Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Taky si někdy říkáš, jaké jsou osudy lidí, jejichž jména se s koncem pěvecké soutěže prakticky rozplynou? Se svou životní poutí se nám svěřil finalista ročníku 2015 Štěpán Urban.
Představ si, že jsi opravdu talentovaným zpěvákem. Tvé okolí slyší, že máš velký potenciál, ze všech stran se valí pouze chvála a i tví nejbližší vědí, že by bylo prakticky hříchem neposunout tvůj talent dál. Možností, jak to udělat, je určitě vícero; tou nejpřímočařejší (a zároveň i nejklikatější) cestou ke slávě se jeví televizní pěvecká soutěž. V našich končinách to bude určitě Česko Slovenská SuperStar.
Ještě zajímavější představou by byla situace, kdyby ses, jako její účastník, dostal až do úplného finále. Na pár minut ti budou všichni fanoušci ležet u nohou. Zakončil bys tak několikaměsíční pouť, během níž se o tobě denně psalo, lidé tě zdravili, když tě míjeli na ulici a prakticky ti nedali pokoj. Ten ročník ale jednou skončí. Co bude potom?
Stejné dilema řešil i finalista soutěže Česko Slovenská SuperStar 2015 Štěpán Urban. Mladý a talentovaný zpěvák z malebného Slovácka vzal republiku útokem. Všichni mu predikovali velkou kariéru, úspěšná muzikantská léta a tučné příjmy. A to i přes fakt, že ve finále vypadl se svou tehdejší přítelkyní, dnes známou „áčkovou“ interpretkou Emmou Drobnou. Jak to už ale bývá, všechno bylo úplně jinak. Prakticky zmizel.
Po pěti letech od jeho televizní krasojízdy se setkáváme v brněnském kině Scala na Moravském náměstí, kde mu hodiny zrovna odtikávají poslední směnu. Věčně usměvavý muž mě u vchodu vyzvedává s vědomím, že se jej budu ptát na všechno možné. Důležitá je ale pro mě hlavně ta tajemná posoutěžní realita. Co se děje s účastníky SuperStar, jejichž místo na slunci obvykle zmizí stejně rychle, jako se objeví? Jaké jsou jejich další kroky? A co konkrétně Štěpán dělá dnes?
Zdroj: Archiv Štěpána Urbana
V tomto článku si přečteš:
Jak fungují vztahy mezi soutěžícími v SuperStar
Jaký je jeho vztah s Emmou Drobnou
Proč nekoncertuje a nevydává víc muziky
Jak zvládal jako teenager mediální tlak
Čím se v poslední době živil
Jaká důležitá je role nahrávacích společností v muzice
Dneska jsem vystěhovával doma v Uherském Hradišti auto, k mým rodičům. Budu se totiž stěhovat do nového bytu. Pak jsem jel do práce do Brna. Bylo strašný vedro a já nemám klimatizaci, takže jsem trpěl.
Zrovna se nacházíme v brněnském kině Scala, tedy u tebe v práci. Říkal jsi mi, že je tohle tvá poslední směna. Jaká je, respektive byla, náplň tvé práce?
Zpočátku jsem tu dělal uvaděče, potom jsem chvíli vypomáhal se sociálnímí sítěmi. Když bylo potřeba ještě něco udělat, tak jsem pomohl. Například když jsme minulý měsíc chystali festival TADY VARY, toho bylo poměrně hodně. No, co se dá dělat, tak tady dělám.
Jak ses k tomu dostal?
Hej, celkem asi trapně. Psala mi moje nynější šéfová, jestli bych nechtěl skrz sociální sítě podpořit kino Scala. Že bych chodil na nějaký filmy a potom bych to sdílel na Instagramu. Což jsem bral jako super věc, protože do kina jsem vždycky chodil rád, zvláště sem.
No a potom se rozpadla kapela, odpadly na koncerty na jaro, a já jsem neměl kšefty. Do toho později přišla korona… Tak jsem narychlo hledal nějakou brigádu, ke které bych mohl dělat něco jiného. Máme tu strašně volného času. Mohl jsem se učit, mohl jsem si číst. Mohl jsem skládat, což jsem si myslel, že budu dělat, ale nedělal. (smích) Bral jsem to jako super fajnovej brigádní job.
Ptám se na to, jelikož člověk by čekal od hudebníka tvého kalibru, že se už bude živit hudbou. Ale samozřejmě, na druhou stranu, když je všude koronavirus, tak jsou určitě i další hudebnící, kteří momentálně třeba práci nemají.
No právě. Ale tak my jsme to tady taky měli zavřený. Takže to bylo spíš tak, že jsem koronu přežíval fakt těžko a dělal jsem zahradníka. (smích) Nicméně já jsem se donedávna hudbou živil, když jsem hrával s Emmou Drobnou. Jako kytarista a vokalista jsem se uživil celkem fajn. Jakože žádný extra prachy to nebyly, ale dalo se s tím normálně a v pohodě přežít. Měl jsem pokoj na Lesné a byl jsem spokojenej.
A potom, co jsme se rozešli, a já jsem s ní přestal hrát, tak jsem šel čistě jenom na sebe. Jelikož jsme byli s klukama začínající kapela a já jsem v podstatě to jméno ztratil, navíc jsem začal dělat hudbu, která reálně rádiová asi úplně nebyla, tak jsem věděl, že to bude těžký.
Následně, jak se to mělo rozjet, tak se to zase po**alo. Takže tak. Já jsem rád, že alespoň nějakou práci mám. Nějaký kšefty jsou taky, ale nejsou to rozhodně věci, které by ze mě udělaly finančně nezávislého člověka.
Někdy se vrátím do toho živelnýho Štěpána, kterýmu bylo osmnáct, a byl strašně šťastnej už jenom z toho, že může cokoliv nového poznat. Byl to pro mě ráj.
K tvým povoláním, třeba zahradníkovi, se ještě dostaneme. Pojďme se nyní bavit o tom, co je asi žádoucí, a to je tvůj breakout do českého hudebního šoubyznysu, čímž bylo účinkování v SuperStar. Jaký byl Štěpán Urban před soutěží?Postupně se k němu vracím. Byl jsem hodně energický. Takový ještě nezkažený, řekl bych. (smích) Ale ne, já jsem byl tele z malýho města, který chce zažít všechno hned. Do všeho jsem šel po hlavě. Až teď, poslední roky, si de facto začínám věci rozmýšlet a myslím na důsledky. Dávám si pozor, co říkám.
Samozřejmě někdy páru upustím, že jo. Někdy se vrátím do toho živelnýho Štěpána, kterýmu bylo osmnáct, a byl strašně šťastnej už jenom z toho, že může cokoliv nového poznat. V té Praze to bylo pro mě úplně neskutečný. To, že jsme bydleli na hotelu, a takový věci. Byl to pro mě ráj.
Každopádně my jsme měli kapelu i předtím, s Martinem Smělíkem. To jsme taky válčili. Chodili jsme na pivka, hulili jsme, měli jsme se strašně fajn. Potom přišla SuperStar a všechno se to trochu změnilo.
Jak ses k soutěži propracoval?
Přihlásil jsem se tam. (smích)
Impulzivně sis řekl, že do toho půjdeš? Nebo tě do toho někdo nutil?
Asi mě nikdo do toho nedonutil. Spíš mi jednoho dne přišla na facebookovou stránku kapely The Guides, kterou jsme právě s Martinem Smělíkem měli, pozvánka na casting. Jako pro mě. Což bylo pro mý ego samozřejmě ho ho hó! Takový pochlubeníčko.
Tak jsem nad tím přemýšlel. A potom moje sestra s našima řekli, že to mám zkusit. Já jsem spíš nechtěl, ale nakonec jsem tam šel, a pak mě poslali na ten hlavní casting. Pamatuju si, že akorát říkali, že se hrozně ksichtím, a že bych si na to měl dát pozor. Celkem to rozebírali, že nejsem úplně ksicht pro kameru. (smích)
Byl jsem hodně nervózní. Ale ne z toho, že mám před nimi zpívat, ale spíš z nich, co na to řeknou. Ne z toho výkonu, ale až se dozvím, že jsem teda na h**no. Což jsem se naštěstí nedozvěděl.
Přitom na tom prvním castingu, který viděli diváci, jsi udělal poměrně dojem. Zářil jsi tam a všichni tě tam žrali. A produkční ti řekli, že se „ksichtíš“?
Jó. Tak on to byl ještě casting předtím, kde si tě točí čistě pro své účely. Oni potom vybírají nějaké „A typy“ pro tu další soutěž.
To je vtipné. Tak to by znamenalo, že to probíhá u tzv. Hvězdných pěchot stejně. Vybírají se i lidé, kteří jsou evidentně špatní?
To nevím. Každopádně je to komerční show, která chce od každého něco. A já si myslím, že jako projekt je to zvládnutý celkem dobře. Nadávat na to, že prosévají týpky, kteří neumí zpívat, a jsou takoví outsideři společnosti, tak nevím, jestli je to pro cíl toho projektu špatně. Je to tak daný a asi to má nějaký účel. A většina lidí si je stejně nakonec pamatuje víc než finalisty.
Pravda. Poté ses dostal k tomu točenému castingu. Seděly tam všechny ty velké osobnosti. Jak ses cítil v momentě, kdy jsi stanul tváří v tvář Martě Jandové nebo Palovi Haberovi?
Byl jsem hodně nervózní. Ale ne z toho, že mám před nimi zpívat, ale spíš z nich, co na to řeknou. Ne z toho výkonu, ale až se dozvím, že jsem teda na h**no. Což jsem se naštěstí nedozvěděl.
Strašně jsem se tam těšil, protože tam byla Klára Výtisková, a já jsem ji strašně žral, když ještě zpívala v Toxique. Vždycky jsem si to strašně jel. Takový ty songy z roku 2012 jako od Charlie Straight, Toxique a podobně. Takže jsem byl šťastnej i díky tomu, že tam byl někdo, o koho jsem se mohl opřít hudebním vkusem.
Které vzpomínky ze soutěže si ceníš nejvíc?
Já si toho upřímně moc nepamatuju.
Jak to? Emoce?
Hm. Taková ta bublina, kterou potom vypustíš, a nakonec z ní nic nezbude.
Ale něco ti tam nejspíš utkvělo, ne?
Určitě je tam spousta věcí. Ale která by mě třeba obrátila nebo mi dala smysl do dalšího pokračování… Asi když jsem dostal divokou kartu, tak jsem si řekl, že má smysl ještě zabrat. Protože jsem to chvilkama bral poměrně na lehkou váhu. Jako, o co jde, že jo.
Pak jsem si řekl, že je to poměrně důležitá zkušenost, a čím dál dojdu, tak tím větší možnosti budu mít. To jsem si tehdy myslel, a ono to tak možná je a nebo není. Jde spíš o to, kdo se tě potom chytne.
Dělal jsem si své pokusy. A možná kvůli tomu, že jsem se rozhodl jít komerční cestou skrz vydavatelství a zároveň nedělat komerční hudbu, mi to v tu chvíli podkoplo nohy. Kdyby byli všichni otevření jako Ondra Soukup, tak si myslím, že by to bylo všechno úplně jinak.
Když teda nemáš pozitivní vzpomínku, máš nějakou, kterou bys nejraději úplně vymazal z paměti?
Mám, ale to jsou takové interní záležitosti. Jde o věci, které se staly mezi lidmi, kteří tam byli. A nechtěl bych na nikoho poukazovat.
Dobře. Nicméně navážu na to takovým expresivním výrazem jednoho z porotců. Ondřej Soukup tě tehdy nazval „fakáčem, který by mohl přinést něco, co domácímu šoubyznysu chybělo“. Jak sis takovou hezkou přezdívku vyložil?
Takto. Tím, že jsem si nebral servítky s lidmi okolo toho všeho, a všechny nabídky, které mi chodily, jsem odhazoval. Jelikož jsem si řekl, že budu dělat, co budu chtít. A stále si nemyslím, že to bylo v tu dobu špatně. Protože jsem nechtěl udělat nějakou rychlokvašnou písničku, za kterou bych se styděl, a se kterou bych musel jezdit dvacet let.
Dělal jsem si své pokusy. A možná kvůli tomu, že jsem se rozhodl jít komerční cestou skrz vydavatelství a zároveň nedělat komerční hudbu, mi to v tu chvíli podkoplo nohy. Kdyby byli všichni otevření jako Ondra Soukup, tak si myslím, že by se to všechno vydalo, a že by to bylo všechno úplně jinak.
Zdroj: Archiv Štěpána Urbana
Připomněl bys teda, jak jsi v soutěži dopadl?
Skončil jsem druhej. Věčně druhej. (smích)
Cítíš to tak?
Ne, to ne. (smích) Spíš je to jen vtip. Chvilku mě to pronásledovalo, protože být druhej není nikdy dobrý. A reálně, když máš takový malý kousek k tomu, abys to vyhrál... Což jsem si ale vlastně ani nepřál, protože jsem to přál strašně Emmě. Na druhou stranu jsem si říkal, k**va, co bych s těma penězma dělal? Takže jsem byl spokojený, že to tak vyšlo. Každopádně v konečném důsledku máš o to horší nálepku.
Samotné vyhlášení, které jsem si zopakoval, potvrzuje, co říkáš. Nepřišlo mi, že bys byl nějak extra zklamaný jako ostatní soutěžící v minulých ročnících. Vždycky tam byly nějaké slzy, emoce. Ty sis vzal mikrofon, usměvavý, a prohlásil jsi, že děkuješ všem za SMS. V pohodě.
Ne, nebyl. A tak, co bych měl říct? (smích) Já jsem akorát udělal jednu strašně velkou chybu a do teď mě to se*e. Málo jsem děkoval mým rodičům. Fakt jako málo! Až potom jsem si to uvědomil, když jsem si to sjížděl na víně v momentě, kdy jsem si brousil svoji minulost. Všiml jsem sil, že jsem děkoval úplně všem. I těm, kterým jsem nemusel. A potom jsem tam viděl rodiče, byl tam na ně záběr, ale neřekl jsem to. To mě mrzí nejvíc.
Tak jim můžeme poděkovat nyní.
Já jim děkuju. Bez nich bych byl dávno někde…
Nějak jsem se uzavřel, protože jsem se do té doby domníval, že to mám všechno jasný.
Přejděme k tomu finále. Tvůj největší souboj v soutěži byl vlastně proti tvé tehdejší holce. Co se stalo bezprostředně potom, co zhasla kamera?
Strašně jsem se ožral. (smích) Úplně nejlepší bylo na tom to, že jsme další den v 6 hodin ráno museli jít do Snídaně s Novou. A já jsem byl úplně vypnutej. Řezali jsme tam nějakou vánočku nebo co. Vůbec nevím, byl jsem v nějakým delíriu. Spal jsem třeba dvě minuty.
Bylo to fakt ultra trapný. Moderátoři se Emmy ptali na nějaký věci a my jsme tam s Pavlem Kovalíčkem (další finalista soutěže Česko Slovenská SuperStar 2015, pozn. red) řezali vánočku. Miluju tady tyhle věci.
A dál?
Podepsal jsem smlouvu s vydavatelstvím Warner Music s tím, že jsem měl i jiný nabídky, ale nebral jsem je vážně. Bylo to totiž tak, že když jsme byli někde na mejdanu, tak za mnou někdo přišel a říká, hele, tě podepíšu tam a tam. Jsem jim na to vždycky přikývl, a to bylo vše.
Ve stejný den, co jsem podepsal Warnery je podepsala i Emma. Nejprve to vypadalo tak, že mi opravdu chtějí dát prostor, tak jsem jel hnedka nahrávat nějaký demíčka. Tenkrát ještě anglicky. Říkal jsem, že česky se na to ještě necítím, protože i předešlá tvorba, kterou jsme dělali s kluky z Hradiště, byla anglicky. Věřil jsem si a cítil jsem se v tom dobře. Oni říkali, že se jim to líbí, ale že by to chtělo přetextovat. Na což jsem odpověděl, že to přetextovávat nebudu. V tu chvilku vznikl ten problém.
Nějak jsem se uzavřel, protože jsem se do té doby domníval, že to mám všechno jasný. Že všechno, co nahraju, půjde ven. Tehdy jsem dělal úplně alternativní věci, které jsou dneska už vlastně mainstream.
To je docela paradox.
Právě, ty vole, to si taky říkám. Nedávno jsem to poslouchal a říkal jsem si, že kdyby se to dodělalo, tak je to nadčasový. Ale samozřejmě bych si tu nerad něco připisoval.
No a pak se to začalo lámat. Já jsem tenkrát ještě poměrně dost hulil. Nebral jsem to tak úplně vážně, zamknul jsem se do sebe a sám jsem si řešil vlastní sr**ky bez toho, abych zvedal telefon Warneru. Takže jsem to tímhletím pros**l.
No a ta smlouva, vzhledem k tomu, že jsi v ten moment nejvíc na očích, přijde automaticky?
Nepřijde. Oni už za mnou chodili už během soutěže. Kočandrle, což je ředitel českého Warneru, za mnou chodil a říkal, že by chtěl se mnou podepsat smlouvu. Ptal se, jestli umím psát i české texty, což byla asi jejich priorita. Protože mě viděli jako toho kluka s kytarou, kterých je tady milion. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to je nějakej českej komplex. Kluk s kytarou a kloboukem. Je jich tady strašně moc.
Neříkám, že je to něco špatnýho. Ale já jsem jim na začátku říkal, že nechci být jeden z mnoha. A to byl asi ten problém. Potom jsem si uvědomil, že jsme se možná nepochopili už úplně od začátku. Ale pořád jsem pod nimi, pořád pod nimi vydávám. I Postel s Candy pod nimi vyšly, což jsou alternativní věci. Teda já bych řekl, že nejsou alternativní, ale asi jsou. A žádný problém s tím nebyl. Abych to nezamluvil, spíš šlo o momentum, které chtěli využít jinak než já.
Po tom podepsání sis byl jistý tím, kam míříš?
To právě vůbec ne. Já jsem měl nějaký svůj úsudek, ale každou chvíli jsem ho měnil. Takže jsem byl spíš nahypovaný na tu skutečnost, že to musím dokázat, načež v jednu chvíli mi to probliklo a zjistil jsem, že nic takového nechci. Takže jsem se nesnažil ani prosadit.
Měl jsem nějaký problémy s tím se zpátky najít, protože i ta soutěž tě transformuje do nějakýho produktu. Přestože si to potom třeba nechceš ani připustit, tak z toho vylezeš jinej. A já jsem to pozoroval na lidech kolem mě.
Co ten blikanec způsobilo?
Asi ten tlak, který jsem úplně nezvládl. Měl jsem nějaký problémy s tím se zpátky najít, protože i ta soutěž tě transformuje do nějakýho produktu. Přestože si to potom třeba nechceš ani připustit, tak z toho vylezeš jinej. A já jsem to pozoroval na lidech kolem mě.
Přátelství s kamarády, které jsem měl předtím, nějak skomíralo. A už to bylo takové divné. Vznikal zde potom zbytečný tlak. Myslel jsem si, že jsem asi nějakej ko**t. Říkal jsem si, že se se mnou nikdo nechce bavit, bojí se mě. Byl jsem opatrnější, měl jsem podivné schízy. Nebylo to úplně šťastné období.
Probíral jsi to potom s těmi kamarády?
Já už jsem se s nimi potom nikdy nebavil. A když jo, tak rozhodně ne na tohle téma. Když jsem se s nimi potkal, tak jsme se spíš bavili o fotbale. Měl jsem spoustu kamarádů, ale to byli prostě kamarádi. Ne přátelé, kteří by mě mohli a měli podržet. Akorát já jsem to tak vnímal. O to tvrdší bylo potom to zjištění.
Vrátím se zpátky k tomu, co se stane těsně po soutěži. Jsou tam ještě nějaké nutnosti, které musíš jako účastník SuperStar s televizí řešit? Nějaké další smlouvy?
Ne. Teda v mém případě to tak nebylo. Akorát cokoliv, co jsem udělal, muselo být schváleno vydavatelstvím, což je normální. Byla tam ještě nějaká smlouva, že jsem nemohl vystupovat v jiných televizích po nějaký čas. Ale zase, je to úplně všude.
Vlastně i v rámci soutěže, a možná i chvíli potom, sis prošel takovou rutinou. Osolil tě bulvár, načež křivka pozornosti médií postupně klesala, a nakonec se o tobě přestalo tolik psát. Jak moc je znát ten rozdíl v humbuku mezi účinkování v soutěži, koncem soutěže a začátkem hudební kariéry?
Strašně moc. Lidi mě třeba na ulici už neoslovují, ale tenkrát to bylo hrozný. Nemohl jsem ani projít Vaňkovkou. Klesla ale hlavně ta důležitost pro média. Média si tě cení v momentě, kdy vědí, že se na tebe něco chytne. Proto máš lepší kšefty, sledovanost je větší, a aktivita fanoušků na sociálních sítích je také jiná.
Já mám momentálně 45 tisíc lidí na Instagramu, což není málo na to, že nic nedělám. (smích) Ale aktivních jich je třeba 11 tisíc, když se zadaří. Takže je to takový pseudofame a tím, jak je to rychle vybudovaný, tak to stejně rychle mizí. Potom přijde další SuperStar a nikoho už reálně nezajímáš. Musí se to udržovat.
Mohl bys nyní přiblížit vztahy mezi soutěžícími? Jsou opravdu tak vřelé, nebo je to jenom taková naleštěná estráda pro diváky?Vůbec. Když jsem se bavil s produkcí, tak říkali, že jsme byli nejlepší parta, která tam byla. A je to pravda. My jsme spolu pořád někam chodili, pili jsme spolu, měli jsme se strašně rádi. Ono to jako je v podstatě vymyšlený, ale když tam s těma lidma tři měsíce jsi, tak k nim musíš mít nějaký vztah. S někým větší, s někým menší, ale myslím si, že v pozdějších kolech už nebyl žádný problém.
Já jsem se dal dohromady s Pavlem a Emmou, a byli jsme spolu furt. Měli jsme se rádi a žádná rivalita mezi námi nebyla. Já osobně jsem necítil rivalitu ani k nikomu dalšímu, byl jsem spíš ten, kdo jim chtěl pomoc. Minimálně polovina lidí to měla stejně.
Bavíš se ještě s někým?
Díky SuperStar jsem poznal i svého nejlepšího kamaráda, se kterým jsem se, bohužel, už dlouho neviděl. Otevřelo mi to taky dveře k takové té socializaci ve větších skupinách, jelikož jsem do té doby chodil na pivko s kámoši, které jsem znal ze základky.
Najednou jsem se musel bavit s lidmi z jiných měst a krajů. Bylo to na jednu stranu zvláštní. Každopádně mi přišlo, že všichni podporují všechny. Přestože je možné, že to byla u některých přetvářka, tak mi to přišlo fajn.
Hlavním tahákem soutěže byl tvůj vztah s nyní na Slovensku velmi známou Emmou Drobnou, což vědí všichni, kteří si ročník 2015 pamatují. Musím se zeptat, jak jste na tom s Emmou teď? Spolupracujete ještě?
Ne. My jsme se vlastně rozešli před rokem a půl, a od té doby jsme se reálně ani nepotkali ani nebavili. A myslím si, že je to na jednu stranu dobře. Byly tam nějaký věci. Vypadá teď šťastně, za což jsem rád.
Kromě vašeho milostného vztahu mě ale zajímá i ten profesní. Jelikož po soutěži, jak jsi říkal, jste teda spolu jezdili po koncertech. Na YouTube máte spolu například soundtrack k filmu Cena za štěstí. A mně ten název filmu přišel velice příhodný právě k tobě. Zdálo se mi, že ta vaše spolupráce byla vždycky Emma a Štěpán, ne Štěpán a Emma. Neštvalo tě to?
Jo, jasně, že mě to štvalo.
Že vás nebrali jako hromadné těleso?
Tak ona byla interpretka a já jsem byl její kytarista, takže bylo asi blbý to pojmenovávat nějak jinak. Jasně, že skrz moje egocentrický nálady, mě to s**lo strašně moc. Ale přešel jsem to, protože jsem věděl, že to tak má být. Ona je super talentovaná.
Tomu rozumím. Na druhou stranu jste stáli na stejné startovací lajně. Ve finále jste byli vedle sebe. Což neznamená, že když jeden prohraje, že je méně talentovanější, ale spíše to, že prostě dostal méně hlasů.
Asi rozhodly ty SMSky, no. Ale já jsem to nebral jako degradaci. Spíš jako břemeno, které si musím nést. Samozřejmě bych byl radši, kdybych měl v tu dobu úspěšnou kariéru, ale mě to přišlo v ten čas správně. Myslel jsem si, že Emma byla na té scéně právě proto, jaká je. A já jsem tam nebyl právě proto, jakej jsem. Odůvodňoval jsem si to tím, že je to tak, jak má být.
Nevím, jestli by se to změnilo, kdybych vyhrál. Ten hlavní aspekt neúspěchu byl spíš v tom, jak jsem se netvaroval. Jak jsem měl postupovat tou kariérou dál. Chyba nebyla v ničem jiném než ve mně.
Čísla dneska mluví jasně. Podíváme-li se na Emmin kanál, vidíme miliony zhlédnutí. Ty momentálně znovu nakopáváš svůj vesmírný potenciál. Že jsi nevyhrál, tě nemrzí, každopádně nemyslíš si, že by tam přece jenom byl rozdíl v tom, jak by se tvá kariéra vyvíjela?
Nevím, jestli by se to změnilo, kdybych vyhrál. Ten hlavní aspekt neúspěchu byl spíš v tom, jak jsem se netvaroval. Jak jsem měl postupovat tou kariérou dál. Chyba nebyla v ničem jiném než ve mně. Ne, že bych si chtěl sypat popel na hlavu, to už mám za sebou.
Takhle to ale bylo prostě správně, a já bych asi nikdy nechtěl dělat něco, čeho bych potom litoval. Jsem si vědom toho, že česká scéna funguje na jednohitovkách. A já asi nejsem schopnej hrát jednu písničku roky. Protože když to mám zažitý, a jsem už za tím songem někde dál, tak mi přijde cizí. Zároveň bych ale byl rád, kdyby se z toho stalo něco, na co bych byl fakt pyšnej. V tomto případě by se to ale nejspíš nestalo.
Opusťme teda soutěž. Jak to potom pokračovalo s tebou dál?
Potom jsem si nějaký čas jen tak tvořil, do labelu jsem posílal různé věci. Ale jelikož jsem tomu nerozuměl, všem těm věcem, které oni řeší, a myslel jsem si, že je to tak, že nahraju písničku a vydá se, tak jsem to bral lehkovážně. Myslel jsem si, že čím víc toho nahraju a čím víc oni budou mít z čeho vybírat, tak to bude lepší. Samozřejmě, že to tak není.
Musíš udělat jednu věc, na které se chytnou, a od toho vyvíjet album. Já jsem tehdy potkal Davida Kopeckého, který nyní řeší Mike Roft a Rychlý kluk. S ním jsem dělal nějaký věci. Ty ale nakonec nevyšly…
Jak to?
Warneru se to zdálo moc alternativní. Ono to i bylo. Ale nyní, po pěti letech, by to bylo fajn. Nicméně to pro mě znamenalo úplný konec, odstřihl jsem se od celého vydavatelství i od booking agentury, dojel jsem pár koncertů, a pak začal hrát s Emmou. A bral jsem to jako prioritu. Byl jsem nadšený, že můžu hrát s takovými hudebníky, a že můžu růst a poznávat všechny ty věci okolo, které řešil její management. Já jsem žádný neměl.
Dostal jsem e-mail, že mám přijet na nějaký koncert do Mostu. K tomu jsem dostal angínu, takže jsem tam nemohl, a málem jsem dostal pokutu... No, jak jsem si to udělal, takové jsem to měl. Hlavní problém byl v tom, že jsem neměl nikoho, kdo by mi vysvětlil, jak to chodí. Emma měla. To byl ten důvod, proč jsem tak rychle zhasl.
Hrál jsem tedy nějaký čas s ní, dělal jsem i nějaké vlastní písničky. Pak jsem potkal kluky, se kterými jsem dal dohromady kapelu. Vyšly Postel, Candy, Tokio a Změnila svět, vlastně jediné singly, který mám venku. Pak jsme se rozpadli, a teď natáčím s Vincentem Stránským EPčko, které by mělo vyjít na podzim. A je to super s ním pracovat. Děláme to jen my dva a doplňujeme se.
Ty stopy ze spolupráce s D.Kopem ještě existují? Asi jo.
Nebyl by čas to vydat?
Já se k tomu asi nechci vracet. Je tam spousta věcí, i v textech, které bych si rád nechal bokem. Bylo to pro mě. Rád bych to dodělal, až budu připravený.
Teď mě ještě napadá, jak jsi řešil svou školní docházku během soutěže? Ovlivnila tvá účast v soutěži i tvé školní výsledky?
Teď jsem dodělal maturitu! (smích)
Gratuluji!
No já jsem byl na gymplu, potom jsem přešel do Brna na jinou střední školu zároveň s tím, že jsme s Emmou poměrně často hráli. Já nejsem moc studijní typ, takže při jakékoliv příležitosti, kdy jsem se na to mohl vykašlat, jsem se na to vykašlal. Proto to trvalo tak dlouho.
A vysoká škola?
Výška bude. Teď teda rok ne, protože se stěhujeme s přítelkyní do Olomouce, má tam super práci. Já si tam chci najít nějakou práci a řešit muziku. Našlapat se, abych měl za rok co vydávat. Potom bych chtěl zkusit něco v Praze. Zalíbila se mi tam produkce. Já jsem studoval uměleckomanažerskou školu, takže už znalosti mám. Možná bych pak zkusil DAMU. Ještě nevím na co. Asi na alternu. Uvidím.
Plány na akademické úrovni teda jsou. Teď ty pracovní. Ještě mě teda zajímá, jak jsi zmiňoval, co jsi všechno dělal? Zahradník je super!
(smích) On to nebyl úplně zahradník. Ono to bylo zahradničení v tom smyslu, že jsme stavěli zahrady. Dělal jsem to s jedním známým z Hradiště. Zazimovávali jsme. Byla to práce, není to posedávání. Bolely mě záda, jak jsem ztuhlej, tak jsem to nesl těžce. Pak jsem dělal v baru číšníka. Kde se dalo, tam jsem pracoval, protože nájem musíš platit vždycky.
Byly i nějaký kšefty, se kterými jsem si přivydělal. Ještě nějaký streamy z písniček, to taky něco kápne. Ne úplně miliony, ale nějaká stovečka to byla. Byly to takový ty pivový výdaje. A pak přišla Scala.
Všiml jsem si, že máš velmi kultivovaný verbální projev. Nenapadlo tě třeba zkusit nějaké moderování nebo média?
Fakt? Éééé, éééé… to úplně nesnáším. Jako bylo by to super. Popravdě mě to ani nenapadlo. A jak jsi to teď řekl, tak nad tím popřemýšlím, a možná bych do toho šel. Nejsem si ale jistý, jestli bych dokázal mluvit dlouho k jednomu tématu.
Dnes jsme probrali, kým byl Štěpán Urban dřív. Kým je teď?
Já bych byl rád, kdybych si mohl být jistý tím, co řeknu. Ale rozhodně jsem uvědomělejším, jsem lepším muzikantem než předtím. Jsem šťastnějším než předtím.
Snažím se naučit vyjít sám sobě vstříc.
V budoucnu tedy přijde obnovený Štěpán, který to všem natře?
To nevím. Ale byl bych rád, kdyby se v mých písních našlo víc lidí, to je samozřejmý. Nechci předávat nějakou zlou energii. Nechci předávat něco, o co bych sám nestál. Mám strašně rád lidi a mám v plánu s nimi na koncertech víc komunikovat. Strašně rád od nich čerpám a zároveň mám obrovský problém s tím, že se vydávám až moc. Pak jsem nepoužitelnej jak fyzicky tak psychicky. Snažím se naučit vyjít sám sobě vstříc.
Poslední otázka. Kdybys dostal ještě jednou možnost jít do castingu soutěže Česko Slovenská SuperStar, uděláš to?
Kdybych věděl, jak to funguje, tak bych se asi strašně spálil. Bylo tam pár lidí, kteří prolezli všelijakými soutěžemi a nedošli nikam, protože si mysleli, že mají nějak navrch. Tohle by mě hodně ovlivnilo. Takže bych radši s tím, co jsem nasbíral, rozjížděl opodál kariéru s lidmi, které bych tam poznal.
