Dokáže tento rapper ještě překvapit? A potřebuji to vůbec? Takové myšlenky mám, když vidím, že dropnul nový projekt od Paulieho Garanda. Umělce, kterého více či méně sleduji již sedmnáct let.
Když jsem si uvědomil, jak dlouhá časová linka to vlastně je, musel jsem si vygooglit jeho věk. Šestatřicetiletý Pavel Harant z Liberce je na scéně už nějaký pátek a má toho opravdu hodně za sebou.
Jako jeden z mála českých rapperů je za celou dekádu v „černých číslech“. Tím myslím, že je pro cílové posluchače a posluchačky stále relevantní zejména poslechově. Ze zbytku aktivních členů labelu Ty Nikdy Records, kterého je (překvapivě) stále členem, se mu čísly vyrovná maximálně Rest. Navíc za skoro 200 tisíc posluchačů a posluchaček měsíčně se nemusí stydět ani kdejaký trendy rapper.
Je vůbec správné Garanda mezi trendy rappery nezařazovat pouze proto, že je na scéně dlouhou dobu a dělá popovější sound? Jak vlastně dneska zní a kam směřuje? Otázky mi tím spíš vrtaly hlavou, když jsem dostal možnost poslechnout si nové EP Nahoru na dno, které má symbolizovat novou éru barda z Podještědí.
Věrný sobě
Ať už byl u nás v kurzu gangsta rap, trap, grime, nebo posledně hyperpop, člověk si mohl být vždycky jistý, že v Česku najde trueschool. Od roku 2006 jej hájili v Ty Nikdy. Garand v začátcích labelu zastával floutkovské „progresivní“ volnější křídlo migrující do popova s melancholickými řádky a líbivou mellow atmosférou.
Nejspíš proto oslovuje posluchačstvo mimo rapové řeky jednodušeji než ty, kteří v ní sice plavou, ale jsou navázaní na trend. A to jak minulosti, tak i dneška. Když si chtěl někdo pustit oldschoolovější věc, pustil si Ideafatte, když čistý trueschool, pustil si Resta. Garand se tak nějak cachtal ve svém osobním brouzdališti.
Esencí jeho tvorby však vždy byly propracované texty plné imprese, jejichž význam byl sice vkládán do metafor, ale zároveň byl dobře stravitelný jak pro rapovou společnost, tak běžného českého posluchače. Už v dobách Básníků před mikrofonem (BPM) bylo zřejmé, že se rodí fenomén, a nakonec se to potvrdilo.
Fenomén, který zůstával konzistentní. Rok, dva, pět. Sem tam se objevil nějaký úkrok stranou k trendu, od kterého se rapper nechtěl úplně odloučit, ale stejně se nakonec vrátil zpátky do „popovorapova“. Časem to navíc inklinovalo k popu mnohem více. Pro mne byl Garandův popový vrchol asi ve spolupráci s Mirai před třemi lety. Lehce mi to pozvedlo obočí, ale to je holt progres.
Lidem se to, v řeči čísel, líbilo. Miliony zhlédnutí na klipech nebo zvukových stopách nejsou Pauliemu Garandovi cizí ani po letech, což potvrdila i poslední deska Amonit. I když značí zkameněliny, jeho výkon pravěký nebyl. Tohle osobní album, v němž se snaží posluchači definovat svůj svět s důkladným zaměřením na emoce, neurazilo. I když mě napadlo, jestli má fans ze svého nitra ještě co nabídnout.
Ne nadarmo se však říká, že „s kým si, taký si“. Garandova momentální síla nevězí úplně v něm, spíš kolem něj. V lidech, které si k sobě pustil – a to nemluvím o jeho kolezích z labelu.
Změna přichází v lidech
Kdo měl v roce 2021 štěstí? Byl to Matěj Soukup alias Under My Pillow, který se svým remixem tracku Livin' vyhrál nejen soutěž samotnou, ale hlavně získal Garandovu pozornost? Nebo Garand sám, který spojením sil s mladým producentem přitáhl uzdu utíkající relevanci? Asi od každého trochu. Faktem je, že jim to dohromady šlape.
Kromě toho Garand v poslední době vystupuje s Live bandem, bicími, kytarou, baskytarou a klávesami, které využívají mladí a perspektivní umělci. Jeden je o trochu víc slyšet než ostatní, a to nejen proto, že používá i mikrofon. Byla by totiž škoda, aby se Štěpán Urban, bývalý účastník Superstar a hlas refrénů, krčil někde v koutě a mlčel.
Zmíněný koktejl hudebníků, který se motá kolem popu, indie, rapu, rocku či v kytarových baladách, produkuje spoustu muziky, v níž se posluchač dokáže ztratit. Jde zejména o muziku procítěnou, plnou emocí, s níž krmí každý výše uvedený žánr. A Paulie Garand s ním získal jiskru; a to nejen teď novým EP, ale už minimálně před dvěma lety.
I tak jsem byl ale na změnu zvědavý a šestistopý projekt si poslechl od začátku do konce. Nevynechal jsem ani známé singly POD MLHOU a VDĚČNEJ, abych nepřišel o celistvost hudebního koloritu. Dává smysl, abych jimi začal. Ostatně z nějakého důvodu byly vydány o trochu dřív.
Ačkoliv se z coverů písniček zdálo, že by se mohlo mluvit hlavně o USA, New Yorku a inspiraci kulturou za velkou louží, první zmíněný singl se, a opravte mě, jestli se pletu, zase zmiňuje o Liberci. Městu, ke kterému má Garand velmi vřelý vztah a které už tolikrát figurovalo v jeho písních. Žádná změna. Mluví zde o městu v metaforách, o potulování se v ulicích, o konfliktu a love/hate vztahu s ním, zakopaných kostlivcích a vizích na kytárce a trueschoolu. Docela příjemná záležitost, ale, jak bylo řečeno, změna žádná.
Poznámka: Paulie Garand je hlavně rapper, a proto mu nemám za zlé, že jeho zpěv není dvakrát povedený. Zkouší to a zkouší, třeba i v tomto singlu, a je to lepší než dřív. Ale pořád ne dost. (Žádná změna.)
Zato VDĚČNEJ je ódou na radost za všechny ty roky, které jej spojují s vrcholnou českou hudbou. Spojení s New Yorkem a coverem tu každopádně opodstatnění má, když na počátečním trueschoolovém beatu „necejtí bolest, je Harant, dětská ratolest“, čímž odkazuje na Rytmusův videoklip z Ameriky na track Cigánský sen z alba Bengoro. To jsem ocenil. I to, že se „20 let drží v hudbě bez pauz a kauz“, si zaslouží respekt.
Celý storytelling o tom, jak potřeboval načerpat inspiraci a „doma vyvětrat smrad“, končí trapovým (a nutno říct zábavným) switchupem a garandovským egotripem, který nejspíš symbolizuje i příslušnost k nové škole. Avšak refrén od UMP, kde „se povstává ze dna“, jsem nepochopil. Vždyť si to se 20 lety v hudbě bez pauz prakticky odporuje.
Nová sága?
O (očekávané a velmi kýžené) změně, kterou jsem už několikrát zmínil, se specificky hovoří v otvíráku projektu s názvem NICK CAGE. Je první stopou na projektu, která mne překvapila – očekával jsem, že jaký bude nástup, tedy trapový a trendový, tak se bude pokračovat (vzhledem k tomu, jak byla avizována „nová sága“ v textu). Ale kromě nakopávacího instrumentálu a vanilla flexu, kterým se snaží Garand umlčet své opps, jsem nic přelomového neobjevil.
Naopak TOULAVÍ PSI se zdají být přesně tím, čím Garand vždycky byl – přemýšlivým lyrikem. Šťávu v tomto případě dodává jiný instrumentální pohled na věc. Dokáži si představit, že kdyby track produkoval Kenny Rough, jak tomu bývalo dříve, vypnu to okamžitě. Toto spojení potřebuje oddech. Ale zde jsem cítil takovou americkou mastnotu, která se často line ze samplů Alchemista, Actiona Bronsona či možná i Garandovy múzy Maca Millera.
A pokud se někde hudebně odskočilo od zajetých standardů, bylo to v tracku SLUNCE JE TAK NÍZKO, a to s jakýmsi akcentem na black music, soulovofunkovým nádechem a vlastně pohodářským a „mámvp**stickým“ přístupem. Když je dovolená, nedá se nic dělat.
Ale stejně tak se nedá nic dělat s názorem na projekt. Jak se praví v posledním tracku MOJE HRA, Paulie Garand není žádný feťák famu. Tento příměr lze každopádně použít (stejně jako v tracku SLUNCE JE TAK NÍZKO), jelikož zůstává, v tom nejlepším možném slova smyslu, stále stejným „feťákem atmosfér“. Hudební změna u něj nenastala. Na jednu stranu je to škoda, protože jsem v ni tak nějak doufal.
Garand evidentně dosáhl svého hudebního vrcholu, na kterém si surfuje a balancuje roky, a slušelo by mu více experimentu, vypreparovat rapové klišé z textu i ze show a nebát se toho. Vyletět po své Runwayi a nechat se jí vést, vždyť to byla jasná cesta. Na druhou stanu se ptejme sami sebe, jestli je vůbec u takto zajetého člověka, s danou posluchačskou základnou, která jej roky podporuje, nutné, aby hudební změna přišla?
Na zimní EP má navázat album Molo II. Tam už se slib změny vyřčený na projektu splnit musí. Nynější změnou, o které se hovořilo, tak musí být lidé, mindset či osobní zkušenosti. Na hudbu si musíme počkat.
