Slavoj Bednář patří k nejlepším českým kulturistům. Vydali jsme se za ním do jeho posilovny Fine Fitness v Pardubicích, aby nám pověděl o své kariéře, pocitech ze závodění a úsilí, které musí do tohoto sportu vkládat.
Na kontě má celou řadu titulů, které sbírá už desítky let. Teď se Slavoj Bednář chystá na svou dosud největší soutěž, kterou je Masters Olympia. Ta se vrací po více než 10 letech a představí se v ní legendy a veteráni tohoto sportu nad 40 let. O tom a mnohém dalším jsme si se Slavojem Bednářem popovídali v obsáhlém rozhovoru, v němž popsal své začátky, největší úspěchy nebo každodenní dřinu, která je s kulturistikou spojená.
Jdete za hranice jakékoliv komfortní zóny, přes únavu a totální vyčerpání. Už se vám ani nechce cvičit, jak je to strašně náročné. Jste na strašně nízkých kaloriích a zbavujete se posledních zbytků tuku z těla, abyste přišli v té nejlepší formě.
- Jak Slavoj Bednář začínal
- Jaký je to pro něj pocit patřit mezi světovou elitu
- Jak těžké je hubnutí před soutěží a jaké stavy během toho prožívá
- Co si myslí o steroidech
- Jaké mylné představy mají lidé o kulturistice
- Kolik kulturista utratí za přípravu a kolik si pak může vydělat na soutěži
- Co pro něj znamená účast na Masters Olympia a jak vypadají poslední dny před startem
- O své práci trenéra a jaké chyby lidé nejčastěji dělají
- Jaké cíle před sebou ještě má
Jak dlouho už se kulturistice věnujete? Kdy jste s ní začal a kdo vás k tomu inspiroval?
Cvičit jsem začal v 15 nebo 16 letech, což už bude 27 let zpátky. Tenkrát mou motivací bylo zesílit. Byl jsem hubeňour a chtěl jsem zmužnět. Inspirovali mě k tomu dva starší bratranci, kteří milovali Arnolda, koukali na filmy a hodně do toho šlapali. Když jsem viděl, jaký to na ně má vliv, tak jsem začal taky. Po roce jsem se dal dohromady s Josefem Hýblem, což byl tehdy závodník a dneska už je to veterán. Dodnes jsme v kontaktu, ale tenkrát se mě ujal jako dorostence. Nebyla to ani moje iniciativa, ale iniciativa jiného kamaráda z posilovny, který prostě řekl: „Pojďme zkusit závodit.“ Pepa Hýbl nás nachystal na první závody na mistrovství dorostu v roce 1997 a od té doby závodním každý rok až doteď.
Je nějaký úspěch, kterého si za tu dobu vážíte nejvíc?
V každé etapě cesty za to celé čtvrtstoletí byl vždycky jednou za čas nějaký titul, který pro mě byl hrozně důležitý. Třeba v roce 2001 to bylo mistrovství republiky juniorů, kde jsem absolutně vyhrál, a na podzim téhož roku jsem byl druhý na mistrovství světa. To pro mě v těch juniorských letech bylo něco naprosto nepředstavitelného a zároveň to byla motivace pokračovat.
Po několika letech jsem se vypracoval na světovou úroveň a přes federaci NABBA jsem se dostal na Mr. Universe, což v té době byl opravdu pojem. Byla to soutěž, kde kdysi závodil i sám Arnold, a Mr. Universe jsem v roce 2012 a 2013 vyhrál. Nemůžu říct, co z toho bylo nejvíc, ale v tu danou dobu to mělo obrovský význam.
Od roku 2018 jsem profesionálem ve federaci IFBB, což je jediná federace, která vede na Mr. Olympia – to je v kulturistice největší soutěž na světě. O kvalifikaci na Mr. Olympia se už šestým rokem snažím, ale je to už tak vysoko, že jsem musel trochu přehodnotit přístup v tom, že obrovské vítězství je už jenom to držet se mezi profíkama, protože to jsou ti nejlepší bodybuildeři na světě.
Kvalifikací na Mr. Olympia jsou třeba soutěže jako New York Pro a California Pro. Jednu z nich musíte vyhrát, abyste se kvalifikoval na Mr. Olympia. Já byl zatím na jedné z těchto soutěží nejlíp na pátém místě. To je asi to nejvíc, čeho jsem dosáhl, i když mám za sebou tituly na Mr. Universe a spoustu dalších vítězství. To, že jsem byl pátý na California Pro nebo loni na Toronto Pro, tak to jsou ty nejcennější tituly, i když je to páté místo. Protože je to mezi těmi nejlepšími na světě.
Takto daleko jsem se dostal díky tomu, že jsem 100procentní celé čtvrtstoletí v tom, co dělám. Nikdy jsem nebyl geneticky předurčený k tomu být profesionálním kulturistou. Byl jsem hubený kluk, který šel rok za rokem a postupně se zlepšoval.
Co vás po tolika letech pořád motivuje 24 hodin denně pokračovat? Jak je totiž známo, kulturistika nekončí hodinou v posilovně, ale stejně důležitých jen i těch zbylých 23 hodin, kdy musíte dodržovat přísný režim.
Ze začátku mě motivovalo mít lepší postavu, a jelikož jsem soutěživý typ a začal jsem závodit, tak potom se mou motivací stala touha se zlepšovat a přinést na pódium každý rok něco víc, abych se mohl zase s někým porovnat, někoho porazit, být co nejlepší.
To je i dnes pro mě ta největší motivace – zlepšit se, protože už vždycky budu stát vedle těch nejlepších, a dobře se mezi nimi umístit je to, co mě táhne dál. Závody jsou jenom něco, co vás tlačí dostat se do takové formy. Jedna věc je posilování a dobře vypadat, ale mít formu na to postavit se vedle profesionálních kulturistů je extrém.
Jdete za hranice jakékoliv komfortní zóny, přes únavu a totální vyčerpání. Už se vám ani nechce cvičit, jak je to strašně náročné. Jste na strašně nízkých kaloriích a zbavujete se posledních zbytků tuku z těla, abyste přišli v té nejlepší formě. A na tohle potřebuju závody, protože kdyby nebyly, tak nikdy nebudu mít motivaci jít do takového extrému.
Co se ale týče tohoto životního stylu, tak z toho už nevyjdu. Závodím 26 let v kuse každý rok a nedovedu si představit, že tam jeden rok nebudu, ale samozřejmě to přijde. Jak jste totiž sám říkal – v posilovně to jenom začíná. Musíte mít nalajnovaný celý den, stravu, odpočinek a nikdy z toho nevypadnout. To, že jsem dnes mezi nejlepšími profesionály, je díky tomu, že jsem tomu vždycky dával všechno – v tréninku i jídle.
