Slavoj Bednář patří k nejlepším českým kulturistům. Vydali jsme se za ním do jeho posilovny Fine Fitness v Pardubicích, aby nám pověděl o své kariéře, pocitech ze závodění a úsilí, které musí do tohoto sportu vkládat.
Na kontě má celou řadu titulů, které sbírá už desítky let. Teď se Slavoj Bednář chystá na svou dosud největší soutěž, kterou je Masters Olympia. Ta se vrací po více než 10 letech a představí se v ní legendy a veteráni tohoto sportu nad 40 let. O tom a mnohém dalším jsme si se Slavojem Bednářem popovídali v obsáhlém rozhovoru, v němž popsal své začátky, největší úspěchy nebo každodenní dřinu, která je s kulturistikou spojená.
Jdete za hranice jakékoliv komfortní zóny, přes únavu a totální vyčerpání. Už se vám ani nechce cvičit, jak je to strašně náročné. Jste na strašně nízkých kaloriích a zbavujete se posledních zbytků tuku z těla, abyste přišli v té nejlepší formě.
- Jak Slavoj Bednář začínal
- Jaký je to pro něj pocit patřit mezi světovou elitu
- Jak těžké je hubnutí před soutěží a jaké stavy během toho prožívá
- Co si myslí o steroidech
- Jaké mylné představy mají lidé o kulturistice
- Kolik kulturista utratí za přípravu a kolik si pak může vydělat na soutěži
- Co pro něj znamená účast na Masters Olympia a jak vypadají poslední dny před startem
- O své práci trenéra a jaké chyby lidé nejčastěji dělají
- Jaké cíle před sebou ještě má
Jak dlouho už se kulturistice věnujete? Kdy jste s ní začal a kdo vás k tomu inspiroval?
Cvičit jsem začal v 15 nebo 16 letech, což už bude 27 let zpátky. Tenkrát mou motivací bylo zesílit. Byl jsem hubeňour a chtěl jsem zmužnět. Inspirovali mě k tomu dva starší bratranci, kteří milovali Arnolda, koukali na filmy a hodně do toho šlapali. Když jsem viděl, jaký to na ně má vliv, tak jsem začal taky. Po roce jsem se dal dohromady s Josefem Hýblem, což byl tehdy závodník a dneska už je to veterán. Dodnes jsme v kontaktu, ale tenkrát se mě ujal jako dorostence. Nebyla to ani moje iniciativa, ale iniciativa jiného kamaráda z posilovny, který prostě řekl: „Pojďme zkusit závodit.“ Pepa Hýbl nás nachystal na první závody na mistrovství dorostu v roce 1997 a od té doby závodním každý rok až doteď.
Je nějaký úspěch, kterého si za tu dobu vážíte nejvíc?
V každé etapě cesty za to celé čtvrtstoletí byl vždycky jednou za čas nějaký titul, který pro mě byl hrozně důležitý. Třeba v roce 2001 to bylo mistrovství republiky juniorů, kde jsem absolutně vyhrál, a na podzim téhož roku jsem byl druhý na mistrovství světa. To pro mě v těch juniorských letech bylo něco naprosto nepředstavitelného a zároveň to byla motivace pokračovat.
Po několika letech jsem se vypracoval na světovou úroveň a přes federaci NABBA jsem se dostal na Mr. Universe, což v té době byl opravdu pojem. Byla to soutěž, kde kdysi závodil i sám Arnold, a Mr. Universe jsem v roce 2012 a 2013 vyhrál. Nemůžu říct, co z toho bylo nejvíc, ale v tu danou dobu to mělo obrovský význam.
Od roku 2018 jsem profesionálem ve federaci IFBB, což je jediná federace, která vede na Mr. Olympia – to je v kulturistice největší soutěž na světě. O kvalifikaci na Mr. Olympia se už šestým rokem snažím, ale je to už tak vysoko, že jsem musel trochu přehodnotit přístup v tom, že obrovské vítězství je už jenom to držet se mezi profíkama, protože to jsou ti nejlepší bodybuildeři na světě.
Kvalifikací na Mr. Olympia jsou třeba soutěže jako New York Pro a California Pro. Jednu z nich musíte vyhrát, abyste se kvalifikoval na Mr. Olympia. Já byl zatím na jedné z těchto soutěží nejlíp na pátém místě. To je asi to nejvíc, čeho jsem dosáhl, i když mám za sebou tituly na Mr. Universe a spoustu dalších vítězství. To, že jsem byl pátý na California Pro nebo loni na Toronto Pro, tak to jsou ty nejcennější tituly, i když je to páté místo. Protože je to mezi těmi nejlepšími na světě.
Takto daleko jsem se dostal díky tomu, že jsem 100procentní celé čtvrtstoletí v tom, co dělám. Nikdy jsem nebyl geneticky předurčený k tomu být profesionálním kulturistou. Byl jsem hubený kluk, který šel rok za rokem a postupně se zlepšoval.
Co vás po tolika letech pořád motivuje 24 hodin denně pokračovat? Jak je totiž známo, kulturistika nekončí hodinou v posilovně, ale stejně důležitých jen i těch zbylých 23 hodin, kdy musíte dodržovat přísný režim.
Ze začátku mě motivovalo mít lepší postavu, a jelikož jsem soutěživý typ a začal jsem závodit, tak potom se mou motivací stala touha se zlepšovat a přinést na pódium každý rok něco víc, abych se mohl zase s někým porovnat, někoho porazit, být co nejlepší.
To je i dnes pro mě ta největší motivace – zlepšit se, protože už vždycky budu stát vedle těch nejlepších, a dobře se mezi nimi umístit je to, co mě táhne dál. Závody jsou jenom něco, co vás tlačí dostat se do takové formy. Jedna věc je posilování a dobře vypadat, ale mít formu na to postavit se vedle profesionálních kulturistů je extrém.
Jdete za hranice jakékoliv komfortní zóny, přes únavu a totální vyčerpání. Už se vám ani nechce cvičit, jak je to strašně náročné. Jste na strašně nízkých kaloriích a zbavujete se posledních zbytků tuku z těla, abyste přišli v té nejlepší formě. A na tohle potřebuju závody, protože kdyby nebyly, tak nikdy nebudu mít motivaci jít do takového extrému.
Co se ale týče tohoto životního stylu, tak z toho už nevyjdu. Závodím 26 let v kuse každý rok a nedovedu si představit, že tam jeden rok nebudu, ale samozřejmě to přijde. Jak jste totiž sám říkal – v posilovně to jenom začíná. Musíte mít nalajnovaný celý den, stravu, odpočinek a nikdy z toho nevypadnout. To, že jsem dnes mezi nejlepšími profesionály, je díky tomu, že jsem tomu vždycky dával všechno – v tréninku i jídle.
Lidi se mě ptají: „Jak jsi to dokázal? My taky cvičíme a jíme.“ Já se jich zeptám, kdy byli naposled pařit, a oni odpoví, že minulý víkend. Já jsem nebyl nikdy. Neříkám, že se někdy nestalo, že jsme někam zašli, ale o půlnoci je klapka a neexistuje, abych nešel spát. A když už někde jsem a něco se slaví, tak mám s sebou krabičky s jídlem a není to o tom, že se chlastá, ale že se jí.
Závislost si vybudujete na dobrém pocitu, který máte ze cvičení. (...) Proto jsem celý život happy.
Takto daleko jsem se dostal díky tomu, že jsem 100procentní celé čtvrtstoletí v tom, co dělám. Nikdy jsem nebyl geneticky předurčený k tomu být profesionálním kulturistou. Byl jsem hubený kluk, který šel rok za rokem a postupně se zlepšoval. Dneska jsou profíci, kteří tam stojí ve 26 letech. To, co já jsem 25 let dřel, tak oni mají třeba za 6 let, protože k tomu mají genetické predispozice. S nimi já teď stojím na prknech ve svých 42 letech a stejně s nimi mám problém. Je to ale hlavně o tom, že mě tento životní styl baví. To je důvod, proč to dělám. Nejsou to závody.
Je kulturistika nějakým způsobem i závislost?
Stoprocentně. Hlavní závislost, která vám vznikne, je na těch „opiátech“, které se ve vašem těle vyplaví při bolesti během tréninku. Málokdo to zažije, protože musíte v první řadě tou bolestí projít a sáhnout si na dno. Když se tělo dostane mimo komfortní zónu, tak začne uvolňovat „drogy“, které vám tu bolest tlumí, a když trénink skončí, tak ty „drogy“ vám zůstanou. Celý den jste happy a další den jdete znovu cvičit, takže tyto látky v těle znovu uvolníte. Důležité je ale tělo udržovat zdravé a schopné tréninku.
Závislost si vybudujete na tom dobrém pocitu, který máte ze cvičení. Není ale možné jít bezhlavě cvičit a nevěnovat se tomu ostatnímu kolem. Abyste dobře zregenerovali a mohli trénovat, musíte tělu dodávat všechny potřebné látky jak suplementací, tak jídlem. Musíte mít dostatek bílkovin, dostatek kvalitních sacharidů, dostatek odpočinku. Když to všechno děláte, tak můžete tvrdě trénovat a tím uvolníte látky, které vám ten dobrý pocit přivodí. Proto vždycky říkám, že jsem happy v podstatě celý život.
Teď před sebou máte závody Masters Olympia, které se vrací po více než deseti letech. Co pro vás znamená možnost představit se na takovéto akci?
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. V Kalifornii se mi povedlo být na pátém místě, což byl obrovský úspěch. Čtvrtý závodník z Kalifornie byl druhý na New York Pro, takže jste fakt kousek od těch nejlepších borců, kteří pojedou na Mr. Olympia. Dostat se tam, kde jste mezi mladýma klukama, je hrozně těžký. Mně už přece jenom táhne na 43 let a do toho vrátili Masters Olympia. Bylo samozřejmě nutné se kvalifikovat, to znamená, že jim záleželo na tom, jaké děláte výsledky v IFBB, to jsem jim všechno poslal a kvalifikací jsem prošel. To, že teď jedu na Masters Olympia, je bezesporu dosud ten největší závod, který budu absolvovat.
Vždycky říkám, že je to opravdu na hraně života a smrti, protože tělo se těch posledních zbytků tuku zbavuje až těsně předtím, než skončí. Někdy vám to tak přijde, že je vám opravdu na umření.
Jak vypadají teď vaše poslední dny před soutěží?
Dá se říct, že jsou stejné jako před každou soutěží. Každý den jedu na hraně. To znamená, že už jste v takové formě, že nemáte skoro žádný podkožní tuk. To je primární věc, které se musíte zbavit, když jdete na závody. A abyste se zbavili těch úplně posledních procent, tak musíte ještě víc stáhnout kalorie a ještě tvrději trénovat, což jde strašně proti sobě.
Ráno máte co dělat vůbec vylézt z postele, nemáte žádnou energii, ale musíte pořád dvoufázově trénovat a nedáváte tělu ani dost kalorií. Je to věc, kterou můžu dělat já po 25 letech závodění. Rozhodně to není něco, co bych doporučil komukoliv jinému, kdo cvičí chvíli, nebo dokonce teprve začíná. Já své tělo už znám. Jít do takového extrému je i o tom, že víte, co si můžete dovolit.
Vždycky říkám, že je to opravdu na hraně života a smrti, protože tělo se těch posledních zbytků tuku zbavuje až těsně předtím, než skončí. Někdy vám to tak přijde, že je vám opravdu na umření.
Je spousta faktorů, kde se dá přidat nebo ubrat, ale příprava určitě leze do desetitisíců měsíčně. Hlavně závěr přípravy na profi závody.
Neměl jste tím pádem někdy reálný strach, že byste to nemusel přežít?
Neměl. Už ty pocity znám. Je jasné, že vám je zle, protože tělo se brání. Pro člověka je to totiž něco naprosto nepřirozeného. Každý profesionální sport je extrém – třeba borci, kteří jedou Tour de France 30 dní po sobě 300 kilometrů s převýšením 5 kilometrů… to mi přijde snad ještě šílenější než to, co dělám já.
Jakýkoliv profesionální sport je něco, co může dělat jen zlomek lidí, a já jsem hrdý na to, že mezi tím zlomkem jsem. Stavy, kterými procházím, samozřejmě nejsou lehké, ale procházím tím už řadu let po sobě a vím, jak se musím cítit. Mé nepsané pravidlo je, že čím hůř mi je, tím mám lepší formu. Nesmí vám být tak zle, že tělo začne kolabovat nebo že přestane trávit, ale já svým způsobem cítím, že vše funguje správně, jen mi je špatně kvůli tomu, že mi chybí kalorie. To je něco, při čem vám nemůže být dobře. To znamená, že když mi je tak zle, jak má být, tak jsem rád. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, tak odpovídám, že mi je hrozně, ale je to supr.
Přiblížil byste taky čtenářstvu, jak finančně náročná je pro kulturistu příprava? Kolik řádově za přípravu utratíte?
Upřímně jsem to nikdy přesně radši nepočítal. Do přípravy investuju hlavně s ohledem na náš rodinný rozpočet, abychom mohli žít, jak potřebujeme. Když je možnost, tak si koupím svíčkovou, když tolik peněz není, tak jedu na kuřecím. Je spousta faktorů, kde se dá přidat nebo ubrat, ale příprava určitě leze do desetitisíců měsíčně. Hlavně závěr přípravy na profi závody.
Je to smutné, že ani profíci nejsou adekvátně odměňováni. (...) Myslím si, že pokud je člověk profík a je mezi první polovinou startovního pole, tak by se tím měl být schopný uživit, a to bohužel rozhodně neplatí.
A jak dlouho vaše příprava trvá? Tři měsíce?
Minimálně čtvrtroku, ale například tento rok je ojedinělý v tom, že jsem už v dubnu závodil na Arnold Classic v Brazílii, takže jsem od února v přípravě, což už je tedy zhruba sedmý měsíc. Už je to tedy náročnější, ale je to jen z toho důvodu, že tohle je Masters Olympia.
A jak je to potom s odměnami na soutěžích? Jsou adekvátní?
Určitě nejsou. Je to smutné, že ani profíci nejsou adekvátně odměňováni. Když to řeknu jednoduše, tak na největších soutěžích, když pominu Olympii, bývá za první místo deset tisíc dolarů. Za druhé místo je pět tisíc dolarů, za třetí tři tisíce, za čtvrté dva tisíce a za páté místo je jeden tisíc. Za páté místo si tedy odvezete nějakých 22 tisíc korun, což vám nepokryje třeba ani jeden měsíc. A už jen umístit se na pátém místě je velmi obtížné.
V podstatě bych musel všude jen vyhrávat, aby se mi to vyplatilo, což je absolutně nereálné. Jediní, komu se to vyplatí, jsou první tři borci z Mr. Olympia, kde je za první místo 400 tisíc dolarů a za druhé je 150 tisíc dolarů. Tam se pohybujete na částkách, které vás uživí, ale být Mr. Olympia znamená mít už i spoustu příjmů od sponzorů. Myslím si, že pokud je člověk profík a je mezi první polovinou startovního pole, tak by se tím měl být schopný uživit, a to bohužel rozhodně neplatí.
Takže uživit se v Česku kulturistikou nejde.
Rozhodně ne závoděním, to neexistuje. Pro mě je to o tom, že jsem díky kulturistice zavedl fitko a díky kulturistice mám klienty, kteří mi platí za to, že je trénuju a připravuju na závody, takže ve spojení s tímto jsem schopný se tím uživit. Není to ale o tom, že bych se živil objížděním závodů.
A jak je pro vás náročné řídit fitko a ještě se starat o svoji přípravu?
Mám štěstí, že mám takovou manželku, která z 90 procent fitko vede, stará se o zaměstnance a sama i pracuje za barem. Já fitko zaštiťuju jako osobnost a trénuju klienty. Většinu ostatních věcí ale řeší ona, stejně jako domácnost, a díky tomu jsem schopný se připravovat.
Před rokem jsem dělal rozhovor s kulturistkou Věrou Mikulcovou, která shodou okolností taky jede na Masters Olympia, a mluvila o tom, že kulturistiku na takto vysoké úrovni nejde dělat bez steroidů. Pokud chce být člověk konkurenceschopný na světové úrovni, tak to jinak nejde. Je to pravda?
Myslím si, že to platí asi o každém profesionálním sportu. Můj názor je, že se to dá dělat s rozumem a člověk o tom musí přemýšlet, což je náročnější, ale v dnešní době to spousta lidí takto nedělá. A to je problém.
Máte tím na mysli profesionální sportovce, nebo i lidi, kteří cvičí rekreačně a hledají zkratky, jak rychle dosáhnout nějakých výsledků?
To, že je to rozšířené i mezi běžnými cvičenci, je asi jasné a podle mě to je velký problém. Přesně jak říkáte, mladí kluci přijdou do fitka a hledají způsoby, jak si to zjednodušit. Nejsem absolutním odpůrcem toho, když člověk několik let tvrdě dře, má srovnanou stravu a dává tomu opravdu 100 procent, pokud chce s něčím začít koketovat. To se dá „tolerovat“. Musí to mít ale nějaký smysl, a hlavně to musí být s ohledem na zdraví a pod lékařským dohledem. Pokud je to ale člověk, který po tom sáhne po měsíci cvičení, protože mu to neroste, do toho chodí kalit a ani neví, co měl včera k večeři, tak je to naprosto trestuhodné, a hlavně je to totální nesmysl.
Sedíme ve vašem fitness centru, kde působíte i jako trenér, jak jste zmínil. Trénujete jen profesionální sportovce, nebo i obyčejné lidi, kteří chtějí zhubnout, nabrat svaly a podobně?
Trénuju většinu normálních lidí. Samozřejmě mám i nějaké závodníky, které chystám na soutěže, ale většina klientů, která mi přijde na trénink, jsou normální stabilní cvičenci.
A s čím nejčastěji potřebují pomoct?
Nejvíc mám klientů, kteří chodí pravidelně dvakrát nebo třikrát týdně a svým způsobem potřebují někoho, kdo je k tomu hecne a kdo je pohlídá. Když někdo přijde poprvé do fitka, tak to bývají klienti, kteří potřebují vysvětlit, jak mají cvičit a jak se k tomu sportu postavit. Se cvičením jde ruku v ruce i srovnání jídelníčku, proto klientům vysvětluju i provázanost se stravou. To je totiž základ, aby tělo vůbec mohlo regenerovat.
Kulturistiku bych chtěl především trochu obhájit, protože spousta lidí a hejtrů ji má spojenou jen se steroidy a anaboliky. Já neříkám, že v tomto sportu nejsou, ale je to opravdu jen strašně malá část tohoto sportu.
Jaké chyby lidé nejčastěji při cvičení dělají? Je to právě to, že si neuvědomují propojenost cvičení s jídelníčkem?
Hodně podceňují důležitost stravy. Trénink je něco, co tělu dá impulz, aby se sebou začalo něco dělat. Trénink se dá přirovnat k dělníkům na stavbě – jsou tam a staví barák, ale pokud jim nedovezete cihly, tak budou čučet a nebudou mít co stavět. To znamená, že je to vyhozený čas, z tréninku jste unavený a nedostanete to, co by vám to mělo přinést. Pokud ale tělu dáte správnou stravu, tak máte z čeho regenerovat, máte energetické zásoby a všechno funguje.
Za ty roky mám vyzkoušené, že když si klient nechá nastavit jídlo, dodržuje to a do toho cvičí, tak do měsíce nebo dvou dosáhne obrovských změn – hlavně co se týče energie. Sami pak říkají, že nečekali, že se budou takto cítit.
Když skončíte pátý ve finále s lidmi, kteří jsou potom na Olympii, to je něco nepopsatelného. Je tam strašně moc emocí a cesta, která k tomu vede, je důvod, proč to dělám.
Panuje o kulturistice nějaký mýtus, který vás štve a měl by se zbořit?
Kulturistiku bych chtěl především trochu obhájit, protože spousta lidí a hejtrů ji má spojenou jen se steroidy a anaboliky. Já neříkám, že v tomto sportu nejsou, ale je to opravdu jen strašně malá část tohoto sportu a nikdo nedosáhne žádného extra výsledku, aniž by k tomu nedělal 100 procent všeho ostatního, co k tomu patří, ať už je to strava, odpočinek, nebo trénink. Je to skutečně každodenní řehole, což lidi opomíjejí.
Jiní profesionální sportovci, kteří určitou mírou tyto látky zneužívají, takto odsuzováni nejsou. Když to zjednoduším, tak se lidé podívají na kulturistu a řeknou, že se „nasypal“, a proto vyhrává. Ale není to tak. Látky s vámi nic neudělají, pokud do toho nevkládáte maximální úsilí. Když člověk začíná cvičit, tak by ze sebe nejdřív měl dostat své přirozené maximum, než vůbec někdy začne přemýšlet o tom něco užívat. Skvělých výsledků můžeme dosáhnout i bez toho, abychom museli sahat na nějaké zakázané látky.
Jaké před sebou máte ještě cíle?
Mr. Olympia. Vždycky ale říkám, že už teď jsem dosáhl daleko víc, než jsem si kdy myslel. Kdybyste se mě zeptal před deseti lety, tak vám řeknu, že jet na Masters Olympia není nikdy možné. Všechno už jsem si splnil, ale pořád je ve mně bojovnost. A to, že znovu otevřeli Masters Olympii zrovna v době, kdy jsem k tomu dozrál, je pro mě obrovské znamení shůry. Jsem ale snílek, a kdybych vyhrál, tak je to v podstatě kvalifikace na velkou Olympii. I to se může stát. Je tam pár favoritů, ale myslím si, že jim budu dýchat na záda.
Vždycky jsem vzhlížel k top bodybuilderům a jsem rád, že jsem se mezi ně dostal. A i když na ty úplně nejlepší třeba nikdy nebudu mít, tak je neskutečný pocit vedle nich stát na stagi. Když skončíte pátý ve finále s lidmi, kteří jsou potom na Olympii, to je něco nepopsatelného. Je tam strašně moc emocí a cesta, která k tomu vede, je důvod, proč to dělám. Někdy jste na úplném dnu, jindy na absolutním vrcholu a rozdíl mezi tím ve vás vyvolá tu emoci, která se nedá s ničím srovnat.
