvapilo. Nebyla jsem na nervy a neměla jsem stres, jestli se stihnu ještě víc vyrýsovat a zkvalitnit svaly. Přípravu jsem brala tak, že si to jdu užít. O to to byl ale lepší pocit, že jsem se v top desítce umístila.

A to, že to byly „jejich holky“, znamená, že mohly mít výhodu u rozhodčích, kteří to posuzují?

Přesně tak, protože i když to bylo v Rumunsku, tak rozhodovali Američani. Jeden muž a jedna žena byli z Evropy, zbytek byli Američani včetně hlavního rozhodčího.

A kdy přišlo rozhodnutí napsat knížku?

Napsat knížku vůbec nebyla moje myšlenka. Možná to byl osud, ale oslovil mě Jan Dvořák z Albatrosu a na přelomu března a dubna 2023 jsem začala psát.

Je to autobiografická knížka, která je spojená s kulturistikou, ale není to přímo o kulturistice. Bude plná fotek a bude to nenáročné čtení, takže to člověk přečte možná za jeden večer. Lidé se dozvědí, jak jsem vyrůstala a žila až po současnost. Je tam i moje dětství, takže všichni ti rejpalové, kteří říkají, že jsem se narodila jako chlap, budou bohužel zklamaní. (smích)

Knížka bude hodně osobní. Kulturistika se tam samozřejmě zmiňuje, ale zároveň je to určené i pro lidi, kteří třeba nesportují, ale jen mi fandí. A hezké počtení to bude i pro ty, kteří mi nefandí. (smích)

Dokážu si představit, že zvednout pero a napsat něco osobního může být daleko těžší než zvednout stokilovou činku. Je nějaké téma, které se ti psalo těžce?

Já s tím problém nemám. (smích) Jsem zvyklá i v rozhovorech říkat úplně všechno. Problém jsem měla jenom s pamětí. (smích) Dostala jsem soupis kapitol, které by tam měly být, a podle toho jsem psala. Když jsem si na něco nemohla vzpomenout, tak mi hodně pomohla Jana. Nejtěžší pro mě bylo si jen na některé věci vzpomenout. (smích)

To je vlastně výhoda toho, že jste spolu už přes 20 let, protože většinu věcí jste prožívaly spolu.

Přesně tak. A když jsem měla nějaké výpadky z dětství, tak jsem se musela doptat rodičů.

Je obdivuhodné, že jste spolu už tak dlouho. Kulturistický život musí být náročný i pro druhou polovičku. Jak jste to dokázaly?

Kulturista je velký sobec. Ten, kdo vrcholově dělá kulturistiku, je většinou sám. Když je závodník v dietě, tak jeho partner nebo partnerka trpí ještě víc. Všechno se točí kolem přípravy a ten druhý člověk pořádně nežije. Mám velké štěstí v tom, že Janu to baví. Během přípravy jsme ale byly hrozně omezené. Například když chceme jet nakupovat, tak nejdřív musíme počkat, až si dám jídlo.

Kulturistika je pro tu druhou polovičku hrozně těžká. Vidím to třeba tehdy, když připravuju některé ženy na závody. Jejich manželé to vůbec nedávají a jsou z toho na nervy. Je proto strašně velké plus, když máš vedle sebe někoho, kdo tě v tom podporuje a kdo to vydrží.

Za celých 20 let jsme s Janou neměly žádnou hádku nebo konflikt. Říká se, že všichni v dietě jsou nervní, ale já taková nejsem. Jsem flegmatik a vůbec mi nevadí, když přede mnou někdo jí. Naopak se ráda podívám, čuchnu si a spíš toho druhého chci ještě víc cpát (smích). Jsem spíš v útlumu, jsem ticho a mluvím třikrát pomaleji než normálně, protože si šetřím energii. Kvůli práci se občas na něčem neshodneme a vyměníme si pár názorů, ale to je normální a vždycky najdeme kompromis.

A kdy bude knížka hotová?

Hotová už je. Už jsem ji odevzdala a teď je ve fázi korektury. Vyjít by měla v květnu. Od začátku psaní po vydání to tím pádem bude zhruba rok a dva měsíce. Časově to bylo náročné, protože jsem psaní musela zkombinovat s tréninky, přípravou a provozem fitka. Knížka vyjde v květnu, protože ten měsíc má Jana narozeniny, a když se to vydavatel dozvěděl, tak řekl, že to tak musí být. (smích) Pevně daný termín pro mě ale byl důležitý, protože jinak bych psala dál a dál.

A kromě knížky chystáš na rok 2024 ještě něco?

Letos mě čeká nabírací fáze. V posledních letech jsem byla na závodech váhově stejná, jen se trošku změnily tvary a svaly se trošku zkvalitnily. Potřebovala bych ale ještě nabrat dvě až tři kila svalů a v roce 2025 potom zase půjdu na závody. Bohužel to nebude v Česku, ale ráda bych se podívala na soutěž do Anglie a potom chci zkusit zase Olympia Masters.

Je tvým cílem stále Ms. Olympia?

Dneska už na to koukám trochu jinak a už stojím nohama víc na zemi. Jsem smířená s tím, že v tomto věku už nemůžu vyhrát Olympii, věřím ale tomu, že dostat se tam bych dokázala. Musela bych objet během roku víc soutěží, což si nemůžu dovolit z časových důvodů. Splněným snem pro mě už je Olympia Masters.

Nikdy ale neříkej nikdy. Když pojedu do Anglie a vyhraju, tak tím se tam dostanu. Nejlíp bych se umístila ale maximálně do top 10. První místa pro mě nehrozí, je tu totiž hodně mladších závodnic. Na Olympia Masters jsem sice byla skoro nejmladší, ale například na soutěži v New Yorku byla polovina závodnic o hodně mladší. Bohužel je u nich vidět, že to bylo strašně urychlené, což je cesta, kterou bych jít nechtěla. Jsou hezké, velké, boulovaté, ale je vidět, že ty svaly nejsou vytvarované dřinou…

Takže hlavně dopingem než dlouhodobou prací?

Ano, hledají zkratky. Vždycky říkám, že na závodech by měl sval být vyzrálej a tuhej. Ty holky to mají ale hrozně uspěchaný. Já dvě kila nabírám rok nebo dva roky, ale vím o holkách, které tu stejnou hmotu naberou za dva měsíce. Člověk, který to dělá dýl, pak pozná rozdíl v trénovanosti těla. Jsem ze staré školy a asi se na to dívám jinak, ale pro nás byla důležitější těžká dřina. 

A jakou životnost mají tito sportovci, kteří „hledají zkratky“?

U mě lidi často řeší, že beru doping, ale neuvědomují si, že kulturistiku dělám už 23 let. Kdyby se rozumně zamysleli, pochopili by, že kdybych celý život jen brala zakázané látky, vypadala bych jako Ronnie Coleman. (smích) Cvičím strašně dlouhou dobu, a když se na pódiu najednou objeví mladé holky, které jsou dvakrát větší než já, většinou vydrží tři roky a pak skončí kariéru. Hrozně rychle chtěly být velké, ale nedokáží u toho vydržet 10 nebo 20 let. Nemají dost pevnou vůli a chtějí všechno rychle. Kulturistika je ale o odříkání, dřině a o tom, že musíš strašně dlouho vydržet, abys byl na špici.

Dneska doping někdy užívají i špatně informovaní lidé, kteří nezávodí a teprve se cvičením začínají. Je to podle tebe problém dnešní doby ve fitness?

Je to velký problém. U nás ve fitku to tak naštěstí vůbec není, protože jsem tu zavedli jasný řád. Jsou tu lidi, kteří cvičí sami pro sebe, a když chtějí nabrat svaly, tak jim dáme protein, aminokyseliny a glutamin. Jsou to kvalitní doplňky a výsledky na sobě brzo vidí, takže jsou spokojení.

Je to problém dnešní doby, není to spojené jenom s kulturistikou. Spousta lidí chce všechno hned. Ať už je píchne v zádech, nebo začne bolet hlava, tak se rvou brufenama, místo aby zpomalili a odpočinuli si. Všechno ale řeší rychle, sežerou plato prášků… Je to asi součást dnešní uspěchané doby.

Jaká je z toho cesta ven?

Je to hrozně těžký a asi nevidím světlo na konci tunelu. Pracuju s lidmi a často od nich slýchám, že chtějí výsledky rychle a nechtějí čekat. Jsem ráda za to, že jsem vyrůstala v době, kdy jsme ještě běhali na hřištích, a ne s mobilem v ruce.

Mají na to podle tebe vliv i sociální sítě?

Stoprocentně. Chápu, když má někdo ve fitku sluchátka a motivační hudbu, ale spousta lidí se místo cvičení dívá do mobilu, sleduje sociální sítě a dvě série cvičí 20 minut. Chtějí rychlé výsledky, ale bez dřiny. Lidem v tomto chybí mantinely.

Často se mluví o tom, že samotnými odměnami na závodech se kulturista nemá šanci uživit. Proč to tak podle tebe je?

Finanční odměny se v poslední době zvýšily, ale pořád jsou těžce podhodnocené. Na Mr. Olympia jsou pro první místa miliony, ale jinde to tak není. Těžce podhodnocená je hlavně ženská kulturistika, přitom ženská musí vydat ještě větší úsilí, aby svaly nabrala. Tím nechci vůbec nijak shazovat chlapy, protože ti musí taky makat, ale vidím to i ze zkušeností, když připravuju na závody chlapa a ženskou. Pro ženu je nabírání svalů dvakrát třikrát těžší než pro muže. Je škoda, že odměny na soutěžích tomu vůbec neodpovídají.

Přitom kulturisté a kulturistky tomuto sportu musí obětovat celý život – 24 hodin, 7 dní v týdnu.

To jsi řekl hezky. Vůbec to nechápu. V Česku asi kulturistice chybí propagace. V Americe je to lepší, ale odměny taky nejsou dostatečné. Nevím, kde se stala chyba. Většina lidí si asi radši vezme lahváče a zapne si fotbal nebo hokej. Možná to bude tím, že svaly se jim tolik nelíbí.

Možná i kvůli špatným odměnám se v posledních letech řada mužů i žen ze světa fitness přidává na platformy jako OnlyFans, kde se dá dobře vydělat. Co si o tom myslíš?

Já jsem člověk, který si o ostatních myslí, že co dělají, je jejich věc. Když mě někdo kritizuje za to, jak vypadám, je mi to jedno. Dělám si, co chci, a chci takto vypadat. Když holky nebo kluci tohle dělají, tak je to jejich věc. Já jako člověk bych to dělat nemohla. Přijde mi, že tím podvádíš i svého partnera. Nedělala bych to ale, ani kdybych byla sama. Nejsem ten typ člověka. Ale nemám nic proti tomu, když to dělá někdo jiný. Mají rádi kulturistiku a nechce se jim chodit do normální práce, tak si jdou za hodinu vydělat víc tím, že natočí nějaké video. Já bych si radši sedla v Kauflandu za kasu a byla tam 24 hodin. (smích)

Tebe živí provoz fitka a vedení svěřenců, dokážeš si ale představit, co bys dělala, kdybys vlastní fitko neměla?

Dnes už si nedokážu představit nic jiného, ale když jsem se dřív rozhodovala, chtěla jsem být policistka. (smích)

Co tě lákalo na práci u policie?

Vlastně ani vůbec nevím. Vystudovala jsem školu ekonomiky a cestovního ruchu a už v té době jsem si říkala, že by mě bavilo mít fitko, ale když to nevyjde, půjdu k policii. Šla jsem dělat i policejní zkoušky, kde jsem prošla fyzickými testy, ale psychotesty jsem neudělala. (smích) Nakonec jsem se rozhodla víc zabývat kulturistikou, odešla do Prahy a pracovala různě po posilovnách, abych nabrala praxi. Dneska je každý trenér hned, ale chybí jim zkušenosti. Je tady hrozně moc trenérů, ale když se člověk dívá na jejich práci, tak klientům nepomáhají, ale spíš je ničí.

Minulý rok se tě údajně pokoušela oslovit jedna česká bojová organizace. Je zápasení něco, co by tě lákalo vyzkoušet?

Jednou za mnou kluci v posilovně přišli a říkají, že prý budu někde bojovat. A já jim říkám: Jak bojovat? Já o ničem nevím. (smích) Tenkrát jsem o tom vůbec nevěděla. Nabídky na různé zápasy mi sice chodí, vůbec na to ale nereaguju. Jednou mi zase někdo volal, jestli bych šla zápasit do klece. Nepamatuju si, proti komu to mělo být, ale byl to chlap.

Oni po tobě chtěli, abys šla zápasit s mužem?

Jo, proti muži v kleci. Vůbec nevím, kdo mi to volal a kdo to měl být, protože jsem toho člověka slušně poslala někam. (smích) Já dělám kulturistiku a do tohoto bych nikdy nešla, protože se bojím zranění.

V Česku je teď na vzestupu organizace Clash of the Stars, kde zápasí i některé osobnosti z kulturistiky. Co kdyby ti nabídli milion korun?

Vůbec ne. (smích) Přišly mi nabídky i na Výměnu manželek VIP, na Survivor ostrov, ale to jsem odmítla. Teď nedávno jsem už byla trochu divoká z jedné paní, která mi volává a přemlouvá mě, jestli nechci jít do nějaké internetové reality show. Pořád zvyšovala částky, které mi zaplatí, ale já jí řekla, ať se nezlobí, ale fakt tam nejdu. (smích)

Proč ne?

Přijde mi to trochu divný, možná až úchylný. (smích) Kdyby to dávalo smysl, tak proč ne. Ale tohle mi nic neříkalo, neoslovilo mě to. Kdyby někdo chtěl natočit film, klidně bych do toho šla, ale tohle nebylo nic pro mě.

Ty už jsi toho ve své kariéře dosáhla spoustu. Kolik let aktivního závodění před sebou ještě máš?

Těžko říct. Záleží, jak mi bude fungovat pohybový aparát. Nedávno jsem měla zranění, které pořád bolí, ale stejně s ním cvičím. Všechno se odvíjí od zdraví a toho, jak budou fungovat svaly, šlachy, klouby. Myslím si, že člověk by měl mít rozum, a když vidí, že to už nejde, tak v pravou chvíli skončit. V roce 2025 budu ještě závodit a pak uvidím.

A myslíš na život po kariéře?

Už jsme se o tom s Janou bavily. Máme fitko, takže tady budu pořád, budu dál trénovat a předávat zkušenosti dalším lidem. Myslím, že už jsem jich pár nasbírala a pořád nějaké nové sbírám. A když to bude někoho zajímat, tak mu to ráda předám.

Příští rok v listopadu mi bude 44, tak uvidíme, jak to půjde. Na Olympii byla i Michelle Brent, které bylo 65 let, což je masakr. Dokud to půjde, tak budu cvičit, ať už budu závodit, nebo ne. Je to droga. Když tě cvičení baví, tak se ho nepustíš. Všichni, kteří cvičíme, jsme závislí, ale je to dobrá droga. Člověk se u toho zničí, ale psychicky si odpočine.

Až jednou skončíš, jak bys chtěla, aby se na tebe vzpomínalo? Jaký chceš, aby byl tvůj odkaz?

To je hodně těžká otázka. Na to se mě ještě nikdo nezeptal, jseš první. (smích) Chci lidem předat, aby byli sami sebou. Aby nekoukali na ostatní a šli si za svým cílem a nenechali se odradit. Aby si řekli: Věra dělala kulturistiku, byla na baby, nikoho si nevšímala a šla si za svým cílem. (smích) Mám pocit, že spousta lidí je snadno ovlivnitelných. Chtěla bych, aby viděli, že stará škola nebyla tak špatná a je lepší si to, po čem toužíš, raději vydřít než hledat zkratky.