Kulturistka Věra Mikulcová: Čtyři měsíce přípravy mě stojí až 400 tisíc korun (Rozhovor)

To je hodně. A během přípravy tě nejvíc živí trénování svěřenců?

Přesně tak. Vydělávám si tak, že vedu osobní tréninky klientů a provozujeme fitko. To je moje základní obživa.

Je provoz fitka v dnešní době výnosný byznys, nebo to je pro tebe spíš vášeň?Když se tomu člověk věnuje, tak lidi to víc ocení a díky tomu je i návštěvnost větší. Ale pokud si někdo říká „ta má fitko, ta musí mít peněz“, tak takto to vůbec není. Všechny peníze, které si bez těch osobních tréninků fitko vydělá, tak to víceméně pokryje náklady. Peníze z osobních tréninků jsou spíš takový bonus navíc pro mě.

Cítíš se jako průkopnice ženské kulturistiky u nás?

To moc ne. Myslím si, že přede mnou byly o mnoho lepší sportovkyně. Nebo alespoň pro mě ty z dřívějších dob byly větší průkopnice. Já jsem teď za průkopnici asi považovaná proto, že vypadám jinak, a možná i díky tomu, že jsem jiná než ostatní kulturistky, tak lidi tento sport znají.

A taky jsi dnes asi nejvíc vidět.Ano, i takto se to dá říct. Když je dneska člověk nejvíc vidět, tak i díky tomu je kulturistika trošku známější.

A sportovkyně, které ty považuješ za průkopnice, jsou které?

Pro mě je to Eva Sukupová, která byla i na Olympii, Jitka Harazímová, Zdenka Tvrdá-Gottvaldová a Zuzka Kořínková. Tyto čtyři pro mě byly nejlepší české kulturistky, které se mi nejvíc líbily a samozřejmě pořád líbí.

Když mluvíme o ženách v kulturistice, je pro ně prorazit těžší než pro muže? Mají stejné příležitosti?

Muži to v kulturistice mají jednodušší v tom, že od přírody můžou být víc svalnatější než ženy. Kvůli tomu nejsou ženy vnímané asi na stejné úrovni jako muži. Není totiž pro některé lidi tolik přirozené, aby ženská měla svaly.

Takže se jim podle tebe nedostává stejného respektu jako mužům?

Myslím si, že ne. Muži jsou podle mě pořád víc uznávaní než ženské kulturistky, protože když má ženská svaly, tak plno lidem se to nelíbí. To na jednu stranu chápu, protože to pro ně může být nepřirozené. Ale ženy to stojí o hodně víc úsilí než chlapa. Nechci muže samozřejmě nijak shazovat, ale mají k tomu větší dispozice díky testosteronu. Ženská musí dělat všechno tvrději, protože k tomu od přírody není tak zrozená.

Zmínili jsme, že pomáháš lidem, aby se dostali do formy a s jídelníčky. Já jsem jedním z nich. Jaké jsou podle tvých zkušeností nejčastější chyby, které lidi při stravování dělají?

Nejčastější chyba je, že nesnídají. A také to, že si myslí, že když nebudou jíst půlku dne a pak se nají, tak zhubnou, ale opak je ve skutečnosti pravdou. To jsou nejčastější chyby, které vnímám – že lidé nejí pravidelně a že vynechávají snídaně.

Existují podle tebe i nezdravá jídla, nebo je nezdravé jen množství?

V tomto jsou představy mnohých taky hrozně zkreslené. Je hrozně moc různých výživových poradců a vzniklo rozdělování jídel na zdravá a nezdravá. Každá potravina má nějaké plus a minus, ale člověk, který kondičně cvičí, tak by měl jíst všechno, ale spíš v té menší míře. Samozřejmě nějaké přesmažené věci nejsou úplně ideální, ale podle mě je člověk všežravec, a pokud se nepřipravuje třeba na nějakou kulturistickou soutěž, tak by měl jíst všechny potraviny.

A co chyby v rámci cvičení? Jaké bývají nejčastější?

Teď jak jsou hrozně populární sociální sítě a YouTube, tak nejčastější chybou bývá, že si tam lidé hledají tréninky a cvičí podle nich. Takové tréninky pro ně ale často nejsou vhodné, protože na videích jsou profíci a ti, kdo podle nich cvičí, jsou amatéři. To je jedna chyba.

Další chyba je, že každý chce hodně cvičit, ale zapomíná na to, že tělo musí taky odpočívat, aby regenerovalo. Hodně lidí toto dělá hlavně na začátku, protože si myslí, že pořád musí cvičit, ale každý sval potřebuje taky regeneraci.

Četl jsem, že před kulturistikou jsi měla problém s nadváhou a nebyla jsi se sebou spokojená. Je to pravda?

Nemůžu říct, že bych se sebou nebyla spokojená, protože jsem si nějak neuvědomovala, že jsem byla obézní. Tehdy jsem vážila 95 kilo. Teď mám taky 95 kilo, ale ve svalech, takže mám tu stejnou váhu v jiné podobě. Hrála jsem basket a byla jsem takový „akční tlouštík“. Běhat jsem uměla a obezitu jsem neřešila. Pak ale přišel úraz kolene, díky tomu jsem přešla ke kulturistice a zhubla jsem.

Když ses stala kulturistkou, tak jaké pro tebe bylo vnímat pohledy lidí, když viděli, jaké máš svaly? Bylo to třeba nepříjemné, nebo to bereš naopak jako lichotku, že ta tvá tvrdá práce jde takto vidět?

To je složitá otázka. Když jsem úplně začínala, tak jsem nejdřív musela hodně zhubnout, protože jsem byla v kategorii juniorů a musela jsem se vyrýsovat. Na začátku ty svaly nebyly velké, měla jsem jen 52 kilo. To mi bylo asi 21, ale lidi se na mě dívali a říkali: „Ježiš, ty jsi nemocná.“ To byly první reakce.

Dneska už to ale neřeším, asi je mi jedno, jestli na mě někdo kouká, nebo ne. Teď se většinou stává spíš to, že když někam jedeme, tak mě někdo pozná a chce se vyfotit. Dneska už je ta kulturistika o něco uznávanější, než když jsem začínala.

A jak se u tebe stal přerod z amatérky na profesionálku?

Člověk musí obvykle absolvovat závody, nejdřív třeba oblastní, republikové, potom evropské a světové, anebo musí absolvovat nějaký nominační závod. U mě to bylo tak, že jsem se chystala na nominační závod Arnold Classic a oni mi dva týdny předtím oznámili, že zrušili ženskou kulturistiku. Já proto v ten moment poslala své fotky na svaz se žádostí, jestli by mě přijali mezi profíky, že jsem se připravovala na soutěž, která bohužel byla zrušená, no a díky té formě, kterou jsem měla, mi byla profesionální karta schválená a poslaná.

V posledních letech se daleko otevřeněji mluví o tom, že ke kulturistice na nejvyšší úrovni patří i doping. Je podle tebe dobře, že toto téma už není tolik tabu a víc se o tom mluví? Považuješ za důležité v tom dělat osvětu?

Myslím si, že je to dobře, ale jsou dvě stránky. Jsou totiž lidi, nechci je jmenovat, kteří o dopingu mluví špatným způsobem a nabádají své sledující, ať to berou. To je špatně. Druhá stránka je, že by se o tom mělo mluvit informativním způsobem – že ano, vrcholová kulturistika je o dopingu, ale ten doping by se měl nechat až na tu závěrečnou profesionální kariéru. U amatérů je pak třeba toto téma vysvětlit a říct, co jak funguje, ale zároveň doporučit, aby to nebrali, čehož jsem zastáncem i já.

Lidi, kteří chodí sem do fitka, tak se na to často ptají a narovinu jim říkám, že je to nesmysl, a doporučuji jim, ať si koupí protein a glutamin, protože to jim bohatě stačí.

Jaké jsou podle tebe nejčastější mýty, které kolem dopingu panují a které by bylo třeba vyvrátit?

Hrozně mi vadí to, jak se někteří jedinci na někoho jenom podívají a hned řeknou: „Ten je nasypanej, jenom sedí, rve do sebe tyto ‚s*ačky‘ a nemusí nic dělat.“ Ale opak je pravdou. Když se tyto věci berou, tak si člověk musí ještě víc hlídat jídlo a víc musí cvičit, jinak to nejde.

Pojí se s tím i nějaké vedlejší účinky? Je to návykové?

To je velmi individuální, je to otázka toho daného jedince. Pokud je někdo například psychicky slabší, tak to pro ně určitě návykové být může, ale když je na tom někdo psychicky dobře, tak si myslím, že ne. Já osobně si myslím, že na tom dobře jsem, a vím, co a jak, takže jsem v pohodě.

To znamená, že máš nějakou míru, kterou nechceš překročit, protože jinak by to mohlo být nebezpečné pro zdraví?

Přesně tak, nedávno jsem zmiňovala, že poslední zhruba čtyři roky jsem váhově stejná, jenom tu postavu tvaruju a rýsuju, protože vím, kde je ta hranice, a dávám si pozor, abych nešla přes ni.

Co si myslíš o užívání dopingu mezi běžnými cvičenci, kteří profi kulturisté nejsou? Je to podle tebe problém nebo jak se na to díváš?

Je to zase o tom člověku. Třeba může být amatér a chce začít závodit, ale pak může být i amatér, který to jen od někoho slyšel a začne to taky dělat, to už problém je. Vždycky je potřeba si o tom promluvit s někým, kdo tomu rozumí.  

V jaké jsi teď fázi? Chystáš se aktuálně na nějaké závody?

Teďka jsem ve „sněhulákové“ fázi, to znamená objemové. Závody plánuju příští rok, kdy budou probíhat od května až do konce roku. Dietu začnu držet v únoru, březnu nebo dubnu, podle toho, na které závody pojedu. Ale vypadá to na březen.

Budou to závody v Česku?

Bohužel ne. Bude to v Kanadě nebo Americe, případně možná v Portugalsku nebo Španělsku.

Předtím jsi zmínila Olympii. To je nejvyšší meta, které bys chtěla dosáhnout?

Ano, to je moje meta. V minulosti jeden rok byla ženská Olympie zrušená a místo toho byla soutěž Wings of Strength. Na tu jsem se nominovala, což v té době bylo považováno za obdobu Olympie, ale nakonec jsem neletěla, protože jsem s tím finančně nepočítala. Kdyby to byla Olympie, tak bych to asi nějak udělala, ale takto jsem si řekla, že nebudu utrácet peníze, které ani nemám.

Minulý rok jsem v Portugalsku skončila třetí a Olympie mi utekla o jedno místo. Na Olympii bych se tedy chtěla dostat, ale záleží, kde budou soutěže a jak se na nich umístím. Teď je trochu slabší rok, kdy tam jsou dvě tři nebo čtyři závodnice a ještě k tomu nejsou nic moc, ale asi by mě netěšilo z těch dvou tří vyhrát. Tak uvidíme, jak to bude.

Do kolika let se z tvého pohledu dá dělat vrcholová kulturistika?

Kulturistika se dá dělat do 50, 60, 70 nebo klidně 80, ale záleží samozřejmě i na fyzickém zdraví. Klouby jsou po těch letech opotřebované, takže člověk musí skončit, jak já říkám, v tu pravou chvíli, když na sobě vidí, že má moc velké problémy s lokty, koleny nebo podobně.

A jak jsi na tom s pohybovým aparátem po těch letech ty?

Já mám operované jedno koleno a začínají mě bolet lokty a ramena, ale myslím si, že ještě tak 20 let to bude dobrý. (smích) Uvidíme, nějak moc to do budoucna neřeším. Vždycky se třeba rozhodnu, že skončím jedny závody, a vím, že půjdu na další za rok nebo ob rok, ale o plánech v tom smyslu, že ještě v 50 letech to budu dělat, jsem zatím tolik nepřemýšlela. Ale kdo ví, třeba to půjde.

Pokud se nemýlím, tak ty jsi se svou životní partnerkou Janou už 20 let. Chtěly byste, aby se v Česku povolilo manželství stejnopohlavních párů? Je to něco, co byste si přály?

Já toto vlastně vůbec neřeším. Jsem pro, aby to mohlo být, i například kvůli zdravotním věcem, protože když se teď jednomu člověku něco stane, tak ten druhý nemá nějakou pravomoc nebo kontakt, takže v tomto ohledu jsem určitě pro. Ale že bych kvůli tomu někde stála s cedulí a skandovala, tak to ne. Bavily jsme se o tom s Janou a nikdy neříkáme nikdy, takže uvidíme, jak to bude.