Říká se, že nebe je limit. Calin Panfili se tomu českému hudebnímu blíží. Co přináší deska, která odkazuje na šílenství kolem kanadské hvězdy v nultých letech nového milénia, interpreta, jenž sbírá platiny a otvírá dveře do hitparád mladé generaci?
Je trochu děsivé, že už jsou aktivními členy společnosti lidé, kteří by nemuseli rozumět termínu Bieber Fever. Ale jsou, takže vysvětlím.
Když se kanadský zpěvák Justin Drew Bieber zčistajasna objevil v reprácích, strhnul nevídanou lavinu popularity. V roce 2009 měl čerstvě patnáctiletý zpěvák, který začal svou kariéru covery písní známějších interpretů, čtyři singly v hitparádě Billboard Top 40, a to ještě před samotným vydáním debutového alba. Vědělo se, že přichází hvězda.
Největší hype přišel o rok později, kdy mladého Biebera sledoval každý hledáček foťáku, byl tématem všech rantů stejně rychle se rozšiřující základny youtuberů a zaujímal čestné místo na profilech fanynek na probouzejícím se Facebooku, které při kontaktu s ním padaly do mdlob jako kdysi jejich rodiče a prarodiče při poslechu Elvise Presleyho nebo The Beatles... Kdo nezažil, jen těžko pochopí, jak fungoval virální fame těsně před obrovským boomem sociálních sítí.
Když poslouchám páteční release Bieber Fever od Calina, mám pocit, že se rodák z Moldavska cítí podobně. Jeho jméno je v největším rozkvětu, funguje mu hudba i byznys, je ho všude opravdu hodně. A nabízí se otázka, jak dlouho to všechno vydrží.
Popkulturní nostalgie
Už od prvních tónů desky se zdá, že se Calin ještě chvíli zdrží v rapových vodách. Sedí mu. Důkaz? Tak co třeba loňská deska ROADTRIP se stejně našlápnutým Viktorem Sheenem a narvané desetitisícové majálesy po celé republice? V říjnu vyprodaná O2 arena nebo miliony, respektive desítky milionů přehrání videoklipů a písní na streamovacích platformách? Ano, Moldavan momentálně testuje limity českého hudebního nebe.
Je proto zajímavé sledovat, o co se pro udržení svého over-the-top standardu snaží. V první řadě bych zmínil, že ve třetím sólovém studiovém albu Bieber Fever sází na svou osobitost, ale také na popkulturní nostalgii generace mladých dospělých kolem třicítky. Tedy produktivních členů společnosti, kteří jsou dost staří na to, aby kupovali desky, ale zároveň dost mladí na to, aby byli v kontaktu s trendem.
Hned se nabízí track Window Shopper, jenž v refrénu Julie Kolínkové kopíruje linku hitu newyorské legendy 50 Centa. I význam písně je podobný; Calin se vciťuje do pocitů Curtise Jacksona a předkládá svým haterům zrcadlo v podobě výsměchu, že jediné, co dokáží, je nahlížet do výloh drahých obchodů.
Obchody nemusí nabízet jen drahokamy nebo drahé oblečení, ale i metaforu pro úspěšné životy. Životy, které ve skutečnosti byly velmi tvrdě vydřené, a pohledy do výloh osob s prázdným srdcem a nulovou motivací.
Druhé kulturní vzpomínání a inspirace přichází s písní Chitarele s (ne)překvapivým hostem Satoshim. Možná si vzpomeneš na text Ela z alba Svědomí, kde si Calin vypůjčil bar písně od O-Zone Dragostea Din Tei – alo, salut, sunt eu, un haiduc –, ve kterém se představuje jako psanec.
Nyní přišla další reference na asi nejznámější moldavskou popovou kapelu ve spolupráci s jedním z momentálně neznámějších interpretů nejchudší země Evropy, když si píseň, à propos celou v rodném jazyce, zase notujeme s refrénem z písně s poetickým názvem De Ce Plang Chitarele od O-Zone. Název v překladu znamená Proč kytary pláčou.
V tomto rozpoložení vyčnívá zase poetická a hlavně romantická stránka brněnského umělce. Vyznává lásku ženě, o které se domníval, že s ní „neladí“, ale přitom to bylo naopak a je láskou jeho srdce. Doják.
Hodnoty neustupují
Co vnímám jako nesporné plus, je fakt, že Calin přímo odmítá připravit své posluchače a posluchačky o všechno, co mají rádi, a originálně prolíná své textařské schopnosti napříč náladami i žánry. Elementy motivace střídá romantika a tu zase osobní příběh či egotrip. Trapový nebo rapový nářez nahrazuje baladou. A ve všech polohách je takřka bezchybný.
Nicméně nejvíce si vážím hodnot, které do své hudby vnáší. Jeho pozitivní vztah k hlavnímu městu Moravy je osvěžující. Tím spíš, že nepotřeboval „útěk do Prahy“, aby se v „cizí republice“ proslavil.
Hrdost a vděčnost za to, že mu Česko poskytlo druhý domov (podobnou rovinu nacházíme i u jeho kolegy Viktora Sheena), nebo i vděčnost vůči rodině, a to klidně i za věci, které nejsou zrovna nejvíc pozitivní, se jen tak nevidí. Stejně jako v písni Bohatý táta, chudý táta.
Chci ti poděkovat, táto, že jsi mě vzal jako vlastní krev,
že jsi mě vedl tím temnem, nikdy jsem nepocítil to,
to, že vlastně nejsem tvůj, ostatní zmrdi měli pech.
Ukázal jsi, že být chlap není jenom o bicepsech.
Odkaz na stejnojmennou knihu od Američana Roberta Kiyosakiho je vlastně také popkulturním spojením, které se odráží v jeho, minimálně dle textů, divokém životě.
Přitom každý z těchto deep textů, stejně jako ne zrovna hluboké lyrics, dostává trendový kabát v podobě tempo pop-housu, R&B šlágru, který jako by vypadl z roku 2006 (Money On My Mind), nebo až trap/drill-ish podklad, na který jsme zvyklí u gangsta rapperů (Yalla).
Uvědomil jsem si, že ať už se jako posluchač setkám s jakýmkoliv žánrem muziky z Calinovy kuchyně, každému z nich se dostává (na české poměry) obrovský hype. Některé skladby samozřejmě vyletí výš, některé ne. Za první víkend po vydání tohoto dvojalba se čísla vyšplhala takřka ke 100 tisícům přehrání u každé z nich. V překladu se jedná o opravdu strop.
Je možné, že jsme konečně narazili na hudebního génia, který svým umem zvládne obšťastnit prakticky úplně všechny? Budu zase při procházení Brnem slýchat z kolemjedoucích aut, ať už z fabie, nebo mercedesu, Bieber Fever na každém kroku? Odpověď už dopředu znám.
Pátrání po nedostatcích
Rád bych desce něco vytknul. A teď to nemyslím v tom smyslu, že bych na ní musel nutně najít něco špatného. Ono to ale moc nejde. Vypadá to, že když už začneme na desce hledat chyby, budou to výtky velmi subjektivní. Mám na mysli, že málokdo ukáže na tu samou věc dvakrát, jelikož Calin s Mikem Roftem v zádech obhospodařují uši všech velmi zdařile. Objektivně proto jen pár maličkostí:
Čemu nerozumím, je rozdělení na dva disky. Šestnáctistopý projekt má třináct z nich v první části (přičemž poslední z nich je čtyřiadvacetisekundové outro vyměňování CD v přehrávači) a pouze tři v druhé. Rozdíl v nich je slyšitelný; Perdoname, Šedá obloha i Chaser Bag jsou taneční EDM věci s hravými melodiemi a zpěvem blížící se spíše Hannah Montaně než rapovopopovému mezidobí.
Fanouškům a fanynkám by se také možná líbilo, kdyby deska měla více než půl hodiny a zhruba dvě minuty na track. Dá se to ale vyčítat umělci na vrcholu hitparád? Vždyť tuto metráž si žádá trend sám. Calin do textů navíc zvládá namontovat i morální hodnotu. Takže tohle je také slepá ulička. Zbytek je už jen o vkusu.
To, že je release útokem na další platiny (projekt Popstar získal hned čtyři), není otázka, nýbrž fakt. Kam až dosáhne hlas moldavského Brňana? Zvládne vyprodat O2 arenu sám? Byl by to dobrý trénink předtím, než se na brněnském výstavišti postaví nová hala.
